Co bude s Brexitem? Nikdo neví

Blanchardova litánie zazněla ještě před dalším hlasováním britské Dolní sněmovny o rozvodové dohodě s EU, tedy před hlasováním, ze kterého odešla premiérka Theresa Mayová znovu poražena. Pak se hlasovalo ještě o tom, zda smí Brexit skončit bez dohody. Sněmovna se shodla: Ne. Ale co to znamená, nikdo neví.

Původně mělo jít o vládní návrh, ke kterému by bylo povoleno volné hlasování, protože fakticky o nic nešlo. Vyzníval ve smyslu – neodejdeme bez dohody 29. března. Čili, teď ne, ale když ani pak nebude nic, tak holt jo. Jenže pak se objevil poslanecký návrh, který popíral ten vládní, protože to „bez dohody“ mělo být chápáno absolutně, kdykoliv. Předseda sněmovny John Bercow jej předřadil k hlasování, a tím vládu vyřadil ze hry.

Zpravodajství ze sněmovny si libuje v popisu paniky, kterou to vyvolalo ve vládním táboře. Proběhl zoufalý pokus premiérky Mayové a jejích nejbližších spolupracovníků volné hlasování na poslední chvíli odvolat a vrátit vládní poslance k držení lajny. Ve hře však byl i rozpad vlády, protože někteří členové chtěli riskovat svou budoucnost hlasováním pro poslanecký návrh. Ministři se směli nakonec zdržet – a bylo jich dvanáct!

Jenže porážkou ideje odchodu bez dohody tenhle poker zdaleka neskončí. Vládní návrh byl odpudivý, leč racionální. Celkem věcně vycházel z toho, že k tangu jsou potřeba dva – platí jen to, s čím souhlasí i EU. Pokud bude stávající dohoda odmítnuta a nepodaří se EU zlákat k odkladu odchodu s vyhlídkou nového jednání, 29. března opona spadne a máme tu Brexit bez dohody, ať už si o tom britský parlament myslí cokoliv.

Jenže to neznáte poslaneckou zpupnost. Takhle přece uvažují jenom amatéři. Politika je umění nemožného, jinak by to mohl dělat každý. Pokud jde o odklad, spoléhá se na tlak Německa na nadcházejícím summitu EU27, který je poslední instancí, která do toho může zasáhnout. Německo se bojí chaosu, který Británii hrozí, a je údajně ochotné souhlasit s odkladem i pro nic, jen jako počítání boxera, který se potřebuje vzpamatovat. Francie je opačného názoru, žádá něco, o čem se dá opravdu jednat. A Španělsko chce využít situace a urvat ústupky u britské kolonie na svém území, Gibraltaru. Poker tedy bude i na Evropské radě.

V Londýně je ve hře několik alternativ. Odklad krátký „technický“, do evropských voleb, aby se dohonila zameškaná příprava odchodu – za předpokladu, že nakonec britští poslanci schválí dosud odmítanou dohodu. Odklad může být i dlouhý, s vyhlídkou nových jednání a druhého referenda, které Brexit potopí. Dlouhý odklad by nejspíš přinesl i předčasné volby. Všechny alternativy však mají jednu slabinu, chybí jim hlasy. Zatím. Ale tak moc o tom zase nevíme.

Premiérka Mayová je u konce sil, skoro nedokáže mluvit, strhaný výraz naznačuje nekonečné probdělé noci, je děsivě neúspěšná, každé další hlasování ji zasouvá do dějin rekordních porážek, ale stále se chová jako člověk s šancí. Kdyby to točil Hollywood, hraje ji Sylvester Stallone. Je to hra na kuře, s malou inovací, že soupeři jedou k okraji skalního útesu. Někdo přece musí zabrzdit jako první.

Takhle vidí momentální situaci Terezy Mayové karikaturista The Timnes

Vládní aritmetika počítá jak s hlasy konzervativní strany, tak s hlasy irských unionistů. Od vládní strany je však nutno odečíst část konzervativních vzbouřenců extrémistického typu, kteří prostě chtějí Brexit bez dohody, neboť i ta by britskou globální velmoc, jak svou vlast stále vidí, svazovala. Počítat se nedá ani s některými konzervativními zastánci setrvání v EU. Naproti tomu vládní tábor stále neztrácí naději na podporu z protější strany, od skupiny labouristických poslanců z volebních obvodů, kde Brexit zvítězil.

Kámen mudrců, ve kterém je ukryto tajemství vládní nesmrtelnosti (alespoň pro nejbližší dobu), se jmenuje „alternativa“ k irské pojistce. Z Bruselu zní vytrvalé, že nic takového neexistuje, můžeme se pouze společně víc snažit, aby po britském odchodu z EU nikdy nevznikla tvrdá hranice mezi unijním Irskem a neunijním Severním Irskem.

Jak na to, to musí vymyslet Britové, je to jejich zájem. Dokud na nic nepřijdou, platí irská pojistka, to znamená, že na celém Irském ostrově platí stejný režim, všechno podle pravidel EU. A třeba na věčné časy, protože všechno je lepší než obnova irského sektářství. Hranice s kontrolami a hlídkami jsou předvídatelnou líhní konfliktů. Irská pojistka proto znamená, že sama Británie tento režim jednostranně opustit nesmí, jak stanovuje britskou vládou vyjednaná a britským parlamentem odmítaná dohoda.

Právě kvůli této irské pojistce zatím při hlasování vždycky vládu opustili jak brexitýrští extrémisté ze „skupiny evropského výzkumu“ ERG, tak irští unionisté z DUP. Jenže teď se zjišťuje, že možná ona magická „alternativa“ existuje! To by umožnilo části vzbouřených poslanců slézt na zem a zarovnat se do řady. S takovouto „alternativou“ pracuje ministr spravedlnosti Geoffrey Cox, podle kterého by měla Británie právo jednostranného odstoupení od smlouvy, pokud by se prokázalo, že smlouva je zneužívána, jak prý praví Vídeňská konvence o mezinárodních smlouvách.

Pozoruhodné je, že stejný ministr Cox předtím předkládal sněmovně posudek, zda tuto „alternativu“ přestavují dodatky k rozvodové smlouvě, které Theresa Mayová vyjednala v noci před úterním hlasováním s šéfem Evropské komise Jean-Claudem Junckerem v Bruselu. Jde o údajně „právně závazné“ komentáře k dohodě. Uvedené dodatky počítají se společným arbitrážním výborem, před který by se daly přinést argumenty, že Británie našla lepší řešení, než je tvrdá hranice. A že toto řešení funguje. V takové situaci by pojistka padla a Británie by přestala být zakleta do věčné celní unie s EU, kde by si mohla celý Brexit leda tak nabouchat do kecek.

Ministr Cox sněmovně řekl, že dohoda Mayové s Junckerem sice zvyšuje naději na férovost jednání, to ano, ale právně závazné – je přece právník, nemůže ze sebe dělat blbce – to prostě není. Novináři však vyštrachali, a byl to Daily Mail, že původně Cox do svého výkladu zahrnul i to o té Vídeňské konvenci, ale pak to vypustil. Proč, proboha? ptali se pro změnu novináři The Times anonymního vládního zdroje. „Neschopnost,“ odvětil zoufalý zdroj.

Je to jako podle mého milovaného Karla Havlíčka Borovského v Křestu svatého Vladimíra. Ve Zpěvu čtvrtém je poučná meditace nad smutným koncem boha Peruna, který se vzepřel, že má cáru hromovat jen tak pro povyražení. Když ho pak uvázali na koňský ocas a smýkali blátem a neřádstvem ulic Kyjeva, aby ho utopili v Dněpru jako to slepé kotě, smutně mudroval: „Tak to chodí na tom světě, každou chvíli jinák, dneska tě ctí za svatého, zejtra budeš sviňák.“

Nevím, jak kvalitně bývá Havlíček předkládán do angličtiny, ale v nejbližších dnech bude víc takových, kteří by si mohli ulevit slovy českého básníka a statečného odmítače vládních fejků. Kdo to bude, to nevím, a neví to zase nikdo.

Je možné, že uspěje heroická bitva premiérky za to, co vyjednala – neboť nic jiného zaboha z Bruselu nevyrazí. Poslanci se na poslední chvíli zaleknou – nespíš příští středu, pár hodin před bruselským summitem EU27 – a dohodu schválí, částečně uchlácholeni „vídeňskou alternativou“. Tím vstoupí v platnost dvouleté přechodné období, během kterého lze všechno dohonit a další vztahy s EU doladit, protože k tomu je toto období určeno. Premiérku Mayovou, kterou dnes možná řadí do Perunovy kategorie, budou mít zase chvíli za svatou. Odchod bez dohody by totiž byl bez přechodného období.
Může to však dopadnout jinak. Sněmovna směřuje k dalšímu hlasování o prodloužení termínu pro vyjednávání podle článku 50. Juncker tvrdí, že žádné třetí kolo vyjednávání už nebude, ale ani on to neví najisto. Vláda straší, že odklad bude dlouhý, ale to by musela uspořádat i květnové volby do Evropského parlamentu. Jestli to opravdu musí udělat, to neví. Stále se však nikdo nevyrovnal s tím, že pro prodloužení termínu je třeba sdělit důvod, jiný, než že nevíme.

V řadách poslanců se horečnatě zvažuje nabídka, která by se přiblížila norské variantě. Norsko je jakousi nečlenskou součástí systému EU. To je návrh předsedy labouristů Jeremyho Corbyna. Taková nabídka by mohla neochotu EU k obnově jednání překonat.

Je tu také možnost jednostranného stažení žádosti o Brexit, jako triku, jak termín prodloužit a nespadnout do díry hned 29. března. To je podle evropské jurisdikce možné, neboť „nikdo nesmí nikoho nutit k vystoupení z EU“. Jenže pak už by nebylo možné podle stejného zdroje tuto žádost předložit znovu.

Sílí podpora druhého referenda. Vláda to považuje za vyloučené, občané už přece nějak rozhodli. Jenže poslanci také už opakovaně nějak rozhodli a vláda jim strká pod nos svoji dohodu znovu a znovu. Také nad tímto rozporem se rozvinula vědecká debata s cílem vládě zabránit, aby teď v úterý překládala už jednou poražený návrh. Předseda sněmovny Bercow údajně zvažoval, že příští středu už tento návrh k hlasování nepustí. Ale kdosi našel, že smyslem sněmovních pravidel není házet vládě klacky pod nohy, vědecky „obstruovat vládní činnost“.

A pak si lze samozřejmě představit i pád vlády a vyhlášení předčasných voleb. I to by byl důvod pro odklad článku 50. Dojde k němu?

Já nevím. Nikdo neví.