Mnichovské hádanky lze rozluštit: Žijeme v typicky předválečném období. Čína na vrchol? Zhasne Rusko? Dosavadní světový řád padl. Ztracené iluze staré éry. Utajené pozadí Brexitu? Evropa na scestí

Evropská unie v hledáčku Ruska

Velice vážně konstatoval nedostatek suverenity členských zemí Unie v rámci „natocentrismu“ a z něho vyplývající otrocké služebnosti, v níž se EU bezesporu nachází. Poukázal na ztrátu vedoucí pozice EU v pokusu o regionální integraci a růst významu řady nových geopolitických center v asijsko-tichomořské oblasti a integračních projektů v rámci EAEU – Velkého eurasijského partnerství, ŠOS, ASEAN (Sdružení národů jihovýchodní Asie) a čínské iniciativy „Jeden pás – jedna stezka“. A vyzval ke spolupráci a nikoliv konfrontaci mezi projekty regionální integrace v rozsahu celé Eurasie.

Důsledně se vyhnul tématům dvoustranných vztahů Ruska se světovými mocnostmi a zdůraznil mnohostranné přístupy, které doporučil také Evropě, „pokud jí to bude dovoleno“. Tento výrok má poměrně složitý podtext.

Rusko nutně musejí znepokojovat na jedné straně vojensko-politické vazby USA a Evropy v rámci NATO a na druhé straně ekonomické vztahy starého světa s Čínou, které doznaly značný rozvoj v roce 2018. A to zvláště v podmínkách protiruských sankcí. Proto otázka „velké“ euroasijské integrace, která má za cíl vytvořit jednotný prostor s obecnými pravidly hry od Atlantiku až po Pacifik, je Moskvou považována za žádoucí pokračování tradičního „vertikálního“ vektoru ruské geopolitiky. A má za cíl napřímit všechny tranzitní cesty, které obcházejí Rusko, a to jak ze západu na východ, tak z východu na západ.

Ischingerova zpráva o stavu světa

Celkově se zdá, že v Moskvě velmi zřetelně pochopili a přijali hlavní sdělení zprávy, kterou na konferenci přednesl její předseda Wolfgang Ischinger pod názvem „Velká hádanka: kdo bude sbírat úlomky?“. Zaměřil se v ní přednostně na „vlastní problémy“, aniž by se pouštěl do obecného stavu věcí ve světě, a pouze letmo, aniž by zacházel do podrobností, načrtl jednostranný charakter kurzu ignorujícího normy OSN a WTO, za nímž bylo snadné uhodnout USA.

Abychom lépe porozuměli tomu, o čem Sergej Lavrov mluvil, je nutné se zaměřit na text zprávy, která připomíná jakousi „rozstříhanou plochu“. A rozpadá se do regionálních epizod s minimální snahou a  záměrnou neochotu slepit je do jediného globálního puzzle. V pravém smyslu „globálního“ je ve zprávě Ischingera opravdu minimum. Vydělit lze pouze následující nejobecnější teze:

• Dosavadní liberální světový řád se zhroutil, obrysy nového nejsou viditelné a není jasné, jak bude ustanoven – zda mírovou cestou „rozsáhlé reorganizace prvků stávajícího světového pořádku“, nebo pomocí „bouře“ živené souběhem řady regionálních krizí; 

• Hlavní rys současné epochy je návrat rivality velkých mocností; autoři zprávy do jejich seznamu zahrnuli USA, Rusko a Čínu, zatímco Evropa přiznává, že zastydla kdesi na rozcestí v dilematu „strategická autonomie, nebo nestrategická závislost?“; 

• Společně s bývalým světovým řádem se postupně ruší a částečně se už zhroutil i celosvětový systém kontroly zbrojení; jelikož byl vybudován na rusko-americké rovnováze, a vzhledem k vzestupu Číny již nesplňuje požadavky doby a nefunguje. 

Pokud máme tuto optiku přijmout jako blízkou realitu, znamená mimo jiné i bankrot celého systému světových institucí v podobě, v jaké byly vytvořeny s vyhlídkou na globalizaci a unipolární světový řád.

Nedocenění rusko-čínské aliance

První, čím Ischinger podkládá své hypotézy, které lze jen těžko považovat za analytické závěry, je „čínský faktor“, který je podle zprávy vnímán bolestivě nejen Washingtonem, ale také evropskými metropolemi, tedy Západem jako celkem. „Strategické myšlení v Číně se stále více opírá o skutečnost, že americká velmoc se dostala do stavu úpadku a nakonec se vzdala světové nadvlády. Komunistická strana Číny věří, že historie je na straně Číny, která zaujme světové prvenství.“ Ve zprávě je věnována pozornost také neustále rostoucí asertivitě ČLR v zahraničí a posílení režimu Si Ťin-pchingovy osobní moci v domácí politice.

Ischinger sice zaznamenal, že Čínskou a Ruskou hrozbu spojují v jednoho mocného strašáka klíčové americké strategické koncepty, nevyjadřuje však ostře a jasně následující dilema, které zjevně není dosud zcela doceněno samotným Západem. Rusko podle jeho názoru ohrožuje západní hegemonii už nyní díky síle svého jaderného potenciálu a regionálním aktivitám, zatímco Čína, která v této složce značně zaostává za oběma světovými vůdci, teprve vytváří hrozby v oblasti ekonomiky a technologie.

Ukazuje se ovšem, že Rusko jakoby přikrývalo svojí vojenskou silou tažení Číny na pozici první hospodářské velmoci, zatímco Čína v podstatě poskytuje Rusku jakýsi „deštník“ před sankcemi a zmírňuje tlak Západu tím, že ho už dnes ohrožuje v jeho světové hegemonii. Jelikož Moskva a Peking působí společně, neumožňuje to Západu koncentrovat se ani na jednoho z nich, což vede k jeho zaostávání.

Z pohledu Ischingerovy zprávy je logické, že s Čínou je nutné se vypořádat nyní, než dosáhne vrcholu moci, a Rusko pak „zhasne“ samo. Taková představa však narazí na rusko-čínskou alianci, pokud se o ni rovnou nerozdrtí. Každá ze stran v ní ucpává díry té druhé a ve své doméně pracuje za dva, což neumožňuje Západu stanovit jednotnou strategii, s níž by zabila obě mouchy jednou ranou.

Bída evropských analytiků

Pokud přijmeme Ischingerovu logiku, pak mají ve zprávě smysl následující dvě důležité teze, které předpokládají:

• pokračování závodů ve zbrojení navzdory slibovanému jednání Donalda Trumpa s Vladimírem Putinem a Si Ťin-pchingem o jejich ukončení;

• americký strategický ústup v Sýrii a v Afghánistánu (stažení vojsk) a na Korejském poloostrově (ukončení společných cvičení se Soulem).

Právě s nimi Ischinger spojuje nastalé problémy ve vztazích mezi USA a Evropou. Podle jeho názoru Trump odmítá ideologii globalizace, zatímco Evropané se jí stále drží. Pokud takovou tezi přijmeme, vyjde nám, že Čína, která je nadále přívržencem globalizace, má s Evropou mnohem více společného, než mají Spojené státy s jejich rostoucím geopolitickým izolacionismem a obchodním protekcionismem.

Ale totéž znepokojuje také Rusko, které mírně řečeno zavírá oči před důsledky globalizace a pokračuje ve vyšlapané cestě „rozvoje“ slovutného „evropského projektu“. Ve prospěch právě takového chápání snah Moskvy ze strany Západu mluví další teze zprávy, která uvádí, že Rusko v dané věci očekává dividendy od ukončení Smlouvy o likvidaci raket středního a krátkého doletu, protože USA a Evropa nenajdou společnou řeč v otázce rozmístění nových raket v Evropě.

Zde se jasně projevuje šok, z něhož se Evropa po příchodu Trumpa nemůže vzpamatovat, stejně jako nemá na vybranou mezi globalizací a rozdělením Západu euroatlantickou hranicí na dva regiony. Právě toto dilema se snaží autoři zprávy vyřešit tím, že ho otevřeně „marginalizují“ zužováním americko-evropských vztahů na úroveň bilaterálních dohod mezi USA a evropskými zeměmi, stejně jako vztahů mezi Západem a neevropskými zeměmi – Kanadou, Austrálií, Jižní Koreou a Japonskem.

V jejich oficiálním podřízení „západnímu bloku“ spočívá naděje autorů zprávy na zachování tohoto bloku. A nejsou to jen slova, pokud vzpomeneme integrační iniciativu nového „transtichomořského partnerství“, na něž „pozapomněl“ ruský ministr, nebo silné japonské lobování za připojení Velké Británie, která není proti.

Zde opět nastává kolize západních analytiků s přiměřeností jejich analýzy ve vztahu k reálnému dění. Pokud uznáme jako axiom faktor konfrontace mezi globalizací a národními státy, jenž do značné míry utváří současnou realitu, potom tato analýza ukazuje, že „osa“ globalizace spojuje Peking a evropská hlavní města. Ale evropské státy zase nejsou připraveny na takovou alianci kvůli Washingtonu, který zastává antiglobalizační a protekcionistický postoj. A potenciální spojenectví „antiglobalizátorů“ představovaných USA a Ruskem je již nemožné kvůli jejich vzájemnému konfliktu. Tudíž situace se zatím na podobné „alianční fragmenty“ nerozpadá.

Nesourodost předválečného období

O co ve skutečnosti jde? Fakticky neexistuje dilema mezi antiglobalizací a globalizací. Při bližším zkoumání můžeme spatřit zamotanou spleť protichůdných zájmů hlavních hráčů, z nichž každý se zdá být v procesu tohoto složitého manévrování připraven na jakoukoliv, rozumí se úplně na každou, alianci, která se a priori ukáže být taktická pro dosažení krátkodobých cílů. Strategické aliance jsou v současné situaci podle všeho zcela nemožné.

Jak učí historická zkušenost, nejde o nic jiného, než o klasické předválečné období, v němž každý hraje sám za sebe. A jak vypadá takové období v jaderné raketové éře? Jako „jednotný systém absolutního veta“ z typologie světových systémů Mortona Kaplana, kdy každá světová mocnost má dostatečnou sílu k tomu, aby zajistila svou vlastní bezpečnost v konfrontaci a dokonce i v přímém konfliktu nejen s jakoukoli jinou mocností, ale také s celou její aliancí. V krajním případě jde o válku všech proti všem.

Před tím specialisté varovali politiky, kteří hráli na to, že se světový pořádek „sám přizpůsobí“ kontextu globalizace a „multipolárního světa“. Ale ani samotní politici ani za nimi stojící intelektuální elity se svými „koncepty“ a „mozkovými centry“ varování neslyšeli. Však také v Ischingerově zprávě zní následující hlášky, navenek paradoxní, ale odzbrojující zmatenou upřímností:

„V kontextu multipolární geopolitiky je téměř nemožné uzavřít dvoustranné dohody, které vytvářejí paritu mezi oběma zeměmi a současně eliminují hrozby třetích zemí. „Bilaterální éra“ kontroly zbrojení končí. Ale multilaterální nástroje … mohou také přestat existovat…“;

„Období po skončení studené války je u konce … Ale není jasné, jaký druh nového pořádku se tu objeví, zda se podaří zachovat klíčové principy toho starého, nebo ve světě vzniknou separátní pořádky vzájemně si konkurující“. 

No a skutečnou „třešničkou na dortu“ je vyjádření dilematu mezi čekáním EU na ukončení strategického ústupu USA ze světové arény způsobeného nekonzistencí Trumpa a mezi potřebou Evropy „vypracovat dlouhodobé strategické koncepty a vyčlenit na ně potřebné zdroje, pokud Evropa nechce být pouze jevištěm strategického soupeření cizích sil působících na jejím území“.

Není jasné, co pro Evropu znamená tato svého druhu pamětihodná volba mezi „ústavou a kaviárem“ – první by bylo opravdu potřeba, ale druhé ve prospěch prvního nelze odmítnout. A je jasné, že Evropa tuto volbu pravděpodobně nebude schopna zvládnout, přinejmenším se současnými a jim podobnými systémovými vůdci.

Ztracené iluze

Nebylo by dobré, aby se ve zmíněných rozporech mnichovské zprávy ztratily dvě velmi důležité věci, jejichž faktické uznání stojí Západ hodně.

První se týká trojúhelníku USA – Rusko – Čína. V tomto trojúhelníku prohrává ten, proti němuž se zbývající dva spojí. Proto je mezi autory této zprávy tolik vzájemné nedůvěry a zmatku.

Poprvé po mnoha staletích nejsou evropské elity spekulativní a na konkrétním materiálu začínají postihovat pro ně extrémně nepříjemnou pravdu: Evropa je geopolitický statista a samostatně není schopna nezávislé hry. Již není “strategicky činná osoba“, pokud se máme vyjádřit Brzezinského termíny „Velké šachovnice“, ale představuje „geopolitický cíl“. To znamená objekt, nikoliv subjekt.

Druhá věc není o nic méně příznačná: Týká se uznání toho, že USA a Čínu jen máloco zdržuje od velkého konfliktu, přičemž vzájemná ekonomická závislost přestává být argumentem, což vyvrací pro Západ tak běžný postulát ekonomismu, totiž že ekonomika určuje běh světa. Ukazuje se, že ne vše je zlato, co se třpytí. Nuže, pokud řekli „A“, dříve nebo později, budou-li na to mít čas, nevyhnutelně řeknou i „B“: totiž že hodnoty (především ty lidské a duchovní) stojí nad ekonomikou. Ovšem na Západě dnes všude vidíme pouze postkřesťanské antihodnoty. A tento zřejmý úpadek Západu zpochybňuje jeho samotné přežití jako civilizace.

Jedním slovem, důležitost obsahu zprávy spočívá v tom, že tento pozoruhodný dokument naší neklidné éry je svého druhu osvobození od iluzí, když okolo pukají a hroutí se pilíře, na nichž po desetiletí spočívalo kolektivní vědomí západních elit.

Rusko musí přitvrdit

Obzvlášť důležité jsou ve zprávě vyjádření ke vztahu s Ruskem a nelze je pominout: „Rozvíjející se geopolitická rivalita mezi Ruskem a Západem se nejvíce odráží ve „styčných zemích“, jako je Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina.“ Stojí za povšimnutí, že autoři neměli dostatek odvahy, aby zde vyslovili výraz „Východní partnerství“, což znamená, že už sami nevěří v kolektivní formy západního vlivu na postsovětský prostor. A dále: „Co je opravdu vážné, že tento region trpí chronickými konflikty a zcela reálnou válkou. A situace se může ještě zhoršit, pokud vzroste napětí mezi Východem a Západem.“

Co tedy bylo nutné vzkázat především všem aktivistům ve střední a východní Evropě sedících na západních grantech? Stručně a jasně: čím silnější bude konfrontace mezi Ruskem a Západem, tím menší (a nikoliv větší!) budou šance postsovětských elit (včetně ruských) realizovat své zrádné kupecké instinkty a poté zběhnout „do Evropy“.

Zde se ukrývá neuralgický bod, jakýsi okamžik pravdy. Už chápete, proč je „mír na Ukrajině“ i za cenu odevzdání Donbasu nezměnitelně zakotven ve spekulacích a v osočování odpůrců široké škály nevládních organizací a jiných grantových organizací fungujících pod vlivem západních agentur?

Proto Rusko musí jít cestou pokud možno ostřejších a principiálnějších postojů v rámci globálního trojúhelníku, jejichž nedílnou součástí je odmítnutí jakéhokoli nejistého a nepodloženého kompromisu.

Je třeba pochopit, že zmírnění napětí v západním pojetí není blahodárné, ale podkopává ruské geopolitické pozice v současné etapě hybridní války. Po ztrátě postsovětského prostoru shledá Rusko s drtivou nevyhnutelností na svých hranicích nejen přízrak, ale celou infrastrukturu nadcházející „horké“ války se všemi jejími důsledky.

Utajené pozadí Brexitu

Je také nutné pečlivě sledovat všechny manévry ostatních dvou „vrcholů“ globálního trojúhelníku, avšak zejména ty, které jsou těhotné upadnutím Ruska do „geopolitické osamělosti“. Pochopitelně se to týká především čínsko-britských vztahů. Není náhoda, že autoři zprávy, jakkoli se vyhýbali rozložení důrazů v hierarchii západních elit, se v jednom případě doslova freudovsky podřekli, když se rozhovořili o tom, na co autor těchto řádků opakovaně upozorňuje.

Konkrétně jde o přehodnocení londýnské zahraniční politiky v kontextu Brexitu a v duchu Spojeného království jako globální mocnosti. Raději zemři, než bys něco řekl – to je vlastní podstata veškeré nejistoty „globálních změn“, jíž autoři hanebně zakrývají jako listem fíkovníku v pasáži o „sladění britského chápání transatlantických vztahů s evropským dědictvím”.

Právě zde můžeme očekávat hlavní a nejméně očekávané spodní proudy. Ale to už není ani tak otázka zahraniční politiky, jako spíše vnitřních rozvah v samotné Číně, kde v roce 2016 na nejvyšší úrovni státní politiky odpověděli na Brexit zcela adekvátně a s plným pochopením, odkud vítr fouká. (Čína tehdy zakázala vjezd do země 78 poslancům britského parlamentu a zmrazila jim aktiva za to, že podporovali Brexit. Nedávno navíc vydala zatykač na samozvaného venezuelského prezidenta Juana Guaidóa zmrazila mu účty v Čínských bankách s celkovou uloženou částkou 593 tisíc dolarů – pozn. PP)

Proto se v Mnichově vylilo tolik žluči ve věci „posilování autokratického režimu“ a „zostření systému dozoru a represí“ v Podnebesí.

Stojíme tedy před jedinou otázkou: jakou podobu bude mít válka, k níž všechno neodvratně směřuje?