Rostislav Iščenko
20. 2. 2019 politicsglobal
Donbas, stejně jako jakoukoli frontovou oblast s neurčitým statusem, periodicky pokrývají vlny fám. Fám nejneuvěřitelnějších, nejabsurdnějších, avšak šířících se rychlostí viru. Nehledě na jejich pravidelné opakování a stejně pravidelné vyvracení, znovu a znovu se objevují, a znovu a znovu vyvolávají důvěru. Počet lidí, kteří žijí na Donbasu, jejichž “přítel osobně slyšel od Putina” nejnovější “zákeřné ruské plány” ohledně osudů lidových republik, přenechává prvenství pouze počtu těch, kteří totéž “slyšeli osobně od Pušilina”. …vzniká otázka, která je často kladena nejen na Donbasu, ale i na celé Ukrajině. A co, Rusko nemohlo osvobodit ruskou zemi s ruským obyvatelstvem od formálně banderovské, ale fakticky americké okupace? Je zřejmé, že mohlo.
Rusko však může “osvobodit” celou Evropu až k Atlantiku (mimochodem, také jako by byla okupovaná Američany). Znamená to, že Rusko by mělo urychleně zahájit “osvobozovací anabázi” v Evropě? Zdá se, že toto je absurdní otázka, ale téma “osvobozovací anabáze” na Ukrajinu, která se svým statusem ničím neliší od Srbska, je neustále posuzována ruskou a proruskou ukrajinskou veřejností.
Nedávno se v souvislosti s ukrajinskými volbami znovu aktivovala fáma (pravidelně vznikající již pět let), že DLR/LLR se chtějí hned teď vrátit k Ukrajině. Je to absurdní fáma, protože právě teď (před volbami) je návrat Donbasu k Ukrajině nejen politicky nevýhodný (Rusko nepodporuje Porošenka), ale také technicky nemožný (není čas na provedení nezbytných procedur).
Je zřejmé, že aktivování této fámy je částečně spojeno s nedávným prohlášením Medvedčuka, který Kyjevu navrhl, aby Kyjev kvůli ukončení války a zachování Donbasu v rámci Ukrajiny změnil ústavu za účelem vytvoření na Donbasu široké autonomie. Protože však Medvedčuk nahrává Tymošenkové proti Porošenkovi, je jasné, že Kyjev by mohl začít realizovat tyto myšlenky ne dříve, než se uskuteční volby, pokud se Tymošenková stane prezidentkou.
Přičemž je třeba mít na paměti, že samotná Julie Vladimirovna návrhy Viktora Vladimiroviče hněvivě odsoudila, protože nyní vystupuje s radikálnějšími nacionalistickými postoji než Porošenko, aby získala přízeň a podporu nacionalistických radikálů, kteří také rozhodnou o výsledku voleb. V důsledku toho ani před prezidentskými volbami ani bezprostředně po nich nebude schopen nikdo nikam Donbas integrovat. A pak začnou parlamentní volby. Pokud by takové plány existovaly, bylo by prakticky možné pokračovat v jejich realizaci ne dříve než za rok až za rok a půl. Minimálně by se pro to musela radikálně změnit pozice Kyjeva. No a co bude s Donbasem, Ukrajinou a světem za rok ví pouze bůh, a to s jistou mírou podmíněnosti, protože dal každému člověku právo na svobodnou volbu mezi dobrem a zlem, a osud zemí a civilizací se skládá z milionů těchto svobodných voleb.
Avšak neustálý pocit nebezpečí, který doprovází obyvatele Donbasu, je založen nejen na takových neadekvátních interpretacích výrazných projevů kyjevských či moskevských politiků. Hlavním nepříjemným faktorem je nedefinovaný status. Lidé nemohou pochopit, proč je Rusko nezabralo podle příkladu Krymu, proč byla uznána kyjevská moc v roce 2014, za jakým účelem byly uzavřely Minské dohody? Odsud také pramení zmítání se, kdy je fáma o kapitulaci Donbasu “již zítra” zaměněna fámou, že teď Rusko neuzná volby v roce 2019, zabere Kyjev a Donbas se nakonec stane součástí Ruské federace.
Mezitím vojensko-politická situace, která předurčila osud Donbasu na nejbližší léta, vznikla v roce 2014 a dosud se nezměnila. V roce 2014 se skutečně otevřelo okno možností, které zdaleka nebylo vyčerpáno návratem Krymu k Rusku a vyhlášením DLR/LLR.
Před převratem v únoru 2014 byla možnost vstupu Ukrajiny do celní unie docela reálná. Aby se to stalo, potřeboval Janukovič pouze rozehnat majdan a uvěznit všechny stavové politiky, kteří podporovali pokus o převrat. Toto rozhodnutí zcela záviselo na subjektivním faktoru – osobní vůli Janukoviče, úrovni jeho inteligence a jeho adekvátnosti k zastávané funkci.
Po převratu byl v únoru až dubnu reálný pochod na Kyjev povstaleckého jihovýchodu za neformální podpory Ruska. V této variantě by se již s největší pravděpodobností západní Ukrajina ztrácela, Krym šel do Ruska (protože se to již stalo) a zbývající území, s novou proruskou vládou, by byla začleněna do procesu eurasijské integrace. Na neúspěchu této možnosti sehrál klíčovou úlohu jak subjektivní faktor (absolutní nepřipravenost nových vůdců na jihovýchodě, kteří byli navrženi lidovým povstáním, uvažovat nikoliv v rozsahu svého léna /Charkov, Doněck, Oděsa/, ale v rozsahu země), tak objektivní – idealistická představa mas o povstání, která spočívala v tom, že “to bude jako na Krymu” (postojíme dva dny a pak přijedou “slušné tanky” a půjdeme domů, ke svému).
Žádný z představitelů jak povstaleckých mas, tak i nových elit nepochopil, že vítězství jakéhokoli povstání je v Kyjevě (v hlavním městě). Nacionalisté, mimochodem, dobře chápali, že pokud nezabrali hlavní město, jsou povstalci, a jakmile by zabrali vládní budovy, jsou už státní moc a povstalci jsou jejich odpůrci. V každém regionu na jihovýchodě se doufalo, že po tom, co povstali a přikryli se Ruskem, vyřeší problém sami, a soused ať se rozhodnne sám za sebe.
Zde samozřejmě vzniká otázka, která je často kladena nejen na Donbasu, ale i na celé Ukrajině. A co, Rusko nemohlo osvobodit ruskou zemi s ruským obyvatelstvem od formálně banderovské, ale fakticky americké okupace? Je zřejmé, že mohlo. Rusko však může “osvobodit” celou Evropu až k Atlantiku (mimochodem, také jako by byla okupovaná Američany).
Znamená to, že Rusko by mělo urychleně zahájit “osvobozovací anabázi” v Evropě? Zdá se, že to je absurdní otázka, ale téma “osvobozovací anabáze” na Ukrajinu, která se svým statusem ničím neliší od Srbska, je neustále posuzována ruskou a proruskou ukrajinskou veřejností. Ano, na Ukrajině došlo ke státnímu převratu. Mezinárodní právo však nepředpokládá možnost invaze do nezávislého státu pouze na základě násilné změny moci. Ano, naši západní “partneři” často pořádají převraty a/nebo vpadají do nezávislých států pod záminkou odstranění důsledků převratu. Přesto, dokonce i nyní, kdy nejen duch, ale i litera mezinárodního práva je vědomě ignorována ve většině případů většinou zemí, jsou tyto invaze/vměšování navenek dokumentovány v souladu s mezinárodním právem. Nachází se tam nějaký místní opozičník (nebo se tam zaveze, jako svého času Babraka Karmala z Československa dovezl SSSR do Afghánistánu), kolem něj se zformuje skutečné nebo fejkové hnutí odporu, zavede kontrolu nad nějakým územím, zajistí přechod některých úředníků a vojáků na svou stranu a teprve potom “v zájmu zastavení krveprolití” se v zemi objeví zahraniční vojáci. Objevení se “slušných lidí” na Krymu bylo zformováno právě tímto způsobem. Občanská konfrontace, hrozba hromadného krveprolití, neuznání kyjevského převratu místním parlamentem, a až poté se tam oficiálně objevilo Rusko. …
Nikde jinde na území Ukrajiny nebyly vytvořeny příslušné podmínky. Ano, konaly se mítinky, které shromáždily několik desítek tisíc osob. Ano, útočilo se na oblastní administrativy. Ano, byli vyhlašováni “lidoví gubernátoři”. Ale současně oficiální orgány regionů nikde kromě Krymu neodmítly uznat legitimitu převratu v Kyjevě. Rusko tedy čelilo formálně monolitní jednotě čtyřiceti pěti milionového státu, jehož všechny orgány moci, včetně regionálních orgánů na jihovýchodě, odmítly uznat legitimitu Janukoviče. Do odporu se zapojilo několik desítek tisíc lidí po celé zemi. Byl to neorganizovaný odpor, mezi sebou se nedokázali dohodnout, jasně formulovat cíle také ne.
Takže v roce 2014 se z hlediska mezinárodního práva Rusko nemělo koho zastávat. Abstraktní “čekali jsme”, kterých byly skutečně miliony, nikdo nemohl vzít v úvahu, aby vyčíslil a prezentoval jejich veřejně nevyslovenou vůli jako ospravedlnění svého práva na zásah.
Byla samozřejmě možnost vykašlat se na právní zdůvodnění svých činů a jednat právem silnějšího. Ale kvůli čemu? Pozemní koridor na Krym? Otázka byla vyřešena pomocí Krymského mostu. Mezitím bylo jasné, že obsadit celou Ukrajinu se v roce 2014 nepodaří. Na Západě (a také v Centru) bude většina obyvatelstva proti tomu. A výzvy k USA, EU a NATO o pomoc by určitě zazněly. A byly by vyslyšeny.
To znamená, že rozdělení Ukrajiny bylo reálné, ale ne skutečnost, že by se podařilo zabrat celou Novorossiju a prorazit koridor do Podněstří. Spíše naopak, Oděsu se ani Kyjev, ani západní “partneři” zjevně nechystali vydat, bylo docela reálné uškrcení Podněstří v situaci vojensko-politického chaosu, což mohlo být provedeno rychle, během několika dní (takže Rusko by nemělo čas reagovat). Nejsmutnějším na tom je, že některé plynovody a plynojemy by stejně zůstaly pod kontrolou banderovské moci. Pouze by plným právem mluvila o ruské agresi a bylo by prakticky nemožné, aby naši přátelé v EU ubránili myšlenku Severního proudu 2.
Rusko by dostalo malý územní přírůstek s obyvatelstvem, které by zdaleka nebylo připraveno se začlenit do ruského politického systému (je to dokonce vidět na příkladu malého a nejvíce ruského na Ukrajině Krymu), ale její hospodářské partnerství s EU by bylo přerušeno, politické vztahy by se dostaly na úroveň blízkou vojenské konfrontaci. A americké základny, které se dosud v Evropě objevují v docela přiměřením počtu, protože je většina Evropanů proti rozmístění dalších amerických sil, by se tam bez problémů objevily.
Západní skupina vojsk, a to i na připojených územích, by musela být mnohonásobně posílena, na připojená území by se navíc musel vyslat velký počet řídících kádrů z Ruska, aby se vytvořil účinný systém řízení a kontroly, a také sil policie a FSB (ukrajinská státnost byla téměř zničena, zbytek úředníků je většinou odborně nevyhovující a řídící systém je zničen).
Jednalo se o nutnost přesídlení na Ukrajinu na dlouhé období stovek tisíc lidí (milionu-dvou pokud počítáme s rodinami). Na místě by byli tito lidé vnímáni jako “varjagové”, kteří byli vysláni řídit (ale my přece můžeme sami) a kteří “nám brání žít”, jak “jsme zvyklí”. Od tohoto okamžiku by byl jakýkoliv problém problémem “kvůli Rusku”, které něco nedalo, neudělalo, nezajistilo. Vždyť řídící pracovníci jsou ruští. Na éru “evropské integrace” by se brzy začalo vzpomínat s nostalgií, a to zejména proto, že je prakticky nemožné prudce zvýšit životní úroveň dvaceti milionů lidí, je však velmi snadné přimět každého platit daně (jejichž placení se na Ukrajině nevyhýbali jenom lenoši). Kromě toho by zmrazení v ukrajinském (a celkově v západním) směru značné části (od jedné třetiny do poloviny) ruského vojenského potenciálu zabránilo možnosti provádění aktivní zahraniční politiky (včetně Sýrie). Prostě by ji nebylo čím podepřít.
Hypotetická ukrajinská kampaň neodpovídala zásadnímu požadavku na úspěšnou válku podle Liddell Harta: “Vítězství je také poválečný svět, který je lepší než předválečný, přinejmenším pro vás”.
Ale třeba by bylo možné alespoň Donbas integrovat do Ruska podle krymského příkladu? Ne, nešlo to. Jak již bylo řečeno, legitimní regionální orgány moci povstání nepodpořily. V důsledku toho se jen asi třetina celkové plochy obou oblastí ocitla v rukou povstalců a polovina toho území, na kterém bylo uspořádáno referendum o nezávislosti. Uznat je a integrovat do Ruska (a samostatně nepřežijí) bylo možné jen v rámci území, které dnes kontrolují. Podpořit nástup DLR/LLR na hranice oblastí znamenalo zahájit válku, vedoucí k rozdělení Ukrajiny, Rusku by však připadlo dokonce méně, než většina Novorossii – pouze dvě oblasti. Zbývající důsledky by byly možná trochu měkčí, ale obecně stejné. Kromě toho musíme pochopit, že uzavřením míru s podmínkou integrace Donbasu by se Rusko prakticky smířilo se ztrátou zbytku Ukrajiny navždy (natolik, nakolik je v politice v zásadě možné mluvit o “navždy”). To znamená, že ztráty by byly stejné, ale zisk ještě menší, jen abychom neřekli, že není vůbec žádný.
Ve skutečnosti tato vojensko-politická patová situace, která se vytvořila v ukrajinském směru do léta 2014, přinutila Rusko zmrazit situaci v tomto směru a přesunout těžiště svého úsilí na perspektivnější regiony z hlediska globální konfrontace s USA. Aby se vrátilo k ukrajinské otázce obecně a Donbasu konkrétně za příznivějších podmínek.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
