Česká vláda dnes po vzoru některých zemí EU uznala předáka opozice Juana Guaidóa úřadujícím prezidentem Venezuely, přestože tato země má svého legitimně a demokraticky zvoleného prezidenta Nicoláse Madura.Tuto pozici Babišovy vlády odmítám.
Jakékoli vnější vměšování do záležitostí suverénních zemí jen vyostřuje konflikt uvnitř země a často vede ke krvavé občanské válce. Viděli jsme to v občanské válce ve Španělsku, kde se vměšoval na jedné straně Sovětský svaz, na straně druhé Německo a Itálie. Občanská válka v Sýrii byla zapříčiněná vměšováním USA. To přivedlo do celého konfliktu Rusko, Írán, státy Zálivu či Turecko a válka se jen prodloužila. Venezuelci by se měli dohodnout hlavně mezi sebou, nebo se stanou novou Ukrajinou či novou Sýrií a budou jen ve vleku toho, co budou určovat velmoci.
USA se ostatně vůbec netají svojí dlouhodobou snahou destabilizovat situaci ve Venezuele, která patří mezi státy s největšími zásobami ropy na světě a získat zde silný vliv. K tomu byl také vypracován dosti podrobný plán spočívající v podporování tamní opozice, narušování ekonomiky země, narušování vnitřního trhu, cenovým spekulacím, v sabotážích směřovaných do oblasti těžby ropy, rozvodných sítí i narušování jiných sektorů, dále vyvolávání veřejných protestů a násilných střetů s ozbrojenými silami apod.
Jakoby se opravdu v mnohém opakoval neúspěšný puč proti Chávezovi z roku 2002. Tehdy byl tento charismatický politik jen na velmi krátkou dobu uměle zorganizovaným pučem podporovaným USA sesazen z postu prezidenta (narychlo byla vytvořena nezákonná proamerická vláda, kterou USA okamžitě uznaly jako legální, ta však nezískala podporu chudých obyvatel země, kterých je většina a musela stejně rychle odstoupit). A tak se Chávez pod masivním tlakem lidu proti tomuto puči již za tři dny vrátil zpět do čela země.
Levicové vlády v Jižní Americe se k moci dostaly řádnými volbami, které příslušné mezinárodní organizace nijak nezpochybnily. Na rozdíl třeba od zločinného diktátora Pinocheta a spol., který by se k moci svobodnými volbami nikdy nedostal.
Zdlouhavá krize ve Venezuele oficiálně nemá racionální vysvětlení, kromě vtíravého pozadí o ochraně údajně pošlapávané demokracie v této zemi. Ve skutečnosti se zde zkřížily ropné zájmy USA a Ruska, a nedávno zde byla zpozorována i syrská stopa. O úloze Sýrie ve venezuelské krizi hovořil v rozhovoru pro Fox News 13. srpna ředitel CIA Mike Pompeo, který mezi hrozbami pro USA ve Venezuele uvedl Írán, Hizballáh, Kubu a Rusko. Podle jeho názoru ti všichni „vystupují proti zájmům USA, proto se Venezuela „může proměnit v nebezpečnou zónu pro Spojené státy“. V této souvislosti Pompeo zdůraznil, že nevylučuje vojenské řešení této „hrozby“.
Ve skutečnosti není informace o umístění libanonského Hizballáhu ve Venezuele, hlavního spojence syrské armády na zemi, nic nového. Nespokojenost v západních a izraelských médiích začala růst už před 10 lety, kdy Hugo Chavez navázal protiváhou k blízkovýchodní politice Bushe mladšího při zničení Iráku úzké vztahy s Íránem.
Už v roce 2008 byla zřízena letecká linka Caracas-Damašek-Teherán, což výrazně usnadnilo spojení s vlastí mnohamiliónové libanonské komunity v Latinské Americe, která se tam formovala od poloviny 19. století. Za Chaveze posílil Hizballáh svou přítomnost v takzvaném „pohraničním trojúhelníku“, kde se sbíhají hranice Brazílie, Argentiny a Paraguaye.
Ve skutečnosti existují libanonské komunity v řadě zemí v Jižní Americe a tvoří 3% populace kontinentu, ale převládají v Brazílii (7 čili 13 milionů lidí) a Argentině (1,2 milionu lidí). Například současný prezident Brazílie Michel Temer má také libanonské kořeny. Nicméně po roku 2005 začala americká média rozvíjet téma nástupního prostoru Hizballáhu v Paraguay a Venezuele v důsledku nelegálního obchodu s drogami a se zbraněmi.
Pod tlakem USA zahájila paraguayská vláda loni boj proti Hizballáhu právními metodami a vyvíjí tlak na libanonské podnikatele, kteří údajně se skupinou spolupracují. Samotný Hizballáh se stal středem pozornosti amerického Kongresu také v létě roku 2016, kdy izraelský profesor Emanuel Ottolenghi vystoupil se zprávou o síti Hizballáhu v Brazílii.
Je příznačné, že v létě 2016 také proběhl v Brazílii převrat, v jehož důsledku byla k moci dosazena vláda, která je loajální vůči americkým ropným společnostem. Koncem roku se však pro ropný průmysl v USA neočekávaně objevila nová a neúprosnější „ruská“ hrozba. Ve Venezuele pro splacení dluhu byla s to ropná společnost PDVSA prodat Rusku 49,9% akcií rafinérie Citgo, kontrolované USA.
V současné době je už tato možnost zmrazena rozhodnutím parlamentu, který je v opozici vůči Madurovi. Washington se přesto obává, že ropný průmysl Venezuely, který se příliš rychle vyvíjí s účastí Ruska, a rovněž s největšími zásobami uhlovodíků v zemi na světě, může popohnat nezávislý chod země, která je ještě k tomu spojena s Blízkým východem. Není vyloučeno, že nedávné úspěchy Hizballáhu v Sýrii američtí generálové rovněž spojují se zázemím v Jižní Americe.
Připomeňme si, že na konci července Hizballáh s podporou syrské armády dosáhl důležitého vítězství nad skupinou Al-Káida a DAEŠ na hranici Sýrie a Libanonu, v hornaté oblasti Ersal. Navíc se tato bitva stala první společnou bitvou libanonské a syrské armády v historii. Pro USA, které udělaly hodně pro rozparcelování Libanonu a Sýrie, je tato spolupráce nebezpečným signálem. To je důvod, proč na pozadí sjednocení nových spojenců v boji proti terorismu a posílení Hizballáhu věnuje Washington stále více pozornosti svému „měkkému podbřišku“ na „zadním dvorku“. Je evidentní, že zničení „fronty Hizballáhu“ v Jižní Americe je na programu již od loňského roku, kdy byla vyměněna vláda v Brazílii, a nyní došla řada na další baštu ve Venezuele.
