20 let od zločinné agrese proti Jugoslávii (2. část)

Sjednocené Německo se po rozpadu východního bloku cítilo velmi silné a snad přímo historicky povolané k razantnímu zasahování do mezinárodní politiky. Přitom jakoby se rozpomnělo na svou temnou nacistickou minulost svou špatně skrývanou nenávisti vůči Slovanům a rozpínavostí s cílem ekonomicky podmanit východní Evropu. Stejně jako v minulosti tyto německé aktivity Evropě ani světu nic dobrého nepřinesly, což je velmi dobře patrno i v současné době v roli této země v rámci EU a NATO.

Lze jistě namítnout, že postupný rozpad Jugoslávie se očekával již v období po smrti Tita. Prakticky po celá 80. léta probíhaly v zemi procesy vedoucí k oslabování federace, celou situaci navíc komplikovala tíživá hospodářská situace, do níž země zabředla. V té době však ještě západní velmoci vyjadřovaly většinou podporu udržení federace a byly ochotny zemi poskytnout finanční i jinou pomoc. Velké změny konce 80. let v Evropě se negativně dotýkaly i Jugoslávie. Někteří osvícenější politici na Západě sice varovali před živelným rozpadem země a dobře si uvědomovali z toho vyplývající rizika, ovšem jejich hlasy zůstaly většinou nevyslyšeny. V té době ale rychle získaly zelenou síly, které vycítily šanci vyřídit si staré účty, zejména se Srby a systematicky pracovat na rozvratu jugoslávské federace. Zejména v Německu sílily snahy potrestat Srby za jejich národní hrdost a statečnost, kterou mnohokrát v minulosti prokázali a jejich schopnost bránit tvrdě svou zemi proti nepřátelům napadající zemi z různých světových stran.

V roce 1992 uvalil Západ na Srbsko a Černou Horu hospodářské sankce s cílem oslabit jejich ekonomiku a podlomit obranyschopnost. To vše pod vylhanou záminkou jako odvetu za atentát v Sarajevu, který byl připsán Srbům, ačkoliv tito s ním neměli nic společného. Šlo o provokaci ze strany muslimů. Ani toto odhalení však vyhlášené sankce již nezastavilo. Němci přiměli další západní země k podpoře všeho, co může škodit Srbům.

V roce 1994 byl zvolen prezidentem Kosova zpočátku umírněný Ibrahim Rugova. Tento muž se nejprve prezentoval jako diplomat schopný chladit horké hlavy a tlumit radikální požadavky militantních skupin. Brzy se však ukázalo, že jeho zvolení je jen taktikou. Šlo o to reagovat odmítavě na každou možnou dohodu se Srby. Tuto svoji roli Rugova splnil dokonale. I když se snažil hledat kompromisní řešení a nebyl nakloněn násilí, v rozhodujících chvílích ustupoval požadavkům kosovských radikálů. Nedokázal samozřejmě zabránit tomu, aby Kosovská osvobozenecká armáda (UČK) rozpoutala teror proti Srbům na Kosovu. Rozhořel se tak vleklý konflikt mezi jednotkami jugoslávské armády a policie a teroristy z UČK podporovanými Západem na čele s Německem. Němci si tak zopakovali svou roli z 2. světové války, kdy hitlerovci tvrdě potlačovali Srby, jelikož věděli, že patří k nejstatečnějším obráncům své vlasti.

Ústava Socialistické federativní republiky Jugoslávie z roku 1974 učinila z Kosova a Metohije takřka autonomní stát. Republiku v republice s názvem Kosovo. Například měla i ministerstvo zahraničí a obrany a mohla i přímo uzavírat smlouvy se zahraničními zeměmi. Pro Srbsko toto znamenalo, že provinční parlament mohl zablokovat rozhodnutí srbského parlamentu a tím jej do značné míry paralyzovat. V Prištině působil i vrchní soud, proti jehož rozhodnutí se nebylo možno odvolat. Albánci v Kosovu tímto získali mocné nástroje na další požadavky a stupňující se tlak na ostatní národnosti žijící na území Kosova. Šlo především o Srby, Černohorce, Gorany, Romy i etnické Turky. Většinou byli schopni za vlády Tita žít spolu v dobrých vztazích bez velkých problémů. Ty však nastaly v průběhu 70. let právě v souvislosti s novou ústavou. Útlak nealbánských obyvatel ze strany albánské většiny postupně narůstal a dosahoval takového měřítka, které nebylo možno ani v rámci tehdy ještě společné Jugoslávie ani před světem popírat. V Kosovu panovala značná korupce, od níž se odvíjelo mnoho negativního. Začalo probíhat násilné vykupování pozemků vlastněných Srby a Černohorci. Nealbánci museli trpět nemálo příkoří v podobě vypalování svých zemědělských objektů, ničení úrody, zraňování dobytka, objevovalo se i fyzické násilí, přibývalo případů znásilnění. V polovině 80. let proto zcela očekávaně žádal Spolek srbských právníků jasné kroky proti násilné činnosti kosovských Albánců. Ti ale dál pokračovali také v poškozování kulturních památek a dalších agresivních atacích vůči nealbáncům. Svým jednáním nutili jiné národnosti k opuštění Kosova. Na přelomu 80. a 90. let, zejména v souvislosti s rychlým a nelegálním uznáním Chorvatska a Slovinska, následně i Bosny a Hercegoviny, což rozpoutalo vleklý a krvavý občansko-etnicko-náboženský konflikt, nastoupili kosovští Albánci s taktikou občanské neposlušnosti. Projevilo se to v odmítání účasti ve státních institucích, školách, zdravotnictví, státních podnicích. Byly zahájeny stávky. Stávkující zcela odmítající návrat do zaměstnání byli propuštěni.

Kosovští Albánci rovněž bojkotovali poslední sčítání lidu v roce 1991. Záměr byl jasný. Zjistilo by se totiž při něm, že v Kosovu a Metohiji žije nelegálně okolo 400 tisíc Albánců. Tito nikdy neměli řádné státní občanství. Zmocnili se majetků Srbů a Černohorců vyhnaných odtud za 2. světové války. Albánci v Kosovu sami z vlastní vůle opustili všechny státní školy, včetně univerzity, jelikož pod nátlakem svých vůdců odmítali jednotné státní osnovy z Bělehradu. Kosovští Albánci v 90. letech mnohdy odmítali platit řádné daně a místo toho platili vlastní daně k udržení paralelních struktur moci, vlastního školství, zdravotnictví. UČK začala v průběhu 90. let, zejména ve druhé polovině tohoto období, stupňovat teroristickou činnost. Množily se případy zabíjení Srbů a Černohorců, ale i Albánců nesdílejících politiku násilí a lží, zabírání a ničení majetků, únosy, ničení důležitých objektů, i objektů vojenského charakteru. 18. července 1998 se do Jugoslávie z Albánie pokusila proniknout tisícičlenná skupina s množstvím zbraní a munice. Jugoslávské bezpečnostní složky ji ale včas podchytily a nenechaly vniknout do země. UČK neměla většinovou podporu civilního obyvatelstva tak si ji vynucovala násilím. Manipulovalo se s počty uprchlíků. Zveličovaly se výrazně počty uprchlíků albánských. V létě 1998 se množství členů UČK vzdalo a potvrdilo, že byli naverbováni do řad toto organizace pod silným nátlakem. Mezi pracovníky charitativních organizací byli v Kosovu odhaleni i radikální militantní muslimové, na které byl vydán zatykač. V srpnu 1998 prohlásilo vedení UČK, že přechází na gerilovou válku s cílem zachvátit celé Kosovo. Plánovalo se vyvolání všelidového povstání Albánců. Za tímto účelem měli osnovatelé této akce k dispozici desítky tun zbraní a munice dodaných ze Západu. Ve vesnici Klečka bylo v srpnu 1998 nalezeno 22 spálených těl Srbů a Černohorců, včetně žen i dětí. Podobných míst se postupně našlo více, většinou bez patřičné pozornosti západních médií. Ty zajímaly jen údajné oběti z řad kosovských Albánců. Znalec albánských poměrů P. Flieder shrnul v říjnu 1998 své poznatky o situaci na Kosovu a v Albánii ve dvou textech. Podal řadu pádných argumentů, které některým lidem přece jen více otevřeli oči tváří v tvář jednostranné protisrbské propagandě, k níž se až na výjimky připojily i české noviny a televize: 

„UČK je stále více prostupována zločineckými vyvrheli, zahraničními Albánci z celé Evropy, kteří si od nezávislého Kosova slibují to, co italsko – albánská mafie už v jižní Albánii má – bezpečnou základnu, v níž ji ani nepříjemní policisté, ani soudy nemají co přikazovat. Sever Albánie ovládá několik band, které mezi sebou vedou válku, dokonce i za použití dělostřelectva. V celé zemi se denně odehrává na dvacet vražd a policie přitom nezakládá ani spis. FBI i Interpol jsou již dlouho zajedno v jednom. Albánie je pro Evropu cestou pro narkotika z Orientu na Západ. Albánští Albánci pokládají kosovské Albánce za lehce potřeštěné, fanatické a kriminální. Kosovští Albánci přezírají albánské Albánce pro jejich chudobu a chaos a pochopitelně pro jejich kriminalitu. Společná Velká Albánie nachází ohlas u některých nacionalistických politiků pouze jako přelud fantazie.“

V roce 1998 se již otevřeně hovořilo o nutnosti vojenského zásahu za účelem řešení údajné hrozivé humanitární situace v Kosovu. Zejména ze strany zemí NATO byla silná snaha řešit celou situaci vojenskou cestou, jakoby tato už někde v minulosti podobný problém někde vyřešila. Zadání z vlivných vládních kruhů a sil stojících v pozadí prosadilo tento názor a otázkou se stalo jen, kdy k vojenskému zásahu skutečně dojde. Vše k tomu rychle směřovalo. Srbové byli nuceni k řadě nedůstojných ústupků, z viníků se dělali oběti a z obětí viníci. Západ se nijak netajil svou snahou, učinit ze zemí bývalé Jugoslávie svůj mocenský nástroj namířený proti Rusku. Šlo samozřejmě o ekonomické ovládnutí tohoto strategického prostoru a umístění vojenských základen. Scénář byl předem dál, bylo jej jen potřeba postupně realizovat, včetně mohutné mediální propagandy. Ta však tentokrát na mnoha místech selhala. Šířit dlouhodobě lži je skutečně nesnadné a hrozí, že budou postupně odhaleny a veřejné mínění se ostře postaví proti politice vojenské síly a demagogie.

“Tady stál náš dům, než přiletěly letadla NATO!” – jaro 1999 – srbský Alexinac

V souvislosti s událostmi v Jugoslávii roku 1999, kdy byla země pod vylhanými záminkami, v jejichž šíření hrály prim Německo, USA a Velká Británie, nelegálně barbarsky napadena vojenskou silou ničící civilní objekty, včetně škol, nemocnic a obytných domů, zabíjející civilisty a těžce poškozující infrastrukturu, je nutno shrnout několik zásadních faktů:

• vlivné západní státy se stavěly již od počátku 90. let viditelně proti Srbům a jejich snaze udržet Jugoslávii pohromadě, jelikož jako její součást měly dobrou pozici

• podobně jako během 2. světové války a fašistické okupace i nyní spoléhali kosovští Albánci na cizí pomoc a vyhrocovali spory proti Srbům, Velká Albánie sice nebyla ještě nahlas a otevřeně vyslovovaným cílem, ale mnozí v Kosovu s tímto projektem do budoucna najisto počítali, šlo jen o to systematicky na něm pracovat a trpělivě čekat na vhodnou dobu k otevřenému vyhlášení tohoto cíle,

• Západ z taktických důvodů zatím podporoval vznik druhého albánského státu utvořeného na území Srbska, ovšem rozhodně ne všichni albánští obyvatelé Kosova se stavěli souhlasně ke stupňování konfliktů s již značně oslabenou zůstávající Jugoslávskou federací,

• albánští radikálové vedení radami ze západu stále více stupňovali konfrontaci s řádnou Jugoslávskou armádou i policií, aby získali argumenty pro zásah zvenku, neustále se stavěli do rolí obětí pod řadou vylhaných sdělení, šlo o vytvoření obrazu, ze kterého mělo být jednoznačně patrno, že Srbové páchají zločiny na „mírumilovných“ Albáncích na Kosovu,

• zločinci z Kosovské osvobozenecké armády se neštítili lhát přímo do televizních kamer a obviňovat Srby z vyhánění pokojného albánského obyvatelstva z Kosova. Oficiální sdělovací prostředky na západě zkušené v šíření tendenčních zpráv jim v tomto ohledu dobře posloužily a začaly zveličovat v obludné míře údajné vyhánění kosovských Albánců, v tom však měli většinou prsty albánští radikálové, kteří se stali miláčky západních médií i tamních politiků,

• naprosto nehoráznou a hned na první pohled zcela neobjektivní protisrbskou propagandou nešetřila ani Česká televize, tato vysílala jednostranně zaměřené zprávy o údajných srbských zločinech v Kosovu, jedním z vrcholů lhaní ze strany ČT byly reportáže o údajném únosu a zavraždění významného kosovského politika Rugovy a útocích Srbů na Albánce,

• ČT se neštítila vysílat lži takové intenzity, že by se za ně nemusel stydět ani sám nechvalně známý Goebbels, například údaje o počtech vyháněných Albánců 2-3 x převyšovaly celkový počet všech obyvatel Kosova!!! Údajné masové hroby Srby zavražděných kosovských Albánců nebyl schopen nikdo najít, i když se prodejní novináři snažili ze všech sil a když už se náhodou nějaký senzačně objevil, tak se později ukázalo, že nešlo o albánské oběti (za všechny tyto lži se Česká televize, jak je její zvykem samozřejmě nikdy neomluvila), podobně jako tehdejší prezident Havel, jenž s velkou oblibou hrál na protisrbskou strunu a zařadil se tak mezi válečné zločince Clintona, Blaira a nechvalně známou Albrightovou, která měla obzvláště velkou slabost pro mnohokrát usvědčené lháře a zločince z vedení Kosovské osvobozenecké armády,

• v souvislosti s barbarskou agresí proti Jugoslávii v roce 1999 je nutno vždy připomenout i hlavní aktéry této hanebné akce, kromě prezidenta Clintona a jeho ministryně zahraničí zde sehrál svou špinavou roli i britský premiér Blair a ministr zahraničí Cook, který se zařadil mezi nejradikálnější protisrbské fanatiky podobně jako Havel. Nenávist vůči Srbům z něj přímo sálala. A nelze opomenout ani tehdejší německou vládu stavějící se věrně po bok svých spojenců z Velké Británie a USA, zde patřili k nejaktivnějším činitelům harašícím zbraněmi proti Jugoslávii ministr zahraničí Fischer a ministr obrany. Tehdejší rudozelená koalice v Německu se svým radikálně zaujatým postojem proti Jugoslávii vycházejícím ze silně zkreslených údajů zařadila mezi hlavní porušovatele mezinárodního práva, však ji také občané v SRN tvrdě kritizovali a prokázali více rozumu než celá vláda dohromady. V galerii válečných štváčů a zločinců pak nesmí scházet ani tehdejší šéf NATO Solana a někteří čeští politici na čele s prezidentem Havlem,

• v roce 1999 byla u moci ve většině zemí EU sociální demokracie, její přístup k hrubému porušení mezinárodního práva ve věci agrese proti Jugoslávie se nesl ve znamení velmi odpudivé směsice diletantismu, nerespektování faktů, hrubých přečinů proti míru a poklonkování zájmům USA a tamního vojensko průmyslového komplexu, některým voličům sociální demokracie to na druhou stranu otevřelo oči a konečně procitli do tvrdé reality,

• vojenská agrese vůči Jugoslávii silně aktivizovala veřejné mínění v celé Evropě, které se v drtivé většině postavilo odmítavě vůči této politice síly, stejně jako mírové hnutí, odpor veřejnosti byl tak silný, že si vynutil nejen změnu radikálních postojů některých politiků a jim sloužících novinářů, ale také vlnu solidarity s lidem Jugoslávie. Lidé jasně dali najevo, že lží a harašení zbraněmi už mají plné zuby a nenechají se donekonečna ohlupovat svými zkorumpovanými politiky a vlivnými osobami napojenými na zbrojní byznys, nemluvě o novinářích věrně sloužících za peníze průhledným zájmům vlivných kruhů na úkor služby pravdě.

Jaro 1999 – Jugoslávie bombardovaná letouny NATO