Vladislav Černík
25. 2. 2019
P. Žantovský (dále P. Ž.) se (podle mne) pokusil o jakýsi fukuyamovský komentář v tomto duchu: Nelze mít lepší společnost, tedy lépe ji politicky uspořádat, poněvadž lidem (lidu?) nejde o ideje, ale o hmotné statky. Z několika důvodů to nesdílím.
V r. 45-48 šlo ve velké většině o instalaci lepšího politického uspořádání než bylo to prvorepublikové. To v údobí poválečném konfliktu je skoro normou a skoro normální. V Evropě, z hlediska dnešního politologického poznání, byly dva takové státy, Švýcarsko a Švédsko, přímým zapojením do dvou světových válek nedotčené. Jejich model zčásti chtělo kopírovat poválečné Rakousko, zcela se odtrhnout od svého podílu na nacismu.
V poválečné situaci byla tehdejší ČSR jinde. Byla obětí mnichovské zrady a měla silný válečný odboj komunistické orientace, to asi P. Ž. neakcentuje.
Ale E. Beneš si toho byl dobře vědom. Nejen toho, byl-li TGM Obnovitelem státu po 300 letech rakouské poroby, pak E. B. připadla role Budovatele, přesněji řečeno udržovatele existence samostatné ČSR. Úkol natolik obtížný, že byl i nad síly takového velmistra zákulisní diplomacie, jakým E. B. byl, byl totiž spoluzakladatelem Společnosti národů!
E. B. opouštěl ČSR do emigrace, jako Mnichovem psychicky zlomený člověk a vracel se jako navíc k tomu výrazně fyzicky nemocný. Jeho role klesala.
Jeho protihráč, byť rovněž relativně silně fyzicky indisponovaný svou nemo(cí/cemi), ale o 12let mladší(!) Klement Gottwald byl naopak na vzestupu. Měl v živé paměti politické i reálné bitvy Prvé republiky, počínaje bitvou o Lidový dům, přes Mosteckou stávku až po úsilí o Lidovou frontu. Z hlediska mandátů 2.-3. politická strana prvé republiky nikdy nebyla vzata nijak do hry, přes tzv. Pětku se nedostala. A navíc Gottwaldovi spolupracovníci znali (osobně, na vlastní kůži!) jak zásahy prvorepublikové policie, tak Gestapa. A ještě navíc v Moskvě poznali jak nemalý spiritus agens Voždě J.V.S., tak fyzické mizení některých spolubojovníků z Kominterny. Nekomunistické prvorepublikové politické elity takto zoceleni v emigraci nebyli, jejich stigma končívalo při náletech v rámci krytů.
Karlínští kluci a někteří další, třeba ze Svobodovy armády po r. 45 nenechali nic náhodě, získali svůj dominantní vliv v armádě, policii, v samosprávě i v odborech. Pětku nehradila Národní fronta. Prvorepublikovým nekomunistickým politickým elitám zbyla podpora vysokoškolských spolků a Sokola. Nemocný E. B. velmi rychle pochopil, že s tímto se politická hra hrát nedá. Jan Masaryk pochopil, že s ministry-aktéry únorové demise se také hrát nedá, léta je znal, a nemyslil si, že jejich kvalita v oslovování lidu stoupá. Bohužel si myslel, že v případě odchodu E. B. jej může nahradit na Hradě. Teprve v r. 48, zmítán depresemi, zjistil, že nemůže.
Exkurs do emigrační reality: V úvaze Zenklova pozdní lítost (HaNo 25 2.19 NP IV. (6) cituje Josef Franc, výňatek z knihy Petr Zenkl – politika člověk, MF 2014
…demisi jsem podal na nátlak Stráského a Jana (Masaryka) a Beneš nás nikdy neujišťoval,že ji přijme …Nedal jsem na výzvy Klémy, tuto pitominu neprovádět.
Autor knihy M. Nekola dodává, že při závislosti na finanční podpoře Američanů nešlo přiznat vlastní chybu.
Tento úhel pohledu ovšem nejde nalézat u Vl.Kučery v Historii.cs, kde se až příliš dbá nato, aby diskutéři o problematice věděli sice dost, ale zase ne příliš dost. A i diskutéři také už vědí, kde by mohl narazit na ten pomyslný (skleněný) strop.
Únor 48 byl tedy Vítězný. KSČ získala oněch pomyslných 51% nutných k tomu, aby se nemusela bavit, s ostatními politickými stranami, které se samy s ní od r. 1918 bavit nechtěly. ČSR se tak vyhnula občanské válce, které se E. B. dost obával. A cca v r. 1953 bylo dosaženo předválečné úrovně hospodářství. A životní úroveň vzrůstala, i když se zákrutami. Přízrak masové prvorepublikové bídy se rozplýval. A přízrak politických procesů jako by bledl vůči popředí hospodářského vzestupu. Vzestupu také intenzivně připomínaného tehdejší propagandou.
Podle mne se P. Ž. mýlí, že nikdy – při vzniku komunismu u nás (to je ten společenský řád, který tu nejen nikdy nebyl, ale i protagonisté Února 48 z řad KSČ, také tehdy netvrdili, že ho začali právě tehdy zavádět – nešlo o ideje, ale jen o zájmy.
Tehdy šlo o obojí, o ideje i o zájmy! Mít lepší řád, bez krizí a válek.
A proletariát z velkých fabrik už tehdy chápal, že to jde jenom tak, se budou mít lépe všichni ve fabrice, ne jen hrstka vyvolených.
Rolnická třída ta dlouho ve své většině nechápala, je to jde i jinak, než tak, že se budou přes den dřít u statkáře a po večerech a víkendech na svém záhumenku. Pochopila to tehdy, když i v těch vsích, které nestály na černozemi si postavili nové domky a v garážích měli spartaka, byť do jejich vsi jezdil i autobus, což dnes není nic automatického. Ba i mnohé vesnické hospůdky, které přežily mnohá desetiletí v různých režimech dojely na tržní hospodářství, kdy si prostě na svůj provoz „netrhly“.
Ale s pracující inteligencí je to obtížné. Filosof chce volně filosofovat o představitelích svého oboru, kteří někdy nemají rádi jeho domovský politický režim, technik se diví, že nemůže pořád mít na stole špičkové materiály a je naštvaný, že politik mu pořád něco vykládá o nějakých COCOM-ech (kdo dnes ví, co to bylo?), o embargách, a dalších zájmech Velkého bratra, který dnes navíc mluví neslovanským jazykem. A chudák ekonom, ten se diví, jak má plnit plán, cíle či bilanci, když lidi nemohou si dnes moc vyskakovat, soukromý sektor se vymlouvá na kdeco i na odbory a stát musí šetřit (to zní dost podobně, jak za minula, že?)
Tady má asi P. Ž. pravdu – jde o zájmy, za minula (tudíž za totalitárna) se tomu říkalo cochcárna, což znělo málem jako sprosté slovo, něco jako nyní znárodnění (rekomunizace) či referendum (a to i o EU a NATO), či zdanění církevních restitucí (někteří způsobní se způsobně, ne jen ledabyle pokřižují).
P. Ž. taky zmiňoval, že to, co označoval za komunismus nemůže mít úspěch, protože je poražena nemalá skupina obyvatel, kteří vůči té vítězné se stanou nesmiřitelnými protivníky. Ani v tomto punktu to nelze tak jednoduše „dát pod jeden klobouk“. Ta neúspěšná skupina se sama rozdělí, diferencuje, jak P. Ž. sám uvedl. Někteří (asi většina) se nějak podřídí, někteří z nich to překousnou, někteří čekají na lepší příležitost. Ale to vyžaduje peníze a zahraniční pomoc (někdo tomu říká bratrská, někdo ideodiverzní) ale ta pomoc není-li něčím stimulována, naftou, pomstou za bin Ládina atd. tak přichází v míře znatelně nižší než potřebné. Ne vždy chce „pomáhající“ stát riskovat válečný konflikt mimo svou tradiční sféru vlivu. A také se daný stát, dost represivně vymezuje vůči příjemcům pomoci. Vůdcové poražených skupin často musí volit emigraci,
pokud se nejedná o diktátorský klan, pak nemívají zpravidla dostatečně velký kufr s dolary.
Mezi emigranty pak vznikají letité hádky o velmi malý počet křesel v placených zahraničních odbojových orgánech.
O únorovém období sice víme dost, ale ne všechno. Archivy USA a západoevropských států, se otvírají dost pomalu a dost neochotně. Je škoda, že na to naše demokratické politické síly málo tlačí, což by napomohlo i dootevření těch postsovětských archivů. Lze s jistou věrohodností domnívat, že k přímé vojenské intervenci, pokud Únor 48 neproběhl jak proběhl, by asi jak tehdejší Sovětský svaz, tak západní velmoci nesáhly. Jak NATO, tak Varšavská smlouva ještě nebyly. Ale při občanské válce, jak např. svědčí zkušenosti z tehdejšího Řecka, by se nějací zprostředkovatelé zbrojních dodávek našli.
Několikrát jsem slyšel to, co se prakticky nezmiňuje, Klement Gottwald, i když nevládl západními jazyky pěstoval čilé kontakty s západními diplomaty. O čem se asi tyto rozhovory vedly? O kvalitě ruské vodky či prvorepublikových uličkách s červenými lucernami patrně ne. Ale o tom, že mnohé oběti politických procesů po r.48 vůbec imperialistickými agenty nebyli, o tom, také západní diplomaté Gottwalda nepřesvědčovali.
Pořádat masové demonstrace proti politickým procesům nebylo možné a přesnější informace se o nich k občanům nedostaly.
A i s americkým velvyslancem Steinhardtem nepanovala v USA spokojenost. Nediplomaticky přeloženo: něpřetrhl se, neboť viděl v Praze poměrně málo příležitostí pro svůj ryze osobní byznys.
Byl bych asi kritizován za to, co P. Ž. ostatně také nepopisoval, totiž znaky totality a politické procesy. O tom bylo napsáno dost, já se snažil prvotně upozorňovat na to, o čem se nepíše. Někdy z opomenutí, někdy plánovitě. Ony politické procesy uškodily věci levice natolik, že si to ani nezasloužila. Evropsky je levice ve stavu, který mnohdy ani sama pravice nečekala. Jen církve dovedly čekat a dočkaly se!
Z komunistických stran zemí bývalé Varšavské smlouvy zazněly opakované omluvy. Může je brát někdo za nedostatečné, ale omluvy ze zemí NATO za Agent Orange, za Operaci Gladio a další nezazněly vůbec. Jen málokdo ví, o genocidní válce v Jemenu, o tzv. Kurdské otázce a možná, že si někteří adepti maturity myslí, že bratři Mašínové bojovali proti tomu komunismu ruku v ruce s M. Horákovou.
Pojmy jako keťas (existují západojazyčné varianty tohoto termínu) či třeba M. Kudeříková jsou mladé generaci (školené dějeBISem) asi ještě méně známy než Staroegyptské civilizace.
