Jiří Vyleťal
Tak, jak jsme se naučili, že nám nezáleží na čistotě prostředí, že se za bezohlednost za volantem a sprostotu nemusíme stydět, že druhým můžeme s klidem dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám, tak zrovna tak je nám lhostejné, jak žijí druzí. A to je hlavní a poslední příčina sociální necitlivosti u nás.
Ta míra sociální necitlivosti až lhostejnosti, se kterou se stále znovu setkávám, mne nikdy nepřestane překvapovat. Ono uzavírání se do sebe spojené se sveřepým držením nabytého, ona cynismem čpící nevíra sytého ve výpověď hladového, ten nevědomky přijímaný mechanismus hrbení se nahoru a šlapání dolů, ta samozřejmá spokojenost s koexistencí chudoby a bohatství i panická hrůza před slovem „rovnost“, to vše přece musí mít své příčiny.
Stále ve stínu minulosti
U nás v Čechách rádi vedeme včerejší bitvy. Po první světové válce jsme bojovali proti Rakousku-Uhersku a strašili jeho obnovením. Kdo za Rakousko-Uherska něco znamenal, se po jeho rozpadu ocitl v nemilosti. Po roce 1948 jsme sáhli k témuž scénáři a celá čtyři desetiletí sami sobě vyhrožovali německým revanšismem a americkým imperialismem. No a nyní, už celých 30 let po pádu komunismu, se nepřestáváme strašit komunismem.
Antikomunismus je druh národní obsese. Vše, v čem by se dal najít náznak čehosi, co zde mohlo být i v éře komunismu, je podezřelé. Kritizuje-li někdo nešvary v soukromém podnikání, nepochybně má za lubem jediné: opětovné zavedení totality. Zazní-li odněkud hlas solidarity, jde nepochybně o rovnostářství ubíjející talenty a podnikatelského ducha. Dá-li se kdokoliv slyšet – což se tedy opravdu nestává – že za éry komunismu bylo u nás také něco dobrého, neřku-li lepšího než nyní, jako např. míra sociální spravedlnosti, jistota zaměstnání a dostupnost bydlení, rovná se to poplašné zprávě. Trestem za takové rouhání by mělo být vyhnanství do KLDR.
Ač je to opravdu k nevíře, 30 let po pádu komunismu nejsme schopni najít jiný vztažný bod, než někdejší režim – přesněji vyjádřeno – naše dnešní představy o něm. Nenamáháme se rozlišovat mezi dobrem a zlem, ale mezi komunistickým a antikomunistickým. Netvoříme dílo samo o sobě, ale jen díla, která jsou buď proti, anebo pro. S pravdami necelými a pohledy vícestrannými si starosti neděláme a soudit je nám bližší, než posuzovat.
A tak je pro nás bezdomovec přesycený půjčkami blbec, který si s radostí zvolil své neštěstí. Věřitel a výrobce reklam, kteří jej do toho jedu namočili, jsou kreativní podnikatelé. A stát, odhodlá-li se v této věci sjednat nápravu, to řeší výukou finanční gramotnosti na základkách, a nikoliv zákazem businesu s lidskou hloupostí. Zakazovat by přece bylo totalitní a komunistické.
O čem to svědčí? Patrně o čemsi na způsob nesamozřejmosti existence. Jako bychom existovali buď navzdory něčemu, někomu nebo v oddanosti něčemu a někomu. Pokud laskavého čtenáře v tuto chvíli napadnou dvě zkratky, SSSR a USA, bude k tomu zřejmě nějaký důvod.
A právě fakt, že v naší společnosti chybí pevný, vztažný bod a nahrazujeme jej jen body pohyblivými, relativními (pravidelně podle závanů aktuálních geopolitických větrů), nedělá nám větší potíže být sociálně necitliví. Vzhledem k oné relativitě se necítíme být za sebe odpovědní. Pravá lidská odpovědnost je totiž možná pouze tam, kde existuje povědomí o absolutním. O tom, co je na člověku, potažmo na lidstvu, nezávislé.
Sytý hladovému nevěří
Jako bychom u nás byli rozděleni na dvě skupiny obyvatel: na panstvo žijící v zahálce a služebnictvo žijící z ruky do úst. Právě tak působí názory mnoha lidí, kteří dosud byli ušetřeni vážných existenčních starostí, začnou-li posuzovat lidi z okraje společnosti. Všichni ti tzv. ztroskotanci – snad až na výjimky, jejichž příběhy ovšem nikdy nikdo nevypráví – jsou si prý vinni sami. To proto, že si nabrali půjčky – jak už jednou zmíněno – zatímco ti, kteří jim je poskytli, vinni nejsou ani co by se za nehet vešlo. Na státu prý neleží žádná vina, přestože dovoluje podnikatelům s půjčkami, aby půjčující ručili základními životními prostředky.
Také gambleři a sázející si za své ztroskotání prý mohou výhradně sami. Slabosti pro hazard si určitě vypěstovali o své vůli. Žádná reklama, žádné E-mailové pobídky, žádná nefunkční rodina, žádné falešné vzory a charakter ničící filmová produkce. Jen a jen oni sami mohou za všechno. Kdepak provozovatelé businesu s lidskými slabostmi a s házením špeků naivkám. Plní přece skulinu na trhu a uspokojují požadavky klientů a zákazníků. Jen nám tu probůh nekriminalizujte podnikání! Nebo takoví „feťáci“, opilci, „netáhla“ a „bezdomáci“ vůbec. Je to přece jejich životní styl, není-liž pravda? Jako nemluvňata přišli do děcáku patrně sami. Pendlování mezi rodiči a jejich věčně se střídajícími partnery a kdoví kým dalším, si nepochybně naplánovali ještě v peřinkách (měli-li kdy nějaké), tak jaképak copak. Že sáhli po „fetu“, flašce a do bazaru přitáhli kradené autorádio, když nevěděli kudy kam a nic lepšího jim nikdo nenabídl? Měli si přece pěstovat pevnou vůli a držet se přirozeného dobra jak Dickensovi dětští hrdinové. Tak co teď s nimi? Nakonec s Nadějí od Bulhara, rybí polévkou a kaprem o Vánocích a přespáním v nejkrutějších mrazech na noclehárně, kam ostatně prý ani nechtějí – jaký to nevděk!!! – to mají úplný nadstandard. Vždyť nic nedělají, tak co by po nás sedřených burzovních makléřích ještě chtěli?
Nevím, zdali bych, kdyby mne neoslovilo křesťanství, neviděl příčiny lidského ztroskotání podobně. Leč právě proto, že křesťanství se mi vrylo pod kůži, vím, že nikdo si nemůže být jist, zda to, co se mu povedlo, je jen a jen plodem schopností, které si sám v sobě vypěstoval. Stejně tak nikdo neví, jestli nezdar, jehož následky nese, je výhradně jeho vlastním dílem. Dokonce bych si dovolil tvrdit, že nikdy není pouze jeho dílem.
Vždyť kdo si sám vysloužil talent, narození se odpovědným rodičům, genetické vlohy, charakterové vlastnosti, zdraví a šťastnou souhru okolností? Cožpak nejsme všichni závislí na spoustě jevů, na něž nemáme nejnepatrnější vliv?
Jistěže člověk už jenom proto, že je mu dána možnost žít, ji má užívat k dobru všech, a tedy i k dobru svému. Avšak i tehdy, kdy se mu po všech stránkách daří, si nemá být příliš jistý v kramflecích. Vždyť ve zlomku vteřiny se může vše obrátit v opak. Jako u biblického Jóba. Stejně tak i ten, koho život skřípl, se má ptát, co udělal špatně a mohl udělat dobře. A konat nápravu. Jenom tehdy bude sytý hladovému věřit, jenom tehdy se zastaví mašinérie využívání lidských slabostí ve prospěch obchodníků s nimi.
Naši cyklisté
Švýcaři vždycky platili za výborné cyklisty. A také za ty, kteří si chtějí dobře žít. Ostatně jako všichni lidé na této planetě. Možná je to vůči Švýcarsku nespravedlivé, leč právě tam vzniklo přísloví o hrbení se směrem nahoru a šlapání směrem dolů. Strategie i idea je to nepěkná a pokoušen je jí bezmála každý. Provází nás od pradávna a nejspíše se zrodila zároveň s mocí. Poprvé přišla ke slovu, když člověk zjistil, že se o své přežití musí postarat stůj co stůj a že druzí mají za úkol totéž. A protože od těch dob se v tomto nic podstatného nezměnilo, paradigma cyklisty putuje dějinami s lidskou existencí dál. Jistá míra hrbení je omluvitelná. Už jenom proto, že člověk je zavázán vůči svým nejbližším, mu nezbývá než opakovaně zvažovat, kam až v upozadění své osobní cti může zajít. Co však omluvitelné není, je ono šlapání dolů.
Cožpak je z nějakých vyšších pohnutek nutné nakládat nesnesitelná břemena na ty, vůči nimž mohu uplatnit moc? Cožpak může náš svět udělat dobrým, když na druhé kladu nároky, které nekladu na sebe? Když nepřeji každému totéž co sobě? Ba dokonce, mohu-li, usiluji o privilegia pro sebe? Bude snad náš svět dobrý tehdy, až každý bude mít to, co by tolik chtěl? Anebo bude dobrý tehdy, až všichni budou mít to, co potřebují?
Je mi pokaždé smutno, když lidé kolem mne spílají našim Romům do nemakačenků a flákačů zneužívajících sociální dávky, a přitom se nepozastavují nad bohatnutím kdejakých kupčíků. Není to přímo vzorové šlapání dolů po bezbranných? Podobně oblíbeným cyklistickým „sportem“ je také tykání Vietnamcům.
Česká „cyklistika“ se vyznačuje opravdovou pestrostí. Od „za všechno může Putin“, přes televizní soutěžní pořady dotazující se na kdeco ze západu a na téměř nic z východu, až po anglikanismy, co se jich do nás vejde. Úsměvným vrcholem naší cyklistiky, byť vrcholem dětsky nevinným, je, když se našinci namísto domácích citoslovců překvapení „jé“, „aha“ či „ejhle“ podivují ryze po americku: „Wow!“. V USA mají jistě z oddanosti tohoto druhu nelíčenou radost…
Jen proboha žádnou rovnost
Také máte takovou zkušenost? Já tedy ano. Bez asi dvou lidí, které znám, si nikdo nepřeje rovnost. Zmíním-li se kdekoliv o tom, že všichni by měli mít stejně, pokaždé to způsobí šok. V mžiku jsem zasypán vedle několika nadávek nekonečným množstvím argumentů, proč to nejde, proč by nic nefungovalo a jak by to bylo nespravedlivé. Jako by nerovností gigantických rozměrů, které vidíme, kam dohlédneme, bylo dosahováno spravedlivě. Potřeby prý má každý jiné a zásluhy také. A pak, co motivace, kde ji nabrat?
Nevadí mi ta kritika a s některými argumenty mohu do určité míry souhlasit – byť si stejně myslím, že nastolením rovnosti se dopustíme menší nespravedlnosti než pěstováním nerovnosti – ale co mi nejvíce vadí, je skutečnost, že si tu rovnost lidé ani nepřejí. Proč vlastně?
Asi proto, že si myslí, že právě oni by měli mít více. To je ale podivuhodný omyl. Když všichni anebo skoro všichni chtějí víc, kde najdeme dostatek těch, kteří chtějí míň? Je-li podle oponentů rovnosti nerovnost správná, pak s ní přece musí souhlasit nejen ti, kteří chtějí mít více, ale i ti, kteří budou mít méně. Je to vlastně totéž, jako když pokládáme za správný svět, v němž vedle bohatství existuje chudoba. V takovém případě by nám měli odsouhlasit bohatí, že chtějí být bohatí a chudí, že chtějí být chudí. Jenže já neznám nikoho, kdo by chtěl být chudý, a neznám ani nikoho, kdo by toužil mít méně či žít v nedostatku. A právě to je pádný a venkoncem oprávněný důvod pro rovnost a rovnoměrné rozdělování statků.
Snad by se požadavku nerovnosti dalo ještě rozumět, kdyby ti, kteří nerovnost obhajují, zároveň chtěli být na tom hůře. Odpovídalo by to křesťanskému „kázat víno a pít vodu“. Jenže takhle to není ani trochu. A to ani mezi námi křesťany – katolíky, s nimiž na toto téma často mluvím.
Poslední příčina sociální necitlivosti
Vyjdu-li na ulici, do parku, na kraj lesa i všude, kde se nechá parkovat, připadám si jako na skládce netříděného odpadu. Nemohu se ubránit myšlence, že nám pramálo záleží na tom, kde žijeme. Jedu-li autem po Praze i mimo ní, setkávám se s takovou mírou bezohlednosti, pohrdáním pravidly a zupáckou vychytralostí, že si musím přiznat smutnou pravdu: je nás mnoho, jimž je lhostejné, co si o nás druzí myslí.
Když mimoděk vyslechnu pár rozhovorů v autobuse, když chvíli vydržím u privátního rádia, když mé uši zaslechnou květomluvu filmové tvorby a úryvky povedených divadelní kousků, ztrácím iluze o tom, že jsme schopni se domluvit, že si sebe dovedeme vážit. V sobotu odpoledne, v neděli a o svátcích, když si vyndáváme lehátko na dvorek a soused za plotem spustí sekačku a ten druhý od naproti křovinořez, když si v paneláku sedneme s kafem na balkon a kdosi zavrtá příklepovkou, už si ani nevzpomeneme na zákon lidského soužití: „Nečiň druhému to, co nechceš, aby on činil tobě.“
A přesně z těchto pocitů marnosti se rodí sociální necitlivost. Tak, jak jsme se naučili, že nám nezáleží na čistotě prostředí, že se za bezohlednost za volantem a sprostotu nemusíme stydět, že druhým můžeme s klidem dělat to, co nechceme, aby oni dělali nám, tak zrovna tak je nám lhostejné, jak žijí druzí. A to je hlavní a poslední příčina sociální necitlivosti u nás.
Hodnota článku (rešerše, napsání, korektura, anotace, ilustrace, redakční práce) je ohodnocena částkou: 500 Kč. Pokud chcete na provoz webu přispět, klikněte zde, nebo na baner v úvodní stránce. Děkujeme!
