Bylo spočteno, kolik prostředků zůstalo ve státních fondech různých zemí vytvořených ze zisků z ropy. Čísla jsou v miliardách dolarů:

Rusko je málem na posledním místě se svými ubohými 59 miliardami. Jenomže peníze se nevypařily. Na soukromých zahraničních účtech je nyní přes tisíc miliard USD vyvedených z Ruska.

Ostatní země se starají o vlastní obyvatele, jen Rusko se postaralo pouze o několik výjimečných lidí – oligarchů a úředníků. Vždyť přece jejich děti potřebují kvalitní vzdělání, jen pro ně je potřebné dobře se živit a oblékat.

Výsledkem je, že v Norsku je průměrná penze 2,5 tisíce  dolarů a v Rusku mají staří lidé žít za 200, přičemž je snaha dávat tyto peníze co nejmenšímu počtu osob, takže se odsouvá věk odchodu do důchodu.

Ruský lid je štědrý k tomu, koho má rád: K vynikajícím oligarchům, k úředníkům šplhajícím vzhůru po žebříčku blahobytu, lidem v zábavním průmyslu a dalším nejlepším synům vlasti. Dalo by se tedy očekávat, že ti budou prokazovat neméně upřímné city, případně i něco navíc, když se jim tak pohodlně sedí a žije na ramenou toho na světě nejlaskavějšího lidu. Jenže je to naopak.

Některé celebrity nepokrytě vystupují proti ruskému lidu, například bývalá baletka Voločkovová nebo předseda vlády Medveděv, který učitelům nespokojeným s platy radí, aby začali místo vyučování podnikat. To je odsouzeníhodné. Za vším tím je obecné přesvědčení mocných a bohatých o tom, že chudí a bezprávní jsou si svými potížemi vinni sami. Jak je možné, že úředníci a pracovníci kultury nechápou čím a jak žije lid, že někde není práce, že existují chudé regiony, že někde, třeba ve státním zdravotnictví určil stát zaměstnancům nízké mzdy. Kde se bere to, že elitáři jsou doslova postižení slepotou?

Obviňujíce lid se tak vláda majetných sama zbavuje viny. Říká se tomu viktimizace obětí. Například když znásilněné děvče je samo označováno za vinnou, prý se vyzývavě oblékala. Nebo když někoho obelstil šejdíř, tak prý ten postižený neměl být důvěřivý.

U ruské věrchušky je důvod viktimizace obětí dvojí – je to přiznání vlastní bezmoci v boji se zlem a soustavné přezírání společnosti. Za 30 let nedokázala vláda vybudovat prosperující společnost. Neexistuje vynikající svět vědy, kvalitní zdravotnictví, dobré vzdělání přístupné všem jednotlivcům, v provinciích nejsou cesty, ztrácejí se vesnice, nejlepší mozky utíkají na Západ. Vinu mají úředníci nebo oligarchové, kteří Rusko okradli o miliardy. Ti si ale vinu za chudobu lidu nekladou. Honosí se značkovým oblečením, vyznají se v druzích koňaků a pořizují ženám drahé dary. Těmi byla země okradena.

Život nakonec tyto parazity donutí pochopit prostého člověka. Potom nebude potřeba jejich soucit  ke zbídačeným, ale přiznání a soupisy majetků.

***

Ony programy na podporu chudých jsou. Ve všech jihoamerických zemích žijí vyděděnci rozhodně hůře než ve Venezuele. V Mexiku i v Argentině jsou programy pro dotování chudých, ale v praxi nefungují. Ve Venezuele pracují lépe než v Kolumbii, Mexiku či Argentině.

Ve Venezuele všechno, o čem tady hovoříme, chápou a přistupují ke změnám. Nyní bez hluku uzavřeli hranice, hlavně před pašeráky. Ti, kteří zůstali za hranicemi, mají podle USA na výběr. Buď budou předáni do Venezuely, nebo se z nich stanou běženci. Vyčlenili na to 20 milionů dolarů.

Říká se, že polovina chávistů se staví proti Madurovým metodám Madura. Neustále však u nich dochází ke změnám politiky, protože se rychle mění reálie. V linii, kterou v devadesátých letech vytyčil Hugo Chávez, nepokračují bezmyšlenkovitě. Tvrdí, že ekonomika neznamená barevné papírky. Je to výroba, distribuce a užívání materiálního blahobytu. Proto jsou úvěrová peněžní politika a peníze nástrojem politiky, včetně politiky volební a sociální, ať děláte co děláte.

Marxův peněžní fetišismus neexistuje. Peníze jsou mechanismy, které je možné využít. Uvěrová peněžní politika je nástroj jemného vyladění. Dnes se penězům úspěšně vrací důvěra.

Za prvé je to fantasticky krásná země. Je tam zdravo a čisto. Chudým se tam žije lépe než chudým kdekoliv jinde a ten, kdo má peníze, žije tam lépe, než ten kdo má peníze a žije na jiných místech.

V Sýrii se v poslední době podařilo zastavit agresi NATO. Mohli jsme alianci předvést, že násilím se nedá řešit vše. Nyní se k nám jiní modlí. Dříve se často stávalo, že se vůdce některé země pohádal například s americkými výrobci Pepsi-Coly a okamžitě byl svržen. Takové ozbrojené násilí jsme v Sýrii dokázali zastavit. Pokud ozbrojenou agresí smetou vládu zvolenou většinou, znamená to, že naše hlavní úspěchy přijdou vniveč. Na armádu se tak jako tak dávají peníze, bez toho by nás Američané rychle rozprášili. Proto musíme mít úspěch, nesmíme ozbrojenou agresi dopustit. Venezuela se nás moc neptá, co má dělat v domácí politice. Maduro hraje čestně doma i v zahraničí.

Ano, musíme rozhodně pokračovat v linii globálního odstrašování USA i NATO. Jinak zase začnou všechno bombardovat.

Z mého pohledu, chtějí-li USA odstoupit z dohody INF a instalovat své rakety, případně i s jadernými hlavicemi v Evropě, můžeme nasadit své rakety středního doletu v Karibiku. Sice je nyní nemáme, protože jsme je poctivě zničili, ale můžeme je dosti rychle opět vyrobit a v ještě lepší kvalitě.

Tam samozřejmě ano. O to více, že převážně platíme rubly, kumulativní efekt je velmi velký. Ale hlavní je, že na zemi s raketami schopnými nést jaderné hlavice středního doletu není možno tak snadno útočit. Zabijí se tak dvě mouchy jednou ranou.

Vzpomínáte, jak skončila?

Ano. Dnes oni z Evropy a my z Venezuely. Přitom Venezuela má garanci i nadále…  Tak jako tehdy byla podmínkou bezpečnost Castrovy vlády . Dokonce i když v devadesátých letech Kozyrev všechno prodal, neriskovali zásah na Kubě. Stejně tak je možné zajistit záruky i pro Venezuelu.

***

Americký Millitary Watch uveřejnil stať „Kdo kontroluje nebe nad Libyí? Po vystupňování konfliktu může letectvo sehrát rozhodující úlohu.“

Autor článku připomíná, že za Muammara Kaddáfího měla Libyjská arabská džamahírie jednu z největších bojových leteckých flotil. Byly to stíhačky třetí generace, několik stovek stíhaček MiG-23, bombardovacích letounů Su-22 a elitní stíhačky MiG-25. Ve značném počtu tam byly modernizované na standardy třetí generace MiG-21. Systémy PVO byly sovětské S-200 a ZRK Kub. Mělo se tak zabránit případnému napadení ze strany USA, jejich evropských spojenců a Egypta.

Po skončení studené války se Libye sblížila se zeměmi Západu a oslabila. Kaddáfí nejenže nemodernizoval armádu, ale přestal se také starat o bojovou techniku. Výsledkem bylo, že se Libye při válečném napadení nezmohla ani na symbolickou protivzdušnou obranu. Ohromný park stíhaček byl k ničemu, protože letadla bez základní údržby nemohla vzlétnout. Paradoxně je to zachránilo před zničením. Nakonec si letadla rozdělily frakce, které se v zemi chopily moci.

Dnes má nejmohutnější letectvo Libyjská národní armáda vedená polním maršálem Haftárem. Autor článku tvrdí, že mu obnovit bojeschopnost pomohly Rusko a Egypt. Egypt stejně jako dříve provozuje několik stovek letadel MiG-21 a Rusko má velký rezervní park zesílených stíhaček MiG-23, které již byly dány „do penze“ koncem devadesátých let. V článku se spekuluje, že jimi mohlo být letectvo národní armády doplněno.

Spojené arabské emiráty pomohly letectvu Haftára tím, že přenechaly stíhačky MiG-21MF, což je exportní modifikace. Egypt pomohl náhradními díly k letadlům a předal zkušenosti s obsluhou MiGů. To vše umožnilo LNA zajistit od 8. dubna tohoto roku bezletovou zónu nad Západní Libyí.

Operační bojové letectvo LNA má nyní 14 letadel MiG-21, 2 Su-22, přibližně tucet MiG-23 a 7 vrtulníků Mi-24/35. Haftárovo letectvo má převahu nad letectvem prozápadní Vlády národního usmíření. Ta má méně než 10 bojových letounů, včetně jednoho MiG-25. Je to nejsilnější bojový reaktivní letoun v Libyi. Nese střely třídy vzduch-vzduch R40 se stokilovými hlavicemi. Jeho rychlost může dosáhnout až tří machů.

MiG-25 by mohl klidně vládnout libyjskému nebi, ale vysoké požadavky na technickou obsluhu ho činí neupotřebitelným, ve srovnání s MiG-21  MiG-23. Není důležité jen množství letadel, ale také to, jak jsou připraveni piloti. S tím je v jejich armádě potíž. Dlouho se výcviku nevěnovala pozornost, takže musejí k řízení letadel nastupovat i piloti penzisté.

Existují svědectví, že dnes se mladí piloti připravují v egyptské Vojenské letecké akademii. Otázka je, zda svoji přípravu dokončí ještě před ukončením války.

Autor článku předpokládá, že v soupeření na obloze má více šancí Haftárovo letectvo. Zásoba stíhaček umožňuje útočit na tak důležité objekty, jako jsou letiště a velitelská  centra. Pokud se válka protáhne do roku 2020, bude převaha upevněna. Letectvo bude doplněno o nové stíhačky a za jejich kniply zasednou mladí piloti.

Převzato z Rg.ru

***

O zvýšení vojenské přítomnosti v Polsku informovala velvyslankyně USA v časopisu Polska. Sama Varšava navrhla Bílému domu, aby umístil na jejím území základnu Fort Trump (iniciativa Dudy), přičemž všechny náklady s vybudováním vezme na sebe. Dosud veškerá jednání nevedla k úspěchu. Podle názoru odborníků se Polsko chce stát hlavním zástupcem USA ve Východní Evropě. Za tím účelem pokračuje Washington v přesvědčování o „ruské hrozbě“ a využívá Varšavu pro úspěšnost svých vojenských, politických a hospodářských cílů v regionu. Konkrétní odpověď na dotaz o budoucím počtu svých vojáků velvyslankyně neuvedla. Jenom strašila, že se Polsko nachází tváří v tvář  „nebezpečí“ a že USA jsou povinny být zde přítomny. Prý to má být odstrašujícím faktorem.

Letos v únoru také promluvila pro Financial Times o možném zvýšení amerického kontingentu v Polsku. Ještě před tím označil Pentagon informaci o tomto tématu za „ničím nepodloženou spekulaci“. Americký ministr obrany prohlásil, že tečka za jednáním o této otázce nebyla dosud učiněna.

V besedě s RT oznámil vědecký pracovník Ruského institutu strategických výzkumů Oleg Němenskij, že zvyšování vojenského kontingentu v Polsku je pro Pentagon výhodné a že Trump přehrál veškerou jeho činnost do sféry „státního korporativního podnikání“.  Expert uvedl: „Chytá se jakékoliv možnosti, aby americké podniky měly zakázky. Nicméně Washington uhnul od projektu vybudování projektu Fort Trump. Peníze nabídnuté Varšavou na akci nestačí. Namísto toho chce posílit svůj vojenský kontingent a zlepšovat a rozvíjet již v Polsku existující infrastrukturu.“

Podotkl, že Varšava počítá s rozšířením válečné spolupráce s Amerikou a dostane se do postavení partnera a spojence Washingtonu v Evropě. Ovšem přítomnost USA v Polsku nezmění vojenskou situaci v regionu nijak podstatně. Rusko má dost sil i prostředků, aby na takové úmysly odpovědělo.

V roce 2018 zveřejnilo ministerstvo obrany Polska dokumenty potvrzující, že Varšava je připravena vložit do výstavby americké válečné základny 1,5 až 2 mld. USD. Tvrdí, že zvýšená stálá přítomnost amerických vojáků v Polsku poskytuje Američanům strategickou pružnost, kterou potřebují k odporu a brzdění nebezpečné ruské agrese. I přesto Washington neodpověděl kladně na požadavek polské vlády o vybudování Fort Trump, ač polský ministr zahraničí očekával odpověď do konce roku 2018.

Iniciativa přichází i z NATO. Stoltenberg oznámil, že země aliance dají do budování objektů ozbrojených sil USA v Polsku 260 milionů USD. Prý to upevňuje vojenskou mobilitu sil aliance, která je potřeba pro rychlé rozmístění vojsk v případě jejich přesunu do Polska.

Vojenský expert Ivan Konovalov říká, že má Polsko důležitou geostrategickou polohu, proto tam jdou prostředky na vojenskou strukturu. USA je cpou do Pobaltí, Polska, Rumunska a dalších zemí poblíž ruských hranic.

Vladimir Volobujev, pracovník Institutu slavistiky Ruské akademie věd tvrdí, že Varšava se považuje za hegemona východoevropských zemí a hlavního vykonavatele politiky NATO. Řekl: „Veškeré úsilí polské strany k upevnění vojenské infrastruktury ve spolupráci s USA jdou v jedné linii – pro Varšavu je důležité, aby u nich NATO posilovala svoji přítomnost. Agresivní politika proti Rusku zesílila od října 2015, když přišla k vládě strana Právo a spravedlnost, která si na tom vytváří jméno.“

Americká velvyslankyně v Polsku také sdělila, že Polsko nakupuje v USA zbraně na modernizaci armády. Prostředky šly do systému HIMARS, do Patriotů, připravuje se nákup stíhaček F-35. V únoru uzavřela Varšava s USA kontrakt na dodávku dvaceti amerických reaktivních systémů HIMARS za 414 milionů USD. V dubnu oznámil polský ministr obrany, že se s Washingtonem vedou jednání o nákupu třiceti dvou stíhaček páté generace F-35. Mají obnovit polské letectvo, dosud orientované především na MiG-29 a Su-22.

V březnu vešlo ve známost, že americký výrobce zbraní Northrop Grumman získal kontrakt za přibližně 350 milionů USD na dodávku integrovaného systému pro řízení protivzdušné a protiraketové obrany IBCS. Bude využíván spolu s americkým komplexem PVO Patriot. Celková částka kontraktu  činí 4,75 mld. USD.

Odborník Ruské akademie věd Vladimir Olenčenko uvedl: „Spojené státy využívají Poláky k tomu, aby mohly rozmisťovat své zbraně a vygenerovat tak zvanou ruskou hrozbu. Varšava chce být jak hlavním spojencem, tak zástupcem Washingtonu v Evropě. USA sázejí na to, že Polsko bude v regionu co nejdříve distribuovat americký zkapalněný plyn.“

Musí se také počítat s tím, že Polsko je evropským elementem globální protiraketové obrany USA. Dodal: „Rusko má v tomto směru všechny nutné prostředky, konkrétně systémy PVO, aby na jakoukoliv provokaci mohlo reagovat.“