 |
| Mojmír Grygar |
Mojmír Grygar
1. Marx rozlišoval tři fáze ekonomické směny. V první fázi venkované prodávali výrobky, které jim přebývaly. V druhé fázi specialisté vyrábějí různé druhy zboží a svou produkci nabízejí na trhu. Ve třetí se již všechno stává zbožím – čest, společenské postavení, láska, vztah k vlasti – všechno. Dodejme, že dnes se prodává i to, co neexistuje, například předpokládané zisky v budoucnosti nebo jiné „zboží“ spekulativních hedge–fondů.
Inspirováni Marxem můžeme rozlišit různé stupně odcizení. Zatímco řemeslník má výrobek, který zhotovuje, plně ve své moci, dělník obsluhující stroj ztrácí již přehled o výrobku dílny nebo továrny jako celku – konečný výsledek práce se mu odcizuje jako něco, co nemá ve své moci. K vyššímu stupni odcizení dochází v automatizované továrně – technik ztrácí kontakt s výrobkem i s výrobním procesem jako celkem, on pouze slouží mechanismu, který je hnací silou výrobního procesu.
K ještě vyšší míře odcizení dochází ve hře na burze: zatímco v obchodní směně prodávající a kupující mají výrobky – reálné věci pod kontrolou, makléř nebo spekulant na burze se pohybuje ve světě symbolů a znaků – sleduje stoupající nebo klesající index cen, a podle těchto ukazatelů se odhodlá buď k prodeji nebo koupi akcií nebo čehokoli, co je předmětem burzovní směny. Ve vysokých patrech finančního podnikání již nejde o stroje, obilí, zlato a jiné komodity, ale o zisky dosahované burzovními spekulacemi. Zisk není spojen se pohybem věcí, ale s interními pravidly finanční směny.
Miliardář Karel Janeček je prototypem podnikatele, který bohatne ne snad prodejem deště, ale finančních derivátů. Co je désť, víme, ale kdo zná význam slova derivát? Jsou-li peníze pouhým znakem směny zboží, pak derivát je vedlejším, odvozeným produktem znaku. Kdybyste se snažili definovat hodnotu těchto prodejních jednotek, ztratíte se v houští nejrůznějších smluvních vztazích, v matematických šarádách, které jsou špičkovými produkty vysoce odcizeného finančního světa. Janeček vynalezl algoritmus, který umožňuje automaticky získávat z periferních zón finančního trhu pravidelný zisk. Zde se nacházíme na samém vrcholu dnešní kapitalistické směny, která s prací, svým protipólem, bez něhož nemůže v normálních podmínkách existovat, nemá vůbec nic společného.
Paul Samuelson, oceněný za zavádění matematických metod do ekonomie Nobelovou cenou, považoval tendence nových podnikatelů neprodyšně se uzavřít v oboru, jemuž oni sami nastavují pravidla, za šílenství a nezodpovědnost. Tím, že se Janeček kryje dobročinnými činnostmi, nemůže zahladit nemorálnost svého obohacování. Je-li jeho nadace potírající korupci financována z fondu šikovně odvozených, odkloněných peněžních zdrojů, jakou můžeme mít k takové charitě důvěru? Jak můžeme odlišit korupci, lovící v houštině reálných výrobních, obchodních a finančních procesů, od parazitismu přiživujícím se na lidskému oku nepostižitelných finančních machinacích? Náš superpodnikatel svou nadřazenost nad platnými normami společenského soužití dokazuje také tím, že v soukromí kombinuje normy křesťanské a buddhistické morálky. Právě tak, jak se jeho podnikání vznáší vysoko nad přehlednými obchodními a finančními procesy, tak i jeho dvojženství je derivátem dvou světových náboženství.
2. Odcizení, které elektronika zavedla do ekonomie i jiných oborů, je mimořádně účinné a nebezpečné, protože proniká do každodenního života lidí – nejen dospělých, i dětí. Kontakt mezi lidmi je stále víc a víc závislý na přístrojích, komunikace se neodehrává tváří v tvář, lidé se nevidí, navazují nahodilé vztahy pomocí internetu napříč zeměmi a kontinenty, slyší nebo čtou texty, znaky, symboly, často velmi zjednodušené. Dívka oznamuje mládenci, že se s ním rozchází, pomocí krátkého sdělení v mobilu. Donald Trump, představitel nejmocnějšího státu planety, se domlouvá s politickými odpůrci, s tiskem a veřejností pomocí twitteru; svému ministru zahraničí Tillersonovi sdělil, že ho zbavuje úřadu, pomocí SMS.
Odcizení se netýká jen mezilidských vztahů – člověk se odcizuje i přírodě, pomocí vyspělé techniky se zapouzdřuje ve svém umělém prostředí a před přírodními produkty dává přednost umělé náhradě. Lidé se straní přírodě a pokud ji vyhledávají, přizpůsobují si ji svým požadavkům a zvyklostem. Luxusní cestovní kanceláře dovedou boháčům připravit přepychový pobyt na vysokohorských planinách, odlehlých ostrovech, na poušti, v divočině nebo v savanách, aniž by klienti museli slevit ze svých náročných požadavků na pohodlí a přepych.
Příznakem stupňovaného odcizení je i to, že ovládání komunikačních přístrojů nevyžaduje žádný přímý tělesný kontakt, stačí hlas nebo dokonce myšlenka. Vysoká míra odcizení se nemohla vyhnout ani vojenskému řemeslu. Voják nemusí být přítomen na bojišti, nestojí tváří v tvář nepříteli, obsluhuje dálkově řízený dron vybavený detektory – jedny dodávají obsluhujícímu subjektu (v budoucnosti to může být i speciální přístroj vybavený umělou inteligencí) všechna relevantní data o situaci v terénu, druhé uvedou na pokyn řídícího střediska do chodu ničící zbraň.
3. Odcizení podstatně a neblaze zasáhlo i paměť člověka. Jestliže pravěké společnosti uchovávaly nutné informace o sobě samé v kolektivní paměti, vynález písma oslabil úlohu paměti a zavedl zápisy důležitých informací. Ale ty první se týkaly přechodných dat nutných pro danou chvíli. Nejstarší zápisy klínovým písmem, pocházející z 3. tisíciletí před naším letopočtem, obsahovaly seznamy nezbytné pro ekonomické a správní účely. Sokrates právem hovořil o záporných důsledcích vynálezu písma – hrozí, že společenská paměť, která uchovává zásadní věci nutné k udržení a pokračování života, začne oslabovat, zatímco písmo umožní zaznamenávat podřadná data, jež mají lokální a časově omezenou platnost – soupis zboží, lidí, peněz.
Tento trend od dob Sokratových dík novým technickým komunikační prostředky několikrát zesílil: knihtisk, fonogram, fotoaparát, radio, telefon, magnetofon, televize, počítač, twitter, umělá inteligence a další technické hity mění život lidí k nepoznání, minulost se stále vzdaluje a ztrácí na významu, naproti tomu přítomnost se jakoby smršťuje a stále víc zaplňuje nás osobní i společenský obzor. Raketový rozvoj polovodičů umožnil nepřetržitý a detailní záznam každé vteřiny, efemérní data se uschovávají, osobní i kolektivní paměť se oslabuje, ztrácí na významu – kdo by se učil velkou násobilku nebo bifloval encyklopedická data nejrůznějších oborů?
Paměť zahlcuje tříšť neustále se měnících vjemů, záznamy zpravidla nedůležitých, okrajových faktů a události vytlačují z paměti podstatné společenské a existenciální věci, událostí, souvislostí. Lidé, zejména mladí a dospívající, překvapují znalostí špičkových sportovců, herců, zpěváků a všemožných hitů masové kultury; když se jich však zeptáte na významné osobnosti z politiky, vědy, literatury, malířství, hudby a dalších oborů, zjistíte neuvěřitelnou neznalost.
Život člověka se v minulosti opíral o pevnou základnu kolektivní paměti, o živé vědomí dějin a historických souvislostí. České dějiny přinášejí řadu dokladů o tom, že paměť lidí nelze potlačit byrokratickým ani vojenským násilím. V raném středověku věřící v kostelích po staletí zpívali staroslověnské liturgické písně, i když východní obřad byl v důsledku rozštěpení křesťanské víry v polovině 11. století zakázán a jako kacířství všemi prostředky potírán. V pobělohorské době se katolická církev ve svazku s habsburskou monarchií snažila násilným způsobem vykořenit všechny projevy husitské, bratrské, protestantské víry zakořeněné v českém národě. Když Karel VI. vyhlašuje roku 1725 nová drakonická opatření proti kacířům, je to důkaz toho, že se rekatolizace země, nastolená před sto lety, nepodařila. Toleranční patent Josefa II. z roku 1781 se nevztahoval na husity a České bratry, ale přesto se během dvou let k víře svých předků přihlásilo 80 000 lidí soustředěných v 73 sborech.
Po druhé světové válce se ke komunismu hlásilo mnoho lidí přesvědčených, že demokracie politická se důsledně prosadí také v hospodářské sféře, avšak utužení režimu po roce 1948 ukázalo, že představy o spojení politické a ekonomické demokracie jsou nereálné, utopické. A přece vývoj v 60. letech ukázal, že myšlenka svobodného socialismu není ještě zcela vyřazena ze hry – během Pražského jara se znovu vynořila možnost spojit občanské svobody s tržním hospodářstvím, a nikdo nemůže vyloučit, že se jednou znovu objeví ve hře, neohrožena bratrskými ani jinými tanky.
Postavením jednotlivce v proudu času se zabýval Karel Čapek v románu Obyčejný život. Vyjádřil v něm úlohu osobní paměti, která vyjevuje i zakrývá skryté souvislosti existence člověka v proudu času, sepětí proměnlivých faktů individuální každodennosti s podmínkami a událostmi společenského života, spojení přítomnosti s minulostí i budoucností. Čapek ukázal, jak život – můj, tvůj, každého z nás – je součástí společenského bytí, nepřetržitého dějinného společenství.
Sepětí člověka se společenskými poměry je dnes větší, než bychom si byli s to přiznat. Závislost obyčejného života na nadosobních silách je dnes zesilována mimořádnou rychlostí společenských změn; generace před námi nikdy nebyly vystaveny tak rychlým proměnám v technice, politice, ekonomii, demografii, ekologii, jaké postihují nás na prahu 21. století.
Zatímco dnes se člověk snaží do krajnosti využít svůj čas ke kumulování všechno, co ho podle jeho mínění obohacuje a co mu dává radost – mnozí to ztotožňují s příjemnými počitky, s nečinností a s všemi možnými výhodami – jeho existence se stává, podle Kunderova paradoxu, nesnesitelně lehkou.
Zdá se, že jednotlivci i celé skupiny podléhají této lehkosti mnohem snáze, než kdykoli dřív. Ponecháme-li stranou muslimským fanatismem diktované teroristické činy, šokuje nás lehkost, s jakou mladý chlapec, muž v nejlepších letech a někdy i starý člověk náhle popadne zbraň a jde zabíjet. Můžeme-li někdy odhalit sebevražedný záměr tohoto jednání, pak nám rozum zůstává stát nad patologickou snahou zoufalců vzít s sebou na druhý svět co nejvíc náhodných lidí.
Opakem hédonismu – carpe diem, užij si dne – je rozkoš ze zabíjení. Přitom však dnes již skoro nikoho nepohoršuje záliba v krvavých hrůzách, jež se stala zábavu, kterou nám denně do zvracení připomínají desítky televizních kanálů. Co může být horší než odcizení člověka od sebe samého, projevující se nahodilým, nepředvídatelným, perverzním zabíjením?
4. Končím poznámkou o nebezpečí, které s sebou přináší rozvoj umělé inteligence.
Je to nová kapitola odcizení, které se stává tím nebezpečnější, čím méně si uvědomujeme jeho negativní důsledky. Budeme-li mít jednou neustále k dispozici výkonné aparátky, které budou s to vypočítat všechny výhody a nevýhody našeho počínání – od koupi bytu, auta, prázdninové cesty až po volbu povolání, životního partnera, politické angažovanosti –, co zůstane naší pomalé inteligenci, kam se podějí naše citové a instinktivní vlohy? Co si počneme s naší pamětí, osobní zkušeností, schopností riskovat a mít dobrý pocit z životních nahodilostí? Kdo bude počítat s úradkem Fortuny, bohyně osudu, a s nepředvídatelnými záměry Tyché, nositelky šťastných i nešťastných věcí?
Nedojde k tomu, že umělá inteligence vytuneluje jednu z největších hodnot člověka – svobodnou volbu?
