5. 2. 2019
České mírové fórum se vší rozhodností odsuzuje postoj české vlády. Měřítkem při jejím rozhodování totiž není kvalita venezuelského prezidenta a jeho vlády, nýbrž neúnosná míra dvojího metru a politického farizejství tzv. transatlantického společenství. Kdyby tomu tak nebylo, tak by česká vláda musela bez prodlení revidovat svoji politiku vůči Ukrajině a tamnímu postmajdanskému režimu nastolenému “prozápadními” oligarchy a militantními fašistickými skupinami.
ČMF proto vyzývá vládu k těmto krokům:
– Distancovat se od agresivní politiky USA a jejich evropských vazalů.
– Aktivně se na mezinárodním poli zasadit za to, aby vyřešení současné krize zůstalo výhradně záležitostí Venezuely a jejich občanů.
Vláda ČR uznává Juana Guaidóa za prozatímního prezidenta a tvrdí, že (citát:) ‘loňské květnové prezidentské volby ve Venezuele nesplňovaly mezinárodní standardy a že Národní shromáždění, jehož je Juan Guaidó předsedou, bylo demokraticky zvoleno‘. Dále vláda České republiky (citát:) ‘znovu vyzývá k respektování lidských práv a dodržování zásad právního státu‘.
Co z toho vyplývá?
– Vláda ČR potvrzuje, že Národní shromáždění bylo demokraticky zvoleno. Jestliže opozice získá ve volbách parlamentní většinu, těžko se může jednat o diktaturu!
– Jaké ‘mezinárodní standardy’ má vláda na mysli? Třeba ty, které panovaly při postmajdanových volbách na Ukrajině?
Tak jako v nesčetných jiných případech po celém světě je zcela evidentní, že motivací americké politiky vůči Venezuele není ani demokracie ani lidská práva, ale svržení nepohodlného „režimu“ všemi dostupnými prostředky. Cílem je poslušná vláda plně respektující zájmy Washingtonu, vláda ochotná vyprodat zemi americkým bankám a průmyslovým korporacím. Po dosažení tohoto cíle „starost“ o demokratická pravidla hry, o právo a občanskou svobodu končí, noví „prozápadní&ld quo; vládci mají v umlčování kritiků a opozice, v potlačování protestů volnou ruku.
O tom, kdo je „tyran“ a kdo „demokrat“, rozhodují výhradně globální zájmy USA. Za poslední příklad takové politiky mimo americký a evropský kontinent bylo tzv. arabské jaro. Zatímco se Libye a Sýrie staly terčem politické, ekonomické a vojenské agrese ze strany USA, NATO a EU podporující islamistické „rebely“, kteří jinak v Evropě platí za teroristy, krvavé feudální režimy v Saudské Arábii a dalších pseudostátech na Arabském poloostrově požívají i nadále přízeň a ochranu z ápadních „demokratů“.
Bolívarská republika Venezuela (BRV) se nachází v hluboké krizi, jejíž příčiny jsou především domácího charakteru. Není pochyb o tom, že v době vlády prezidenta Madura zažila Venezuela ekonomický a sociální propad nebývalého rázu. Zrovna tak není pochyb o tom, že USA tuto situaci ekonomickými sankcemi a politickým nátlakem prohloubily.
„Demokracie“ Made in USA v Latinské Americe
Střední a Jižní Amerika jsou Spojenými státy od samého počátku vnímány jako jejich „dvorek“, o kterém mají absolutní právo rozhodovat. V praxi to vypadalo takto, připomínáme pouze ty nejkřiklavější příklady z doby po II. Světové válce:
– 1964 vojenský puč v Brazílii
– 1973 v Chile
– 1978 v Argentině
Ve všech případech šlo o svržení legitimních vlád a prezidentů vyšlých z demokratických voleb. V této souvislosti rovněž připomínáme tzv. operaci “Condor” z 1970. / 80. let, které padlo za oběť 40 000 – 60 000 lidských životů. Věznění a mučení těch, kteří krvavé řádění vojenských diktatur přežili, stojí mimo tato čísla, tak jako tisíce oběti smrtících komand v El Salvadoru a destabilizačních aktivit proti Nikaragui v té době. O asistenci amerických tajných služeb a vojenských poradců v tomto krvavém řemesle snad není nutné psát.
A nyní má postihnout americká “demokratizace” Venezuelu, které je dokonce vyhrožováno vojenskou intervencí.
Celkový scénář probíhá podle již dostatečně známého scénáře z Jugoslávie, Iráku, Libye, Sýrie, Ukrajiny a dalších států, které se staly oběťmi tzv. barevných, jarních a květinových revolucí: vyhlédnutý “charizmatický vůdce demokratické” opozice, stupňující se politický a ekonomický nátlak, kladení nepřijatelných nebo neuskutečnitelných podmínek. Vrcholem takového “demokratizačního procesu” byly ve většině případů přímé vojenské akce v součinnosti s pozemní válkou tzv. rebelů, jejichž demokratická kvalifikace sahá od narkomafie přes fašistické bojůvky až po odnože al-Kajdy. Výsledkem byly rozbité státy, chaos a bída, nikoliv demokracie.
Závěrem připomínáme, že ten, kdo podporuje zahraničně organizované státní převraty, se může sám stát obětí “barevné revoluce” zorganizované podle již známého scénáře v případě vybočení z šiku nebo prostého dosloužení pod vlivem změny potřeb americké politické strategie.
Za ČMF:
Vladimíra Vítová
Petr Schnur
Ivan Müller
V Praze dne 5. 2. 2019
