Pane Petříčku, co vy na to?

Petr Sedláček
3.3.2019  VašeVěc

V noci na neděli 3. března se konečně naplnil sen lvovských úřadů a třicetimetrová stéla Monumentu slávy se v západoukrajinské metropoli poroučela k zemi. Na třetí pokus. Rozbila se o zem za plechovým plotem, na který kdosi dříve velikým písmem napsal „Bandero, vstávej!“


Memoriál „Monument bojové slávy sovětských ozbrojených sil“ byl ve Lvově otevřen v roce 1970. Tvořily jej tři elementy – stéla, vysoká třicet metrů, stěna s kompozicemi sovětských vojáků a alegorické sousoší sovětského vojáka a Matky vlasti. Dlouhá desetiletí právě k tomuto sousoší nosily právě sezdané páry svatební kytice, aby uctily památku těch, kteří vybojovali vítězství ve II. světové válce.

Bylo jen otázkou času, kdy se do demolice memoriálu pustí síly, reprezentující současnou Ukrajinu. Mluvit se o tom začalo na lvovské radnici již v roce 2017. Jenže se ukázalo, že memoriál není symbolem komunistického režimu a tedy nepatří do kategorie památníků, které se měly, podle přijatých zákonů, zničit povinně.

Takže magistrát na to šel jinak. Nechal memoriál osudu, po čase ho obehnal plotem a čekal až zub času pomůže vyhlásit havarijní stav. Stalo se. Jenže právě stéla, která byla podle úřadů v tak špatném stavu, že mohla svým nekontrolovaným pádem ohrozit chodce a projíždějící automobily, snadno odolala dvěma pokusům o řízenou demolici.

Podařilo se tedy až na potřetí. Srdce mnoha místních nacionalistů, nepokrytých obdivovatelů a rádoby následovníků Stepana Bandery a Romana Šuchevyče, zaplesala. Kdoví co na místě rozsáhlého památníku nechá radnice postavit. Možná sousoší, velebící příslušníky UPA. Mnozí by něco podobného uvítali. Třeba už proto, že naproti demolovaného památníku se nachází Národní akademie pozemních vojsk hejtmana Petra Sagajdačného. Její frekventanti se, podle nových zákonů, zdraví „Sláva Ukrajině! Hrdinům sláva!“, což je, pro ty, co nevědí, pozdrav Organizace ukrajinských nacionalistů, tedy banderovců.

Nu což. Jak říká český ministr zahraničí, je to věc Ukrajinců. Opravdu, pane ministře? Tedy i těch Ukrajinců, kteří za války položili své životy v boji s nacismem? I jejich žijících příbuzných a přímých potomků? Třeba povíte, že proti tomu mohli v dnešní „demokratické“ Ukrajině protestovat. Možná ano, možná ne. Jsou lidé, co zřejmě na rozdíl od pana Petříčka, ví k jakým děsivým masakrům došlo právě ve Lvově v červenci 1941 při židovských pogromech. Nikoliv z rukou okupujících fašistů, ale místních ukrajinských nacionalistů! Takže tak.

– – –