Rostislav Iščenko
26. 1. 2019 ukraina
Pokusy o státní převrat ve Venezuele byly prováděny pravidelně od doby Huga Cháveze. Ten první v roce 2002 byl nejúspěšnější, když podstatná část armády vystoupila proti předchůdci Madura a ten byl dva roky uvězněný pučisty. Tehdy vyšel do ulic na podporu Cháveze lid Venezuely. Podpořili ho také mnozí vůdci zemí Latinské Ameriky, včetně zesnulého Fidela Castra, který se na kontinentu těšil absolutní autoritě. O dva dny později dali pučisté prezidentovi svobodu a sami se vzdali. Od té doby je armáda spolehlivou záštitou chavistů. A také nyní generálové vyslovili Madurovi plnou podporu.
Podle všeho tentokrát USA nepočítají s vnitřní opozicí.zpouru iniciovanou Washingtonem již experti nazvali originální a bezprecedentní, jelikož USA jednoduše uznaly stávající hlavou státu předsedu parlamentu Juana Guaidó, který se svévolně prohlásil za dočasného prezidenta. Originalita a bezprecedentnost však v tomto případě spočívá pouze v rychlosti uznání a míře otevřenosti amerického vměšování se.
Uznání Guaidó oznámil Trumpův twitter několik minut (maximálně půl hodiny) po jeho vlastním prohlášení se prezidentem. Zároveň Washington pohrdnul všemi možnými normami mezinárodního práva. Ale je to přesně to schéma, který byl použito v Libyi proti Kaddáfímu a v Sýrii proti Asadovi .
Je to schéma dosti spolehlivé. Jak ukázala praxe, bez vnější podpory Ruska se odpor národní vlády dříve či později hroutí. V Libyi uplynulo osm měsíců od prvních protestů (15. února 2011) po vraždu Kaddáfího (20. října 2011). Asad v Sýrii byl na pokraji katastrofy ve čtvrtém roce občanské války.
V obou případech byly údernou silou povstání zahraniční žoldnéři, podporovaní západním letectvem, které uzavřelo oblohu pro národní letecké síly a poté poskytlo přímou podporu povstalcům zasazováním úderů národním ozbrojeným silám. Vnitřní opozice pouze legitimizovala invazi a dala intervenci gangů prozápadních žoldnéřů status vnitřního odporu.
V obou případech byl přítomen ještě jeden faktor, méně patrný, ale pravděpodobně nejdůležitější. Financování povstání a intervence se uskutečňovalo na úkor té části aktiv cílového státu, která se nacházela v západních jurisdikcích.
Všechny tři složky jsou již USA proti Madurovi zapojeny. Alternativní vláda, kterou Washington uznala za legitimní, již existuje v podobě Juana Guaidó. USA se mu nikoli bezúspěšně pokoušejí předat kontrolu nad aktivy Venezuely, nacházejícími se v západních jurisdikcích. Anglická banka odmítla předat vládě Madura 1,2 miliardy dolarů ve zlatě.
Celková hodnota avoárů Venezuely v zahraničí činí 8 miliard dolarů. Lze předpokládat, že pokud ne všechny, pak jejich značná část je kontrolovaná Západem. Právě prostřednictvím těchto peněz bude povstání financováno.
Takže optimistické hodnocení domácích expertů, kteří věří, že stačí obsadit kolumbijské velvyslanectví v Caracasu, na němž se skrývá alternativní prezident Juan Guaidó, vypovědět americké diplomaty ze země (kteří již odmítli odejít, protože Washington neuznává Madura, který vyhlásil přerušení diplomatických vztahů s USA, legitimním prezidentem) a vše se uklidní. Naopak, násilné činy proti zahraničním diplomatickým misím mohou intervence pouze legitimizovat.
Dokud USA a jejich spojenci kontrolují miliardy dolarů ve státních aktivech Venezuely, mohou najímat “dočasné” prezidenty jednoho po druhém. To hlavní už Juan Guaidó učinil, a sice oznámil existenci alternativního centra moci. Nyní Guaidó samotný může být třeba zabit, třeba zatčen, alternativní vláda již žije svým nezávislým životem. Nyní v ní vůbec nemusí být venezuelští politici. Prohlášení jejím jménem bude činit nějaký bloger z Londýna, najatý CIA.
Za Západem zabrané venezuelské miliardy může Západ roky vydržovat mnohatisícové bandy žoldnéřů. Porušení extrateritoriality diplomatických misí bude dostatečnou záminkou pro nasazení letecké operace na podporu povstalců.
Zastavit plíživý převrat ve Venezuele může pouze síla natolik dostatečná, aby paralyzovala západní úsilí. Současně je třeba chápat, že hlavní tíha boje za zemi v každém případě připadne na národní ozbrojené síly.
Vojenskou pomoc mohou teoreticky Venezuele poskytnout Rusko a Čína, ale její geografická poloha prakticky vylučuje provedení operace podobné té v Sýrii. Komunikace jakékoli skupiny, kterou se Peking nebo Moskva pokusí nasadit ve Venezuele, bude pod kontrolou amerického loďstva a bude poměrně snadné, aby Washington paralyzoval její aktivity tím, že vyhlásí námořní a leteckou blokádu území řízených vládou Madura.
Samozřejmě že je možné prolomit takovou blokádu, ale bude to stejně kritická situace, jako byla karibská krize. Supermocnosti se mohou ocitnout na pokraji přímého vojenského střetu.
V každém případě komplikace logistiky předpokládají omezení čistě vojenské podpory Madura jeho zahraničními spojenci, zatímco Spojené státy, které mají základnu na území Kolumbie vůči Venezuele nepřátelské, mají možnost nasadit neomezené síly žoldnéřů. Mohou se pokusit zorganizovat invazi i pravidelných ozbrojených sil sousedních států Latinské Ameriky ve prospěch Juana Guaida.
Takže osud vlády Madura bude záviset zaprvé, na schopnosti národních ozbrojených sil učinit vojenskou operaci proti Venezuele příliš drahým přepychem. Zadruhé, na schopnosti Ruska a Číny nalézt nepřímé formy odpovědi Západu na jeho agresi, které učiní agresi nejen náročnou na zdroje (USA se zatím chystají bojovat proti Madurovi za peníze Madura), ale přinášející škody finančním a ekonomickým zájmům Západu, přičemž tady a teď, dlouho před tím, než dojdou miliardy, ukradené venezuelskému lidu.
To není triviální úkol. Problém je navíc třeba řešit “u stolu”, zatímco USA plánovaly své kroky v předstihu. Z geopolitického hlediska bude odpověď Washingtonu dána v každém případě. Ale zda se toho dožije Madurova vláda, to je otázka, na níž zatím neexistuje odpověď. Asad vydržel a dočkal se pomoci. Kaddáfí ne.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
