Rostislav Iščenko
23. 3. 2019 ishchenko
Je samozřejmé, že se najdou marginální příznivci teorie spiknutí, kteří řeknou a napíší, že:
Rezignaci Nazarbajeva iniciovala Moskva, což svědčí o odvěké agresivitě Ruska. Ale teď Kazachstán odejde a Rusko nebude mít spojence.
Rezignace Nazarbajeva byla iniciována Spojenými státy, což svědčí o odvěké bezmocnosti Ruska proti americké efektivitě. Kazachstán teď odejde a Rusko nebude mít spojence.
Rezignaci Nazarbajeva iniciovaly místní nacionalistické elity. To znamená, že Kazachstán definitivně odešel, protože Rusko “se jím nezabývalo” a už nemá spojence.
Stejné nesmysly vlastně lidé pravidelně říkají o Ukrajině a Bělorusku. Mimochodem, mají i recept na jednoznačné vítězství (pokud by byli “šéfem”¨oni). Vnitřně jsou si naprosto jisti, že stačí poslat tanky po celém světě, až na Nový Zéland, a vytvořit bodáky spravedlnost všude bez ohledu na ztráty. Zvláště se jim nelíbí zmínky o materiálních ztrátách a křiví “počestné” rypáky při první zmínce o mrzkém kovu.
Ale protože agresivita není nyní v módě a expanzionismus není podporována většinou ruského obyvatelstva, říkají veřejnosti, že prostě museli “pracovat nikoli s elitami, ale s lidmi” a “utratit více peněz za konkrétní věci a ne, aby vydělávali oligarchové”.
Tak to je právě příklad nazarbajevského Kazachstánu, který dokládá, že doporučení “efektivních restaurátorů” svazku “bratrských národů” jsou buď naprostý nesmysl, nebo neméně zjevná lež. Rusko ve skutečnosti vydávalo na svazové republiky, které se staly suverénními státy, mnohem více, než Spojené státy. A dokonce ani ne proto, že to tak chtělo, ale kvůli složitému propletení ekonomických vazeb, zděděných po SSSR. Aby ruská ekonomika fungovala, bylo nutné činit vážné ústupky novým národním elitám. Proč elitám a ne národům? Protože dokonce ani Ben Bernanke, který slíbil, že bude rozhazovat peníze z vrtulníku, nesplnil tuto svou hrozbu, což teoreticky mohlo vyrůst v přímou komunikaci mezi Federálním rezervním systémem a prostým Američanem – spotřebitelem dolarů v hotovosti. Jak FRS fungoval prostřednictvím bank, tak také fungoval i nadále.
Rusko také nemohlo sestavit seznam všech proruských občanů svazových republik a začít jim jednoduše dávat peníze prostřednictvím pokladen velvyslanectví a konzulátů. Rusko investovalo do národního hospodářství a právem předpokládalo, že podnikatel, úředník a obyčejný pracovník mají stejný zájem na fungování továren, odbytištích a levných zdrojích energie.
A příklad Kazachstánu dokazuje právnost uvažování Ruska. Probereme tři postsovětské státní útvary: Ukrajinu, Bělorusko a Kazachstán. V roce 1992 byla Ukrajina nejbohatší (bohatší než Rusko), Kazachstán nejproblematičtější a Bělorusko nejchudší. Ukrajina je dnes nejchudší ze všech tří zemí, Bělorusko nejstabilnější a Kazachstán nejbohatší (i když je chudší než Rusko).
Politika Moskvy ve vztahu ke všem třem postsovětským státům byla však stejná, ale vůči Ukrajině ještě příznivější, protože Ukrajina byla vzhledem ke své geografické poloze a ekonomickému a také demografickému potenciálu již dlouho klíčovým partnerem všech integračních projektů. V současné době je tímto partnerem Kazachstán.
Rusko pracovalo s elitami všude. Tak fungují všechny státy. Dokonce i SSSR pracoval s elitami. Rapallskou smlouvu z roku 1922 sovětské Rusko podepsalo s německými generály a weimarskou buržoazií, která právě potlačila “německé jaro”. V Teheránu, Jaltě a Postupimi se Stalin domlouval na rozdělení světa s velkými imperialistickými dravci, s Churchillem a Rooseveltem, jako zplnomocněnými zástupci buržoazie Velké Británie a USA. Nikdo se na názor národů v této věci neptal (ani cizích, ani vlastních). Kvůli tomu totiž národy delegují moc na stát v osobě zvolených politiků a jmenovaných úředníků, aby profesionálně řešili ty problémy, v nichž je amatérismus nepřípustný.
Pouze výsledky jsou různé. V Kazachstánu přesvědčil Nazarbajev elitu (v jejíž představitelích byl virus nacionalismu na počátku 90. let usazen hlouběji než v ukrajinských banderovcích) o potřebě pragmatické spolupráce s Ruskem. Vydělané peníze byly investovány do rozvoje vlastní ekonomiky. Ve výsledku je dnes Kazachstán v ekonomické síle po Rusku na druhém místě mezi postsovětskými státy.
V Bělorusku se Lukašenko také ukázal být zastáncem pragmatické spolupráce. Získané peníze však byly investovány především do podpory sociální sféry. V důsledku toho je Bělorusko v sociální oblasti nejhomogennější z postsovětských zemí s poměrně vysokou úrovní sociální ochrany obyvatelstva. Hospodářský rozvoj se však zpomalil, protože provozní prostředky podniků jsou ve velkém vynakládány na plnění druhořadých sociálních povinností a také ekonomická iniciativa byla omezena státním paternalismem.
Na Ukrajině se místní elita, která vyhlásila koncepci “mnohovektorové politiky”, snažila vydělávat peníze v Rusku a za tyto peníze se integrovat do Evropy. Nic však nebylo investováno do rozvoje ekonomiky ani do politických projektů. Výnosy, získávané díky příznivé geografické poloze a vyspělému sovětskému průmyslu, byly rozkrádány. Politici, kteří nebyli schopni nabídnout efektivní program rozvoje, bojovali mezi sebou výhradně o právo krást. Aby získali podporu lidu, museli nejprve nafukovat zpočátku nenápadné rozpory mezi různými regiony země, různými konfesními a národnostními skupinami. Výsledkem byl finanční a ekonomický bankrot a politickým finále občanská válka.
Politika Ruska, opakuji ještě jednou, byla všude stejná, ale výsledky vznikaly odlišné a závisely na kvalitě národní elity.
Výše uvedené nám dává právo tvrdit, že po Nazarbajevovi budou mít nejvlivnější skupiny kazašské národní elity zájem na zachování stejného kurzu. Navíc, odchod Kazachstánu “na Západ” (podle ukrajinského příkladu) je velmi nepravděpodobný. Nejvlivnější vládnoucí klany zastávají pročínskou, protureckou a, s určitými výhradami, proruskou orientaci. Právě na základě kompromisu, dosaženého mezi nimi na základě společných strategických zájmů, byla také založena nazarbajevská stabilita.
Nicméně by však bylo hloupé skrývat, že by otázka, co bude po Nazarbajevovi, neznepokojovala i kazašskou společnost i spojence Kazachstánu. Tak či onak, on je však hlavním arbitrem národa i bez něj samotného v čele, nyní klidně mohly spojenecké skupiny začít boj za přerozdělení moci. To by pak nejen destabilizovalo Kazachstán, ale také otevřelo dveře pro aktivní západní práci s konkurenčními politickými skupinami.
Tento rok, za dva a půl měsíce, bude Nursultanu Abiševičovi 79 let. V tomto věku se už obrovské zatížení, které dopadá na člověka, který se zabývá aktivní politickou činností, zejména na hlavu státu, neděje beze stop . Otázka nástupce musela být vyřešena, protože jinak by prosperující Kazachstán, který je dílem Nazarbajeva, mohl být kdykoli zničen ambicemi jeho dědiců. Tak tomu bylo nejednou v dějinách lidstva.
Nazarbajev se rozhodl v duchu Teng Siao-pchinga. Ten si udržel post předsedy rady bezpečnosti (kontrola armády a zvláštních služeb), post člena ústavní rady (možnost v případě nutnosti zkorigovat ústavu) a post hlavy vládnoucí strany (kontrola parlamentu). Kromě toho je národním vůdcem, prvním prezidentem a zakladatelem kazašského státu, a nejen že má obrovskou autoritu mezi lidmi, ale je také neformálním, avšak obecně uznáváným národním arbitrem, a to i v případě rozporů mezi různými orgány a liniemi moci a také mezi politickými skupinami.
Zastávající funkci prezidenta Kassym-Žomart Tokajev podle Ústavy ztrácí pravomoci předsedy Senátu a bude zastávat post do roku 2020, kdy jsou naplánovány příští prezidentské volby. Více než rok je času víc než dost na to, aby se člověk sám upevnil na postu a vybral tým, a Nazarbajev aby ho ohlídal v nové inkarnaci, v něčem aby mu pomohl, něco aby napravil. Dále má zastávající funkci prezidenta za úkol vyhrát příští prezidentské volby. Ale jak víme z nových dějin Kazachstánu, volby mohou být i předčasné a favoritem se může stát i někdo jiný. Konec konců Nazarbajev nepouští kontrolu nad situací v politice Kazachstánu z rukou, protože je nutné se ujistit, že volba je učiněna správně, že se dotyčný vypořádá s těmi nejobtížnějšími povinnostmi a že ho nezlomí ani břemeno velké odpovědnosti, ani přístup k obrovské moci.
Kassym-Žomart Tokajev je často řazen k pročínské skupině kazašské elity na základě toho, že byl na stáži a pracoval v Číně. Je zřejmé, že Čína je pro Kazachstán jedním z hlavních a nejperspektivnějších obchodních partnerů, největším investorem do ekonomiky Kazachstánu a také zemí, která má zájem o tranzit svého zboží přes území Kazachstánu. Astana proto rozvíjela, rozvíjí a bude s ní rozvíjet stejně pragmatické vztahy, jako s Ruskem.
Je však jedna věc, kterou Čína zatím nemůže poskytnout a nebude moci poskytnout ještě dlouho, zejména středoasijským zemím. Mluvíme o zárukách vojenské bezpečnosti, ochraně před teroristickou hrozbou a také politickým a ekonomickým nátlakem mocností mimo region. V tomto ohledu nemá Rusko konkurenty. Samotná Moskva rozvíjí vazby s Pekingem přinejmenším stejně aktivně a úspěšně, jako Kazachstán.
V daném případě je tedy možné hovořit s jistotou o kontinuitě politiky Kazachstánu.
Budou pokusy o ovlivnění kurzu přechodného (a pak nového) vedení Kazachstánu ve prospěch jeho korekce v prozápadnějším duchu? Budou. Existují síly, které na tom mají zájem jak uvnitř země, tak, samozřejmě, v zahraničí. Ale i dříve, za příznivějších podmínek, se pokoušely zkorigovat zahraniční politiku Kazachstánu, přimět jej, aby se vzdal prosazování postsovětských integračních projektů. Dnes, kdy je Kazachstán jedním z klíčových členů EAEU a ŠOS a má z probíhajících integračních procesů skutečný prospěch, který se týká milionů jeho občanů, to bude mnohem obtížnější učinit, než tomu bylo v 90. letech.
Ale pokoušet se budou. Snaží se změnit i Rusko.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
