Luděk Ševčík
2. 2. 2019
V době uctění 50. výročí upálení se Jana Palacha, na veřejnost pronikly informace o nynějších dalších dvou pokusech o podobnou sebevraždu. Při té příležitosti media informovala, že v porevoluční době proběhlo takovýchto sebevražd více. Dokonce prý více, než po dobu trvání tzv. socialismu. Sebevrazi přitom také často zanechávali zprávy o tom, že ukončují život na protest proti režimu. Nynějšímu.
Protože jim ale nikdo nestaví pomníky, ani o nich nenatáčí filmy a politici jim nenosí věnce, nastoluje to otázky. Kdo rozhoduje o tom, že sebevražda upálením a pro politické přesvědčení je jednou hrdinstvím a podruhé činem duševně nemocného člověka? Kdo je nadán tou nadpřirozenou schopností, že přesně zná duševní pochody sebevrahů a může takto rozhodnout? Nebo se sebevraždy adorují jen tehdy, pokud se někomu hodily jako součást jeho politiky? Nebyla by pak jejich oslava projevem hyenismu? Nebo je snad v demokracii uznáván jen jeden názor a umřít za druhý není správné, tudíž tyto sebevrahy oslavovat nebudeme?
Kdyby novodobí sebevrazi uvedli, že umřeli třeba na protest proti politice Zemana, či Putina, byli by prohlášeni také za duševně nemocné? Otázek je více. Například – zkrátila Palachova smrt vládu KSČ alespoň o vteřinu? Nebo spíše zkrátila život jeho matky, jak prohlásila jedna z vystupujících v ČT? Domnívám se, že tyto otázky, bychom si nemuseli klást, pokud by politici smrti Palacha nevyužili. Jak je to krátkozraké, dokazují porevoluční sebevraždy upálením a pokusy o ně. I jiní lidé totiž hoří za svou pravdu. A jinou, než Palach. Co s tím, politici? Proč mlčíte k dalším sebevraždám, když jste ty předešlé oslavovali? Církev kdysi sebevrahy pohřbívala u zdí a bez mší. Nechtěla, aby se stali vzorem, aby další lidé zbytečně umírali. Ta dnešní ale slouží za Palacha velké mše. Bude takové mše sloužit i za porevoluční upálené? Pokud ne, tak proč? Je těch otázek příliš mnoho.
