Matěj Široký
Inzerenti média opouštějí a příjmy z reklamy stahují Google nebo Facebook. Je možné, že přístup ke kvalitním informacím budou mít jen bohatí lidé.
Svobodná média jsou jednou ze základních podmínek demokracie, jež je však téměř neuskutečnitelná. Součástí tištěných médií totiž jsou až na výjimky tři na sobě závislé subjekty – vlastník, redakce a čtenáři. Ti se neustále střetávají, přičemž se potřebují. Navíc jejich čtenářů ubývá, protože se přesunují na internet.
De Gaulle a nezávislost na čtenářích
Předpokladem svobodných médií je jasný názorový profil novináře – přiznání se k etice a politické orientaci. Proto musejí být média pluralitní a zastupovat všechny politické názory, o což usiloval bývalý francouzský prezident Charles de Gaulle (1890–1970). Ten se domníval, že je nutné zajistit různé názory v médiích podporou hlavních politických směrů. Stát měl zajistit, aby hlavní média byla názorově nezávislá i na svých čtenářích.
Dnes se hlásí k nezávislosti média financovaná čtenáři. Tím se však na nich, často názorově vyhraněných, stávají závislými – novinář musí psát tak, aby si je udržel. Navíc mají média omezené rozpočty, což se projevuje na novinářské práci – nikoli na kvalitě obsahu, ale třeba na tom, že si nemohou dovolit zahraniční zpravodaje, a tím kvalitnější informace než agentury.
Druhou možností je vlastnění média bohatým člověkem nebo investiční skupinou, což umožňuje novináři psát, aniž by bral ohled na čtenáře. V tomto případě však nastává střet zájmů, který by měl být obecně známý, aby na základě toho čtenář k informacím přistupoval. Francouzský politický filozof Raymond Aron (1905–1983) se domníval, že novinář je nejsvobodnější, píše-li o oblastech, jež vlastníka média nezajímají.
Za de Gaulla měl každý politický směr své médium, a proto čtenáři věděli, jaký názor na událost dostanou. Deník Libération patřil extrémní levici, Le Monde socialistům, Figaro bylo baštou konzervativních a Croix hlasem křesťanských novinářů. Tyto deníky zajišťovaly různé politické postoje. Stát je v případě poklesu čtenářů finančně podporoval, a proto se novináři mohli vyjadřovat i v rozporu s názory čtenářů. Podle de Gaulla měla veřejnoprávní média podporovat a vysvětlovat vládní postoje.
De Gaulle však nepočítal se dvěma novými fenomény – s prodělkem médií v důsledku především internetu a s politickou korektností, která prosazuje jediný správný liberálně-globální názor. Krize tištěných médií je dlouhodobá a možná nemá jiné řešení než jejich postupný zánik.
Vytváření bariéry
Švýcarsko je vyspělou demokracií, a jak tvrdil již francouzský politický myslitel Alexis de Tocqueville (1805–1859), její kvalita je daná svobodným přístupem k informacím. Loni v říjnu Curyšská univerzita zveřejnila studii o 66 švýcarských médiích, dle níž hrozí zánik jejich názorové plurality – 54 procent článků o Švýcarsku a 68 procent komentářů bylo zveřejněno ve dvou či více z nich. Takový počet stejných článků ohrožuje demokracii, protože jeden může převzít několik médií, a tím ovlivnit volby. Švýcarská média však jsou kvalitní, přestože jim hrozí zánik názorové plurality.
V letech 2011 až 2016 zmizelo ze švýcarských médií tři tisíce pracovních míst (19 procent), přičemž mnoho bývalých novinářů pracuje v PR agenturách – odcházejí za lepším platem. Navíc narůstá počet čtenářů, kteří nejsou ochotní za informace platit a spokojí se s těmi povrchními. Otázkou je, jak zajistit kvalitní tištěné zpravodajství, které bude fungovat jak z finančního, tak z lidského hlediska, tedy bude zaměstnávat špičkové odborníky.
Na Západě hrají prim veřejnoprávní média placená ze státních peněz. Francouzská vláda navíc zvažuje zavedení koncesionářského poplatku pro všechny Francouze, i když je nepoužívají, takže informace by zajišťoval stát. Krize médií vede ve Francii k tomu, že přebírají jeden názor, což ukázal francouzský politický geograf Christophe Guilluy. A dospěl k závěru, že voliči Národní fronty jsou mezi novináři málo zastoupení – okolo pěti procent, což neodpovídá jejich podílu v populaci.
Možnou příčinou je, že pocházejí z nejméně vzdělané části populace, a proto nemají v médiích, kde se vyžaduje vysokoškolské vzdělání, odpovídající zastoupení. Na tento argument Guilluy odpovídá na základě zkušenosti s Komunistickou stranou Francie. Ta byla díky de Gaullovi zastoupena ve veřejném prostoru, přestože mnoho jejích sympatizantů tvořili dělníci.
V důsledku vyloučení názorů voličů Národní fronty z veřejné diskuse se s oficiálním zpravodajstvím nedokážou ztotožnit, čímž se vytváří bariéra mezi mainstreamovými a nemainstreamovými médii. Mainstreamoví novináři se utvrzují ve své pravdě poukazováním na nevzdělanost lidí s jiným názorem. Tím vzniká základ pro rozdělení společnosti a vítězem je ve Francii Russia Today France.
Diskuse se všemi
Dva přední francouzští myslitelé odlišných politických názorů – Eric Zemmour a Michel Onfray – si stěžovali na vylučování z veřejných debat, především ve veřejnoprávních médiích. Spojuje je kritika současného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, kterého považují za stoupence globální ideologie. Ta podle Zemmoura škodí národní suverenitě a dle Onfraye především tradičním levicovým voličům s nízkými příjmy. Macronova vláda navíc vůbec nebere vážně problémy venkova.
Zemmour a Onfray jsou autory bestselerů a mají své čtenáře a stoupence. Oba si však v uplynulých měsících stěžovali, že jim je odpírán vstup do médií, zejména financovaných státem. Není proto divu, že Onfray přijal pozvání televizní stanice Russia Today France, kde mohl vysvětlit svůj kritický postoj a popsat souboj s francouzskými médii. Pokud by se tyto dvě osobnosti rozhodly odejít z veřejného do alternativního mediálního prostoru, nejen ruského, sledovanost tradičních médií by značně klesla.
Mnohem víc o úpadku francouzské veřejné diskuse vypovídá případ moderátora Frédérika Taddëie, kterého zajímá svobodná veřejná diskuse. Podle něho lze demokracii zachránit pouze diskusí se všemi. Pokud se totiž neukáže, v čem jsou názory chybné, budou jejich zastánci považovaní za oběti, čímž se stanou u svých příznivců ještě populárnější – nikoli tím, co říkají, ale díky soucitu s nimi coby nespravedlivě stíhanými.
Nemožnost vybírat si hosty a témata
Taddëi se toto pravidlo snažil uplatňovat ve svém diskusním pořadu Ce soir ou jamais (Tento večer, nebo nikdy) ve veřejnoprávní televizi, do nějž zval šest diskutujících z celého názorového spektra. Navzdory velké sledovanosti byl jeho pořad přeřazen z hlavního vysílacího času do pozdních večerních hodin a následně zrušen. Taddëi zdůvodnil své ukončení pořadu tím, že si nemohl svobodně vybírat hosty a témata. Dlouho však bez práce nezůstal.
S nabídkou přišla Russia Today France, která mu umožnila vlastní diskusní pořad, v němž má Taddëi absolutní svobodu a nazval jej Zákaz zakazovat. Mínil jej jako vzkaz ruskému prezidentu Vladimíru Putinovi s tím, že pokud na něho bude vyvíjen tlak, odejde. Jeho krok způsobil na mediální scéně zemětřesení, protože do té doby Rusové zaměstnávali spíše druhořadé novináře a moderátory. Setkal se však nepochopením kolegů, kteří v něm vidí posilování ruského vlivu.
Na otázku proč se rozhodl pracovat pro ruská média financovaná Kremlem, Taddëi odpověděl: Proč novináři neustále připojují „financovaná Kremlem“, když všechna francouzská veřejnoprávní média financuje Elysejský palác z veřejných peněz? Podle něho by otázkou nemělo být, proč pracuje pro ruskou televizi, ale jak je možné, že uznávaný moderátor nemůže pokračovat ve francouzské veřejnoprávní televizi.
Nárůst diváků Russia Today France
Russia Today France se soustřeďuje na sociální sítě a „vysílá“ především přes YouTube, čímž se orientuje na mladší a střední generaci diváků. Navíc není zaměřena na Francii, ale na celý frankofonní svět. Na otázku, jak hodnotí své působení na francouzské mediální scény a nový pořad, Russia Today France odpověděla, že je spokojená s růstem diváků v loňském roce. Má více než sto tisíc nových, z toho 25 tisíc od Taddëiho pořadu. Nejsledovanější – více než 153 tisíc diváků – byl díl, v němž se zeptal, zda je evropská ekonomika dostatečně liberální.
Taddëi jen potvrdil, k čemu dospěl švýcarský průzkum – z médií mizí názorová pluralita. To není jen důsledkem ruského vlivu, ale především nedostatku finančních prostředků. Inzerenti média opouštějí a příjmy z reklamy stahují američtí internetoví giganti, jako je Google nebo Facebook.
Najít prostředky na financování médií bude stále obtížnější. Přežijí možná jen nízkonákladová, která však nepokryjí celý veřejný prostor. Je pravděpodobné, že přístup ke kvalitním informacím budou mít jen velmi bohatí lidé. Nerovnost nebude jen ekonomická, ale i informační.
