 |
| Petr Žantovský |
Petr Žantovský
2.3.2019 iPrima
Podle idealistických představ by volby do Evropského parlamentu měly být exkluzivním výběrem těch nejlepších osobností, které naše (i jakákoli jiná členská) země vysílá do epicentra společného evropského vládnutí. Za pár týdnů se nám naskytne pohled na štůsek kandidátek, které se budou ucházet o náš hlas v eurovolbách, snad vůbec poprvé považovaných za opravdu podstatné. A protože jsem přítelem historických poučení, zalistoval jsem v análech a vylovil odtamtud kandidáty eurovoleb, jež se konaly před pěti lety.
Představa o elitě se velice rychle rozplynula a na její místo naskočila opět ta strohá nudná skutečnost.První významnou množinu adeptů bruselské kariéry tehdy tvořili (a není důvodu se domnívat, že by to mělo být letos jinak) bývalí. Bývalí poslanci, senátoři, ministři, partajní funkcionáři. Přicházeli z různých koutů, společný však měli minulý neúspěch, pád, debakl. Třeba Daniel Kroupa, tehdy kandidující za SNK-ED, býval protagonistou Občanské demokratické aliance. Tato strana se zasloužila o rozklad koaličních poměrů ve druhé polovině 90. let, načež se odporoučela na smetiště dějin.
Zleva pochodoval Vladimír Dryml, někdejší sociální demokrat, poté agilní zemanovec, v roce 2014 kandidoval za Suverenitu.
Hned několika příspěvky do kolbiště přispěli někdejší Zelení. Za účelově založenou stranu Les kandidovala exministryně Džamila Stehlíková, odbornice na biomasu Kateřina Jacques i její partner Martin Bursík – jemu ke cti je třeba dodat, že se nechal zapsat až na poslední místo. Zelená bývala rovněž Olga Zubová, mezitím absolvovala neúspěšný pokus o vlastní stranu, nu a posléze ji na archivních volebních lístcích nacházíme opět v řadách Suverenity.
Skoro už nemá smysl komentovat jednoho z nejzdatnějších převlékačů stranických dresů Jaromíra Štětinu, který začal jako komunista, aby v sobě posléze objevil antikomunistu, pak Zeleného a konečně konzervativce – před pěti lety shlížel z plakátů TOP 09, pro letošek ohlásil další přestup, tak se nechme překvapit.
A kvůli komu že ten přestup je? Inu kvůli Jiřímu Pospíšilovi, tehdejšímu partajnímu pobratimovi. Témuž, který se historicky ještě dříve urazil, když se nestal předsedou ODS, ze strany vystoupil, stejně jako dříve z ODA, a nyní tedy konečně našel hlavní roli v politické tragikomedii s názvem TOP 09.
Asi nejzajímavěji kandidátku pojaly Věci veřejné. Jejich lídr Radek John v předvolebním čase přivedl do kin svůj nový film Bony a klid 2, jehož režisér Vít Olmer byl na 4. místě kandidátky a Olmerova partnerka Simona Chytrová dokonce na druhém. Zřejmě zúčastnění věřili, že to zůstane v rodině a ještě se kulturní rubriky postarají o bezplatné píárko. Jejich omyl se pak promítl do skutečných výsledků – o své věci přesvědčili necelých 7 tisíc voličů, což odpovídalo výsledku vskutku opulentnímu: 0,46%.
Bizarnostem však zdaleka nebylo konce. Věděli jste o existenci Strany práce – Nespokojených občanů? A přece se ucházela o váš hlas. Stejně jako uskupení Antibursík – stop ekoterorismu, Česká strana regionů, Fair Play, Moravani, Evropané, Občané 2011 či Vize 2014. Za tu poslední jmenovanou kandidoval například herec Zounar nebo fotbalista Šmicer. Tušil někdo něco o jejich politickém programu? To vzpěrač Zaremba byl aspoň silák z profese, a tak se k Vandasově Dělníkům docela hodil.
Ještě o kategorii jinde byla k vidění další známá jména. Hnutí sociálně slabých vedl do voleb neslavný hrdina listopadu 1989 Ludvík Zifčák, zatímco Aktiv nezávislých občanů poskytl místo na kandidátce poldovákovi Vladimíru Stehlíkovi a lžiasistentovi Jana Kavana Lukáši Kohoutovi. Mimo kategorie si dovolím závěrem obrátit vaši ctěnou pozornost ke kandidátovi, který vystupoval pod jménem Mário Alessandro de Bikavér a tvrdil o sobě, že je básník, filosof a trenér bojových sportů. Proti tomu je Petr Cibulka se svou stranou, jejíž název zabírá už celých třicet řádků, vyložený břídil.
Zdálo by se, že je to celé docela dobrý důvod k zasmání, ale jen do okamžiku, než si uvědomíte, že tito lidé chtěli – a za jistých okolností by i mohli – rozhodovat o vašich životech. A že by se mohli stát onou elitou evropského vládnutí. To pak úsměch ze rtu mizí. Pokud to ovšem není tak, že právě takové elity Brusel potřebuje, vyhledává a vsazuje do funkcí. Soudě podle toho, co z evropských rozhodovacích útrob obvykle vychází, by ani nebylo divu. Inu, stále platí stará dobrá píseň věčné pravdy – teď, když máme, co jsme chtěli…
– – –
