Stanislava Kučerová
19. 3. 2019
Hesla francouzské revoluce, Volnost, Rovnost, Bratrství, tak dobře vyjadřující přání a požadavky širokých vrstev národů (dříve i nyní), rozlétla se po celé Evropě a působila jako třaskavina. Proti útlaku šlechtických rodů a absolutistických vlád, proti korupci a chamtivé bezohlednosti vládnoucích vrstev, proti všemocné cenzuře a proti omezování svobody svědomí, svobody projevu, svobody shromažďování. Proti všemu, co prosazovala „Svatá Aliance“ panovníků ponapoleonské Evropy a čím trpěli všichni bojovníci za lidskou důstojnost. Vždyť „jen ten je šťasten, kdo může beze strachu poslouchat hlas svého svědomí.“
Revoluční hnutí té doby se valí jako více či méně skrytá lavina, působí jako třaskavina a
zachvacuje jedno území po druhém. V každém z nich má svá specifika, své zvláštnosti. Proč?
Protože nestejně rychle odcházel v různých zemích středověk, různým tempem probíhala modernizace evropských národů. U nás se prosazovala pozvolna, v jejím průběhu se národ teprve obrozoval a usiloval o své uvědomění, o svou identitu a posléze o politickou svéprávnost. Avšak přes tu různost dochází v polovině 19. století k revolučnímu výbuchu téměř současně v řadě evropských zemí. I u nás.
U nás jde o období, označované jako 3. časová fáze našeho obrození, fáze vrcholná (1830 –1848). Přišla po fázi obranné, Dobrovského (1775 –1805) a po fázi ofenzivní, Jungmannově (1805 –1830). Představuje ji generace Palackého, jehož „Dějinami“ a politickým působením vrcholí české obrození.
Jde o dobu předbřeznovou, tj. dobu před březnem 1848, a pak zejména o březen 1848, kdy se u nás dalo novodobé revoluční hnutí poprvé do pohybu. Obrození národa jazykem a literaturou umožnilo pomyslet i na obrození politické. Neruda v „Romanci o jaře 1848“ napsal: „Čas oponou trhnul a změněn svět!“ A báseň uzavírá slovy: „Konečně lidmi tedy.“ A to bylo už 35 let po onom „březnu“.
A „čas oponou trhnul“ roku 1848. To je rok politického vstupu našeho národa do středoevropských dějin. Tehdy naším buditelům poprvé připadla úloha být mluvčími a představiteli probuzeného národa na veřejném, politickém fóru. K roku 1848 se jako k důležitému uzlu sbíhají všechny vývojové směry a proudy probíhající v našich zemích od dob bělohorských. Jde o dovršení dosavadního hnutí literárního a jazykového politickým křtem našeho národa. Ale ten pohyb se netýká jen národa našeho.
Hned na počátku je třeba zdůraznit, že revoluce roku 1848 je záležitostí celé Evropy. Paříž, Frankfurt, Vídeň, Milán … A stejně jako není omezena na úzké území jednoho státu, není její působení omezeno ani časově. Její vliv poznamenal celá desítiletí dalšího vývoje zúčastněných národů, zasáhla do dalšího století a stala se součástí příčinného řetězu účinků, který vedl ke vzniku 1. i 2. války světové.
Říkávalo se, že slovanské tradice Kollárovské a ohlas velkých francouzských revolučních hesel uvedly u nás do pohybu událostí roku 1848. Proč však dochází k revolučnímu vření též ve Francii, Itálii, Rakousku, Maďarsku, Polsku a Německu? Anebo, proč vedou hesla „volnost, rovnost a bratrství“ všechny národy najednou do boje s reakčními režimy? A proč se jejich ozvěna leckde o tolik opozdila a proč přišla právě tehdy a ne jindy?
Pokusme se vyjmout ze složité problematiky roku 1848 – Jara národů – alespoň nejdůležitější skutečnosti, které by nám dovolily odpovědět na dané otázky.
Zvláštností revoluce r. 1848 je, že probíhá v celé řadě zemí současně, a přece má v každé zemi jinou tvář. Jinou ve společnosti s vyvinutou moderní strukturou kapitalismu, jinou ve struktuře feudální, jinou ve státě národním, jinou ve státě mnohonárodním, kde problémy národností překrývají a zastírají poměry společenských vrstev a tříd.
Všimněme si rozdílů revoluce ve Francii a u nás.
Francouzská tzv. „únorová“ revoluce r. 1848 vybuchla z režimu neslýchané korupce vlády občanského krále Ludvíka Filipa. Z let neúrody, drahoty a celoevropské obchodní krize. Svrhla „červencovou“ monarchii, která byla jen akciovou společností k ždímání francouzského národního bohatství, přičemž dividendy se rozdělovaly mezi ministry, poslanecké komory, 240.000 voličů a jejich stoupence. Revoluční hnutí zvedli dělníci, jejichž situace byla zoufalá, řemeslníci a rolníci, na něž rovněž dolehla bída, drobní podnikatelé a intelektuálové, nespokojení s režimem, který vycházel vstříc jen peněžně bankovním zájmům. Na protestních shromážděních v Paříži se hodně mluvilo o požadavcích všeobecného hlasovacího práva a o budování sociální republiky, jež měla být uspořádána podle představ socialisty L. Blanca. Poslyšme, co říká tento vůdce početného a aktivního pracujícího lidu, nevědoucího dosud, že má před sebou jiného nepřítele než r. 1789:
„Naše bída je taková, že nezbývá než zabít sebe nebo své utlačovatele. Musíme se chopit politické moci a učinit ze státu bankéře chudých a usměrňovatele výroby. Takový stát založí sociální dílny, kde budou stejné mzdy pro všechny. Dělníci si zvolí své vedoucí, inženýry a správce závodů. Zisky budou rovnoměrně rozděleny na 3 části: mezi všechny příslušníky dílny, mezi sociální pomoc a pro technický rozvoj dílen. Není nikoho, kdo by nezávisle na svém postavení, na své hodnosti a na své pozici neměl zájmu na vítězství nového sociálního režimu. Tuto tak nutnou revoluci lze provést mírnou cestou – a to dokonce velmi snadno.“
Situace byla zralá a tak stačilo, aby vláda zakázala protestní banket a lid se zvedl. Shromáždili se pracující a studenti a členové národní gardy, aby demonstrovali svůj nesouhlas. Po srážce s vojskem se začaly stavět barikády a odhodlaný boj lidu vedl k pádu krále a vlády a k vyhlášení republiky. Prozatímní vládu utvořili zástupci měšťanstva a blancovští socialisté. Vítězství únorové revoluce bylo nadšeně pozdraveno bojovníky za svobodu a za volný lidský život, jako byli např. spisovatelé V Hugo, George Sandová a jiní básníci- bojovníci. Zdálo se, že vidiny spravedlivého světa se realizují.
Brzy se ovšem ukázalo, že podobné sny nemohou být ničím víc než právě jenom sny. Realizaci neumožní společnost, která se zmítá v rozporech zájmů jednotlivých společenských skupin, vrstev a tříd. Tehdy pravé, monarchistické křídlo francouzské vlády upevnilo své pozice a izolovalo dělnictvo s radikálními požadavky. Chtěli např. ustavit ministerstvo pokroku a organizace práce a odstranit vykořisťování. Izolovalo je od maloměšťáctva a rolnictva a pohřbilo všechny naděje na vybudování sociální republiky. A tak výsledkem a ovocem krátkodobého vítězství boje všeho lidu zůstala jen východiska pro další usilování o odstranění společenských křivd a o emancipaci potlačovaného lidství.
Charakteristický znak, který odlišuje francouzskou revoluci od revolucí středoevropských je vyspělost společenských vztahů a politických programů. Únor 1848 ve Francii probíhal ve společnosti, která se již před půl stoletím zbavila feudalismu a absolutismu, takže znamenal již nástup novodobého odboje proti společenské reakci držitelů moci, majetku a vlivu.
Znalci společenského vývoje a analytici společenských převratů upozornili na to, že ve střední Evropě šlo r. 1848 teprve o opožděnou revoluci buržoazně demokratickou. Hlavní revoluční silou bylo měšťanstvo, ale v polovině 19. století to již znamenalo ztrátu jeho nekompromisní bojovnosti. Spíše opatrnost, tendenci neriskovat dalekosáhlé změny a vyrovnat se raději i se starými mocnostmi než s vidinou příštího socialismu. Ovšem na průběh událostí a dění měly vliv i radikální revoluční síly, které však byly slabé a neorganizované, ba i nedostatečně uvědomělé. V tom také někteří spatřují první příčinu nezdaru revoluce.
Středoevropská revoluce se neliší od francouzské jen odlišnou fázovou polohou ve vývoji moderní společnosti. Má navíc jeden velmi důležitý znak, který jí vtiskuje skutečnost, že absolutisticky vládnoucí stát není národnostně jednotný celek.
Rakouská monarchie se ustavila v době tureckého nebezpečí jako obranné seskupení moci několika podunajských království. Obyvatelstvo bylo etnicky, hospodářsky, politicky i kulturně nesourodé, roztříštěné. Až s rozvojem prvotně kapitalistických výrobních vztahů, osvobozením nevolníků, rozmachem trhů, budováním komunikace a centralizací administrativy se probouzí a hlásí o slovo národní vědomí. Potřeba vymezit svůj jazyk a vlastní identitu, ujasnit vývoj a postavení své pospolitosti. A osvobodit svůj národ od cizí nadvlády. Píše se o tom, že kapitalismus v habsburském národnostním státě působil jako revoluční hořlavina. Prvním důsledkem revolučního hnutí také bylo, že se Rakousko rozložilo v národy.
Rok 1848 nabídl velkou historickou příležitost pro důslednou demokratizaci společnosti. Spojit svobodné a rovnoprávné národy proti společnému nepříteli – proti feudální reakci a absolutistické tyranii. Vítězství revoluce vyžadovalo ovšem odhlédnout od konkurenčních bojů antagonistických vrstev, uznat potřeby a hodnoty potlačovaných národů a vyzvednout společné zájmy všech revoltujících vrstev. Součinnost a jednotu revolučních sil. Vzájemnou podporu a pomoc. To se nestalo. Zato reakce využila příležitosti, podporovala odlišnosti národních hnutí pro svůj prospěch, štvala je proti sobě navzájem, čímž je zbavovala síly a posilovala si vlastní pozice. V pochybeném řešení národnostní otázky spočívá druhá příčina nezdaru, ba ztroskotání revoluce r. 1848.
Sledujme nyní rozložení společenských sil u nás podrobněji. Český rok 1848 byl nesen čtverým opozičním hnutím proti režimu, proti centralismu a absolutismu.
Nejdříve to bylo hnutí šlechty, konservativní hnutí, datující se od dob josefinských reforem. Josef II. směřoval k vytvoření jednotného centralizovaného státu s prosperující výrobou a obchodem. Šlechta tím byla postižena především zrušením osobní závislosti nevolníků. Vrchnost přestala být všemocná. Zároveň byla připravena o nadřazený úřad veřejné správy. Šlechta byla postižena i rovnoměrným zdaněním rustikálu a dominikálu. Panská půda, dominikál, byla dříve nezdaněná. Šlechta ve své důvodné nenávisti k centralizaci zaujala postoj bojovníka za práva českého království proti josefinské centralizaci a jiným reformám, doufajíc, že v českém národě najde spojence proti ústřední vládě ve Vídni. Je vskutku paradoxní, že osud českého království se zdál ležet na srdci převážně potomkům bělohorských okupantů, kteří neznali český jazyk a byli národnostně indiferentní. O tom svědčí i jejich světonázorové vyznání. Říkali o sobě, že jsou “Nicht deutsch, nicht tschechisch, aber echt boehmisch, fest oesterrechisch, fuer Gott, Koenig und Vaterland“.
Do doby tohoto odboje šlechty spadá též vychovatelská činnost některých našich buditelů v aristokratických rodinách a podpora, které se dostávalo některým jejich snahám ze strany šlechtických mecenášů. Viz např. zakládání Národního muzea r. 1818 ( Kolowrat, Šternberk), České matice r.1831 aj.
Druhý opoziční proud vytvořilo měšťanstvo, jehož sebevědomí stouplo dík hospodářskému rozmachu. V té době se šíří manufaktury už i se strojovou výrobou. Postupně se formují jednotlivá odvětví moderního průmyslu.
Podporuje je nově zřízené vysoké učiliště technické v r.1806 i budování komunikací. Jde o koňskou dráhu Č. Budějovice – Linec, poštovní dostavníky, paroplavbu po Labi, řetězové mosty, silnice (75 mil r.1800 a 435 mil r. 1833), železnici Praha – Vídeň ze 40. let. Stoupá vážnost měšťanských středisek, Jednoty ku povznesení průmyslu a Měšťanské besedy. Absolutistický režim s pozůstatky feudalismu a zdlouhavým administrativním a správním řízením se stává vrstvě podnikatelů stále těsnějším. Volá se po demokratizaci veřejného života, po samostatné správě obecního jmění, po zabezpečení majetku před potulnými tovaryši a nezaměstnanými dělníky. Brojí se proti způsobu, jak se vybírají daně, proti výšce položky, kterou ze státních příjmů zhltne udržování vojska.
Kritizuje se, že mocnářství nevěnuje dostatečnou péči zdraví obyvatelstva. Na 11.500 obyvatel připadá 1 lékař, na 4.000 jeden ranhojič, na 12.000 obyvatel připadá 1 lékárna. V celé zemi je 18 zvěrolékařů.
Kritiky si zaslouží i školství. Školy pod církevním dozorem trpí zastaralými osnovami. Největší důraz se klade na náboženství a mravouku. Gymázia pěstují formalisticky především latinu. Universita je podřízena přísnému dohledu, zakazuje se každý svobodnější projev. Svědomitě se plní odkaz panovníka Františka I. – být nástrojem germanizace a vychovávat spolehlivé úředníky. Schulkodex z r.1805 hlásá: „Rakousko nepotřebuje lidi vzdělané, ale oddané poddané.“ Úřednictvo je špatně placené, úplatné, bez chuti a zájmu vyřizuje stohy papíru. A robotním systémem a množstvím pracovních sil se mrhá. Kněžstvo, jedna z hlavních opor režimu, omezuje se ve své činnosti jen na formální předpisy a vnějškové obřady, posty, pouti a procesí.
A ovšem tuhá konservativní vláda Františka I. je pevný základ režimu, který by rád zastavil kola dějin a zakázal provoz ve všech továrnách světa. A protože to nebylo možno učinit ve větším měřítku, jakýkoli podnikový provoz byl zakázán alespoň v okruhu 2 mil kolem panovníkova sídla.
Františkův nástupce Ferdinand V. nebyl nic než hříčka v rukou hlavních představitelů vlády. Byl to především státní kancléř, diplomat vídeňského kogresu a ponapoleonské „Svaté Aliance“, K. Metternich. Vedoucí státník období restaurace, zaměřené k potlačení revolučního a národně osvobozeneckého hnutí. Ten udával vládě a státu po 30 let veškeré ideje a směrnice. Celou svou činnost zasvětil boji s revolucí, a zbraněmi mu byly jak bajonety, tak tajná policie a špioni a udavači. Velký vliv měl také arcikníže Ludvík, tvůrce pověstné zásady, že nejlepší vyřízení každé listiny je nechat ji uležet ve spodní zásuvce. A do trojice nejmocnějších mužů vlády patřil i nenáviděný policejní ministr Sedlnický, garant a realizátor nesmyslné bezohledné cenzury a všemožné následné persekuce. Postihy se dály na základě informací získávaných i z pravidelného otvírání soukromé pošty, soukromých dopisů.
Ze středostavovské kritiky mocnářství se u nás vyhranily dva směry. Směr umírněný, liberální, zpočátku spřízněný se šlechtou. Představovali jej konstitučně monarchičtí představitelé národa. A směr radikální, sdružující příslušníky mladé inteligence s radikálně demokratickými požadavky. Směr nekompromisně bojující s pozůstatky feudalismu a s protivníky hesel Velké francouzské revoluce.
Poslední nespokojený proud představuje dělnictvo, jehož řady rostou s přibývající industrializací země. Dělníci žijí v nesnesitelných životních podmínkách. Mají 14 – 16 hodin pracovní doby, bídnou mzdu. A kolem nich řádí drahota, potravinová daň, postihující od r. 1811 mouku, chléb a brambory. Pokračující mechanizace manufaktur zvyšuje produktivitu práce a vede k propouštění. Vlny krizí, keťasství a lichvařina, růst nezaměstnanosti, bídy a hladu, to všechno vytváří apokalyptický obraz především v hlavním městě monarchie.
Ve 40. letech dochází k prvním živelným projevům zoufalství a protestu proti nesnesitelnému živoření. V této souvislosti stojí za zmínku připomenout, proč císař František I. a kancléř Metternich a ostatní členové vlády nebyli nakloněni průmyslu a přáli si návrat starých časů. Život na šlechtických panstvích jim připadal jako idyla. Představa průmyslu jim splývala s liberalismem, liberalismus s demokracií a s revolucí. Právě proti tomu byli odhodláni bojovat. Podklad jejich názorů zachycuje např. tato policejní zpráva: „Na vídeňských předměstích se objevuje množství tovární čeládky, které se nelze zbavit, která děsí svou bídou a divokostí, ale nemůže být stihána pro potulku, neboť se živí – jenže bídně. Jako stín se táhne za továrnami, straší císaře a utvrzuje v něm jeho lásku k starým časům.“
I české dělnictvo té doby se živí – jenže bídně. R. 1846 přišla neúroda, ceny potravin rychle stoupaly, šířily se keťasské prodejní způsoby a masové zbídačování pracujících. R.1847 došlo ke ztrátě Lombardska, odbytiště českého plátna a bavlněných výrobků. Zaměstnanost silně poklesla. Světová krize dosavadní míru hladu a nouze citelně převršila.
Revoluční signál, vycházející z Itálie, Francie, Bádenska, Bavorska a Maďarska našel mocnou odezvu i v Praze. Tehdejší poloilegální i zcela tajné politické skupiny reagovaly letákovou a plakátovou agitací. Všude se vzrušeně debatovalo. Byly to vedle šlechtických salonů Průmyslová jednota, Měšťanská beseda a potom – hostince.
V hostinci „U zlaté váhy“ se scházel již 4 roky Český Repeal, tajný spolek mladých revolučních demokratů. Jméno si dali podle irského národně osvobozeneckého hnutí a byli to např. : Arnold, Sabina, Vávra – Haštalský, Ruppert, Liblinský, Frič, Sladkovský, Podlipský. Ovlivněni byli i názory svých pokrokových učitelů, jako byli Aug. Smetana, Ant. Springer, Bern. Bolzano, horlivě diskutovali o aktuálních problémech. V hostinci „U zlaté husy“ Petra Fastra se scházeli měšťané,
F.A.Brauner, A. Pinkas, F.C.Kampelík, A.P. Trojan, F.L.Rieger aj. Vůdčím představitelem hnutí byl F. Palacký.
Z těchto kruhů také vyšel popud svolat svobodné shromáždění občanů, památnou schůzi ve „Svatováclavských lázních“ na den 11. března 1848. Mezi organizátory se diskutovalo, formulovaly požadavky, sestavovaly petice.
To byl u nás rozhodný krok k demokracii. České hnutí revoluční směřovalo proti neomezené moci panovnické ( proti absolutismu), proti závislosti sedláků na vrchnosti ( proti feudalismu) a proti výsadám vyšších stavů (za rovnost). Žádalo se, aby třída střední a selská nabyla práv občanských. Měšťané a sedláci chtěli být občany, chtěli hájit sami své svobody, proto zřizovali ozbrojené sbory (národní gardy), chtěli se sami soudit, proto žádali lidové soudy – poroty, chtěli mít vliv na správu země, a proto žádali vysílat své zástupce (poslance) do zemského sněmu. Chtěli mít konstituci, ústavu, soubor základních občanských svobod a práv, podle kterého se vládne. Volalo se po rovnosti všech občanů, po rovnosti obou národností, po zrušení roboty. Na schůzi byl zvolen výbor, 30 členů („Svatováclavský výbor“). Formuloval české požadavky a předkládal je císaři.
Současný revoluční výbuch ve Vídni, povstání dělníků a studentů způsobilo jednak pád vlády kancléře Metternicha, jednak slib ústavy národům mocnářství a zrušení cenzury. Havlíček dne 15.3.48 v „Pražských novinách“ radostně uvítal politické změny, odstranění útlaku a nové naděje pro „vonnou lípu slovanskou“ a „českého královského lva“.
I Praha se zvedla, i Praha žádá:
Země koruny české spojit všeobecným sněmem.
Ústavu, zastoupení všech vrstev na sněmu, stejná práva volební.
Svobodu slova a tisku. Svobodu shromažďovací náboženskou a jazykovou.
Češtinu do škol a úřadů.
Zrušení roboty.
Samosprávu obcím.
Organizaci práce a mzdy. A leccos dalšího.
Otevřelo se předjaří, plné nadějí. Odevšad zvučelo: „Národ, vlast, svoboda, rovnoprávnost, český jazyk, samospráva, zrušení roboty.“ Metternich padl, s ním i cenzura. Byla vyhlášena konstituce. Národ si zřizuje Národní obranu či gardu, nejen v Praze, ale ve městech celého království. A s ní se ustavují i studentské legie. Všude, kde mají akademie a ústavy se studenty. Na vlastní náklad se opatřují se zbraně, uniformy. Vlastenky šijí prapory a vyšívají šerpy pro důstojníky. Organizuje se dobrovolný vojenský výcvik. Vřele a s nadšením se mluví o minulosti českého národa a o příchodu lepší budoucnosti.
Rakouská vláda mezitím uhýbá, slibuje, odkládá, využívá nejednoty mezi společenskými vrstvami a mezi jednotlivými národy mocnářství.
Nebudu se zabývat kolísáním situace, předkládáním nově formulovaných petic, deputací občanstva u dvora, mocnářských reskriptů a kabinetních listů. Šlo o měření sil revoluce a reakce a o ověřování účinnosti umírněných nebo bojových taktik. Všimnu si jen tří událostí, zvláště důležitých z hlediska dalšího vývoje. Byl to Frankfurt, Slovanský sjezd a Svatodušní bouře.
Ve Frankfurtu n. Mohanem šlo v roce 1848 o pokus vlivné buržoazie využít revolučního nástupu k sjednocení mnoha německých státečků. (Snad 26?) V duchu vypjatého nacionalismu se volalo po Velkém Německu. Znalci praví, že pokus byl předem odsouzen k nezdaru, protože vedoucí vrstvy buržoazie manévrovaly z obav z lidového hnutí nerozhodně mezi panovníkem na jedné straně a šlechtou na straně druhé. Rakousko bylo také členem spolku německých zemí a zemiček, proto se i jeho zástupci účastnili jednání společného německého „Volksparlamentu“.
Za českou národnost byl do Frankfurtu pozván F. Palacký, tehdy 50letý uznávaný historik, vlastenec a veřejný pracovník. Ten ve svém známém „Dopise do Frankfurtu“ účast českého národa na podobném jednání rozhodně odmítl. Zároveň formuloval svou austroslovanskou koncepci. Nechtěl spojení s Německem a Rakousko považoval za nutný státní útvar pro podunajské národy. Byl přesvědčen, že jen v Rakousku, ovšem v Rakousku demokratickém a federalizovaném, se slovanské národy, a Češi mezi nimi, budou moci svobodně rozvíjet. Obava z německé rozpínavosti ho vedla k utopické představě o žádoucí přestavbě Rakouska. Věřil, že demokratizací jeho současného reakčního režimu a federalizací jeho národů vznikne prostor, v kterém slovanská většina obyvatel najde spravedlivé uplatnění.
V duchu podobných úvah byl svolán do Prahy na 2. června Slovanský sjezd. Týkal se především Slovanů v rakouském mocnářství.
Sjezd byl zahájen ranním průvodem vedeným četou studentů, zpívajících vlastenecké písně. Za nimi nesen červenobílý prapor a slovanská trikolora. V čele průvodu předseda F. Palacký a oba místopředsedové, Polák Lubomirski a Slovinec, básník Stanko Vráz. Početní Jihoslované, Srbové, Chorvati, Slovinci. Kromě Poláků obeslali sjezd i Rusíni. Rusy zastupoval jako host revolucionář Bakunin. Jásající špalír, slovanská hymna, provolávání slávy, důvěry a lásky. Na Žofíně pak se přednášely projevy, zvláště krásný projev měl P.J. Šafárik. Slováci, v jedné skupině s Čechy, Štúr, Hurban, Hodža, právě prchli do Prahy před pronásledováním maďarským. Sjezdem zněly myšlenky úcty k mravní síle a odporu k mocenskému násilí. Odsudek všech privilegií a nadpráví. Úmysl vytvořit slovanskou jednotu ke zdaru svobody, osvěty a lidskosti.
Závěrů se však účastníci sjezdu nedočkali vinou vojenského zásahu. Nebyl nahodilý, vláda měla svůj plán. Realizace podobné vize jako je sbratření slovenských národů by ovšem vyžadovala sjednocení i všech revolučních sil k společnému boji. Takové jednoty nebylo. Císař František I. vyjádřil panovnickou koncepci takto: „Mé národy jsou si cizí. Tím lépe. Pošlu Uhry do Itálie a Italy do Uher. Z jejich antipatií vyroste pořádek a z jejich vzájemné nenávisti mír.“ A tak vnitřní revoluce v jednotlivých zemích, místo aby v sobě hledaly navzájem oporu, místo aby vytvořily spojenectví národů za svržení přežitého řádu vítěznou demokracií, oslabují se vzájemným hašteřením a štvaním a dávají se využívat chytráckou habsburskou politikou k potlačení jedna druhou. Vítězí tak věrnost monarchii a šovinistický nacionalismus Němců a Maďarů.
Prahu v té době obsadila soldateska generála Windischgraetze, , aby revoluci potlačila a zadusila. Po 3 měsících vzájemného měření sil se vláda cítila již téměř bezpečná, vítězství nad revolucí nebylo daleko.
11.června, na Boží Hod, se konala na Koňském trhu, dnešním Václavském náměstí slavnostní mše. Zúčastnily se jí všechny vrstvy národa a mládež, studentská a dělnická, která slavila všeobecné sbratření. Tu došlo ke srážce mezi vojenskými provokatéry a mezi manifestanty. zvláště mládeží, revolučně naladěnou. Tato bouře vedla k předčasnému ukončení a rozpuštění Slovanského sjezdu. Byla ovšem i signálem k povstání revolučně naladěné mládeže. „Stavět barikády“, rozlehlo se náměstím a v okamžiku rostly zátarasy proti vojsku z kamení, židlí, stolů, slamníků – ze všeho, co přišlo do ruky. J.V.Frič, tehdy 19letý posluchač 2.ročníku FF UK tehdejší dění zdokumentoval ve svých „Pamětech“. A byl tam s ním další mladý studentský radikál, K.Sladkovský, který se právě nedávno do Prahy vrátil z povstalecké Vídně.
Obhájci barikád se bili statečně, neměli však spojence a tak byla jejich vzpoura brzy potlačena. Windischgraetz řídil bombardování, při kterém byly zapáleny staroměstské mlýny a vodárna. Venkované, spěchající zdaleka Praze ku pomoci, byli na cestě rozprášeni vojenskou husarskou jízdou. Pražští povstalci kapitulovali 17. března 1848.
Nato se Windischgraetz chystal k tažení do Uher, aby porazit odbojné Maďary. Podobně generál Radecký vedl tvrdé potlačovatelské boje s revoltujícími Italy.
Následky porážky svatodušních bouří v Praze byly dalekosáhlé.
Sněm zemský, do něhož volby právě skončily, byl zrušen. Nad Prahou byl vyhlášen stav obležení. Nastaly domovní prohlídky a zatýkání podezřelých osob.
Říšský sněm ve Vídni se sice sešel, ale dosáhl jen zrušení roboty dne 7.9.1848. Tím padl rozdíl mezi pánem a poddaným. Ale nic z dalších požadavků se prosadit již nepodařilo.
Pro nové nepokoje ve Vídni přesídlil říšský sněm do Kroměříže. Císař Ferdinand V. se tehdy vzdal trůnu ve prospěch synovce, Františka Josefa (1848 – 1916). Nový, osmnáctiletý císař se stal vydatným pomocníkem reakce. Konstituci pokládal za dílo ničemné a mrzké. A sněm měl o takovém „zmetku“ jednat.
A tak horlivě úřadující ministerský předseda Felix Schwarzenberg dal budovu sněmu v Kroměříži obsadit vojáky a sněm rozehnat. Za ministra spravedlnosti si vybral pan Schwarzenberg Alexandra Bacha, kterému se podařilo utužit bezohledný absolutismus dokonce lépe, než jak jej před revolucí praktikoval Metternich. Takže po krátké existenci tzv. oktrojované, shora dané konstituce, s mandáty na omezení svobody slova a tisku a s omezením spolkové činnosti a se zřízením četnictva byla konstituce zrušena vůbec (1851). Vládní absolutismus byl obnoven.
Pan ministerský předseda Schwarzenberg se dal slyšet, že ty moderní teorie o konstituci a jiných podobných zmetcích jsou nepřijatelné. Po řadu let také s nimi bojoval, potíral je, nepřipouštěl. Pronásledováni a trestáni i nejtěžšími tresty byli mnozí mluvčí a reprezentanti národa, kteří podobné teorie přijali a hlásali.
Rok 1848 přinesl naděje a očekávání změn v řadě zemí. Při tom letopočtu se leccos z historie vybaví: únorová revoluce ve Francii, Mladá Itálie, Mazzini, Garibaldi, Mladé Německo, Košútovo povstalecké Maďarsko, Polská emigrace, Bakunin…
24. února 1848 vyhnal pařížský lid Ludvíka Filipa a obnovil republiku. 13. března 1848 vídeňský lid vyhnal Metternicha a jeho zástupci začali jednat o konstituci. 18. března 1848 kapituloval pruský král před ozbrojeným berlínským lidem.
Jenom Pražané se 11. března 1848 shromáždili beze zbraní, mírumilovně, aby formulovali požadavky, sestavili petici a loyálně jednali s vládou. Chtěli konstitučně mírnou, legální cestou přebudovat svět, v kterém žili. Našli se kritikové, kteří je obvinili z napomáhání kontrararevoluci. Ale s odstupem času, jak se zdá, kontrarevoluci nemohli zabránit ani umírnění, ani radikálové. Ani jedněm ani druhým se nepodařilo trvale reakci odstranit..
Rakouský vládní systém Bachovského absolutismu trval v letech 1851 až 1859. Vyznačoval se národnostním a politickým útlakem pokrokových sil. Byl pokusem spojit dynastickou monarchii,
vysokou šlechtu a církevní hierarchii s velkou, vlivnou a bohatou německou buržoazií v Rakousku.
Nový strohý absolutismus na čas zdeptal všechny demokratizační snahy. Jen Palacký pokračoval ve vydávání české verze „Dějin národu českého v Čechách i v Moravě“, které zahájil v roce 1848.
Po porážce revoluce byl však zamítnut jeho návrh na vydávání „Slovníku českého““, který podal s několika přáteli r. 1850 Matici české. V odmítnutí byly obavy z reakce vlády, která by v encyklopedii tušila obdobu předrevoluční Diderotovy „Encyklopedie“ francouzské, předchůdkyně revoluce.
Návštěvník Žďáru nad Sázavou měl svého času příležitost setkat se tu s Muzeem knihy, vybaveným bohatými exponáty ze světových dějin písma a literatury. Ale mohl se tu setkat i s provokující konfrontací dvou kulturních celků. V jedné místnosti, při jedné stěně, vitrína od podlahy až ke stropu naplněná bez jediné mezírky objemnými folianty v dokonalé kožené vazbě. Je to slavná francouzská „Encyklopedie věd, umění a řemesel“ z let 1751 – 1772. Spolu s dodatky a rejstříky z r. 1780. Dílo proslulých osvícenců od Diderota po Rousseaua. A u protější stěny, v malé vitrínce – leží na regálu daleko od sebe chudičké krejcarové knížečky, každá by se vešla do dlaně. Výtvory, kterými se náš národ, umlčený po r. 1620, znovu vracel do evropských kulturních dějin. Jsou z doby předbřeznové, z počátků našeho obrození. Najdou se tam sbírky veršíků Thámových a Hněvkovského, Krameriovy c.k. vlastenecké noviny z přelomu 18. a 19. století, časoměrné verše J. Kollára (1821), Čelakovského „Ohlas písní ruských“ (1829), „Ohlas písní českých“ (1839), Palackého sešitové „Dějiny“ (1836), doklad o „zrození básníka“, Máchův „Máj“ (1836). V době, kdy vycházela ve Francii „Encyklopedie“, byli naši předkové ještě negramotní nevolníci. Povinná školní docházka byla zavedena r. 1774, nevolnictví zrušeno 1781.
Tvůrčí činnost spisovatelů a básníků byla útlakem nového absolutismu velmi brzděna. Přesto tehdy vyšla dvě vrcholná díla umění slovesného, „Kytice“ K.J.Erbena (1853) a a „Babička“ B. Němcové (1854). Do prvních bachovských let spadá též závěr činnosti J.K.Tyla. Pokoušel se s kočujícím divadlem po českém venkově udržet aspoň jiskřičku národního života. Poslední, kdo zůstal v boji, byl K. Havlíček Borovský, než ho deportovali do Brixenu. Jeho 3 satirické skladby, „Křest svatého Vladimíra“, „Tyrolské elegie“ a „Král Lávra“ mohly být vydány teprve po létech.
Tyl i Havlíček odešli ze světa r. 1856. A to byl konec českého zápasu o více lidskosti v té době.
Památka na revoluční nadšení osmačtyřicátníků však zůstala. Z výtvarníků se v té době uvedl
Josef Mánes, vlastenec, který přišel do Kroměříže r.1848, aby tam na sněmu kreslil podobizny poslanců. Byl v okolí uchvácen krásami moravské krajiny, lidu, jeho kroje a jeho způsobu života. A pro Národní gardu maloval krásné prapory.
Bedřich Smetana měl také blízko k radikálním předbřeznovým demokratům. Revoluce 1848 se přímo účastnil jako gardista a jako autor „Pochodu národní gardy“ a „Pochodu studentské legie“. A tak nad naší revolucí vlály Mánesovy prapory a zněly Smetanovy melodie. Umění a krása.
S nástupem reakce v hudebním světě zavládlo i nepřátelství k Smetanovi a jeho postoji, a on posléze řešil situaci odchodem ze země. Působil ve švédském Göteborgu. Až po pádu Bachova režimu (trval 10 let) se vrátil do vlasti a k službě národní hudbě a národní opeře. Ale to už bylo jiné politické období, nastalo půlstoletí ústavního života v naší zemi (1860 –1914).
Ale vraťme se ještě k výsledkům a závěrům oněch tří dějů roku 1848, které jsme si vybrali, abychom revoluci mohli charakterizovat.
Frankfurt
V historické paměti národa zůstal Palackého „Dopis do Frankfurtu.“ Vyznal v něm, že je Čech rodu slovanského a že se oddal cele a navždy na službu svému národu. A že pouze panovníci byli členy spolků německých. Národ se k německému národu nikdy nepočítal a císařové němečtí neměli k němu žádných práv. Je třeba zachovat Rakousko, které jedině může zaručit svobodu a rovnoprávnost četných národů, v něm žijících. Ve stejném duchu publikoval své názory Karel Havlíček. Plynulo z nich odhodlání neutonout v záplavě Němectva a usilovat o zrovnoprávnění Slovanů v Rakousku. S velkým ohlasem se setkala jeho satirická píseň: „Šušelka nám píše, z té německé říše…“
Odkazem je češství, slovanství, austroslavismus, který se ovšem ukázal jako utopie.
V historii evropských národů se zakotvil tehdejší frankfurtský integrační neúspěch. Německo se revolucí 1848 nesjednotilo. K sjednocení všech těch 26 německých zemí a zemiček došlo „shora“, nedemokraticky. Došlo přitom k obecně německému popruštění, zbyrokratizování a zmilitarizování. (Císařství „krví a železem “ z roku 1871. Vliv Bismarckův.)
Slovanský sjezd
Nebylo dosaženo cíle, pro který se r. 1848 v Praze sešli zástupci slovanských národů. Ideje, o kterých za bouřlivého souhlasu mluvil např. P. J. Šafárik, zůstaly nerealizovány, nenaplněny.
Slované zdůraznili mravní charakter svých požadavků. Svobodu a spravedlnost. Ošklivili si každé panství síly, všechna privilegia nadpráví. Ve svém manifestu žádali svolat všeobecný sjezd evropských národů „ve jménu svobody, rovnoprávnosti a bratrstva všech národů…“
Myslím, že je to trvalý odkaz, platí i po těch 171 letech.
Svatodušní bouře
Vztah k boji na pražských barikádách 1848 (známe je z Jiráskovy „Filosofské historie) rozdělil posuzovatele na ty, kteří chtěli se zbraní v ruce řešit revoluční situaci a na ty, kteří chtěli jednat, ne bojovat. Mezi ty první patřili studenti a mladí intelektuálové, mezi ty druhé zasloužilí mluvčí a zastánci národa. Proti povstání byli i uznávaní vůdci, Palacký, Havlíček, Šafárik..
Stoupenci barikád kritizovali své odpůrce pro nedostatek statečnosti. Vinili je z poklidného biedermaierovského „velkého stylu malých poměrů“, z toho, že klid, pořádek a drobné podnikatelské úspěchy jim byly více než všechno hrdinství, „Kuchařku“ M. D. Rettigové si cenili výše než Máchův „Máj“. Podle těchto kritiků (a objevili se i po 100 letech), usedlí otcové
měšťanských rodin oblékli uniformy Národní gardy z prestižních důvodů, aby si dodali důležitosti a lesku. Nikdy prý nepomysleli na to, že by měli se zbraní v ruce bránit plody revoluce. Radikálové ovšem dávali přednost ozbrojenému odboji. Zdálo se jim, že je lepší padnout v boji za svobodu než žít v nesvobodě. Ale dovedli ocenit i odboj neozbrojený.
J. V. Frič velmi zasvěceně píše ve svých „Pamětech“ o Havlíčkově tragickém zápase s rakouskou reakcí. „Dobrý Bože, vždyť je ten Havlíček vlastně náš!“ V lednu 1850 byly zastaveny Havlíčkovy „Národní noviny“, v květnu začal vydávat v Kutné Hoře revui „Slovan“. Z té doby pochází i jeho známý epigram „Zle, matičko, zle, Švarcenberci zde.“ Je to reakce na příchod nového kardinála, bratra předsedy vlády, představitele stejného utlačovatelského režimu.
Nemyslím, že je radikálům třeba dát plně za pravdu. Revoluce na barikádách vybuchla živelně, nepřipravená, bez zkušeného vedení, dostatku zbraní, izolovaná, bez organizovaného spojení s venkovem. Jak se mohla postavit profesionálně připravené a řízené armádě? Stala se snadnou kořistí pravidelného vojska. Postupně, z podobných důvodů byly potlačeny i revoluce sousedních národů. Neznamenal ten nesouhlas s barikádami spíše realistické zvážení situace?
Zůstává ovšem otázka, co dělat, aby se reakční antidemokratické přežitky nevlekly dále, aby se revoluční myšlení na tolik rozšířilo, že by revoluční převrat trval a nebyl vystřídán návratem reakce?
V Rakousku r. 1848 přinesla porážka revoluce místo samostatnosti a zdravého sebevědomí národů jejich oportunismus, lokajskou přizpůsobivost a závislost. Podobné vlastnosti přispěly
(a nepřestaly přispívat) k nepříznivému vývoji mezi národy v evropském prostoru.
Z á v ě r y
Rok 1848 je rokem zrození novodobého politického života našeho národa v rakouské monarchii. . Je důležitým článkem v boji o svobodu a samostatnost našeho národa a o lidská práva všech občanů. Zbavil nás nejtíživějších pozůstatků feudalismu, poddanství a roboty. Další, demokratické ideje uzákonil až náš samostatný stát, Československá republika, 70 let poté.
Odkazem „Jara národů“ z r. 1848 není však jen pozitivní historická vzpomínka. Je to i výzva usilovat o demokratické ideály v jejich národní a sociální dimenzi i v dnešní situaci. Je na čase stmelit všechny demokratické síly k ochraně dobrého, vyvarovat se omylů a společně čelit bezohlednosti a cynismu dnešních mocných v globálně nepřehledném anonymním megasvětě. Je na čase chtít, aby nám političtí vůdcové a jejich strany předkládali rozumné programy pro lidskou angažovanou činnost, respektující kulturní tradice i principy ekologie, etiky a estetiky.
Programy orientované na štěpení lidstva podle rozmanitých nepodstatných a často malicherných odchylek a úchylek jsou scestné. Matou a odvádějí od jevů závažných a důležitých.
Z antiky známe zásadu „Divide et impera“. Známe ji i z habsburského mocnářství a známe ji i z roku 1848. Také za nacistické nadvlády platilo, že „maximální měrou je třeba bdít nad tím, aby se národy nesjednocovaly, ale aby se naopak štěpily na co možná nejmenší skupiny a větve.“
Naším programem by měla být nepředstíraná demokratizace a federalizace Evropy. Spojování, ne dělení a štěpení blízkých národů a ochrana jejich národní svébytnosti a kultury. Nikoli zánik historické Evropy nejdříve podle separatistického dělení (Československo, Jugoslávie, Rusko- Bělorusko- Ukrajina), potom podle všeobecného rasového míšení vlivem příchodu imigrantů z jiných kontinentů a kultur. I tady se můžeme poučit z ideálů i chyb a omylů revolučního hnutí r.1848.
Literatura:
A. Jirásek, Filosofská historie. In: Maloměstské historie. . Ml. Fronta, Praha 1953. 330 s.
A. Klíma, Rok 1848 v Čechách. Svoboda, Praha 1949. 149 s.
K. Krejčí, Jaro národů ve slovanských literaturách. ELK. Praha 1948. 149 s.
K. Krofta, Dějiny československé. Sfinx.Janda. Praha 1947. 915 s.
J. Pešek, Matka vlast. Vesmír, Praha 1924. 416 s.
