 |
| Prof. Oskar Krejčí |
rozhovor s profesorem Oskarem Krejčím
7. 3. 2019 HalóNovinyPřed Vánocemi jsme spolu mluvili o tehdejší mezinárodní a vlastně i vnitřní situaci. Od té doby došlo k určitým posunům. K lepšímu, nebo k horšímu?
Situaci charakterizují rozporuplné tendence. Zklamání z posledního summitu KLDR a USA je namístě. Buď byla příprava nedokonalá, nebo se jednající strany dohodly na něčem, co nechtěly zveřejnit. Vnitropolitická situace ve Spojených státech nedává Donaldu Trumpovi velký prostor pro kompromisy. I proto washingtonský přístup k jednání se Severní Koreou, ale i s Čínou, často připomíná jednosměrnou ulici: vy odzbrojte, my ale neodstraníme ani sankce. K tomu se opět rozhořel pákistánsko-indický konflikt. Nejnebezpečnější je ale pokračující rozklad pracně utvářeného smluvního základu kontroly zbrojení, a to v době, kdy se objevují nové typy zbraní.
Obecně lze říci, že základní trend změn ve světě stále určuje Bílý dům, který je nevyzpytatelný. Stahuje, či nestahuje americké vojáky ze Sýrie? Skutečně je stahuje všechny? Nejistota zůstává zásadní charakteristikou politické atmosféry.
Začněme některými konkrétními mezinárodními událostmi. Brexit se dostává do poslední fáze. Bude podle vás vůbec dotažen do konce? K čí spokojenosti?
Od začátku je jasné, že klíčový problém – charakter hranice mezi Irskou republikou a Severním Irskem – nemá řešení, které by vyhovovalo všem důležitým stranám sporu. Z této pasti nikomu nepomůže ani odložení odchodu Velké Británie z Evropské unie o pár týdnů; k tomu se za Unii iniciativně přihlásila i německá kancléřka. Koncovka zůstává nejasná: když se podaří včas prosadit nové referendum, k čemuž se nově hlásí i labouristé, z brexitu pravděpodobně sejde.
Na rozdíl od většiny komentátorů se nedomnívám, že tzv. tvrdý brexit, tedy brexit bez dohody nejvyšších míst v Londýně a Bruselu o postupném a řízeném oddělování Británie od struktur a pravidel EU, by byl katastrofou. V nastalém chaosu by během poměrně krátké doby instituce a podnikatelé na nižší úrovni našli způsoby, které by jim umožnily životaschopnou spolupráci přes Lamanšský průliv i bez unijní byrokracie. Důvod je prostý: vzájemná výhodnost kooperace.
Samozřejmě se tak může stát jen tehdy, když tomuto procesu ješitní státníci nebudou bránit. Rozhodně by nemělo jít o žádnou pohromu. Skutečný problém by nastal, kdyby se z brexitu stal vzor pro další země. Aby se to nestalo, mělo by se především změnit chování dvou mocností v jádru Evropské unie, tedy Německa a Francie. Jenže právě politika Paříže a Berlína je v mlhách, protože francouzský prezident i německá kancléřka stojí nad vlastní domácí politickou propastí.
Ve Francii hnutí »žlutých vest« poněkud zamíchalo kartami. Četli jsme i jejich levicový program. Proč si ale takový program nestanovily levicové strany, především komunisté? Kdo vlastně podle vás za ním stojí, protože nechci věřit, že tak dlouho by vydrželo podobné nasazení demonstrujících, kdyby nebyl žádný vůdce?
Tradiční levicové strany zaspaly. Čekají, až se vrátí bývalá politická témata, a nejsou schopné uchopit nové formy práce. Kdo si například dal práci s vyhodnocením amerického hnutí Okupuj Wall Street? Tyto protesty v roce 2011 u finančního centra New Yorku, tedy u srdce globálního kapitalismu, se konaly pod elegantním heslem My jsme 99 procent. Akcí odporu se tehdy účastnily i takové osobnosti kulturního a politického života, jako filosof Noam Chomsky (ten dokonce napsal o tomto hnutí knihu), oscarový režisér Michael Moore, filosof Slavoj Žižek, spisovatelka Naomi Wolfová a mnoho dalších známých intelektuálů a politických aktivistů. Hnutí Okupuj Wall Streetdokázalo v roce 2012 zorganizovat v New Yorku prvomájový průvod s účastí 50 až 100 tisíc účastníků. Říkám to proto, že v organizaci obou aktivit – Okupuj Wall Street a »žluté vesty« – lze nalézt řadu shodných obsahových i organizačních rysů.
Pokud jde o to, zda »žluté vesty« mají nějakého vůdce, lze téměř s jistotou jen říci, že kdyby se objevil, už by byl zatčen a diskreditován příslušnými médii. Došlo by k dekapitaci hnutí, hlava by mu byla sťata a hnutí by zhynulo. Decentralizace »žlutých vest« není ale umožněna jen schopností užívat moderní komunikační prostředky. Důležitá je i obecná protimacronovská nálada ve společnosti. Pak stačí jednoduché výzvy, které jsou masově srozumitelné.
Německo si stále hraje s migrantskou kartou. Četl jsem dokonce, že budou cíleně vyvolávat migraci, protože údajně nemají dost pracovních sil. Nezbláznili se, anebo jde o výstřelek nějakého politika z okruhu paní Merkelové?
Stále nemáme věrohodnou informaci o tom, proč německá kancléřka vysílala tolik zvacích gest. Proč ono volání: »Přijďte!« a »Zvládneme to!«. Byla v pozadí okamžitá emoce, či naivní představa o přílivu pracovních sil? Jediné, co s jistotou víme, je, že její pokřik přispěl k rozhodnutí Britů v referendu ve prospěch brexitu. A popudila nejen vlastenecké síly, ale zvedla ze země i šovinistické skupiny, hnutí a strany. A utvrdila lidi, jako jsme my, ve velmi skeptickém pohledu na vládnoucí politické elity, na jejich schopnost předem odhadnout výsledky vlastních činů.
Mezi Poláky a Izraelci to začalo vřít. Jak to vlastně je s tou údajnou podporou protižidovských akcí v Polsku za války a jak současná slovní a diplomatická válka může pokračovat?
Oblast střední a východní Evropy byla ve středověku útočištěm pro Židy, kteří utíkali před pogromy z Evropy západní. Tehdy v Polsku, přesněji v Rzeczpospolite, vznikla největší židovská komunita o velikosti přibližně milionu lidí. Není bez zajímavosti, že pražské Židovské město bylo v 16. století pokládáno za »hlavní město« evropských Židů, centrum židovského školství a literatury. Pak se ale k náboženským předsudkům začala přidávat jak sociální kritika, tak i národnostní spory. V pozadím bylo například, že v době, kdy katolíkovi bylo zakázáno půjčovat peníze s cílem zisku, židovská víra umožňovala provozovat lichvu. Vznikla tak vrstva spekulantů a s ní jak závist, tak i oprávněný odpor k lichvářským praktikám.
Klidu do politiky nepřinesl ani fakt, že se řada Židů v době jara národů přidala k vládnoucím etnikům – v celých Uhrách k Maďarům, v Čechách k Němcům, po trojím dělení Polska to pak bylo ještě pestřejší. Vášně narůstaly i na dnešní Ukrajině. Formoval se moderní emotivní a pseudovědecký antisemitismus plný náboženských, sociálních a rasových předsudků. Je nesporné, že se k tomuto antisemitismu ve střední a východní Evropě přidala celá řada lidí, a to nejen Němců. Ale tak jako všichni Ukrajinci nejsou banderovci, tak také nelze říkat, že »Poláci se podílejí na násilí na Židech, na holocaustu«. To je nepřijatelné zjednodušené zobecnění.
K východiskům dnešních sporů Varšavy a Tel Avivu ale také patří, že se Izrael pod vedením pravicové vlády Benjamina Netanjahua až příliš často chová jako bohem vyvolený stát. V poslední době má také celá řada evropských a amerických intelektuálů i podnikatelů sklon vydávat své židovství za přednost. Došlo také k něčemu, co bych nazval »komercionalizací holocaustu«. Chcete získat cenu v literární soutěži či na filmovém festivalu, chcete se dostat do veřejnoprávní televize? Zužte dějiny druhé světové války na vyprávění o židovské tragédii. Někde jsem v této souvislosti nedávno četl poznámku, že dochází k parazitování na holocaustu. Nejde jen o trapné zjednodušování historie. Hlavním problémem je, že tím vším je přiživován ještě nedávno skomírající temný démon antisemitismu. A to je velké riziko nejen pro Židy samotné. A znova opakuji, co jsem již řekl několikrát: ať je politika Izraele jakkoliv špatná, ať je sionismus sebehorší, levicový humanista nikdy nesmí sklouznout k antisemitismu. Třeba proto, že si nelze představit evropskou levici bez Ježíše a Marxe – a oba přece byli Židé. Ale nejen proto.
Na Ukrajině budou prezidentské volby. Jakou roli v nich hraje »ruská karta«? A kdo podle vás má největší naději na vítězství?
To, co jste nazval »ruskou kartou«, má v blížících se volbách zásadní roli: útoky na Rusko slouží k ospravedlnění zákazů levicových stran a hnutí. A nejen to. Slouží také k jejich štěpení a k násilným útokům na uskupení, která nesdílejí nacionalistické hodnoty. To se týká i pravoslavné církve. Proto se volební souboj odehraje hlavně uvnitř takzvaně prozápadního křídla ukrajinského politického spektra.
Předvolební kampaň je ale i při tomto zúžení velice pestrá, plná skandálů. Zatím to vypadá, že v případě malé manipulace vyhraje Julija Tymošenková, v případě velké manipulace prezidentské volby vyhraje Petro Porošenko.
A co Rusko? Co zvyšující se napětí mezi ním a USA? Kam to může vést? Osobně ve válku nevěřím, ale jak i stav »válka-neválka« může ovlivnit náš život?
Už ovlivňuje. Deformuje náš informační prostor. Děje se to tak, že účast na veřejné diskusi je omezována tím, že některé názory jsou prostě označeny za ruské podvrhy. I když jde o zjevný nesmysl, koncert mainstreamových médií dokáže přehlušit jakékoliv snahy o vyváženost. A ospravedlnit embargo jiných než oficiálně posvěcených názorů.
A »válka-neválka«? I když Moskva stále říká, že se nedá strhnout k novým závodům ve zbrojení, tyto závody již začaly. Je to zákonitý důsledek rozpínání NATO na východ a amerického odstoupení od úmluv, jako je Dohoda o omezení systémů protiraketové obrany či Dohoda o likvidaci raket kratšího a středního doletu. Dostupné informace říkají, že se ale Rusku daří postupovat asymetricky: udržuje strategikou rovnováhu zaváděním zcela nových zbraňových systémů při zachování, či dokonce poklesu úrovně rozpočtu na obranu.
Hitem poslední doby je kauza Huawei. Je to začátek velké obchodní války, v níž jsme se my, tedy Česká republika, začali zbytečně angažovat, anebo jenom pokusem nám vnutit americkou technologii, a naši zpravodajci jen poslouchají svého »velkého bratra«?
V duchu hesla America first! se minulý rok k obchodní válce připojila i technologická válka. Je to politika, která upřednostňuje americké zájmy nejen na úkor konkurentů, ale i spojenců. První stát, jenž nepatří k takzvanému spolku »Pět očí«, (tj. USA, Velká Británie, Kanada, Austrálie a Nový Zéland), který se k dané politice masochisticky připojil, je Česko.
Pozoruhodné je, jak jsou v tomto boji o budoucí trhy používány zpravodajské služby. Obecně se vychází z geopolitických předkladů, že velké státy – například Čína nebo Rusko – jsou buď faktickými, nebo potenciálními protivníky. Při takovémto pojetí lze jako bezpečnostní riziko pojmout vše, třeba i dodávky aut, ke kterým by v budoucnu mohl někdo zablokovat dodávky náhradních dílů. Klasickým refrénem v této politice je Severní potok 2. Hovoří se o bezpečnostním riziku, i když Rusko nikdy Západ nevydíralo zastavením dodávek. Ale přece neřeknete, že místo ruského plynu chcete tlačit na evropský trh dražší plyn americký nebo máte strach, že přijdete o tranzitní poplatky přes Polsko. Takovéto přízemní motivy nelze přece směšovat se vznášenými hesly, jimiž se Západ řídí!
V souvislosti s kauzou firem Huawei a ZTE se objevil vylepšený model této propagandy. Dodávané čínské technologie jsou prý zneužívány pro špionážní účely, což potvrzují americké zpravodajské služby. Chtít, aby ke svému tvrzení dodaly důkazy, je směšné, protože každý přece ví, že zpravodajské služby musejí své zdroje informací utajovat. Co naplat, že každý rozumný člověk také ví, že zpravodajské služby od nepaměti provádějí dezinformační operace. Nevěřit zpravodajským službám USA je přece projev neamerické činnosti či nedemokratického smýšlení. Jsou to přece naše služby! Sluší se v této souvislosti připomenout slova, která v nepřímé polemice s americkým viceprezidentem přednesl na mnichovské bezpečnostní konferenci Jang Ťie-čch’, člen politbyra Ústředního výboru Komunistické strany Číny a vedoucí Ústřední komise pro zahraniční politiku: Čína nemá žádný zákon, který by po firmách požadoval vytváření »zadních vrátek« nebo shromažďování tajných informací cizích států.
A jsme najednou se svými otázkami doma. Ministr zahraničí Petříček se dopustil řady přešlapů. Ale byly to přešlapy, anebo cílená změna inzerované politiky vlády?
Označení přešlap – to je příliš vznešená omluva. Jedná se o cílevědomou politiku, která ovšem nesleduje české národní zájmy, ale zájmy zahraničních mocností. Třeba těch, které si přejí znovuzvolení Porošenka na Ukrajině, jehož politiku český ministr v předvolebním období svou návštěvou fakticky podpořil. To, že do křesla ministra zahraničí usedl amatér, neznamená, že jeho politika nemá cíle. Cíle, které, jak se zdá, vyhovují i premiérovi. Někteří členové vlády už pochopili, že veřejnost ve volbách rozhoduje o tom, kdo bude sedět v parlamentu – ale to, kdo konkrétní bude ministrem, se rozhoduje jinde.
Zahraniční politika v původním smyslu se z Černínského paláce vytratila. Změnila se na svéráznou nepolitiku. Názorně se dá ukázat na účasti českých vojáků v Afghánistánu. Slavná Clausewitzova definice praví, že »válka je pokračování politiky jinými prostředky«. Jaký politický cíl má »česká válka« v Afghánistánu? Cíl není na bojišti, je v podpoře aktuální politiky Washingtonu. Dokud budou vojáci USA bojovat v Afghánistánu, média budou tvrdit, že naši vojáci tam plní posvátnou misi. Když se Američané pod tlakem domácích problémů a změn (tedy bez ohledu na názory pražských »stratégů«!) stáhnou, ukončí svoji misi i naši vojáci.
Opakuji: »česká válka« je jen diplomatickou podporou politiky USA. Je to válka, která nemá na bojišti vlastní politický cíl.
Poslaneckou sněmovnou hýbe kauza zdanění církevních náhrad. Senát se postavil proti, znovu se bude hlasovat. Jak všechno, podle vašeho názoru, dopadne?
Zatím to vypadá, že rozhodne Ústavní soud. Jak, to je vždy záhada, protože možností má vícero. Třeba odmítnout stížnost, protože nový zákon prostě mění zákon starý. Anebo se budou soudci chtít zalíbit budoucímu parlamentu či budoucímu prezidentovi…
Jsou tu i podivné návrhy Pirátů a jejich postoje. Věříte v budoucnost této nedefinovatelné strany?
V naší zemi je část voličů, která hledá pravici skrytou za hesly, z nichž některá zní levicově. Tito voliči dříve hlasovali pro Bursíkovu Stranu zelených a dnes pro českou verzi Pirátů. Dá se předpokládat, že během jednoho či dvou období uvedení voliči prožijí zklamání – byť se jejich dnešní reprezentant bude těšit, obdobně jako svého času Strana zelených, nadstandardní podpoře veřejnoprávních médií. Podstatné je ale něco jiného: je třeba udělat vše, aby česká a slovenská levice měla co slavit v roce stého výročí založení komunistické stany.
