O českém národě (kapitola 2.) – O obraně, kultivaci, zneužívání a hubení jazyků

Mojmír Grygar

Mojmír Grygar

Český jazyk je nejdůležitější a nejdrahocennější zůstatek z minulosti, jedině on drží a udrží českou národnost i svobodu.

František Palacký (1822)

1. Jazyk a etnický původ patří k přírodním složkám národa, jež v dobách, o nichž máme jen kusé a zprostředkované informace, vytvářely základní rozdíly mezi různými skupinami lidí. Původně jazyk označoval národ; jazyky byly národy. Popírat jazyk jako elementární složku národa znamená přehlížet jeho nejstarší a nejvýraznější rozlišující vlastnost a zvláštnost. Dušan Třeštík, podobně jako Petr Pithart nebo Jiří Přibáň, odmítá Jungmannovo jazykové pojetí národa a pronáší tuto postmoderní pravdu: „Jsme Češi proto, že jsme občany České republiky, a ne proto, že mluvíme česky. Pak je ovšem Čechem každý Rom nebo i Číňan, který má český pas.“ (Češi a dějiny v postmoderním očistci, 2003, 218.) Tato slova prozrazují, že se u nás již dlouho před masivní invazí uprchlíků z desítek azijských a afrických zemí našli ideologové, kteří předvídali nutnost nahradit národnost vázanou na češtinu a kulturní zvláštnosti našeho prostředí občanstvím jako právní kategorií nadřazenou národnosti. Kdo nevyznává tento názor, bývá prohlášen za nacionalistu a xenofoba. Dnes zjišťujeme nepříjemnou skutečnost, že tomuto dobovému trendu podlehli i tvůrci naší ústavy – v základním kodexu České republiky se pojem český národ vůbec nevyskytuje. Píše se tam jen o obyvatelích Čech, Moravy a Slezska; autoři ústavy nemohli předvídat, že pozdější krajské zřízení zemské dělení státu zruší, ústava tedy pracuje s geografickými pojmy, které již neplatí: rozdělení země na kraje úmyslně nerespektuje historické hranice Čech, Moravy a Slezska. (Působila tu obava z moravského nebo slezského nacionalismu?) Masaryk ve studii Problém malého národa (1905) klade důraz na to, že vedle státního práva je třeba mluvit také o „právu národním“. Jeho požadavek, aby „se štvaní proti národu trestalo zákonem“ dnešní postmoderní právníky a ideology zřejmě neznepokojí. Existuje sice zákon, který postihuje hanění lidí jiných národů, ale nejde ani tak o samy nepřípustné názory, jako o jejich uvádění ve skutek. Samo vyjádření názoru nebývá vždy trestní. I tu přijetí a výklad zákona podléhá místním okolnostem. Například ve Spojených státech panuje tolerance vůči otevřené propagaci nacismu – v Evropě je to však trestné. V zemích, kde je pojetí národa podřízeno státní ideji nebo principu monarchie, nemohou vzniknout zákony k ochraně národa, jaké se uplatňují třeba v Polsku, v Maďarsku a zejména na Ukrajině. Dnešní ukrajinská politika, vzešlá z kouře pneumatik a výstřelů na Majdanu 2014, má na svém štítě ostrý nacionalistický kurs namířený proti Rusku. Dobře si pamatuji, jak na mezinárodním setkání slavistů–jazykovědců v Amsterodamu v sedmdesátých letech skupina Ukrajinců znenadání přerušila jednání, aby výkřiky a rozhazováním plakátů manifestovala proti omezování ukrajinštiny v SSSR. Protestující uváděli jako důkaz akademický ukrajinský slovník, který mnohá ukrajinská slova nahrazuje ruskými a jiná zase odsouvá jako zastaralá nebo regionální. Tehdy jsem se dozvěděl, že protestující přijeli z Kanady, kam většina z nich uprchla po válce před trestem za účast v jednotkách SS. Úsilí dnešní ukrajinské vlády vymýtit ruštinu z veřejného prostoru je nemožné, vezmeme-li v úvahu tzv. suržyk, přechodnou zónu mezi těmito jazyky, a skutečnost, že většina občanů má ruštinu jako mateřský nebo dorozumívací jazyk. (Do této početné skupiny patří i herec Vladimír Zelenský, který právě kandiduje na prezidenta.) Právě tak nelze přehlédnout, že ruštinou se domlouvá přes 40 % obyvatel (17 % Rusů, 15 % Ukrajinců a 10 % občanů jiných národností), a proto je pochopitelné, že se nový školní zákon, jehož cílem je ukrajinizovat menšiny, setkal s nevůlí a protesty. Těsné historické vztahy, které ruštinu a ukrajinštinu spojují, nelze přetnout sekerou zákonů, ani výzvou, aby se Rusové stali Ukrajinci – tento pozoruhodný apel jsme slyšeli během Majdanu; doprovázelo je tvrzení, že výměnou národnosti se Rusové rázem přesunou ze zaostalého Východu na evropský Západ. (U nás to tehdy tvrdil také pan Mitrofanov a další rusofobové.) Spisovatel Gogol, pocházející ze starého ukrajinského kozáckého rodu, psal rusky – budou ho proto ukrajinští vlastenci odsuzovat jako zrádce? Obsazení Krymu a povstání v Donbasu nebylo příčinou dnešního napětí, ale důsledkem toho, že Rusové na poloostrově a na hranicích mateřské země, kde tvoří kompaktní ruské území, nechtěli být vystaveni ukrajinizaci, útokům podněcovaným rehabilitovanými příslušníky dobrovolnických oddílů SS. Této vyhrocené otázce vztahu mezi jazykem a národem, vymykající se evropským poměrům, jsem věnoval pozornost i proto, že se jí Přibáň s Hvížďalou a další historikové a ideologové záměrně vyhýbají – nemohli by pak s takovým zápalem tvrdit, že kategorie národa založená na jazyce je již překonána. Jak by asi tito znalci komentovali Porošenkovo volební heslo „armáda – víra – jazyk“? Byli by s to vysvětlit, kdo obranu a kultivaci mateřštiny zneužívá k šíření nenávisti k jiným národům a často právě k těm nejbližším? Dokáží rozlišit pozitivní národní vědomí, pro které má čeština pěkné slovo vlastenectví, od šovinismu? St. K. Neumann v jednom článku po válce použil výraz „strašný nacionalismus“; Karla Čapka to zarazilo, protože slovo nacionalismus znamenalo pro něho totéž jako vlastenectví. Dnes slovo nacionalismus získalo převážně negativní významové zabarvení. Tak je také devalvuje Ernest Gellner vydávající se za znalce národnostní otázky – není jím, protože není s to pochopit proměnlivou dialektiku národního vědomí a citu. (Byl jsem překvapen, když v diskusi před prezidentskými volbami v roce 2013 paní Illnerová, fyzioložka, kritizovala jednoho Zemanova stoupence za to, že se prý vrací k nežádoucímu a překonanému nacionalismu – ale ani on, účastník bojů za války, ani ostře napadaný Edvard Beneš nebyli nacionalisty v negativním slova smyslu, ale obhájci národních práv.

2. Malé národy žijící v těsné blízkosti velikých národů mají s obranou jazyka palčivé zkušenosti. Český národ měl štěstí, že mohl přijímat křesťanství a jeho kulturu také v srozumitelné saroslovanštině, že český stát si zachoval i v univerzální francké a německé říši samostatnost a že ve 14. a 15. století hrál v Evropě významnou roli právě dík svému vlastnímu pojetí křesťanství a papežství. Mnohem hůře na tom byly jiné jazyky a etnické skupiny, například okcitánština a bretonština ve Francii, velština a irština v Anglii a desítky dalších jazyků, které zmizely pod náporem mocných kolonizátorů. Odstrašujícím příkladem je osud indiánských jazyků v Americe nebo jazyk domorodců na Havajských ostrovech. Kdo z obdivovatelů americké demokracie by se dnes zabýval násilnou kolonizací souostroví, které je vzdáleno od Washingtonu dobrých 7 000 km? Kdo by připomínal dobu, kdy bílí kolonisté zakázali zdecimovaným domorodcům hovořit svým jazykem a vnutili jim angličtinu? Kdo by ronil krokodýlí slzy nad dohasínající havajštinou? A přece se přednedávnem našli lidé, kteří se pokoušejí bezmála mrtvý jazyk oživit. Také pokusy vzkřísit indiánské jazyky získávají v poslední době veřejnou podporu; jazykovědci se dokonce snaží vzkřísit jazyk Wampanoagů, původních obyvatelů Massachusets; jejich snaha není marná, protože mohou vycházet z překladu bible pořízeném v 17. století. Jazyky, právě tak jako jejich národy, nepatří do pověstné jámy dějin. Právě naopak, stávají se společným majetkem kulturního lidstva a právem se na ně vztahuje ochrana, ne nepodobná ochraně ohrožených živočišných a rostlinných druhů.

Je pochopitelné, že autoři hlásající, ne-li zánik národů, tak aspoň jejich soumrak, nebudou se zbývat obranou jazyků, jejichž ohrožení brali lidé jako útok na základní pilíř své existenci. Neudivuje proto, že Přibáň s Hvížďalou nevěnovali pozornost obranám českého jazyka, které se od dob Kutnohorského dekretu (1409) objevovaly pokaždé, kdy se nad českým národem začala seskupovat temná mračna. neměly jen literární a politický význam, ale také vedly k přejetí právních dokumentů, zákonů. V mnoha případech nešlo jen o odborné nebo historické pojednání (Blahoslav, Balbin, Pešin, Jungmann), ale také o právní dokumenty. Nevím, proč Přibáň neuznal za vhodné připomenout například jazykové zákony z roku 1609 a 1615, které v Čechách a na Moravě udělily češtině výsadní právo.

2. Proti jazykovému vymezení národa vystoupil Jan Patočka v roce 1939, kdy se octly ve hře základní hodnoty českých dějin. Vyjádřil tehdy lítost, že se neprosadilo řešení jazykové otázky v Čechách, jaké v roce 1818 navrhl Bernard Bolzano, kazatel a vědec italského původu. Přimlouval se za to, aby se obyvatelé Českých zemí sjednotili zemským, nikoliv jazykovým vlastenectvím. V situaci, kdy se v celém Rakousku prosazovala němčina jako jediný státní jazyk a kdy tato politika nebyla motivována nacionalisty, ale protagonisty státního centralismu, zemský (böhmisch) patriotismus by neměl nejmenší naději na úspěch: kdo by přiměl Němce, aby přiznali češtině rovnoprávné postavení? Patočkovo tvrzení, že „Jungmann a jeho druhové obětovali zemské vlastenectví jazykovému nacionalismu“ (Dilema v našem národním programu. 1990, 218) se stalo stereotypem, který již třetí desetiletí opakují lidé významní i nicotní, schopní i břídilové, čestní i pokrytci, které sametová revoluce vynesla na scénu, do kuloárů i za kulisy rychle se valícího času. Některé stereotypy by mohly získat na trhu historických marností a hanebností mimořádnou cenu. Platí to například o srovnání Čechů s „pacholky osvobozenými činem shora“, kteří „propásli příležitost vybojovat si dostatečně samostatným rozhodnutím svou svobodu“. O Benešovi se Patočka vyjádřil jako o „slabém člověku, dobrém jako sekretář, jinak nic.“ Když bylo na prezidenta po Mnichovu „vloženo rozhodování o budoucím morálním profiliu českého národa – musel rozhodnout, a rozhodl se pro malost“. Podle Patočky Beneš měl diktát odmítnout a volit střetnutí s několikanásobní převahou wehrmachtu (na severu čekaly také polské a na jihu maďarské jednotky). Beneš přebíral odpovědnost ne za obranu, ale za přežití národa. Hitler se se svým záměrem „vytrhnout slovanský trn z boku německého prostoru“ nikdy netajil, a nacisté, horlivě podporovaní německými šovinisty v českém a moravském pohraničí, se inspirovali pangermánskými ideology 19. století (Lagarde, Mommsen), kteří usilovali o očistu germánského prostoru od méněcenných slovanských národů. V Polabí se jim to již podařilo. Patočka nemohl vědět, že Goebbels si do deníku poznamenal, že Beneš zřejmě nevyjde Němcům vstříc a nepůjde do války, která by jim konečně umožnila radikálně řešit tu zpropadenou českou otázku. Zamyslel se již někdo nad tím, jaká úloha by přitom připadla sudetským Němcům při tomto řešení? Od naplánované likvidace český národ zachránila – válka. Hitler odložil germanizaci Čech a Moravy až po vítězství a žádal, aby heslo „všechna kola se točí pro válku“ platilo i pro český průmysl a zemědělství. Na druhé straně však německý tisk ani po Mnichovu nepřestával šířit lži o násilí, kterého se na sudetských soukmenovcích dopouštěli Češi. Tyto zprávy se setkávaly v Anglii a ve Francii s velkou odezvou – vidíte, s těmi Čechy se nedá jednat v rukavičkách! Benešovi kritici, kteří vytahují silnou kartu národní cti, snadno připouští, že by to bolelo (Karel Schwarzenberg nevyloučil, že by byla Praha arci trochu poničena), ale že by ty ztráty stály za to – národ otroků by se stal národem svobodných lidí. Lidé, kteří dávají přednost dvojjazyčnému, německo-českému „zemskému vlastenectví“ si samozřejmě zatarasili cestu k pochopení českého národního obrození, jehož začátek spadá do doby, kdy český národ tvořil ve velké většině nevzdělaný venkovský lid. Dobrovského pochyby o možnosti povznést češtinu na úroveň jazyků vyspělých evropských národů vycházely z konstatování daného stavu: jaký smysl má úsilí o obnovu českého literárního jazyka, když Češi nemají žádné vzdělance, kteří by jej mohli používat? Proti této logické námitce Jungamann namítal, že nemůžeme vycházet z toho, co je, ale z toho, co má být. Tak došlo k tomu, co Emil Filla ve svých buchenwaldských zápiscích nazval zázrakem – během několika generací se učencům, literátům, básníkům i prostým vesnickým vlastencům podařilo překlenout období dvou set let úpadku, kdy čeština vykázaná z oblastí vyšší kultury přežívala jen jako hovorová řeč nesvobodných lidových vrstev.

Péče o češtinu byla u obrozenců nerozlučně spojena se znalostí cizích jazyků. Uvědomovali si nutnost zpřístupnit českému čtenáři kulturní bohatství nejen německé, ale i ruské a polské, francouzské, anglické, italské, španělské literatury. Zjistíme-li, kolik jazyků ovládal Jungmann, Palacký, Čelakovský nebo Mácha, uvědomíme si, jak je dnešní česká veřejnost, přestože se pyšní svým postavením v Evropě a ve světě, jazykově zaostalá – nejeden vzdělanec nebo člověk, který se za vzdělance vydává, se spokojí znalostí angličtiny, navíc podstatně zjednodušené. Znalost angličtiny, byť povrchní, brání přitom některým lidem učit se jiným jazykům. Proto jim nedochází smysl Masarykova výroku – kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. V této souvislosti stojí za zmínku připomenout, že Jungmann překládal z němčiny, angličtiny, francouzštiny, ale ovládal také ruštinu, polštinu, italštinu, španělštinu a v piaristickém gymnasiu si osvojil latinu (nábožná matka z něho chtěla mít kněze). Také Palackého znalost jazyků byla obdivuhodná, dík mimořádné paměti se například během několika měsíců naučil maďarsky, jeho učitelem byl důstojník, s Palackým se domlouval pomocí latiny. Vzpomíná-li se dnes Čelakovský, málokdy se dovíme, že kromě dokonalé znalosti němčiny a ruštiny byl také vynikajícím latinářem – čtyři roky se zabýval překladem dvanácti knih díla svatého Augustina De civitate Dei (O městě božím).