Přepisují dějiny, ale to přiznají leda u vodky… „Tohle nesmíte říct,“ varuje historička, která jezdí na Ukrajinu

Dagmar Martinková – historička

5. 3. 2019  ParlamentníListy
„Tragédie? Byl to jiný svět,“ poznamenává k osudům volyňských navrátilců historička Dagmar Martinková, která opakovaně jezdí na Ukrajinu a o svých poznatcích i překvapivých nálezech nyní informuje veřejnost na besedách. „Na Ukrajině je snaha přepisovat fakta. Argumenty nezná ani ministr,“ říká a oceňuje, že díky potřebě samotných Volyňanů vše po pravdě sepsat může ona jako badatelka najít správné odpovědi. Mluví o zaostalém Rusku, židovských hrobech čekajících na objevení i o současnosti: „Nesmíte tam říct, že banderovec někoho zavraždil, za to potrestají i vás.“ Po Česku právě putuje výstava, která odkrývá mnohem víc.

„Na Ukrajině je snaha přepisovat fakta,“ potvrzuje historička Dagmar Martinková hned v úvodu svých vyprávění na téma Návratů volyňských Čechů. Věta zazněla i koncem týdne v Kryrech na Lounsku, kde se několik dní vyjímala expozice se stejnojmenným názvem, která dále poputuje do Podbořanského muzea a posléze do knihovny v Lubenci.

„Historie volyňských Čechů je pořád jedna velká otevřená, nedopsaná kniha. Jsem ráda za pamětníky nebo kohokoliv, kdo zná paměť svých předků a rád se chopí pera, aby zvěčnil svou rodinnou vzpomínku, neschová si to doma do šuplíku a nebojí se informaci předat,“ oceňuje žena, která předsedá Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. Řada volyňských Čechů měla podle ní potřebu vše sepsat a ona jako historička v tom může najít určité odpovědi.

Podle jejích slov by mimo jiné měl každý člověk znát dobře své kořeny, protože jen tak je pevně zapustí a pak ho žádná vichřice nemůže vyvrátit a žádná životní situace ho nepoloží: „Řekla bych, že u volyňských Čechů je to o to silnější – čím si prošli, a to na území, které si vybrali, to není o jednom filmu… Někdo to nazývá tragédií, ale tragédie to není, myslím, že nechyběla řada pozitivních okamžiků. Když brigádní generál Václav Kuchynka vzpomínal (zaznamenáno v Paměti národa), řekl, že Volyně byla jedna velká škola života.“

Co čekali od zaostalého východu?

Spousta lidí, když slyší o osudech volyňských Čechů, prý nechápe, co šli dělat na zaostalý východ: „Dnes se díváme na Rusko jinak, na Ukrajinu také různě. V 19. století byl ale pohled rozdílný oproti dnešnímu – tehdy kolem nás všude byli Němci. Východiskem, vidinou něčeho nového pro Slovana bylo tehdy carské Rusko. Když došlo k rozčarování po rakousko-uherském vyrovnání po roce 1876, tak kdo viděl trochu více dopředu, šel do Ameriky či Austrálie, jiní do Francie či Velké Británie.“

Hrstka šla za vidinou levné půdy, která na Ukrajině byla desetkrát levnější oproti tomu, co tady Češi prodali. Objevují se i informace, že údajně dostávali půdu od cara zadarmo, což ale historička velice ráda vyvrací, protože dodnes většina rodin uchovává staré kupní smlouvy. Sice existovaly i určité dotované oblasti, kde půdu příchozí dostali do nájmu, ale na Volyni se pozemky skutečně odkupovaly. Někteří se přitom dostali i do takových situací, že si půjčovali peníze od Židů. Mnozí dokonce původní záměr vzdali, když je zaskočilo, že tamní půda je úplně panenská a několik let nebyla schopná úrody. „Museli také často vykácet lesy. Prosperita se prostě neprojevila hned na začátku. Dokonce se někteří nechali najímat na stavbu železnice, na sklizeň řepy, k velkostatkářům. Nebylo to ihned celé růžové. Někdo nemá rád to označení, ale byli to ‚kolonisté Východu‘,“ pokračuje znalkyně volyňských osudů.

Mimochodem, gramotnost a kulturní úroveň tamního obyvatelstva byly velmi nízké. To ústilo nejdříve v odstup a nenávist starousedlíků, o čemž svědčí i řada soudních sporů. Pak ale Ukrajinci zjistili, že by nebylo špatné se od Čechů poučit, nebo ještě lépe se nechat zaměstnat. „Nechci degradovat Ukrajince, ale sami pravoslavní kněží popisují, jaký je rozdíl: Čech si půdu koupí, tři roky les žďáří, další roky provádí hlubokou orbu železným pluhem. Čeká, než přijde úroda, ale pak už je zabezpečen. Vypěstuje, nakrmí svou rodinu a má i na prodej, zásobuje okolní trh. Kdežto Ukrajinec i poté, co je zrušeno nevolnictví a on si pozemek může za minimální cenu odkoupit, udělá jen tolik, aby přežil.“ Druhá generace si pak mohla dovolit už i jít studovat, už to nebylo jen o práci v zemědělství. Udržovala se idea, aby v české rodině byl někdo vzdělaný. Je pozoruhodné, že s tím počítali už při zakládání vesnic: Od počátku důmyslně společenství rodin počítalo s tím, že někde uprostřed vesničky bude jednou stát škola.

Český ráj u cara?

Teze, že car přímo navštívil české země, aby je přesvědčil ke kolonizaci území, jsou podle expertky na Ukrajinu ale nepodloženým přibarvením. Je prý doložené jedině například to, že když se v roce 1867 konala jakási etnografická výstava, naši obrozenci jeli do Ruska – hledali expanzi pro Čechy, kteří žili v německém prostředí.

Panslovanská idea společného slovanského státu, kterému by vévodil například ruský car, se podle předsedkyně volyňského sdružení držela velmi dlouho: „V podstatě do konce první světové války. Vzhlížení k Rusku se pak u našich politiků drželo velmi dlouho.“

Car Alexandr II. byl podle Martinkové vzdělaný panovník a schopný reformátor, který si byl vědom, koho zve! Věděl, že právě Čechy na své území chce. Snažil se jim proto poskytnout co nejlepší podmínky, aby je přivábil. Zprostil je vojenské povinnosti – muže i jejich syny. To byl také výborný tah. V Rakousku-Uhersku totiž někdy vojenská povinnost v průběhu života mohla být až třicet let. „Pohádky, v nichž chasník jel do války a vrátil se po 14 letech, jsou pravdivé. Prostě byl povoláván tam, kde bylo potřeba. Významná byla i náboženská svoboda. Musíme si uvědomit, že území Volyně bylo celkem ‚národnostně zajímavé‘ – například německé vesnice tu vznikly dříve než české – což pak zejména za druhé světové války vykrystalizovalo a eskalovalo. Také zde byla spousta Židů – to vás také velmi zarazí, když třeba v Žytomyru vidíte ty obrovské židovské hřbitovy o velikosti vesnice. A také vás zarazí – kam se poděli, kdy a kam? To si nikde nepřečtete, takže vás napadá spousta různých otázek,“ nastiňuje Dagmar Martinková.

Sice se tehdy za trest posílalo na Sibiř, úroveň obyvatelstva se vyznačovala vysokou negramotností – 96 procent neumělo ani číst, ani psát, ale přece jen na tomto území Češi dokázali vytvořit v 19. století doslova prosperující ráj. „Fungoval tam jakýsi řád, což vás může překvapit, ale vyplývá to z řady například těch soudních podkladů. Co Čechy posunulo k tomu, aby se vraceli do vlasti, to přišlo až s událostmi po roce 1914,“ objasňuje Martinková. Volyňští Češi byli po celou dobu odloučení od svého národa v úzkém sepětí, stmelení. „Stále byli menšinou v prostředí, které bylo zaostalé. … … ….