Břetislav Olšer
15.1. 2018 Rukojmí
Jak to bylo s tragicky naivní pohádkou o zemi neomezených možností a splněných přání? Začala pragmaticky; na poslední chvíli Jan Werich s Jiřím Voskovcem prchají před Hitlerem do USA (9. ledna 1939). Oba byli šéfové a autoři velmi oblíbeného Osvobozeného divadla, pro které napsali během 10 let na divadelních her a 30 premiér revuí.
K nim patřil v Československu nerozlučně i Jaroslav Ježek, geniální skladatel, který komponoval skvělou jazzovou hudbou a sázel jeden hit za druhým, jak by se řeklo dnes. Ten byl bohužel postižen poloviční slepotou a dalšími neduhy a žil ve svém tmavomodrém světě a pro svou hudbu. Je nutné zde připomenout fakt, že složitější se jevily zejména Werichovy vztahy k politice extrémně levicové.
Z některých Ježkových písniček, jako třeba “Svět patří nám”, nebo “Hej rup”, se zdálo, že Voskovec a Werich jsou komunisté. Když to však jednou Julius Fučík napsal do Rudého práva, šli za ním a prosili, aby to nějak odvolal. Odůvodnili to však pragmaticky tím, že by to ohrozilo návštěvnost jejich divadla. Fučík pak skutečně napsal, že ke komunistickému divadlu mají daleko, ba že nejsou ani marxisté.
Ovšem právě v „Baladě z hadrů“ vznikla zapeklitá situace; Werich byl bez Voskovce v Moskvě a kromě obdivu k sovětskému divadlu si odtud přivezl i nákazu stalinským myšlením, což pak prezentoval v jedné předscéně Balady z hadrů, jejíž text je zachován v knižním vydání her Osvobozeného divadla, kde čistě stalinský žargón Werich pronáší zřejmě ze svého hlubokého přesvědčení. Z toho však prý později vystřízlivěl a svým vystupováním po válce komunisty spíše provokoval…
Jak uvedla ČT v roce 2010, kdy uplynulo třicet let ode dne úmrtí Jana Wericha; bylo prý „příznačné, že když ho jednou viděl se Stellou Zázvorkovou tehdejší sovětský velvyslanec v Praze Firjubin, vyslovil vedle sedícímu ministru Václavu Kopeckému podivení, že takovýhle herec jakým je Werich nemá své vlastní divadlo. A Kopecký to hned poslušně napravil a udělal Wericha už v roce 1955 ředitelem Divadla satiry v místech bývalého Osvobozeného divadla, později přejmenovaného na Divadlo ABC.
V té funkci se prý Werich neprojevoval příliš sympaticky, i když jako herec zejména s Miroslavem Horníčkem v té době patřil mezi první, kdo započal politické uvolňování následných šedesátých let. S odstupem desítek let pohlížíme dnes na Wericha kritičtěji než tenkrát a jde o to, aby to byl pohled co nejobjektivnější. Jestli věděl, že podepisuje Antichartu nebo věřil, že to byla presenční listina, není už přitom tak důležité…“ Konec citace…
Pak tedy museli prchnout před Hitlerem… Do USA tak všichni tři utekli 9. ledna 1939. Kdyby tak neudělali, pravděpodobně by válku nepřežili. Veřejně se vysmívali Hitlerovi a varovali před silou nacismu. Když se do Ameriky dostali, zkoušeli pokračovat v Osvobozeném divadle a hráli především pro krajany, kteří ale neměli pro jejich humor pochopení. I tak se jim podařilo dostat se na Broadway, a kdyby se nerozdělili, možná by dobyli i Hollywood.
Historie to byla nadmíru napínavá. Werich často vzpomínal, že devět dní hleděl k obloze a vracel se k Ježkovi s tím, že letadla nestartují. Měli totiž odletět z Ruzyně do Curychu s Československou leteckou společností Praha, která měla ředitelství a cestovní kancelář v Praze ve Vodičkově ulici. Když nakonec 9. ledna 1939 Ježek s Werichem odstartovali, nepřijímal Curych. Kvůli mlze. Pilot se chtěl vrátit do Prahy, ale Werich jej přemluvil, aby přistání riskl, jinak je v Praze seberou. Voskovec je přitom už netrpělivě čekal v Paříži…
Co by je čekalo po 15. březnu 1939, o tom nemůže být pochyb. Na seznamu gestapa prý byli vedeni na čtrnáctém a patnáctém místě. Pilot přistál. Do úplné okupace zbytku republiky zbývalo deset týdnů. Navíc, Zdena Werichová a malá dcera Jana odmítly odjet – a skutečně zůstaly v Praze. Jak Werich vzpomínal: “Za Zdenkou, která odjížděla později, přišlo druhý den po obsazení Prahy gestapo na Kampu a ptali se po mně.” Často vyprávěl o některých podrobnostech odletu do emigrace.
Například při setkáních zaznamenaných Jiřím Janouškem v jeho Rozhovorech s Janem Werichem z roku 1986 uváděl: “Já se nemohl dostat ven. Bylo mizerný počasí a nelítaly eroplány. A najednou mi volá jeden úředník z policejního ředitelství a říká: “Pane Werich, je tu proti vám fingované obvinění, a než se prošetří, mám vám sebrat pas. To je proto, abyste nemohl odjet. Já to můžu zdržet v šuplíku, ale jen několik dní. Nejdéle do 9. ledna – to datum si pamatuju jako máloco.”
Ježkovo antifašistické přesvědčení a politické sympatie k levici byly upřímné, silné a konkrétní. Ježek přitom o emigraci nijak zvlášť nestál. Jeho přítel a životopisec Václav Holzknecht vzpomíná, že Ježkova první slova po přistání lodi v New Yorku byla, kde hraje Benny Goodman a že se hned vrací. Otřesnější je vzpomínka na opilého Ježka, kdy v New Yorku přebíhal několikaproudou dálnici. A na Voskovce a Wericha volal: “Unesli jste mne, unesli.” http://www.svet.czsk.net/clanky/kultura/werich.html
Když válka skončila, vrátil se Werich zpět do své vlasti, ale Voskovec v USA zůstal. Zrovna se rozváděl se svou první ženou. Byla jí Francouzka Madelaine. Oženil se tedy znovu, tentokrát s Američankou, a zkusil se za Werichem do Prahy vrátit. Doba jejich tvorbě nakloněna rozhodně nebyla a jeho nové manželce se v komunistické Praze nechce žít. Vrací se tedy zpět do USA. Ale tam už řádí senátor Josepf McCarthy, předseda Komise pro neamerickou činnost…
Opilec a senátor Josepf McCarthy, předseda Komise pro neamerickou činnost, jež měla vyšetřovat komunisty ve státní správě.
V roce 1950 byl Voskovec okamžitě zadržen na letišti, a aniž by mu kdokoliv vysvětlil důvod jeho zadržení, pošlou ho na malý ostrov Ellis Island, který byl obehnán ostnatým drátem. Zde strávil 11 měsíců, což pro něj bylo neuvěřitelně kruté. Denně je důkladně vyslýchán policií, která dojde k závěru, že je tento český emigrant pro USA velice nebezpečný a vstup do země mu zakáže. Voskovec se nervově hroutí. USA považoval za svůj domov a nyní se neměl kam vrátit.
Chcete vědět víc o tomto zákulisí 50. let, tak jak jsem to učinil já? Doporučuji navštívit na pomezí amerických států New York a New Jersey ostrůvek jménem Ellis Island, který je sice malý rozlohou, ale zato obrovský svým historickým významem. Byl totiž místem, kde se nacházelo imigrační středisko pro přístav New York.
Od roku 1990 slouží budovy bývalého imigračního úřadu jako Muzeum přistěhovalectví – Ellis Island Museum of Immigration. Nedávno tam byla zpřístupněna databáze, která obsahuje údaje o více než 22,5 milionech lidí, kteří od roku 1892 prošli tímto imigračním střediskem…
New York – socha Svobody… Snímek Břetislav Olšer
Před budovou památníku je umístěna tzv. Stěna Cti – Wall of Honor, na níž jsou vyryta jména tisíců imigrantů. (I několika mých kamarádů…) Jejich příbuzní sem mohou neustále přidávat další a další jména. K nejznámějším osobám, které mají v této databázi záznam, patří například český hudební skladatel Antonín Dvořák, spisovatel Rudyard Kipling, operní zpěvák E. Caruso, doktor Sigmund Freud, herec Charlie Chaplin, americký prezident W. Wilson, podnikatel Walt Disney, fyzik Albert Einstein a mnoho dalších.
Dnes je národní památník na Ellis Islandu ve vlastnictví federální vlády a je součástí Sochy Svobody, což však nebrání v tom, abyste se dozvěděli, jak to v únoru 1950 na mítinku ve městě Wheeling (Západní Virginie) všechno rozjel právě senátor Josepf McCarthy, když oznámil, že má v ruce seznam 57 komunistů, kteří pracují na Ministerstvu zahraničí USA, přičemž Trumanova vláda je tam trpí a ignoruje bezpečnostní riziko, jež představují. Nešlo pouze o politické přesvědčení, ale o zjištění, zda se mezi imigranty také někdo neinfiltroval; ne však jako terorista, nýbrž jako levicový element…
Vzápětí se tedy McCarthy stal předsedou Komise pro neamerickou činnost, jenž měl komunisty ve státní správě vyšetřovat… Resumé několikaletého fungování tzv. mccarthismu? Dvě popravy, dvě vraždy ve vězení, 3 politické vraždy, 6 úmrtí po obvinění, 15 sebevražd, 11500 propuštění z práce, 12000 demisí ve státní službě, 300 filmových umělců na černé listině, několik desítek exulantů a sledovaných osob (mezi nimi Charlie Chaplin, Joseph Losey, Leonard Bernstein, Arthur Müller i Robert Oppenheimer), 145 zatčených pro komunismus, miliony prověřovaných…
Místo Voskovcova 11měsíčního pobytu na Ellis Islandu… Foto: Reuters…
„Miliony osob měly svůj spis a vyskytovaly se na seznamech Komise pro neamerickou činnost, FBI, CIA a Pentagonu….“ píše ve své knize mimo jiné Marie-France Toinetová. „Z celkového počtu 65 milionů v roce 1953 pracujících Američanů se prověrky týkaly asi 13,5 milionů…“Americké knihovny prošly velkou očistou, někde padla za oběť i díla Thomase Paina, Dos Passose, Hemingwaye, Thomase Manna či autorů, kteří podepsali třeba Stockholmskou výzvu.
Když byl autor již mrtvý, musel nakladatel v jeho zastoupení přísahat, že autor – třeba Thomas Jefferson – nebyl komunista. O funkci hlavního McCarthyho poradce hodně stál Robert Kennedy, později ministr spravedlnosti ve vládě svého bratra, prezidenta Johna F. Kennedyho (1961-63) a demokratický senátor za stát New York (1964-68); v 50. letech všichni Kennedyové podporovali McCarthyho, jak víme, všichni na to dojeli…
Po více než šesti desítkách let od těchto „demokraticky svobodných“ opatření je svět na počátku třetího tisíciletí v mnohem horším stavu, než kdy tenkrát byl. Likvidace komunismu globálně selhala v tom smyslu, že pod záminkou boje proti němu je nyní planeta Země v tom nejdezolátnějším stavu. Musím se hlavně hořce smát sám sobě pro svůj několik desetiletí trvající antikomunismus, který mně a lidství všeobecně přinesl prd, řeknu-li to polopaticky – kulové s přehazovačkou, včetně stamilionů zabitých v brutálních válkách… Stb a CIA
Zde by mohl divyprávět svůj příběh Jiří Voskovec, který v roce 1948 získal místo jako filmový expert UNESCO v Paříži. Pro návratu domů a novou emigraci měl několik důvodů; jeho manželka, Američanka Anne Gerlette, v Praze nechtěla žít, s Werichem nedokázali obnovit autorskou spolupráci. Sláva se ale nepočítala; jeho cesta do USA byla komplikována udáním katolického kněze Chudoby, jenž Voskovce označil za komunistu. Proto byl při vstupu do USA zadržen imigračními úředníky a 11 měsíců strávil na Ellisově ostrově…
Voskovec však odpřisáhl, že nikdy nebyl komunistou a je to jistě pravda, ovšem kdyby ale někdo citoval před Komisí pro neamerickou činnost dialogy V+W o SSSR, nebo prozradil rozsah jejich spolupráce s komunistickými umělci, Voskovec by na černé listině určitě skončil, američtí spisovatelé byli často pronásledováni za mnohem menší prohřešky. Tvrdil, že „do emigrace jej nadobro vyhnalo vítězství komunistické strany (v roce 1948)“, byť sám předtím řekl, že se k odchodu z ČSR rozhodl již v létě 1947.
Voskovec si musel nasypat hodně popela na hlavu i mimo jiné, když psal dopis Ferdinandu Peroutkovi, v němž téhož přesvědčoval, že nebyl nikdy komunista. (Přečtěte si dopis Voskovce z dočasného pobytu v “sídle s výhledem na sochu Svobody” Peroutkovi ve vydané Korespondenci V+W, kde se Voskovec poníženě obhajuje.
Nebýt Voskovcova přítele advokáta v NY, který zvrátil prvotní rozhodnutí, tak ho poslali šupem do Evropy…) A mezi námi, Voskovec na černé listině byl a ne že ne… Většina jeho a Werichových předválečných věcí byla klasifikována jako komunistická propaganda. A co jeho kontakty s Adolfem Hoffmeistrem, spisovatelem a karikaturistou, který v USA pracoval jako redaktor v Úřadě pro válečné informace a zároveň byl v roli hlasatele Hlasu Ameriky. Rovněž byl v kontaktu s ministrem Kopeckým či sovětskou kulturou, však taky proto Voskovcův osud na Ellis Island visel na vlásku.
Hoffmeister strávil s V+W dosti dlouhou dobu v Americe ve společné domácnosti, když se tam za nimi dosti složitě dostal z Francie. Když byl ve francouzském vězení a hrozilo jeho vydání Němcům, podnikla Werichova manželka Zdenka zdánlivě předem ztracenou akci: napsala manželce presidenta Roosevelta, že hledá pomoc pro kamaráda; a bylo to… http://www.obrys-kmen.cz/index.php/rocnik-2015/76-26-2015-1-cervence-2015/739-sto-deset-let-jiriho-voskovce
Popírání vlastní minulosti, které lze u Voskovce chápat jako pragmatický tah, odrážející další možné útoky v období Mccarthyho honu na čarodějnice, vedlo mimo jiné k jeho odsouzení Werichova Císařova pekaře a Pekařova císaře (aniž film viděl) i vlastních her tohoto období. Mluví třeba o zasrané Baladě z hadrů. Werich mu na to napsal „Jiříku, neser na své dílo z úhlopříčky“, tedy „nepoužívej Broadway jako měřítko“. Inu, co by emigrant a přičinlivý americký herec Jiří Voskovec, dvanáctý rozhněvaný muž, obviněný v USA z „předčasného antifašismu“ a držený téměř rok na ostrově Ellis Island, říkal na dnešní havloidní “mccarthismus”, jenž tvrdí, že kdo není pro válku s Ruskem je vlastizrádce…?
