Patrick Ungermann
22. 3. 2019
Trochu jsem zapřemýšlel nad svou výchovou: Za mého mala neměly ženy možnost zůstávat tři, čtyři roky na mateřské. Ještě ke všemu se mi dva dny v týdnu vraceli rodiče ze zaměstnání až před večerníčkem. Proto bylo moc dobře, že se mému dětství věnovali rovněž dvě babičky a jeden nezapomenutelný děda. Ti se mi postarali o výchovu, jak se říká, mimochodem. Tím, jak žili a tím, co mluvili. Docela malý jsem se uměl pomodlit a v pubertě mi bylo jasné, že tělesné obcování zahájím až se svou ženou. Když jsem tohle v adolescenci napsal do gymnaziálního dotazníku pro mladé, podezřívala mě soudružka učitelka, že vtipkováním znevažuji vážné téma ankety.
Poměrně brzy jsem začal prožívat skutečnou výchovu k občanství a jistě i k demokracii. Psal se listopad a prosinec 1989… Z té sebevýchovy ve mně pozůstalo, že nikomu nestrhnu, ani nezparoduji plakát, ať už se na něm píše a ukazuje, co chce. Mohu s názorem nesouhlasit, nebudu ale názor potlačovat. Je to pravý opak jiné věty: Kdybyste, děti, v počítačové diskusi četli to a to, nahlaste to tam a tam. Přiznám se, že nic nepřipisovat na některé plakáty mi jde čím dál tím hůř a často cítím bytostné sebezapření, mám-li kolem jistých plakátů nečinně projít.
Naštěstí je veřejný život košatější než moje demokratické přesvědčení. Rozhodl jsem se být sběratelem lidových dodělávek pod jasnými tezemi plakátů. A svůj skrovný úlovek rád předám čtenářům.
Jistě vzpomenete na politika, budiž mu zem lehká, který si na předvolební plakáty i letáky nedal napsat skoro nic z toho, co si myslel. Všude jste ale četli, že to myslel upřímně. Někde se pak objevily plakáty s Usámou bin Ládinem a s větou: „I já to myslím upřímně.“
Znám člověka, co k levicovým výhrůžkám v angličtině: „Good night, white pride!“ poctivě dolepoval výhrůžku pravicovou „Good night, left side!“, poněvadž informace mají být vyvážené, no ne?
Někdy nás k rozhovoru s plakátem vede čistě šprýmařství. V zapadlém smíšeném zboží v jedné chatové oblasti visel na dveřích prodejny nápis: „Přijdu hned.“ Cedulka tam visela tak týden, potom kdosi připsal: „Tak se na ten bankrot dobře vyspěte.“ Po dvou měsících šla prodejna s ujištěním, že „přijdu hned“, skutečně do likvidace.
O něco hůř bývá s plakáty politickými, které pompézně chválí navozenou situaci. Tady, abychom diskutovali s pravdou na rtech nebo v propisce, si musíme nést určitou historickou zkušenost s něčím podobným, nebo alespoň jisté dějinné povědomí. Je přirozeně možné se bránit čistým údivem a konstatováním. V Pardubicích měli obří plakát s několika snědými cizinci s otázkou: „Proč vám vadíme?“ Tenhle plakát lidem předhazoval xenofobii a zároveň z ní lidi vinil. Podlé, že? V rohu té drahé záležitosti jste četli levnou pastelkovou odpověď kolemjdoucího: „Nevadíte.“
Na podobné téma lidem podstrkovaného šovinismu odpověděl mimojdoucí slovní hříčkou. Plakát zobrazoval cikánského hasiče při práci. Výjev se velkými písmeny ptal: „Co se divíte?“ Pod tím jste četli drobná spěšná slova: „Kdo se diví, tomu je divno. Kdo si hoví, tomu je hovno.“
Jindy jdete po ulici, třeba jste před tím hodně sledovali televizi, a celá doba i všechny její výjevy vám přijdou jako jeden jediný plakát. Máte po ruce sprej s bílou barvou a rozhodnete se reagovat. V jednom jaroměřském tunelu se měl objevit nápis: „Národe povstaň!“ Jenže, to už je nějaké to navádění, viďte. A člověk živí rodinu, váží si své ženy, miluje své děti a nechce zarmucovat své rodiče, a nějak dostane při psaní strach. Prostě zátěžovou situaci neunese a od nápisu uteče. A tak v tunelu v Jaroměři zbyde „Národe pov“. Jistě, člověk není hlupák, aby se nedovtípil. Víte, není to tam, kde se říká U Tunýlku. Jde o jiný silniční tunel, blíž k divadlu.
Zřejmě pod rouškou noci a klidu na dopravní tepně měl někdo čas doplnit plakát na velkoměstském nádraží. Takových plakátů je dnes spousta. Vede je poučka: Raději se pochválíme sami, beztak to za nás nikdo neudělá. Zmíněný plakát hlásá: „100 000 projektů pro lepší Česko. Projekty podpořené z evropských peněz jsou vidět ve všech koutech naší země. S fondy Evropské unie pomáháme každý den.“ K tomu anonym připsal: „Báječné vyhlídky! Teď už jen zadotovat zánik Marakéšské úmluvy a zas můžeme klidně spát.“ S připomínkou nesouhlasím v jediném bodu: Spánek zrovna teď nemohu veřejnosti doporučit.
Mistrovstvím v plakátování a vzorem všední odvahy v normalizovaném světě jsou plakáty, které sám tvůrce tvoří tak, aby samy se sebou nesouhlasily. Je to tichá dovednost stranou všech soutěží a pochval. Setkal jsem se s ní na škole okresního významu. V Praze by kolegův výtvor neunikl pozornosti, ale zde? Zde bude učitel setrvávat v latenci až do doby, kdy se karta ještě jednou obrátí.
Spolupracovník v úloze nástěnkáře napsal pod bohatou fotogalerii komentář: „Setkání s odborníky proběhlo na mezinárodní úrovni. Přítomni byli hosté z členských zemí EU i ze zemí bez Evropské unie.“ Mě osobně vede sdělení při četbě mezi řády ke třem postřehům: Za prvé jsou země, které klidně a dobře žijí i bez Evropské unie. Zadruhé jsou země, které dlouhá staletí prosperovaly bez EU. A za třetí jsme byli před Evropskou unií stejně tak, jak budeme i po ní. Nic z toho nenapadlo kolegy ve vedení, zválcované sto a jedním lejstrem každý den. Jediná češtinářka se vyjádřila, že formulace „ze zemí bez Evropské unie“ je dost kostrbatá, a že by se lépe hodilo „ze zemí, které nejsou členy EU“. Spolupracovník uznale pokýval hlavou, mile se usmál a slíbil, že se příště bude lépe soustředit…
