Holzmann doporučuje: Zapisujte si jen co se skutečně stalo, žádná fakta!

Felix Holzmann

-rp-
4. 3. 2019  PrvníZprávy
V jednom ze svých téměř nezapomenutelných rozhovorů Felix Holzmann vysvětluje svému partnerovi, proč si do svého deníčku zapisuje co, kdy a kde řekl nebo dělal, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Zdeněk Zbořil.

Protože to bylo v době existence HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu) a dalších aktivistických dozorců nad pravdou a lží, rozuměli jsme tomu, jako vynesení rozsudku nad jedním z pilířů tehdejšího politického režimu, který chtěl slyšet trávu růst. A smáli jsme se tomu, když už i „muži listopadu 1989“ se začali vyjadřovat podobně jako „muži 25.února“. To jsme ještě netušili, že staré zavedené pořádky se budou vracet, ale už ani ne zadními vrátky, ale téměř doslova vstupnímu vraty, které pomáhala otvírat nejen Evropská komise a Evropský parlament, ale i  politizující muži v uniformách NATO.

Našli „ochotné sluhy“ (je o nich napsána celá kniha amerického autora) dokonce i mezi zlovolně vymyšlenými „hlídacími psy demokracie“. Asi to dnes pamětníky nepřekvapí. Mezi zpravodaji a novináři bylo vždy hodně těch, kteří sloužili jakémukoli politickému režimu (včetně těch zločinných) a posluhovali hned několika režimům po sobě jdoucím, ačkoli se od sebe zásadně lišily. Mnozí z nich dokázali, že to dokáží, a to dokonce mnohonásobně. Jednou sice mluvili a psali o lidové demokracii, později o demokracii liberální. Ale už jejich otcové obhajovali národní nebo sociální demokracii, od které se dostali až k nacionálnímu socialismu. Někteří ještě ani nestačili zapomenout na své Čest práci! proroctví „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak!“ a už si museli odskočit k obraně lidských práv a  k „Pochválen buď Ježíš Kristus!“

Příklad anarchisty Emanuela Vajtauera, „světového revolucionáře“, který dovezl ze Sovětského Ruska pověstných 21 podmínek Komunistické lnternacionály, stal se komunistou, potom národním socialistou a konečně jako protektorátní šéfredaktor Přítomnosti kolaborantem s nacionálním socialismem v letech německého Protektorátu někde cestou do Tábora v květnu 1945 „na útěku“ zemřel. Nebo, jak po návratu z emigrace v roce 1990 šířil domněnku z druhé ruky spisovatel Jan Beneš, pod změněnou identitou žil ještě v padesátých letech ve Spojených státech.

Zbořil: Kam zmizely ty tisíce agentů z tzv. Pézetek?

Dnešní už postarší mladí se rychle naučili modlit „God bless America!“ a jen když se vyměnil prezident Spojených států hned věděli, že ten co odešel byl sukničkář, ten co vedl válku proti terorismu byl buran a nevzdělanec, po něm přicházející nositel Nobelovy ceny míru „žvatlavý černoušek“ a konečně se objevil buran nebo blbeček, jak se nestydí nazvat Donalda Trumpa profesor Karlovy univerzity.

Tím chceme bez jakéhokoli záští konstatovat, že vyjadřovat se k věcem veřejným, nejen u nás, ve střední Evropě nebo v Evropě celé, a asi i v jiných koutech světa, není těm, kteří se na této úrovni exhibují, ke škodě, vést si Holzmannův alibistický deníček.

A hlavně, jak ve vzpomenutém satirickém skeči říká jeho autor – zapisovat si do něj jen to, co se skutečně stalo, žádná fakta!

* * *