Martin Koller
8. 2. 2019
Kromě narůstajících symptomů hospodářské krize v USA a v Německu, které hlavní proud médií tiše zamlčuje, hýbe světovou politicko-bezpečnostní realitou vývoj ve Venezuele. Jako obvykle, ČT ovládaná Bakalou a Babišem, který mimo to vlastní celé nakladatelství, stejně jako Seznam vlastněný v současnosti Sorosem (za 1,7 miliardy přes společnost Tiger Holding Four) podávají propagandisticky vydatně zkreslené informace. Od nich je přebírají další mediální posluhové na nižších úrovních. Nakonec nic nového, známe to již z Ukrajiny a Sýrie, odkud většina médií pravdivé informace buď zamlčuje, nebo je prezentuje zkresleně na politickou objednávku z Washingtonu a Bruselu, případně Berlína a Paříže. Každopádně objektivní informace bez propagandistického podtextu, případně podvodu a pokrytectví jsou v naší demokratické zemi problém.
Dokonce i kritika na Sorosově Seznamu je vedena tak, aby Babišovi pomáhala, což je mimochodem doklad mistrovského podvodu a pokrytectví přesahující i odbornou úroveň samozvaného kněze a bývalého socialistického kádrováka Halíka. Kdyby k nám přiletěli Marťani neznalí reality, museli by si myslet, že Babiš je chudý, vlastenecký, pravdomluvný a zcela nezištný bojovník za práva občanů, hotový nový Lenin myslící pouze na blaho spoluobčanů a pronásledovaný prolhanými a zlodějskými oligarchy. Je opravdu zajímavé, jak dlouho se tuto legendu daří Sorosovi a Babišovi udržovat, dokonce i mezi důchodci. U nich by člověk čekal fungující myšlení na základě dlouhé životní praxe, navíc s třiceti lety života v evropské demokracii, ale nakonec mnozí prodají svoji zemi a národ za pár stovek.
Ve Venezuele jde samozřejmě o zájmy, což vždy byl a stále je hlavní faktor politiky jak domácí, tak mezinárodní. Zájmy směřují k získání moci a peněz, přičemž moc dělá peníze a peníze dělají moc. Typickým příkladem je opět oligarcha Babiš, dosazený z vůle Washingtonu a Bruselu, a jeho dvě party, kde první jsou neskrývaní slouhové v ANO, ČSSD a KSČM a druhá slouhové, kteří hrají komedii, tváří se jako protivníci a říkají si demokratická opozice, konkrétně TOP 09, STAN, KDU-ČSL, ODS a Piráti.
Samozřejmě, v každé z výše uvedených stran existuje více, či méně početná skupina, která myslí vlastenecky a živí se poctivě, ale nevládne tam a nedokáže ovlivňovat rozhodování vedení. Mnohdy zůstávají ze setrvačnosti, především v ČSSD a KSČM, i když z členství nic nemají. Nicméně i svým formálním členstvím a nezodpovědnou podporou vedení ve volbách posilují oligarchismus a tím ničení státu a národa. Nakonec se všichni sejdou v pražské havlérce. Mediální komedie na téma nepřátelství mezi jednotlivými partami pražské havlérky není vedena v zájmu občanů a voličů, natož vlasti a národa, ale o podíl na moci a z ní vyplývající kořisti a koryt doma a v Bruselu. Ve vedení partají neexistuje žádná levice, ani pravice, pouze zájmové party, které se ohánějí různými hesly a sliby v rámci ohlupování voličů.
Hlavní současnou západní ideologií je euromarxismus, což není nic jiného, než prolhaný komediální fíkový list zakrývající přechod od imperialismu a kolonialismu ke globální vyšší společensko-ekonomické formaci, kterou je oligarchismus. Ten je mimochodem dokladem pravdivosti teorie o rotující spirále dějin a jejich opakování. V imperialismu, pokud se nejednalo o nacismus a fašismus, stále ještě fungovaly jakési demokratické principy, volby a vlády, byť ne zcela ideální a existovala společenská mobilita založená na práci. Totéž více, či méně, aspoň v oficiálním principu, platilo i v socialismu. V rámci oligarchismu jsou odstraněni zprostředkovatelé moci typu Hitlera, Mussoliniho a jim podobných, stejně jako takzvaní demokraté, hodnota voliče se minimalizuje. Moc přebírají rovnou nadnárodně propojení oligarchové typu Babiše, nebo Porošenka, kteří zároveň likvidují ekonomickou konkurenci, vytvářejí ve svých zprivatizovaných pašalících uzavřený a jednoznačně rozdělený kastovní společenský systém vracející se do středověku. Proto jim tak vyhovuje islám hlásající totální podřízenost, k tomu primitivizace a narkotizace společnosti jako nemyslícího stáda.
Z dlouhodobého hlediska bude výsledek politiky obou českých politických zájmových part pod vládou jednoho oligarchy v podstatě stejný. Jejich protinárodní politika je zaměřená na získání absolutní moci a podlézání cizákům, kteří jim vytvářejí globální mocenskou a bezpečnostní garanci proti vlastním občanům a voličům. Proto bude vláda oligarchy Babiše a jeho spojenců zhoubná pro vlast i národ, což platí z hlediska nástupu oligarchismu v celé takzvané západní, jižní a střední, případně středovýchodní Evropě. Vlastenecké strany lze od oligarchických rozlišit lehce. Prosazují celonárodní referenda k důležitým otázkám, především k mezinárodním smlouvám a odchod z EU.
Venezuela trochu jinak
Reálná situace ve Venezuele se samozřejmě liší od popisu, kterým nás oblažuje mediální propaganda. Venezuela je více, než dvanáctkrát větší, než naše republika a žije tam přes třicet milionů lidí. Společnost je multirasová, většinu tvoří míšenci, početnou menšinu běloši (nejvyspělejší a nejvzdělanější skupina), zhruba desetinu černoši a několik procent indiáni, téměř všichni jsou křesťané. Zvláště v poslední dekádě, kdy se podařilo zvýšit životní úroveň chudších vrstev obyvatelstva, výrazně vzrostla porodnost. Společnost je rozdělena do tří hlavních skupin. Velmi úzkou špičku pyramidy tvoří oligarchie, která ovládá soukromý segment průmyslu, obchod, služby a vesměs soukromé zemědělství. Dále je zde obslužná vrstva, rozdělená na různé úrovně, počínaje středními a menšími podnikateli, právníky a výkonnými vedoucími pracovníky financí, průmyslu, zemědělství a služeb, vyššími úředníky a veliteli ozbrojených složek a konče služebnictvem oligarchů a vrchní skupiny obslužné vrstvy. Mnozí z nich mají sluhů a služek víc, takže situace připomíná z hlediska rozdělení společnosti arabské země s jejich ropným socialismem.
Když se podíváme na ekonomiku Venezuely, tvoří z ní služby téměř 57 %, což je úroveň jako v EU a vyspělých zemích. Ovšem nejedná se o standardní služby, ale sluhy a služky. V zemědělství je zaměstnáno pouze 4 % obyvatel. Zadlužení země tvoří necelých 26 % HDP, což je podstatně méně, než ve většině evropských zemí, přičemž například v USA je to více, než 100 %. Zhruba od roku 1960 funguje ekonomika Venezuely bez extrémních problémů, pouze s inflačními skoky v periodě pět až deset let. Parita kupní síly je v průměru a přepočtu 15 600 dolarů na obyvatele, což je výrazně víc, než například na Ukrajině. Druhou věcí je, jak jsou peníze rozděleny. Ale to vidíme nejen ve Venezuele a na Ukrajině, ale i u nás, kde příjmy a životní úroveň průměrného důchodce a oligarchy Babiše se dost liší a tento rozdíl se bude zvětšovat s rostoucí mocí oligarchy a jeho party.
Dobrých osmdesát procent společnosti Venezuely tvoří chudší a chudé obyvatelstvo. Existuje obrovský rozdíl mezi životní úrovní v moderních centrech měst a na vesnicích. Kolem center se nalézají rozsáhlé chudinské čtvrti, takzvané favelas, odkud se rekrutuje většina zaměstnanců na nižší úrovni. Již z uvedeného vyplývá, že Venezuela není jakási komunistická země a Maduro komunistický diktátor, stejně jako jeho předchůdce Chávez. V takovém případě by museli dávno znárodnit majetek, především výrobní prostředky oligarchů a nižších podnikatelských vrstev. Aktuálně je zhruba 75 % venezuelského hospodářství v soukromém vlastnictví, takže lze sotva mluvit o komunismu, dokonce ani ne socialismu. Vzhledem k realitě rozdělení vlastnictví výrobních prostředků i společnosti je Maduro jakž, takž socialista, v zásadě je někde mezi euromarxismem a arabským ropným socialismem. Problém je v tom, že jak Chávez, tak Maduro měli snahu zlepšit v národním zájmu životní úroveň chudé většiny obyvatel, přičemž investovali do státního školství a zdravotnictví a sociální politiky. O totéž se pokoušeli Juan Perón a především jeho žena Evita Duarte v Argentině, stejně jako Salvator Allende v Chile. Tím byly kráceny zisky zahraničních korporací, oligarchie a horních skupin v obslužné vrstvě, což logicky vede ke střetu státních a soukromých zájmů.
Venezuela se pohybuje v jakési smíšené státní a soukromé ekonomice. Reálně byl znárodněn pouze petrochemický (ropný) průmysl a průmysl důlní a zpracování kovů. To jsou strategické exportní segmenty hospodářství a zároveň hlavní problém ve vztahu k USA. Značná část znárodněného průmyslu patřila americkým nadnárodním korporacím, které získávaly venezuelskou ropu za velmi výhodné ceny, zatímco v současnosti musí platit světové. Zde je opravdu ilustrativní, s jakou nenávistí se pustili euromarxisté v Bruselu, kteří si hrají na socialisty a dokonce sociální demokrat Zeman, stejně jako většina českých politiků do Madura za to, že se snažil zlepšit životní úděl většinového chudého obyvatelstva na úkor nestydatých zisků amerických ropných korporací. Člověk by čekal přesný opak. Najednou vidíme, kdo je kdo a kdo komu slouží. Euromarxisté nejsou socialisté, ale slouhové oligarchů.
Zde je třeba zdůraznit, že Venezuela produkuje takzvanou středně těžkou ropu, která je nejvhodnější pro výrobu nafty pro dieselové motory. V USA se tento druh topy téměř netěží, přičemž americká spotřeba je 500 000 barelů za den! Venezuele je po Kanadě druhým největším dovozcem střední ropy do USA. Značnou část exportu venezuelské ropy zobchodovávají americké korporace. Platby se realizují přes banky v USA, nebo EU v dolarech. Dopravu realizují z velké části venezuelské tankery, což je samozřejmě také špatně z hlediska nadnárodních loďařských korporací, které tak přicházejí o zisk. Problém je právě v tom, že 25-30% HDP, které jsou vytvářeny exportem ropy, směřují do veřejných výdajů, tedy ve prospěch obyvatel. Snížením zisku z exportu ropy cestou amerických sankcí, bude zasažena životní úroveň mnoha občanů Venezuely. Od roku 2016 jsou problémem nízké platy ve státní službě a nízké důchody.
Na druhé straně je zde problém, který připomíná arabské země. Rozsáhlá sociální politika může vést k tendenci přežívat za státní peníze a nepracovat. Totéž ostatně vidím u některých našich občanů a mnoha čerstvých migrantů v celé EU. Dokladem je právě nedostatek potravin. Přitom Venezuela, která se rozkládá v tropickém pásmu s dostatečnou vlhkostí má dostatek ploch použitelných, nebo upravitelných pro zemědělskou produkci na rozdíl od většiny arabských zemí. V podstatě by mohlo být dosaženo z velké části nezávislosti na dovozu. Jenže je pohodlnější potraviny nakupovat za peníze z ropy a dělat populistickou politiku.
Tento ropný populistický socialismus namíchaný s oligarchismem má blízko z euromarxismu, kde vládnou oligarchové, zatímco jejich zkorumpovaní slouhové vedou socialistické řeči a podporují početné parazity a příživníky, přičemž každý kouká, co by ukradl a nadává druhým do zlodějů. Je to naprostý rozdíl od čínské ekonomiky, která je ideologicky socialistická a založená na práci a vede k celkovému růstu životní úrovně všech obyvatel. Bohatství získané prací se nevylučuje. Přitom Čína nemá exportní suroviny a její ekonomický úspěch je založený právě na pořádku, organizaci a tvrdé práci. Socialismů a populismů jsou evidentně různé druhy, ale jen některé k obecnému prospěchu. O nepořádcích svědčí fakt, že z Venezuely se v posledních dekádách vystěhovaly zhruba tři miliony lidí. Tak trochu to připomíná Ukrajinu, která bez ohledu na propagaci fašismu a jeho koncentráků s holocaustem, porušování dohod z Minska a protahování bratrovražedné občanské války dostává maximální podporu ze strany EU i NATO. Důvodem ekonomických problémů Venezuely mohou být rovněž následky americké zahraniční politiky, kdy na podporu opozice a rozvratu země bylo v posledních letech směřováno oficiálně ročně kolem pěti milionů dolarů, což nejsou v latinské Americe zanedbatelné peníze.
