Stalin Pérez Borges
15. 3. 2019 zdroj
S předákem Chávistické odborové ligy (LUCHAS) Stalin Pérezem Borgesem to probral levicový americký list Workers World. Řeč byla jak o „boji kdo s koho“, tak o vnějších i vnitřních příčinách nynější krize.
Ta ekonomická a sociální, říká odborářský lídr, narůstá exponenciálně už pět let a vyústila i v hyperinflaci. Masovou nespokojenost, měnící i politický poměr sil, zavinily hlavně tři příčiny. Především „ekonomická sabotáž a blokáda“, faktická „ekonomická válka“. Embargo, uvalené na bolívarskou revoluci, vedlo k propadu čtyř pětin tuzemského průmyslu. Důsledkem je i prudký pokles dovozu potravin, léčiv, surovin i potřebného strojního vybavení za situace, kdy privátní komerční struktury vsadily na „bezohledné zvyšování cen“. V takovém prostředí vzkvétá i korupce, všestranně podněcovaná někdejšími „elitami“ a jejich zahraničním zázemím. Chatrná kapacita domácího průmyslu, typický rys monokultury závislé na zahraničním odbytu, změnila venezuelskou „buržoazii v parazitní třídu, upřednostňující dovoz místo vlastní produkce a vývozu“. Po výrazném snížení tržeb za vyváženou ropu to má tím drastičtější důsledky.
Zhruba do roku 2012 její export vynášel prostředky, postačující vesměs i na dovoz docela zbytného zboží. Jakmile prodejní ceny ropy klesly, za deficit vlastních zdrojů všech ostatních komodit a artiklů se „platí vysoká daň“. Tím hůř to vyhrotilo podmínky „dvacet let trvajícího boje s nadnárodními monopoly“. Boje „na život a na smrt“. Právě ty, z USA i ze západní Evropy, nejenže „ovládají finanční sektor“, ale rozvracejí Venezuelu i rozsáhlou „konspirací“.
Opoziční demonstrace 23. ledna, nepopírá Pérez, byly poměrně silné. Úměrně narostla i troufalost jejich organizátorů. Intenzívní je mediální kampaň proti vládě. Tichým spojencem opozice je i „zkorumpovaná byrokracie“ a „spekulanti v obchodním sektoru“. Prezident Maduro reagoval zavedením potravinových přídělů pro pracující, kompenzačními bonusy a zvýšením minimální mzdy. Pokles kupní síly to však pokrývá jen zčásti. Pravicové demonstrace 23. ledna se tak „zúčastnila i část dělníků včetně některých odborářů, stojících ještě před rokem na straně chávistů“.
Následující demonstrace už, navzdory obrovskému úsilí opozice, tak masové účasti nedosáhly. Koncem ledna a počátkem února to byla naopak Sjednocená socialistická strana Venezuely (PSUV) a vládní struktury, jimž se podařilo uspořádat až překvapivě působivé mítinky. Například toho z „2. února v Caracasu se zúčastnilo tolik lidí, jako za nejlepších časů chávismu“. Daří se „je organizovat i v řadě provincií. Až překvapivě masová je účast mládeže“.
Již od počátku roku „očekávala opozice i vysocí činitelé Trumpovy administrativy, američtí senátoři a některé vlády, jako ta Ivana Duque v Kolumbii, Jaira Bolsonara v Brazílii, Mauricia Macri v Argentině či také Luis Almargo z Organizace Amerických států (OAS), že část Bolívarské národní armády (FANB) Madura svrhne. Zatím se toho ovšem ne a ne dočkat. Příslušníkům FANB naslibovali kvanta peněz, amnestii a vysoké hodnosti. Když se Guaidó prohlásil úřadujícím prezidentem, svá lákadla adresoval hlavně do řad armády. Nasliboval jí vyšší šarže i zákon o amnestii pro ty, kde se proti Madurově vládě vzbouří.“ Cokoli tímto směrem se však nerýsuje ani náznakem.
„Cílem imperialismu je zbavit se vlády chavistů stůj co stůj. Madura se snaží zbavit od momentu, kdy se ujal moci.“ Je pro ně ohniskem „nestability“, reprezentované „vládami různou měrou suverénními, které se na našem kontinentu vyrojily poté, co Chávez zahájil revoluční proces a chopil se moci“. Tlak na restauraci již přináší řadu výsledků. „V Ecuadoru zradil prezident Moreno. Imperialismus obnovil plnou kontrolu nad Brazílií a Argentinou. Poměr sil v regionu se změnil. Imperialismus by rád ovládl i jeho zbylou část. Chce se zbavit Madura a porazit bolívarský proces za každou cenu.“ Trump reprezentuje to křídlo vládnoucích kruhů „imperialismu, které usiluje o globální ekonomickou, politickou a vojenskou hegemonii.“ O „obnovu ekonomické, finanční a průmyslové nadřazenosti USA, o něž je připravila Čína“. Sází hlavně na „vojenskou sílu USA“.
Ve Venezuele však naráží na výrazně „protiimperialistickou mentalitu“, mající „hluboké historické kořeny“, říká lídr tamní odborové ústředny. „My se jen tak porazit nedáme. Většina dělníků a chudých lidí se nechá jen těžko přesvědčit, aby přešli na stranu Spojených států, v jejichž barvách se nezastřeně předvádějí Guaidó a pravicoví političtí lídři.“ Ony „hluboké antiimperialistické emoce sahají až ke stávce těžařů ropy roku 1936, jež se stala téměř celonárodním protestem proti Britům a Yankeeům i vojenské diktatuře“. „Nový život jim vdechlo více než 15 let Chávezova poselství.“ To navázalo i na „masové povstání v Caracasu 27. a 28. dubna 1989, přezdívané Caracazo“.
Koncentrovaným „výraz našlo i v rozhodném střetu 13. dubna 2002, kdy byl poražen pokus o vojenský puč proti Chávezovi“. Podobně jako v „masové reakci na stávku a sabotáž naftařských bossů od prosince 2002 do ledna 2003“. Dnes je to „náš odpor proti pravici, pokoušející se Madura odstranit násilím“. Jeho „vláda splácí zahraniční dluh i v nynějších podmínkách imperialistické ekonomické blokády“. Na rozdíl od „monopolů typu skupiny Polar i jiných, které křečkují potraviny a distribuují je za svévolně přemrštěné ceny“.
Sám žiji, říká Pérez, „ve Valencii, nejprůmyslovějším městě státu“. A coby „odborář mohu jen potvrdit, že jeho průmyslové zóny jsou téměř paralyzovány. Průmysl stagnuje či je na samé hraně úpadku. Životní podmínky dělníků, jejich zabezpečení a platy se hrozivě propadly i v nejdůležitějších odvětvích typu energetiky, těžby ropy, zdravotnictví a školství.“
„Lidová armáda a milice však odolávají“ i za těchto podmínek. Sama „odborová organizace LUCHAS přišla s veřejnou výzvou rozmístit armádní důstojníky a mužstvo přinejmenším do 11 000 lokalit, aby tu žili po boku zdejších komunit a organizovali vojenský odpor proti imperialismu. V prohlášení jsme uvedli: ´Vyzýváme lid a dělníky k vybudování 50 000 jednotek lidových dobrovolníků na obranu všech obcí, měst a koutů země“. A „posílili tak společnou obranu naší vlasti, tak jak nás o to žádá prezident Maduro“.
„Lidové milice měly na 2 miliony příslušníků už dříve, mnozí však byli povoláni do armády.“ Ta disponuje „moderní výzbrojí i logistikou a úctyhodnými odbornými parametry“. Centrála LUCHAS vyzývá i k formování „Internacionálních brigád Simona Bolívara“, solidárních s Venezuelou. Na „Světovou odborovou federaci (SOF) i odbory, společenské organizace a hnutí různých zemí se obracíme s výzvou, aby nám pomohly při nákupu chybějících léků, potravin i surovin legitimní vládou prezidenta Madura či prostřednictvím venezuelských odborových a společenských organizací“. A „společenské organizace Latinské Ameriky vyzýváme k organizování Karavany solidarity, mířící až k nám z Kolumbie a Brazílie“.
Rozhodující je, zdůrazňuje Pérez, co možná rychle překonat ekonomickou a sociální krizi. Pokud vláda „neobnoví svou kontrolu nad měnou vystavenou spekulantům, nepřekoná poruchy v zásobování, nezjedná pořádek v cenách potravin a léků anebo zboží, které chybí, nenahradí jeho vlastní výrobou, přijde už brzy o své sociální opory a přežije jen těžko“. Nemá-li k tomu dojít, musí se ovšem i „přestat splácet zahraniční dluh“, „zablokovat únik kapitálu“, „zavést progresivní zdanění příjmů“ a „podpořit distribuce a kontrola pohybu zboží prostřednictvím komunálního systému, řízeného samotnými dělníky“. „Jinak se úspěchu dosáhnout nedá.“ Jen tak lze zvítězit v „boji za vládu dělníků a všeho lidu“.
