6. 3. 2019 russian
Seminář CampCamp 2018 se konal v budově bývalého Jerevanského vědecko-výzkumného ústavu Mergeljana. V sovětských dobách tento vědecko-výzkumný ústav vyráběl počítače, ale dnes je v jeho prostorách umístěno výstavní centrum. Během konání CampCampu 2018 se tam dalo dostat pouze podle seznamů. U vchodu obdrželi všichni účastníci akce jmenovky se dvěma tkaničkami: modré byly pro ty, kteří dávali svolení k fotografování, červené pro ty, kteří si to nepřáli.
Pokrokový charakter “srazu” bylo vidět ihned – na stěnách toalety. Pravda je, že uklízečka zpočátku nepochopila “ultramoderní” myšlenku jednoho z aktivistů ohledně “zrušení genderových záchodů”. Když dělala na toaletě pořádek, agitační plakáty a brožury vyhazovala. Druhý den akce si však už uvědomila, že jedná netolerantně.
Úvodní slovo organizátorů začalo takto: “Promiňte, budeme mluvit rusky, což nemusí být všem příjemné”. Návrh na komunikaci v angličtině neprošel: hlasování ukázalo, že zdaleka ne všichni by rozuměli.
V důsledku toho 150 lidí, hlavně z Ruska, Běloruska, Kazachstánu, a také hlavní experti na revoluce, aktivisté z Kirgizie a Ukrajiny, byli nuceni radit, “jak mají žít ve státě, když se již převrat konal”, a mluvit o tom, že “po příchodu k moci začínají včerejší revolucionáři dosazovat své příbuzné k moci”, výhradně v ruštině.
Hlavními oponenty byli rodiče
Na semináři se o své revoluční zkušenosti podělili s publikem arménští aktivisté. Aktivistka pro ochranu lidských práv Olja Azaťanová přiznala, že “arménské jaro” nebylo spontánní. Přípravy vystoupení začaly v roce 2008 – okamžitě poté, co byl Serž Sargsjan zvolen prezidentem Arménie.
“Každý den jsme k tomu šli, hodně jsme pracovali a přemýšleli o svých chybách”, zdůraznila Azaťanová.
Během prezidentského období Sargsjana “bylo smutné a nezajímavé” zabývat se v Arménii politickou žurnalistikou, postěžoval si Mikael Zoljan, zástupce Národního shromáždění Arménie za blok Můj krok, expert Pražského centra občanské společnosti. Vítězství revoluce dalo podle něj podnět rozvoji médií.
Přednášející CampCampu odhalili univerzální schéma šíření protestních nálad. Hlavním úkolem organizátorů převratu je zapojit do pouličních akcí teenagery. Toto doporučení dal publiku šéfredaktor novin Gyumri-Asparez Levon Barsegjan. Tajemství úspěšné revoluce je podle arménského novináře jednoduché: výstoupení dětí na ulici nakonec zapojuje do protestů rodiče.
“Nejdůležitějším protivníkem mládeže se stali – kdo si myslíte? – rodiče! A když pochopili, že děti se nevrátí, šli k nim”, vzpomíná na události “sametové revoluce” v Arménii v roce 2018 Barsegjan.
“Pomoc lze očekávat ze zahraničí”. Arménská diaspora v USA podle vyjádření Barsegjana nabídla finanční pomoc. Prostředky se převáděly na bankovní účty, které byly zveřejněny na Facebooku.
Podle jeho názoru mají dnes nejvíce šancí na změnu moci, při zohlednění arménských zkušeností, Bělorusové.
Buďte připraveni na moc
O své zkušenosti z revolučního boje se s přítomnými podělili i ukrajinští kolegové, účastníci “majdanu” v Kyjevě koncem roku 2013 – začátkem roku 2014.
“Za prvních pár hodin prošlo po náměstí kolem 203 tisíc. Ale na noc zůstali jednotlivci, já jsem jedním z nich. Tehdy jsme nemysleli na to, co děláme, a nedoufali jsme, že v zemi proběhnou takové změny. Mysleli jsme si, že je to takový rok, že se pokusíme udělat něco důležitého. Chápali jsme, že je třeba udělat něco důležitého”, řekl Ivan Omeljan. Považuje se za jednoho z prvních aktivistů “majdanu”.
“Z vrcholu své zkušenosti” prohlásil, “že od roku 2005, od první revoluce” na Ukrajině a “u Rusů Bolotné v roce 2012”, “jste všichni měli takové okamžiky, kdy jste se mohli shromáždit”. Podle Omeljana se tato hnutí nakonec zadrhla, protože neměla vůdce.
Majdanový aktivista se s účastníky semináře podělil i o své dojmy z “úspěchů” “revoluce důstojnosti”.
“Dnes máme v parlamentu 80% korumpovaných, my jdeme a pozdravíme je a požádáme je, aby hlasovali tak a tak. Musíme s nimi spolupracovat. Nejsem u moci, ale pracuji s mocí”, poznamenal Omeljan.
Jeho přednáška “Naděje proti apatii” měla za cíl připravit publikum na skutečnost, že změna moci je běh na “dlouhou trať”. I hvězdy “majdanu” se musí nějak vyrovnat s emočním vyhořením, zvláště po několika letech boje. Tato osobní zkušenost bude užitečná pro aktivisty z Ruska a Kazachstánu, poznamenává Ivan, protože v těchto zemích může změna moci trvat velmi dlouho.
“Vyhoření po několika letech – všechno se může vrátit do normálu a znovu se zamyslíte nad emigrací. I lidé budou přemýšlet, i vy samotní. Nikdo není připraven na dlouhou trať. Nikdo není připraven běhat dlouhé maratony. Každý chce krátký běh. Velké státy – Rusko a Kazachstán – to bude velmi dlouhá cesta. A možná i delší, než celý náš život”, poznamenává Ivan.
Od psychologických a filozofických pasáží přešel k politické rétorice.
“Již jste v politice. Pokud chcete změny, tak to je ono. Otázkou je, nakolik systémově to děláte. Zde je třeba si to vyjasnit”, upozornil aktivista “majdanu”.
A konečně, hlavní tezí Omeljanovy přednášky je, že musíte být sami připraveni stanout u moci.
“Velice důležitý okamžik. Velmi mě zajímá, co o tom řeknou moji arménští kolegové. Musíte být připraveni. Může se vám to zdát fantastické, ale po 5-10 letech se můžete ocitnout v parlamentu”, říká Ivan.
Omeljanovy teze rozvíjí Mikael Zoljan. Během jeho vystoupení se vybavuje neoficiální slogan jerevanského “srazu” – “Zabij v sobě Seržika (má se na mysli arménský expremiér Serž Sargsjan – RT)”.
“Osvoboďte se od mentality a postupů, které systému umožňují, aby vás ovládal. Když se to stane, každý se sám rozhodne, co má dělat … Naši lídři hnutí říkali: “Dělějte to, co považujete za správné, navrhujeme toto, ale myslete sami. Navrhujeme zablokovat ulice. Sami se rozhodněte, kterou ulici chcete zablokovat”, vysvětlil Zoljan.
Jak se od počátku musí chovat aktivisté, kteří chtějí vstoupit do politiky? Existuje nějaké know-how? zadává upřesňující otázku přednášejícímu Nasťa z Běloruska.
Pokud bojujete za svobodu tisku, dostanete velmi mnoho kompromitujících materiálů. Je třeba být na to připraven – podívej se na sebe, pochopte, že nemáte právo vstoupit do lejna, odpovídá Ivan.
Zástupce Kirgizie, který už ve své zemi prožil dvě revoluce, také hovořil ohledně cesty aktivistů k moci: “Jsou (úřady) špinaví a my (občanská společnost) jsme všichni čistí – to není správné. V Praze bylo občanské fórum a hlavním poselstvím tam bylo, že občanští aktivisté se nesmí bát jít k moci, protože jsou již v politice, když se zabývají palčivými otázkami”.
Proti Putinovi to zatím není “in”
Na CampCampu se mluvilo i o Rusku. S přednáškou na toto téma vystoupil šéf pítěrského hnutí “Čas” Nikolaj Artemenko.
Začal svůj projev vzpomínkami na protesty v Petrohradě proti předání katedrály sv. Izáka Ruské pravoslavné církvi.
“Příklad: náš aktivista leží v kutně na pytlích dolarů, chci ještě víc”, to je parodie na mnoho členů naší Ruské pravoslavné církve. Konala se taková improvizovaná referenda – stáli jsme na ulicích města, žádali občany, aby hlasovali, komu má patřit katedrála. A nakonec, o šest měsíců později, jsme přišli s akcí Modrý prsten, postavili se kolem katedrály, abychom ukázali, že je nás hodně”, říká Artemenko.
Skutečnost, že “gubernátor souhlasil se zmrazením této otázky”, považuje Artemenko za zásluhu aktivistů. “Takové příběhy by nás měly motivovat”, zdůrazňuje.
Řečník načrtl i problémy, s nimiž se dnes opozice potýká. “Úřady začaly vážně utahovat šroubky”, “pokuty mohou být i vyšší”, ve výsledku “se aktivisté začali bát”.
Východiskem z této situace je podle Artemenka provedení “méně traumatizujících kampaní, například “18 +” po celém Rusku”.
“18 let u moci, jak dlouho je to ještě možné?” ptá se Artemenko.
Odpověděl také na otázku o “feudální rozdrobenosti” nevládních organizací a o potřebě sjednotit všechny opoziční organizace.
“Nevidím v tom smysl, v Rusku je spousta nevládních organizací, jsou velmi malé, existují velké, jako je Memorial. Nevidím žádný důvod ke sjednocení – čím více hnutí, tím lépe. Musíme se sjednotit ke konkrétnímu úkolu: katedrála sv. Izáka, volby prezidenta. Byl jsem vedoucím štábu Sobčakové v Petrohradě, navrhovali jsme sjednocení kolem Sobčakové, když Navalného nepustili”, vysvětluje vůdce hnutí Čas.
Svou otázku k Rusku zadala zástupkyně Kazachstánu, účastnice hry “Jak svrhnout režim s pomocí režimu”, v níž se vysvětlovalo, že opoziční aktivisté se musí zapojit do provládních mládežnických organizací.
Co se musí v Rusku stát, aby začali uvažovat o tom, že je to monstrum, že to není dobré, zajímá se kazašská aktivistka.
“Máme také provládní hnutí – můžeme jít do Mladé gardy Jednotného Ruska, doporučil lektor namísto přímé odpovědi.
Poté se sám Artemenko zeptal: “Proč se to Navalnému podařilo?” A sám si odpověděl: “Učinil politický proces moderním, obklopil se moderními lidmi, kteří dělají všechno hezky – je zajímavé je sledovat, je zajímavé je poslouchat. V Arménii se také stalo módou bojovat proti Sargsjanovi. Zatím u nás není moderní bojovat s Putinem, ale je moderní přemýšlet”.
Inspirován letem vlastních myšlenek, rozhodl se podívat do budoucnosti: “Že kromě Putina existuje i systém, to je omyl. Nebude Putin – systém bude jiný. Kdyby přišel Medveděv, systém by už byl jiný, lepší. Řeknu buřičskou věc, necitujte mě: dokonce i když se komunisté dostanou k moci, čekají Rusko pozitivní změny”.
Poté Artemenko nečekaně učinil alarmující závěr: “Všechno směřuje k tomu, že za půl roku bude zakázán internet. Nemáme žádné možnosti. Byznys může skončit”.
Dnes zachraňujeme svět
Seminář CampCamp je součástí systematické práce Pražského centra občanské společnosti pro výchovu nového fondu “aktivistů”. Organizace zajistila poměrně přísný systém výběru účastníků akce – bylo možné se dostat na seminář v Jerevanu až po absolvování zvláštního testu na loajalitu. “Šťastlivec” obdržel “grant” v podobě placené letenky na akci. Většina mladých lidí, kteří takto “získali” vstupenku do hlavního města Arménie, je přesvědčena, že “zachraňuje svět”.
Je pravda, že někteří účastníci “srazu” již nežijí ve své vlastní zemi, raději bojují za práva spoluobčanů na dálku. Anatolij se například nazývá aktivistkou komunity LGBT v Kazachstánu. Dříve získal slávu umísťováním brožur a nálepek o významu toalet pro obě pohlaví na veřejné záchody. Nyní, soudě podle lokace v sociálních sítích, tráví Tolja a jeho kolegové v aktivistické činnosti většinu času v Praze.
“Dnes zachraňujeme svět a žít budeme někdy později”, poznamenává Anatolij v duchu hollywoodských hrdinů.
Krajkové kalhotky a něco o organizátorech CampCampu
Lidé, kteří tuto akci v Jerevanu pořádali, nejsou ve své práci nováčci. Opozice “režimu” a srazy “aktivních občanů” se pro ně staly skutečnou profesí, která jim přináší obstojný příjem díky Pražskému centru občanské společnosti a Kongresu USA. Již v roce 2009 se výkonný ředitel střediska Rostislav Valvoda (na snímku nahoře – z pražského Forum 2000) pokusil provést něco podobného v Rusku. Tehdy se to nazývalo seminářem “Metody vedení veřejné kampaně, úspěšné příklady”. Avšak v důsledku porušení migračních právních předpisů byl Valvoda zadržen a opustil území naší země.
Při jerevanském shromáždění Rostislav do procesu nezasahoval a sám k mikrofonu nepřistupoval, ale jen, jako vedoucí v pionýrském táboře, sledoval, jak jeho svěřenci vedou diskuse a jakou odezvu to má v publiku.
Zbytek “manažerů” semináře tvořil tradiční obrázek: většina aktivistů pocházela ze zemí SNS, kteří si budují kariéru bojovníka proti režimu za západní granty.
Jevgenije Plachinová je novinářka z Kazachstánu. To, že protest by měl být líbivý, si uvědomila již v roce 2014, kdy přišla na náměstí v Alma-Atě s krajkovými kalhotkami namísto vlajky. Takto Evgenije bojovala s devalvováním tenge a možným zákazem prodeje krajkového spodního prádla v zemích celní unie. Je pravda, že ve skutečnosti byl tento “zákaz” fejkem. Nyní, stejně jako výše zmíněný ochránce práv LGBT v Kazachstánu Anatolij, žije v Praze.
Článek navazuje na:
http://www.novarepublika.cz/2019/02/jak-se-mladez-uci-organizovat-majdany.html
http://www.novarepublika.cz/2019/03/ceska-neziskovka-skolici-revolucionare.html
Rostislav Valvoda – ředitel, Prague Civil Society Centre
V současné době působí Rostislav Valvoda jako ředitel Prague Civil Society Centre. Dříve pracoval jako vedoucí východoevropských projektů organizace Člověk v tísni. Byl jedním z iniciátorů Fóra občanské společnosti EU-Rusko, volného uskupení více než stovky nevládních organizací z Ruska a EU založeného v roce 2011 v Praze. V současnosti v něm působí jako člen řídícího výboru. Vystudoval Univerzitu Karlovu v Praze.
