 |
| Autor Petr Hájek – šéfredaktor Protiproudu |
Petr Hájek
31. 3. 2019 ProtiProdu
PETR HÁJEK s pochopením sleduje oslavy pražské a bratislavské kavárny, protože pozorovat tančící na potápějícím se Titaniku je vždycky trochu dojemný obrázek.
Hlavní česká média po prezidentské volbě ovládla euforie. Tedy po té slovenské. Po té v Čechách, kde formálně působí, tomu bylo právě naopak. Není na tom nic divného. Novináři (i majitelé) se z větší části pokládají za „světoobčany“, či přinejmenším „Evropany“. Jejich vlast není tam, kde se narodili, vyrostli, kde mají rodiče (myslím mámu a tátu, ne ty č. 1 a 2), kde dostali (za peníze daňových poplatníků) „zdarma“ vzdělání, kde s mateřským mlékem (produkuje je rodič č. 1, nebo 2?) sáli řeč a s ní i tradice vznikající přirozeným procesem po staletí. Jejich vlastí je a bude Brusel (tedy pokud květnové volby nenaruší jeho imperiální směřování), nebo Washington (pokud příští volby nevyhraje Donald Trump).
Dopřejme proto našim milým odrodilcům ten jásot. Mají k němu v posledních letech tak málo důvodů. Občané v euro-americkém světě, téměř již podrobeném globalistické levičácké totalitě, se začali bouřit, brát věci veřejné, své státy a osudy svých národů zpět do svých rukou. Tím otřásají socialistickou tyranií, které politický a mediální mainstream umetal po tři desetiletí cestu. Znamená tedy v tomto smyslu zvolení Zuzany Čaputové za slovenskou prezidentku nějaké podstatné vybočení z trendu? Mají pravdu všichni ti Fero Féničové (nejen ti původem z východního Slovenska), když znechuceni z českých poměrů uvažují o „re-emigraci“ do své původní vlasti? Vyslalo Slovensko „signál“, jak říkají?
Speciál
V České televizi, v Českém rozhlase a (především) v Bakalových médiích propojených s nimi do kartelu cizích zájmů (takzvaná Kavárna) okamžitě vypukla tsunami oslavných „Speciálů“. To jsou takové ty nekonečné pořady, v nichž po mnoho hodin přesvědčení přesvědčují přesvědčené. Rozebírají, „analyzují“ a interpretují ze všech možných i (převážně) nemožných stran, že to, co se stalo, má hluboké příčiny, které oni odhalují. Přátelům totality příznačně zvané „liberální demokracie“ tím vlévají do žil naději, že svět se přece jen i nadále točí podle sociálně-inženýrských plánů Berlína, Bruselu a (Deep State) Washingtonu.
Jde v tom výhradně o budování psychiatrické sebeiluze, že stále ještě mají pevně v rukou manipulaci veřejnosti. Velmi ilustrativní jsou v tom případy, kdy „Specialisté“ musejí zkousnout, že (dle cinknutých průzkumů) jasná příležitost k „oslavě“ se zvrhne v tryznu: kdo by nevzpomněl na „americkou volební noc“ ČT, nebo na totéž v případě hlasování o vystoupení Británie z EU. Frustrace těchto orwellovských „elit“ nového báječného světa je v takových chvílích až dojemná. Zbytky předstírání objektivity či dokonce plurality takzvaně veřejnoprávních médií se zhroutí ve lkaní a naříkání propagandistů, jimž jejich špinavá práce nevyšla. Teď stejně nepokrytě jásají.
Je to komické, ale oni opravdu vysílají, jako by mohli volební výsledky v té či oné zemi ovlivnit. Platí to vlastně s jedinou výjimkou – a tou je právě Slovensko. Jazyková blízkost a tradičně větší pozornost, kterou Slováci věnují českým médiím než naopak, by tedy mohla být ospravedlněním pro výbuchy „Speciálního“ nadšení již po vyhlášení výsledků prvního kola tamních prezidentských voleb. O tom, co se dělo po kole druhém, ani nemluvě. Je to opravdu tak? Podařilo se v tomto případě pražské Kavárně pomoci té bratislavské? Zvláště vezmeme-li v úvahu, že před volbami platilo na Slovensku mediální ticho (moratorium), přičemž ČT, která je tam volně dostupná, jela dál naplno kampaň pro Zuzanu Čaputovou?
Všechno je jinak
Ale kdež. „Barbie“ Čaputová měla své jisté již po prvním kole. Bratislavská Kavárna měla původně jiného koně: Roberta Mistríka. Ten ale několik týdnů před volbami odstoupil – právě ve prospěch Zuzany Čaputové, která v té době byla podle průzkumů až na třetím místě. To ji katapultovalo rázem do čela. Ač to tak nevypadá, bylo to řešení v nouzi.
Na Slovensku je to samozřejmě podobné jako u nás – a ve většině evropských zemí: Hlavní město, kde žijí především zaměstnanci hlavních úřadů navázaných na Brusel a globálních firem, je zázemím pro Páté kolony globalistů. Pokud ovšem do volební hry vstoupí alespoň trochu razantně „zbytek země“, nutně prohrávají (viz zmíněný Brexit, Donald Trump, Miloš Zeman atd.), protože představují výraznou – ale volebně aktivní a disciplinovanou – menšinu.
Zástupci „zbytku země“ na Slovensku byly především dvě osobnosti: soudce Nejvyššího soudu Štefan Harabin a Marian Kotleba, předseda Lidové strany Naše Slovensko. S napětím všichni čekali, zda druhý řečený udělá vůči Harabinovi stejné gesto jako Mistrík vůči Čaputové. Neudělal. Harabin tak v prvním kole získal 14,3 procenta a Kotleba 10,4 procenta – tedy dohromady čtvrtinu všech odevzdaných hlasů.
Signál
Není pochyb, že v případě „spojení“ by v druhém kole, namísto místopředsedy Evropské komise Maroše Šefčoviče (kandidoval za vládní Směr), šel proti Čaputové se značnými ambicemi na zvolení právě Harabin. Lze to však Marianu Kotlebovi vyčítat? Ani v nejmenším.
Tento národovec a autentický obhájce tradiční rodiny a křesťanských hodnot žije na Slovensku v ještě brutálnějším mediálním sevření než u nás Tomio Okamura. Když nyní demonstroval, že navzdory tomu v prezidentské volbě (v níž ale neměl šanci) dokáže získat víc než 10% hlasů, velmi si pomohl do voleb příštích – jak nyní „evropských“, tak především všeobecných a krajských. A to je pro něj mnohem víc, než „pomoci“ o poznání vlažnějšímu „tradicionalistovi“ Harabinovi v souboji s Čaputovou.
Pokud tedy slovenské prezidentské volby vůbec nějaký „signál“ vyslaly, pak je to především tento. O něm zatím jásající Kavárny na obou březích řeky Moravy úzkostlivě mlčí, ale o to více si jej uvědomují: Kotleba s Harabinem naznačili, že pokud se slovenská „mlčící většina“ konečně pohne, bude to mít na globalisty stejný drtivý účinek jako v ostatních zemích.
Vepředu, nebo pozadu?
Byla to pochopitelně právě tato „mlčící většina“, kdo rozhodl o tom, že na Bratislavském hradě vystřídá „Američana“ Kisku „Bruselanka“ Čaputová. A je to tím viditelnější, čím usilovněji o tom všechny „Speciály“ přes hodiny a hodiny žvástů mlčí: tři pětiny Slováků s volebním právem druhé kolo ignorovaly. V prvním kole jich byla polovina. Ve druhém ještě o deset procent (těch Kotlebových) méně, respektive více.
Připomeňme si, že u nás byl Miloš Zeman zvolen i na druhé prezidentské období prostě proto, že k volbám přišlo téměř 67% lidí. Mlčící většina promluvila. Na Slovensku ve druhém kole přišlo hlasovat jen něco přes 40% voličů. Přesně toto je ten rozdíl. Kavárna jde volit vždycky a disciplinovaně. Má v tom své zájmy – ideové i finanční – a především má onu „bolševickou“ revoluční posedlost. Lidé mimo hlavní města obvykle váhají. Intuitivně správně tuší, že volby jsou jen komedie, která na předstírané demokracii nic nezmění – až na rozhodující výjimky.
Právě tuto výjimečnost příležitosti pochopili Američané v případě Donalda Trumpa a Britové při referendu o Brexitu. A naši lidé, když spatřili zástup Drahošů, jenž měl zlikvidovat Miloše Zemana. Jenže to jim také musel někdo vysvětlit. U nás tuto roli sehrály především stále populárnější „alternativní“ weby typu Protiproudu(a nebo Nová republika – pozn.red.NR 😀). Na Slovensku ještě ani zdaleka takovou sílu nemají. Proto když dnes v orgiích jásání nad „proevropskou, proimigrační“ Sorosovou loutkou Čaputovou zní Kavárnou „Slovensko jde kupředu“, je to právě naopak. Slovensko zatím ještě za děním v probouzející se „Evropě národů a suverénních států“ zaostává.
Kdy promluví?
Vlastně tedy zbývá jen otázka, kdy také u našich východních sousedů mlčící většina konečně promluví. Má to ovšem mimořádně těžké. Masírovaná emocionálně brutálními operacemi typu „vražda novináře Kuciaka“, tedy pokusy o bratislavský Majdan, jež jen o fous neskončily vládním pučem, se zastrašeně stáhla zpět do sebe.
Když pak dostala k výběru mezi plastovým panákem z bruselského komisariátu a neméně plastovou (ač pro jednodušší chlapy alespoň esteticky přijatelnější) Barbie, uměle vypěstovanou v laboratořích Sorosových „neziskovek“, prostě zůstala doma. 40 procent účasti při volbě prezidenta země je hrůzostrašný výsledek. Má-li z těch čtyřiceti procent nová prezidentka mandát pouze od 40% z nich, znamená to, že si ji aktivně přála asi pětina Slováků. Kdyby tato volba probíhala podle pravidel nastavených v této zemi pro referendum, byla by neplatná.
Kavárna nyní slaví, ale skuteční „důstojníci“ slovenské Páté kolony si nepochybně uvědomují, že jde o vítězství Pyrrhovo. Zuzanka Barbie pouze vymění bruselského páprdu Kisku – a možná mu udělí milost, aby nešel do vězení za daňové podvody. To bude potlesku o humanitě! Také za ní soudruh prezident spěchal ještě v noci. Ale to bude tak vše. Na této úrovni prostě zůstane zakonzervován status quo.
Soudruh „komisař“ (to zděděné sovětské názvosloví v bruselském žargonu nevymyslíš) a Junckerův „náměstek“ Šefčovič se vrátí ke své „vážné práci do Bruselu“ – jak oznámil současně s „uznáním porážky“, usmívaje se při tom šťastně od ucha k uchu. Avšak jen na pár týdnů. Na krku jsou volby do europarlamentu. Kotlebovi voliči do nich možná v tomto případě promluví podobně rozhodně jako probouzející se občané v ostatních bruselských guberniích.
Je to první příležitost, kdy by i část slovenské mlčící většiny mohla zaslechnout budík. Čím později se tak stane, tím bouřlivější bude probuzení z virtuální do skutečné reality. Netřeba mít obavy z umrtvující čaputovské narkózy na naší východní hranici.
Slováci ožijú!
