Tereza Spencerová
2. 2. 2019 iPrima
S lehkou nadsázkou lze říci, že kdo ani jednou nebyl za Hitlera, jako by vůbec nebyl. Nebo je naprostá nula, která nikomu nestojí ani za pozornost.
Asi si to tak nějak žádá duch doby, že je veřejný prostor přesycený nadávkami, přičemž každý druhý myšlenkový oponent končí s nálepkou ruského agenta nebo nácka. Nebo obojího dohromady. A nebo je z něj rovnou Hitler.
Pokud bychom měli vzít takovou „myšlenkovou mapu“ vážně, jak by asi tak vypadal třeba stručný popis venezuelská krize?
To prostě ruský Hitler nařídil svému agentovi, americkému Hitlerovi, aby začal dusit venezuelského Hitlera, s nímž se ovšem ruský Hitler kamarádí, načež domácí americká i zámořská spojenecká antihitlerovská koalice pozastavila svůj odboj proti americkému Hitlerovi, kterého má za agenta Hitlera ruského, a okamžitě se nadšeně sešikovala po boku svého amerického Hitlera, proti Hitlerovi venezuelskému, který je kamarádem Hitlera ruského, který venezuelského Hitlera podporuje proti svému agentovi, Hitlerovi americkému, i proti protihitlerovské koalici, která jinak bojuje proti Hitlerovi-agentovi… Jo, a hlavně ta „solidarita s venezuelským lidem“.
Jasně, Putin s Trumpem nebo venezuelským Madurem nejsou ani zdaleka první Hitlerové našich časů. Pro Francii se Hitlerem už v roce 1956 stal například egyptský prezident Násir, když se rozhodl znárodnit Suezský průplav, totéž později tvrdil Barack Obama o íránském ajatolláhovi Chomejním, který svrhl šáhovu prozápadní diktaturu, a Washington o íránském prezidentovi Ahmadínežádovi, který se odmítal poddat, George W. Bush zase Hitlera viděl v Saddámu Husajnovi, který si nakonec vysloužil dokonce i dosud nepřekonaný titul „horší než Hitler“; k tomu se Putin ani Trump zatím ještě ani nepřiblížili. Obama Hitlera uviděl v Muammaru Kaddáfím a ministr zahraničí USA John Kerry zase v Bašáru Asadovi, i když ho ještě pár let předtím měl za „svého drahého přítele“, a nebožtík John McCain umřel s tuchou, že Hitler je ve skutečnosti kubánský Raúl Castro. To ale v žádném případě neznamená, že by nálepkovači sami byli nějak imunní. Třeba v Baracku Obamovi Hitlera jednoznačně viděla americká křesťanská pravice, zatímco George W. Bush se stal Hitlerem pro celou plejádu umělců a intelektuálů, navlas stejně jako dnes Trump. Obecně se stačí jen pořádně rozhlédnout kolem. Jsou všude. S výjimkou Ukrajiny dnes Hitlery najdete v čele Maďarska, Polska, Itálie, za Hitlera už byl i francouzský Macron… Trochu z proudu vybočuje Angela Merkelová, neb musí logicky být za Hitlerku, ale nešť, gender je dnes beztak volitelný. Nebo tak něco.
Vlastně lze s lehkou nadsázkou říci, že kdo ani jednou nebyl za Hitlera, jako by vůbec nebyl. Nebo je naprostá nula, která nikomu nestojí ani za pozornost.
Není bez zajímavosti, že kultovní filozof amerických konzervativců Leo Strauss už v roce 1951 mluvil o „reductio ad Hitlerium“, čímž charakterizoval bludné argumenty, jejichž cílem je popřít soupeřova tvrzení přirovnáním k nacistům, aniž by ovšem byla tato tvrzení podpořena důkazy. V podobném duchu ostatně zní i aforistický „Godwinův zákon“ o internetových diskusích z počátku 90. let: „Pravděpodobnost, že se v online diskusi objeví porovnání s Hitlerem či nacisty, se s růstem délky diskuse blíží jedné.“ Jak konstatuje Wikipedie, „třebaže se to v zákoně neobjevuje výslovně, tradiční výklad říká, že jakmile se takové srovnání v diskusi objeví, příslušné diskusní vlákno skončilo a autor tohoto porovnání dotyčnou debatu prohrál.“
Mimochodem, když už máme v nálepkování Hitlerem pokračovat, není od věci si připomenout, že to byl vegetarián, který inicioval zákony proti týrání zvířat. A byl nadšený pejskař a jako zarytý bojovník proti kouření vedl první protikuřáckou kampaň v moderních dějinách. A měl jen jedno varle. Co si s tím vším počít? Znamená to něco pro dnešek?
Nebo že by bylo lepší nechat konečně všechna ta srovnání s Hitlerem už být?
Tereza Spencerová
