Kdo potřebuje cizince na práci

  • Datum příspěvku 21. února 2019
Kdo potřebuje cizince na práci
Avatar
--- ---

Jiří Vyleťal
21.2.2019  E-republika
Z různých koutů naší mediální krajiny se dovídáme, že nejsou lidi na práci. Musíme je prý dovážet. Z ciziny. Ne však z ciziny ledajaké, jenom z ciziny některé. A také ne na práci kdejakou, ale jenom na některou. Není to zvláštní?

Jsme snad země, kde se toho tolik dělá, že to vlastními domorodci ne a ne zvládnout? Nebo jsme snad z povahy stvoření samého natolik jednostranně nadaní, že vše, co je mimo okruh naší způsobilosti, dohromady nedáme, i kdybychom se rozkrájeli? Je-li to tak, pak proč nás onen nával vytříbených talentů zastihl až po sametové revoluci 1989? Vždyť do té doby jsme sami zvládli od čištění kanálů po výrobu letadel všechno a není známo, že by se tím někdo neuživil.

Vrtochy trhu

Co svět světem stojí, vždy si společenství lidí, ať už šlo o rodové kmeny či celé státy, dokázalo své potřeby pokrýt vlastními silami. Vždyť každá společnost – oč větší, tím následující tvrzení platí více – je co do dovedností natolik pestrá, že pro vše, co jí je třeba, najde dostatek tvůrčích sil. Vyvíjí-li se společnost zdravě, pak zcela přirozeně přizpůsobuje této pestrosti školství i hospodářskou strukturu.

Volná ruka trhu, ono božstvo Západu, ve své omezenosti ignoruje kdeco. Také zákonitosti přirozeného vývoje. I stalo se, že nám přes noc zrodivší se kapitalisté a ortodoxní pravičáci – nezřídka včerejší komunisté – zničili jak dosavadní hospodářskou strukturu, tak poměry ve vlastnictví výrobních prostředků. Ušetřeno nezůstalo ani školství.

Zemi tak obsadila armáda manažerů, byznysmenů, poradců, analytiků, prezidentů, certifikovaných profesionálů, finančníků a bůhví čeho ještě. Došlo k tomu tak náhle, že ona erupce na slovo vzatých superexpertů za situace, kdy „země nevzkvétala“, a tudíž vše dosavadní nemělo stát za nic, byla vpravdě šokojící. Byl to moment zrodu. Zrodu „pracovních“ míst, v nichž – pokud se nedělá nic – se ještě jedná o přínos.

Podobně těžkou ránu utrpělo od volné ruky trhu učňovské školství. Socialističtí, nyní tvrdě kapitalističtí ekonomové ve službách trhu, prohlásili práci lidských rukou za podřadnou a „pro blbce“. Z učňovských středisek, v nichž se začínalo u svěráku a končilo ve fabrice mezi fachmany, stvořili odkladiště antitalentů „byznysu“.

Ani vysoké školství neprchlo z dosahu devastačních účinků volné ruky trhu. Po vzoru amerických univerzit, kde se dá studovat snad úplně cokoliv – začalo vedle absolventů přežívajících smysluplných oborů, produkovat vzdělance na to – nepočítáme-li tituly dotyčných – co nikdo nepotřebuje. Dcera mého celoživotního kamaráda vystudovala na jakési vysoké škole v Plzni (zdá se, že v Plzni se tržně orientovanému školství obzvlášť daří) obor evropská kultura. Když jsem se jí a její matky ptal, co s tím holka může dělat, dověděl jsem se, že prý „snad leccos“. Sám pro sebe jsem si dodal: nebo také nic a vařit kafe. Teď je se svým přítelem v Austrálii, živí se tam příležitostnými pracemi a o evropskou kulturu nezavadí.

Nejsou lidi na práci

Že za stavu věcí, jenž je výše popsán jen neúplně a velmi střízlivě, nejsou mezi domorodci lidi na potřebnou práci, se není co divit. Pracovat rukama a k tomu ještě tak, že bez odborné způsobilosti vyžadující dostatek praxe a znalost norem, se dílo ani podařit nemůže, nechce skoro nikdo. A k tomu být ještě nahlížen jako „blbec“?

Ostatně, proč také? Když kdejakým švindlem si našinec přijde na nesrovnatelně víc, nenadře se, v suchu a teple si mačká tlačítka a často nemá ani co zkazit. Celou tu věc dělá ještě horší – byť za daného stavu věcí je to vlastně něco jako spása – otevření hranic. Samozřejmě, že ne na západ. Na východ! Ze západu sem přece nikdo nepřijde na práci, to tak jedině na „management“ a zisky ať se valí domů. Ale z východu, z Ukrajiny, kde se dá žít stále hůře a hůře a leckde vůbec ne, takže je co nabídnout, že? (Na tomto místě nelze jinak, než uvést staré rakouské přísloví: „Není lepší kšeft, než je lidská blbost a lidská nouze.“)

Je to vlastně takové štěstí pro nás a všechny země od nás na západ, že někde je vždycky hůř. To se to pak byznysmenům profituje, když příchozím z východu platí mnohem méně než domácím. Bydlet mohou v kontejneru nebo po deseti v 1+1 a o sobotách a nedělích se o práci ještě poperou. Vždyť jsou tu jen kvůli penězům, odpočívat budou doma. To je ta strašná vlastnost kapitalismu, že každou slabost druhého umí proměnit ve vlastní zisk. A každou svoji výhodu v totéž.

Zkrátka a dobře tam, kde všichni chtějí být manažeři, konzultanti a analytici, kde místo práce se udělují certifikáty o práci, kde se lidé zaměstnávají telefonováním, vymýšlením zábavy, her a digitálních aplikací k ničemu, kde se ze všeho nejvíc bohatne spekulací a podvody, budou vždy chybět lidé na práci.

Sociální problém

Člověk nemusí být xenofob ani rasista, aby si všiml problémů, které do společnosti – zejména společnosti chudé na sociální kapitál – vnáší pracovní turistika. Záměrně píši „turistika“, protože kdyby náš stát o přistěhovalectví ve smyslu založení domova stál, důvodů k obavám by bylo minimálně.

Leč právě proto, že český stát nemá žádný program pro začlenění přistěhovalců, tj. nestará se o dostupnost bydlení, spravedlivé výdělky a tím znemožňuje příchozím založení rodin, stává se z pracovní turistiky sociální problém.

Prvním z nich je neukotvenost, resp. absence rodiny. Mladý muž, který nemá povinnost k dětem a manželce, je až na výjimky neřízenou střelou. Ocitne-li se ve zcela cizím prostředí, kde jej nikdo nezná, je navíc mimo společenskou kontrolu. Protože domácí ženy a dívky většinou po mužích z východu netouží, není šance na ukotvení prostřednictvím rodinného pouta velká. Nástrahy, jimž je dlouhodobě neukotvený muž vydán, netřeba vyjmenovávat. Podlehne-li jim – což je v cizím prostředí mnohem snazší než v prostředí domácím – trpí on i jeho okolí.

Druhým problém je společný všem zemím Západu: Nezvladatelnost mladých mužů obecně. Tím, že dobrá polovina všech rodin se rozvádí a děti po rozvodu zůstávají u matek, postrádají synové řádný mužský vzor. Domyslíme-li si k tomu zrušení povinné vojenské služby – ta po staletí sloužila jako iniciační zkouška dospělosti – nemůžeme se divit problémům s mužskou nezvladatelností. A tak všude kolem sebe potkáváme nezralé mladé i starší muže. Nejen muže domácí, kteří přece jenom pod nějakou společenskou kontrolou být mohou, ale i muže z ciziny, kteří se jí vymykají úplně. Kriminální delikty jsou pak tím nejhorším obrázkem, jímž se může přistěhovalec v cizí zemi prezentovat. (Na tomto místě je třeba zmínit jedno pravidlo: A sice, že příslušník menšiny onu menšinu v očích většiny vždy reprezentuje. Zatímco příslušník většiny svoji většinu v očích většiny nereprezentuje nikdy. Reprezentuje výhradně sebe. Je to pravidlo nespravedlivé, protože měří domácím jiným metrem, než cizincům, ale je užitečné. Ukazuje příchozím, že v prostředí, do něhož vstoupili, se mají chovat stejně jako ti, kteří tam byli před nimi.)

Posledním a nejvážnějším problémem opouštění domova kvůli práci je jeho vyprázdnění. Není snad paradoxnějšího tvrzení než toho, že „u nás není práce“. Vždyť právě tam, kde „není práce“, bije do očí, jak je tam všechno zanedbané, sflikované a co všechno chybí. (Ovšem, pozor, pro tento obrázek není třeba chodit na Ukrajinu. Stačí vyjít na ulici a porozhlédnout se. Pro méně všímavé radno doporučit libovolně krátkou cestu vlakem.)

Že z míst, kde je toho na práci nejvíce, lidé odcházejí za živobytím jinam, není vina jejich, ale správců jejich země. Jsou to oni, kdo se o zemi nestarají, nechají ji pustošit a předhazují za kořist dravcům ze světa mamonu. Logickým výsledkem odchodu za prací je vyprázdnění jedné země, v níž se pak nedostává lidí na smysluplnou práci, a zlenivění obyvatelstva země druhé. Ta se pak bez cizinců opravdu neobejde. 

Kudy z toho ven?

Zdá se, že ve světě nerovností žádné řešení nenajdeme. Už pouhý fakt, že nerovnosti se tam, kde rozhoduje kapitál, jenom zvětšují (podle Oxfamu vlastnilo v minulém roce 26 nejbohatších lidí planety větší majetek než „zbytek“ jejích obyvatel; v roce 2017 to bylo 43) dokládá, že chudoba a skandální bohatství budou i nadále vedle sebe existovat. Budou tedy existovat i státy chudší a bohatší a uvnitř nich i pracovní migrace se všemi negativy, jež protiklad bohatství a chudoby přináší.

Proto každé řešení, které by pracovní migraci podstatně omezilo, a přitom bylo ku prospěchu všem, vždy povede ke snižování rozdílů mezi bohatstvím a chudobou. Logicky bude tedy směřovat k rovnosti. V zemích přílivu ke srovnávání výdělků mezi profesemi a v zemích odlivu k podstatné změně hospodářského uspořádání. To vše jak ve smyslu rovnosti, tak ve smyslu konání prací potřebných.

Je toto vůbec možné v rámci kapitalismu? Nejspíše ne. Kapitalismus totiž hledá výhradně maximální zisk za co nejkratší dobu. Na nic jiného se neohlíží – po nás potopa. Jelikož kapitalismus ztratil přirozeného nepřítele, jeho konec je v nedohlednu. V ještě větším nedohlednu je (alespoň to tak vypadá, nicméně zdání někdy klame a dějiny umí překvapit) náhrada za kapitalismus, a tak to vypadá, že vykořisťování lidí opouštějících své domovy kvůli výdělku bude pokračovat.

Jedna moudrost říká, že nemohu-li něco změnit, mohu se naučit (možná ne vždy) to alespoň snášet. Za prvé to znamená, že lidem, kteří za prací přišli, budu poskytovat takové životní podmínky, aby mohli založit rodiny. Vypadá to jako úkol nadlidský, protože naše státní správa to nedělá ani pro vlastní občany. Nedělá, ale dělat může, a přitom nemusí bourat kapitalismus. Pár kilometrů od nás na jih, v Rakousku, to svedou.

Za druhé to znamená přestat dělat stínové práce a práce k ničemu, jak o nich byla řeč, a začít si vážit práce rukou. V současné době a jistě i v době budoucí k tomu jsou a budou dobré podmínky. Lidé na odbornou manuální práci chybí opravdu úplně všude. Značná část společnosti, zdá se, již pochopila, že bez dealerů, analytiků a mediálních expertů se obejde, bez elektrikáře, instalatéra a pořádného zedníka ale určitě ne.

A konečně za třetí to znamená postavit na nohy učňovské školství. Se vším, co k němu patří. Chce-li Andrej Babiš řídit stát jako firmu, možná by mohl časem dospět k ideji řídit firmu jako stát. Státem řízené firmy, jak jsme se v minulosti přesvědčili, mají z principu na rozdíl od firem typu Franta, já a šest „úáček“ poněkud lepší podmínky pro rozvíjení učňovství a řemesel.