Tip na čtení od Petra Žantovského: Psychologie propagandy I.

Působil jako učitel anglického jazyka na katedře jazyků jihlavského Pedagogického institutu (do r. 1964) a poté na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem (až do r. 1977). Ovládal latinu, angličtinu, němčinu a francouzštinu, částečně také italštinu a ruštinu. Byl činný literárně (např. román Jeden život nestačí či Alchymista: román o životě Edwarda Kelleyho) i překladatelsky (T. Fielding, G. Meyrink, L. Sterne, J.Swiáft, W. Thackeray, J. Urzidil a d.). Z jeho odborných prací vyšly zejména studie Psychologie propagandy, O psychologické povaze snu či Osobnostní společnost (Personalismus). Je příznačné, že tyto vynikající práce mohly spatřit světlo světa až téměř dvacet let po autorově smrti. Psal ovšem jistou dobu i básně, a to ne ledajaké. V jednom almanachu byla otištěna jeho báseň Diagonála světonápravy: 

František Marek byl neobyčejně vzdělaný, avšak osudem (dvěma totalitami sevřené 20. století) vytlačen na okraj veřejného povědomí. Dodnes o jeho životě a díle ví jen málokdo, což je nesporná škoda.

Na tomto místě přinášíme alespoň několik ukázek z jeho klíčové studie Psychologie propagandy. Ta byla napsána již za minulého režimu, ale doposud neztratila nic na své naléhavosti a platnosti. A jako málokterá jiná kniha toho typu velmi přehledně vymezuje pojem propagandy a jeho psychologického působení, což z ní činí víceméně povinnou literaturu pro každého, kdo se v této sféře chce orientovat.

Studie vyšla poprvé v roce 2008 ve filosofickém časopise E-logos. A jistou jemnou pikantérií stůjž skutečnost, že když ji v roce 2015-16 na pokračování přetiskoval server Manipulátoři,cz, tvrdil o ní, že „dosud nikdy nebyla vydána“. Inu – manipulátoři.

1. Co je propaganda?

V demokracii může být spornou otázkou, jakou funkci má ve státě veřejné mínění, do jaké míry veřejné mínění určuje cíle a způsoby vlády a do jaké míry je samo usměrňováno orgány vlády. Odpověď totiž nemůže být nikdy přesná, neboť i skutečnost je proměnlivá podle případu, vyznačuje se tím, že s nestejnou intenzitou vzájemně působí veřejné mínění na vládu a naopak orgány vlády usměrňují tvorbu veřejného mínění. Ve státě totalitním je věc jednoduchá: veřejné mínění má být pokud možno beze zbytku řízeno.

Soubor prostředků, jimiž se záměrně působí na myšlení a cítění obyvatelstva, označujeme slovem propaganda. Na rozdíl od pouhého informování má propaganda za úkol ideově a citově ovládat obyvatelstvo do té míry, že propagátor je s to řídit názory, city, nálady a postoje v libovolnou dobu a v žádané intenzitě.

Na rozdíl od výchovy propaganda se přitom spoléhá na prostředky iracionální, obcházející inteligentní myšlení těch, jimž je určena. Tím, že místo rozumového výkladu používá prostředků iracionálního působení, stává se propaganda vážným nebezpečím pro duševní život člověka, neboť jej zbavuje vlastního myšlení a cítění a tím také autonomního a odpovědného rozhodování. Vyvolává v člověku trvalý stav nedůvěry ke zprávám, o jejichž pravdivosti se nemůže přesvědčovat, a konec konců i obecnou lhostejnost k pravdě. Proto v demokracii každý občan pociťuje odpovědnost za věci veřejné, kdežto ve státě totalitním, kde se nerozhoduje zcela autonomně, je pocit odpovědnosti značně snížen.

Hlavním předpokladem demokracie je záruka svobody myšlení. Bude tedy napříště největším problémem demokracie: jak zachovat svobodu projevu a přitom uchránit svobodu myšlení před různými zdroji a nástroji duševního nátlaku, tj. před propagandou. Velké prostředky propagandy, tisk, rozhlas a film?, dostávají se příliš snadno do rukou skupin, které jich používají k šíření svých idejí a k uskutečňování svých cílů. Provádí-li se propaganda nepřímo a maskovaně, proniká do myslí lidí, aniž si to kdo uvědomuje, a v žádaném směru ponenáhlu nastupuje na místo vlastního myšlení a hodnocení. Domníváme se proto, že jedním z prvních kroků, jež lze podniknout v zájmu ozdravění člověka a ochrany zdravého myšlení před všemi způsoby duševního nátlaku propagandy, je demaskování propagandy, bezohledné odhalování jejích metod a proteovsky proměnlivých podob.

Přestože vzduch, který naše generace dýchala, byl téměř bez přestávky přesycován propagandou, není snadné ohraničit tento sociální jev definicí. Proměnlivá, pružná a neurčitá povaha propagandy způsobuje, že propaganda nemá přesného vymezení, že zdánlivě splývá s jinými společenskými jevy nebo je prolíná. Nebylo by užitečné, abychom zaznamenávali pokusy všech autorů, kteří se snažili vyjádřit podstatu propagandy definicí. Prozkoumáme-li větší počet definic, vidíme, že se rozcházejí hlavně v tom, jak vymezují rozsah pojmu a jak propagandu hodnotí eticky.

Někteří autoři definují propagandu tak široce, že do ní zahrnují jakoukoliv snahu ovlivňovat druhé, aby přijali totožné postoje. Více méně se jim ztrácí rozdíl mezi propagandou a výchovou, neboť zahrnují do propagandy jakékoliv zájmové podávání informací. V tomto pojetí lze propagandu odlišit jenom od nezaujaté vědy, kdežto například školní výklady dějepisu nebo populární přednášky a články, jež zřídka bývají naprosto nezaujaté a obyčejně sledují i cíle výchovné a ideové, byly by již propagandou. Samozřejmě by pak byly propagandou i všechny výklady filosofické a náboženské, neboť tu bývá vždy zájem posluchače přesvědčit a získat.

Při tak širokém vymezení propagandy nebylo by ovšem možno hodnotit ji eticky jinak než jako neutrální. Jestliže je propagandou každé ideové ovlivňování, přesvědčování a získávání, pak je propagandou i výchova a činnost osvětová a propagandu pak nelze eticky hodnotit záporně. Etické hodnocení nebude se v tomto případě týkat propagandy jako takové, nýbrž pouze jejího obsahu, který může být dobrý nebo špatný. Propaganda je pak jen indiferentním nástrojem, který koná služby dobré nebo zlé, podle úmyslu a cíle toho, kdo ji používá.

Takové široké pojetí propagandy zastává například A. J. Mackenzie, když navrhuje definici: „Propaganda je pokus ovlivňovat druhé, aby přijali identické postoje; toto ovlivňování je buď neuvědomělé nebo je součástí systematického úsilí jedince nebo skupiny, která má určitou víru nebo sleduje jisté cíle.“ Je pak zcela logické, že Mackenzie vytýká jiným autorům, že nepostřehli základní fakt, totiž že propaganda je eticky neutrální. Je-li propagandou každé šíření idejí a postojů, tedy i výchova a zákonodárství, pak ji nelze pokládat za eticky závadnou, neboť v tomto pojetí propaganda by pak byla pojmem nadřazeným, jemuž by byly podřazeny zákonodárství, výchova a výuka, osvěta, náboženská kázání, ba i diskuse, debaty a sdělovací rozhovory mezi lidmi.

Tyto široké definice propagandy jsou čistě abstraktní a vymyšlené, říkají, jaký obsah by pojem mohl mít, ale nikoliv jaký obsah má ve skutečnosti. Ve vědách sociálních – podobně jako ve filologii – musíme se však co nejvíce opírat o živou funkci slova, o obsah, jaký slovo obecně má v lidských myslích a jak se ho používá. Život slova a jeho smysl v dané době je skutečnostním základem, který nelze při definování opomenout, nechceme-li dojít k naprostému rozchodu jazyka živého a jazyka „vědeckého“. Řekne-li někdo: Ale vždyť je to propaganda ! – skrývá se za tím zcela určitý hodnotící obsah a smysl, kterému všichni dobře rozumějí. Naopak se neoznačuje jako propaganda činnost zákonodárného sboru, ani přednáška literáta, který se snaží získat posluchače pro krásu Shakespearových tragedií, nebo přednáška vědce, který usiluje o to, aby přesvědčil posluchače o platnosti nové teorie. Všude na světě se dosti zřetelně pociťuje, že je rozdíl mezi pravdou a propagandou, mezi upřímností a propagandou apod., a tuto skutečnost nelze přehlédnout. Námitka, že propagandy lze užívat k cílům dobrým právě tak jako k cílům špatným, je zajisté, pravdivá, ale nikterak nedokazuje, že propaganda sama jako metoda není ani dobrá ani špatná, tj. že je eticky neutrální. Je-li jako metoda sama o sobě špatná, nepřestává být špatnou ani použitím pro dobrý účel. To však je jiná otázka, otázka použití eticky závadných prostředků pro dobrý účel, která nás při vymezování pojmu propagandy nemusí zajímat.

Kdybychom přijali Mackenzieho širokou definici propagandy, musel by nutně vzniknout nový obraz pro ten specifický obsah slova propaganda, který v něm cítí živý jazyk. Autoři, kteří mají pro tuto skutečnost větší smysl, snaží se ji odstínit větším nebo menším zúžením pojmu. Tak například M. K. Thompson a C. C. North omezují propagandu na vědomé úsilí ovlivňovat a získávat pro nějaký cíl, L. L. Bernard pak dodává: pro cíl, který by nezískával sám svými vlastnostmi.

Zde už je vyjádřena určitá závadnost propagandy, avšak nesprávně, neboť Bernard vidí vadu v nedostatečném nebo nesprávném cíli. Propagandou je mu šíření vadného předmětu a právě nedostatečnost předmětu způsobuje podle něho zároveň závadnost propagandy. Podle toho nebylo by vůbec možno provádět propagandu pro dobrou věc, neboť to už by nebyla propaganda. Je zajímavé, že se tu Bernard vlastně přizpůsobuje běžné zkušenosti, že lidé mají sklon pokládat za propagandu to, co říká a dělá druhá strana, ale nikoli to, co dělá strana vlastní, když šíří svou doktrínu (neboť naše strana přece hlásá pravdu).

Také E. R. A. Seligman definuje propagandu předmětem, když ji charakterizuje jako zájmové šíření nauk, které jsou odmítány veřejným míněním nebo větší částí veřejnosti. Výchovou bylo by podle tohoto pojetí předávání nauk, hodnocení a postojů v dané společnosti uznávaných, kdežto šíření idejí a postojů, jež neodpovídají uznanému standardu, bylo by propagandou. Tytéž ideje by v různých společnostech buď byly, nebo nebyly propagandou, prostě podle toho, uznává-li je menšina či většina obyvatel. Společnost konzervativní by musela zásadně odmítat jakoukoliv propagandu. Skutečnost však ukazuje, že se propagandy neodříká žádná skupina od pravice až po levici. Mimo to bychom aplikací takovéto definice došli k podivnému závěru, že například fašistický stát, na jehož straně je většina obyvatelstva, vůbec nemůže provádět propagandu, aspoň ne uvnitř země, a že propagandu provádějí jen ony malé skupinky, jež se z podzemí snaží ovlivňovat své spoluobčany, aby zavrhli fašistické ideje a přijali ideje demokratické.

Není tedy možno hledat podstatu propagandy v propagovaném předmětu, nemůže být rozhodující ani je-li objektivně dobrý či špatný, ani je-li většinou společnosti uznáván či nikoli.

Kdybychom chtěli definovat nějaký nástroj pouze látkou, kterou zpracovává, buď bychom nedostali definici žádnou nebo špatnou. A propaganda má také povahu nástroje, který může zpracovávat lecjakou látku, ale jenž přitom má své specifické vlastnosti. Nelze tedy definovat propagandu předmětem, na němž se ad hoc uplatňuje, nýbrž vlastnostmi propagandy samé. A poněvadž propaganda je činnost, mohou být jejími vlastnostmi jen její metody. Právě proto je obtížnější definovat propagandu než vymezit jiné pojmy.

Autoři, kteří postřehli, že podstata propagandy je v jejích metodách, liší se ve svých definicích tím, kterou její metodu zvlášť zdůraznili a učinili obsahem pojmu. Jsou to většinou jen charakteristiky nebo definice částečné.

T. G. Masaryk charakterizoval propagandu jako válku ideou proti ideji. Tím vyzdvihl tu vlastnost propagandy, že je zbraní, duchovním nástrojem vnucování vůle, že je studenou válkou, jak byla označována po druhé světové válce. Je to charakteristika masarykovsky pregnantní, avšak příliš všeobecná, neboť nevystihuje zvláštní povahu metod propagandy.

Nejvíce pozornosti u propagandy vzbudila ta okolnost, že propaganda zatajuje své skutečné motivy a cíle. Tak G. S. Viereck definuje propagandu jako „akci maskující svůj původ, své motivy nebo obojí a směřující k tomu, aby dosáhla určitého cíle ovládání m veřejného mínění.“

Také známý sociální psycholog Kimball Young původně u propagandy vyzdvihoval jen tu vlastnost, že zatajuje své pravé cíle a definoval ji jako „šíření idejí, názorů a postojů, jejichž skutečný záměr posluchači nebo čtenáři není objasněn.“ V poválečném vydání své Sociální psychologie však již mluví o propagandě jako o „více méně záměrném plánovaném používání symbolů, hlavně pomocí sugesce a příbuzných psychologických technik, s úmyslem nejprve změnit a kontrolovat názory, ideje a hodnoty, a nakonec změnit i vnější jednání podle určených směrnic.“ Zde je již velký pokrok od definice nebo charakteristiky pomocí jediné vlastnosti k definici cílem a prostředky.

Jiní autoři zdůrazňují buď sugesci, jíž propaganda používá (Quincey Wright), nebo zkreslování fakt, jejich vztahů a závěrů (Calvin Coolidge), zaměření na emoce a předsudky spíše než na rozum a úsudek (John Carter), a jiné další jednotlivé metody propagandy.

Metodu zastírání zdůrazňuje ve své definici také F. E. Lumley, a to velmi důkladně. Podle něho propaganda je „šíření (idejí a postojů), které je zastřeno tak nebo onak, pokud jde o /1/ svůj původ nebo zdroje, /2/ o zájmy, /3/ o použité metody, /4/ o šířený obsah a /5/ o následky, jež z ní vyplynou pro oběti – přičemž může obsahovat kterýkoliv moment, nebo více bodů, nebo všechny.“

Přílišné zdůrazňování momentu zastírání je pro americké definice charakteristické. Je to zřejmě dáno tím, že americká propaganda se vždy snaží být propagandou nepřímou a vystříhá se toho, aby se navenek jevila jako propaganda. Po zkušenostech s evropskou propagandou posledních desetiletí, která neváhala vystupovat přímo – Goebbelsův úřad se jmenoval Propaganda Ministerium – jistě není nutné, aby se momentu zastřenosti dávalo v definici propagandy výhradní místo.

Na základě rozboru dosavadních definic propagandy podle naznačených stanovisek a podle zkušenostních pozorování navrhujeme tuto definici propagandy: Propaganda je záměrné ovlivňování a řízení myšlení a postojů k zamýšlenému cíli, jež se uskutečňuje úpravou formulací i fakt, využitím psychických automatismů v myšlení i emocionálních vlivů, které umožňují přijetí idejí a postojů i bez rozumové kontroly.

Odmítáme tedy každé takové pojetí, které propagandu ztotožňuje s šířením kultury a neodlišuje ji od výchovy a jiných způsobů šíření osvěty. Takové definice jsou pochybené v základě, neboť vlastně neuznávají propagandu jako jev sui generis. Dále zamítáme jako neúplné ty definice, které propagandu charakterizují pouze jedinou vlastností, nebo ji definují jejím předmětem, jenž může být libovolný. Naopak zastáváme, že podstatnými znaky propagandy, jež ji odlišují od jiných způsobů šíření idejí, jsou její metody. Charakteristické pro metody propagandy pak je to, že pronikají do myslí a srdcí lidí takovými cestami, které zmenšují možnost rozumové kontroly a svobodného rozhodování.

Tím je tedy řečeno stanovisko k otázce o etické povaze propagandy: co snižuje duševní schopnosti člověka a omezuje jeho přirozené funkce, nemůže být ani dobré ani zdravé. Na této povaze a těchto účincích propagandy nemůže nic změnit ani to, že jí lze použít k účelům objektivně dobrým. Propaganda je studená válka, buď mezinárodní, nebo občanská, je tedy jevem společensky nezdravým. Kdyby nějaká společnost uznala, že trvale nemůže existovat bez propagandy, bylo by to známkou mravního úpadku a předzvěstí jejího konce.

2. Psychologické základy propagandy

Propaganda pracuje dvěma hlavními směry: prostředky psychologickými, využíváním určitých duševních procesů, jež usnadňují přijetí žádoucích myšlenek a postojů, a prostředky obsahově logickými, tj. výběrem a úpravou zpráv. Uvedeme nejprve několik psychologických jevů, které se v propagandě zvlášť uplatňují.

Psychologické procesy, jimiž si osvojujeme něco nového, nazýváme učení. Učíme se neustále, neboť neustále něco získáváme z prostředí. Učení může být buď vědomé a chtěné, nebo může probíhat bez našeho vědomí. Toto neuvědomělé učení děje se denně ve styku vnějším světem a je pro nás nejdůležitější.

Jedním z nejdůležitějších mechanismů neuvědomělého učení je podmíněný reflex. Jeho základ je fyziologický a vzniká tehdy, je-li určitý adekvátní popud několikrát za sebou provázen jiným popudem neadekvátním. Vzniká tím pohotovost organismu reagovat na neadekvátní popud právě tak, jako by to byl popud adekvátní. Při známých pokusech Pavlovových pokusný pes, krmený pravidelně při zvonění zvonku, vyměšuje sliny i při pouhém zazvonění bez předložení potravy.

Stejný substituční automatismus vyskytuje se i u člověka. I když není správné vykládat všechno vnější i vnitřní chování člověka pomocí podmíněných reflexů, jak činí někteří reflexologové a behavioristé, vysvětluje nám podmíněný reflex velmi mnoho v oblasti neuvědomělého osvojování idejí, předsudků a postojů. Chce-li propagátor dosáhnout například toho, aby nějaké slovo, které u většiny lidí je provázeno pocity nelibými nebo působí indiferentně, nabylo kladného obsahu, pomáhá si tím, že s tímto slovem často spojuje jiné představy nebo zážitky, jež samy o sobě vyvolávají kladnou reakci. Může tak činit buď graficky – k dotčenému slovu nebo významu otiskuje obrázky smějících se dětí, dívčí hlavy apod. – nebo pomocí symbolů řeči – přidáváním kladných přívlastků ke jménu (Osvoboditel, Budovatel), ale i jinými prostředky, výzdobou místnosti, podbarvováním hudbou atd. Tím, že se oba druhy popudů často vyskytují spolu, vznikne mezi nimi vztah, který umožňuje zástupné přenášení reakcí na druhý impuls, tj. na význam, který se propagačně zpracovává.

Je známo, že city a emoce mají velký vliv na procesy intelektuální a volní. Myšlení a chtění je ovlivňováno city všech druhů, od tělových až po estetické. Duševnost člověka je v základě jednotná, i když v ní rozlišujeme tři stránky, a proto duševní pochod, který probíhá za silného citového vzrušení, je zcela jiný než duševní pochod probíhající bez citového přízvuku, i když jinak jsou adekvátní popudy stejné.

Zhruba řečeno, je účinek emocí na myšlení a na vůli dvojí, buď tyto činnosti zesiluje a usnadňuje nebo je ruší. Co jsme vnímali za silného citového vzrušení, pamatujeme si obyčejně déle a výrazněji. Při emoci nadšení nebo vzteku rozhodujeme se mnohem snadněji k činům, k jakým bychom se bez pomoci emoce vůbec nerozhodli. Proto propagátor vyvolává přiměřené emoce, chce-li, aby byl přijat nějaký názor nebo vykonán čin. Dovedně přitom využívá různých prostředků podle povahy věci a situace. Schůze se zahajuje slavnostně, vyzdvihuje se prestiž přednašeče, věnuje se pozornost výzdobě, použije se emocionálního účinku státních symbolů, zpívá se sborově, volí se vhodně denní a týdenní doba, osvětlení. Chce-li propagátor pohnout lidi k činu, užívá prostředků silnějších, nejprve soucitu, který dovede převést ve vztek a zuřivost, jak tomu bývá při využívání citů nacionálních, jež v nejvyšším stupni vrcholí tzv. Greuelpropagandou.

Tyto vystupňované emoce účinkují dvojmo: jednak ruší schopnost myslit, jednak vyvolávají tendenci ventilovat nesnesitelný stav citového napětí činem. Cílem psychologické přípravy války není například pouze to, aby se vlastní obyvatelstvo přesvědčilo o hanebnosti protivníka. Stejně důležité je vyvolat v lidech takový stav napětí, aby vypuknutí války pociťovali jako úlevu.

Propagátor, jenž nikdy nespoléhá na klidný objektivní důkaz, neužívá proto v řeči pojmů, nýbrž slov emocionálně nabitých, slov, jež svou iracionální citovou náplní znamenají buď bílé nebo černé, jež neslouží k dorozumívání, nýbrž buď k oslavě nebo zatracení.

Generalizace je umožněna tím, že na podobné popudy reagujeme více méně stejným způsobem. Objektivně je založena ve vztahu části k celku a subjektivně vyplývá z potřeby zjednodušovat rozmanitost a organizovat ji pro sebe pomocí slovních symbolů a postojů. Sama pojmová řeč je výsledkem této praktické potřeby zjednodušovat nepřehledně pestrou rozmanitost, neboť do téhož pojmu zahrnujeme mnoho jednotlivin s individuálními odlišnostmi.

Běžná generalizace, jak se s ní setkáváme v denním životě, je vlastně nedokonalá, povrchní indukce. Máme sklon generalizovat i zkušenosti, které jsme učinili jenom několikrát, ba jen jednou. Takovým způsobem vznikají často předsudky o jiných národech nebo o různých skupinách společnosti, o povoláních apod. Jedna nebo dvě nahodilé nepříjemné zkušenosti s číšníkem nebo s průvodčím v cizím městě disponují nás k odsouzení celého národa. Setkání s představitelem nějakého náboženského vyznání (národa, stavu) rozhoduje často o našem postoji k církvi (nebo jiné skupině), již představuje, i když si souvislost ani neuvědomujeme. Každý ví, jak názor na otázku židovskou, na stav učitelský, na lékaře, na právníky je závislý na osobní zkušenosti generalizované na celou skupinu.

Tohoto přirozeného sklonu ke generalizaci využívá propagátor velmi snadno a v nejrůznějších situacích. Když oslavuje vynikající jedince své skupiny, chce vyvolat přesvědčení, že podobné vlastnosti mají všichni členové jeho skupiny. Naopak zase líčí jednotlivé případy korupce nebo jiné nemorálnosti u protivníka, aby vyvolal dojem, že všichni příslušníci protivného tábora jsou mravně vadní. Ve filmu a časopisech zobrazuje nejlepší stavby a zařízení své země, aby vzbudil dojem, že všechna zařízení země jsou dokonalá. Víme, že státy pro tento účel takové stavby přímo budovaly.

Možnosti využívat generalizace však nejsou neomezené, neboť vlastně každá zpráva, jakkoliv šířená, o straně vlastní nebo nepřátelské vyvolává mimoděk generalizaci u těch, kdo ji slyší. Stačí jen jednou číst, že v určité zemi byla stávka, a za nějaký čas sami mluvíme o tom, že v té zemi jsou neustále stávky. Setkáme se s příslušníkem cizího státu, který svou vládu odsuzuje, a hned si osvojujeme přesvědčení, že v tom státě je obecná nespokojenost. A tak si schematizujeme celý okolní svět. Stačí jen jednou dvakrát mít štěstí v pátek a už jsme sto pokládat pátek za svůj šťastný den. A podobně je to s čísly, se jmény a s čímkoliv.

Generalizace je jedním z prvků, z nichž vznikají předsudky a postoje. Jestliže jsme generalizovali nějakou svou osobní zkušenost na celou skupinu, máme již vůči všem ostatním příslušníkům té skupiny předpojaté stanovisko, předsudek, tj. soud předem hotový, objektivně nepodložený a neověřený. Toto stanovisko bývá úzce spojeno s city a emocemi a vyvolává charakteristické postoje, sklon chovat se určitým ustáleným způsobem. Jakmile se takový předsudek nebo postoj ustálí, nevyvrátí jej ani opětovaná opačná zkušenost, neboť předsudek je zakotven v oblasti citové a zájmové. Opačná zkušenost se přijímá jako výjimka.

Pro propagátora mají předsudky a ostatní ustálené postoje dvojí význam. Především se snaží využít existujících předsudků a postojů pro svou propagandu, neboť ví, že člověk snadno uvěří a snadno přijímá vše, co zapadá do jeho intelektuálního a citového schématu. Viděli jsme, jak snadno lze propagačně využívat předsudků nacionálních a rasových. Ovšem nejzazším cílem propagátorovým je vytvářet předsudky a postoje podle svých záměrů. To je jeho úkolem a zároveň měřítkem jeho úspěchů.

Identifikace je jednou ze základních forem sociální interakce. První podoba identifikace záleží v tom, že dítě se ztotožňuje s matkou a přijímá od ní její gesta, přízvuk hlasu, způsob jednání a později i myšlení a integruje vše jako své vlastní způsoby a součást svého charakteru. Velmi často se stává, že výsledky této interakce se pokládají u dětí za vlastnosti zděděné po rodičích, a věří se, že se dědí i drobná gesta, zvyky a zvláštnosti v chování, ač ve skutečnosti jde o způsoby přejaté od rodičů cestou identifikace. Základem je mechanismus podmíněných reflexů.

Částečná identifikace nastává vždy tam, kde je obdiv a sympatie. Obdivuje-li se dítě staršímu sourozenci nebo dospělému člověku, vzniká v něm podvědomá snaha vyrovnat se mu, a to se projevuje přejímáním znaků vnějšího i vnitřního chování obdivované osoby. Chce-li tedy propagátor využít psychologického jevu identifikace, snaží se pomocí svých propagačních prostředků neustále stavět lidem před oči vybrané vzory a hrdiny, kteří jsou v očích dospělého stejně dokonalí, jako jsou dokonalí rodiče v očích dítěte, a podobně v něm vyvolávají potřeb u identifikace. Tak například chce-li dosáhnout toho, aby mírumilovní občané šli hrdinně do boje, staví jim před oči dokonale vykreslené vzory hrdinů-bojovníků, jde-li o to, zvyšovat pracovní výkonnost, líčí hrdiny nadšené prací a dosahující rekordních výsledků.

Největšího významu nabývá identifikace v absolutních monarchiích a v osobních diktaturách, kde bývá psychologickou základnou celého společenského systému. Propaganda je zde zaměřena k tomu, aby se každý člověk dostal do úzké citové interakce s hlavou státu, jež pro každého nastupuje na místo otce. Rčení jako „otec vlasti“, „tatíček“, „báťuška“, pokud se jich používá o hlavě státu, jsou více než nahodilou metaforou, neboť vyjadřují právě tuto substituční identifikaci, jež nastupuje u dospělého místo identifikace s otcem.

Jiným produktem identifikace je také pocit skupinové totožnosti, myšlení, cítění a vyjadřování v první osobě množného čísla jako „my“. Angličtina pro tento skupinový pocit vytvořila slovo „we-ness“. Identifikace zde probíhá laterálně, horizontálně, a má za následek přejímání vlastností kolektivu. V obou směrech využili identifikace velmi úspěšně vůdcové Třetí říše: vertikální identifikaci měla sloužit idea Vůdce a horizontální identifikaci idea Volksgemeinschaft. Výsledkem byla ztráta individuality u většiny občanů a pro propagátora naprostá snadnost úspěšně šířit jakékoliv ideje a postoje.

Opakem identifikace je psychologická projekce. Jestliže při identifikaci člověk přejímá gesta, city a myšlenky svého vzoru, při projekci naopak promítá své vlastní uvědomělé nebo i podvědomé ideje, city a sklony na druhé. Je-li člověk sám pomlouvačný, přisuzuje tuto vlastnost druhým a tím si jaksi vnitřně ulehčuje. Člověk obviňuje druhé z toho, k čemu sám má sklon a co by si sám tajně přál dělat. Projekce je docela výstižně vyjádřena českým úslovím: Podle sebe soudím tebe. Je však důležité, že projekci provází vnitřní uvolnění, neuvědomělé ospravedlnění před sebou. Proto má propagátor vždy úspěch, když si najde nějakou oběť, na niž promítá všechny hříchy, zlé sklony a úmysly své vlastní strany.

Takový obětní beránek, „Sündenbock“, jakým byli například Židé pro propagandisty nacismu, má nesmírný psychologický význam pro společnost, neboť absorbuje všechno její zlo a pocit viny, umožňuje jí vydržet konflikt svědomí a páchat zlo bez obavy z morálního zhroucení. Existence skupiny, rasy nebo třídy, která je označena a stále líčena jako výlupek a zdroj všeho zla, ospravedlňuje vše, co podniká vládnoucí strana. Vlastní zlo je promítnuto mimo sebe a možný konflikt svědomí je likvidován.

Jiným prostředkem na oklamání svědomí je racionalizace, jež záleží v tom, že se pro určité chování dodatečně vyhledávají dobré důvody, přijatelné pro převládající morálku. Jak vyplývá z povahy věci, uchyluje se propaganda k racionalizaci chování především po iracionálních činech společnosti, po pogromech a násilnostech, po vlně teroru apod., když se vášně a mysli uklidní a vzniká nebezpečí mravních konfliktů ve svědomí lidí, kteří předtím byli propagandou vybičováni k jednání, jež by normálně odmítali. Tato racionalizace prováděná propagandou bývá úspěšná, protože sklon dodatečně rozumově zdůvodňovat chování instinktivní, emocionální a vůbec jakékoliv zájmové jednání je zcela běžnou vlastností každého člověka, takže propaganda tu jen pomáhá člověku shledávat důvody, jimiž by ospravedlnil své chování. Po kulturní regresu, při němž se uvolňují pudy normálně potlačené a lidé se oddávají davovosti, slouží racionalizace k tomu, aby společnost jako celek nabyla opět psychologické rovnováhy, aby překonala morální kocovinu a vykonaní zlo aby se stalo psychologicky snesitelným.

Nejdůležitějším psychologickým prostředkem propagandy je sugesce, neboť při sugesci se přijímají cizí myšlenky a postoje bez přiměřeného logického důvodu a bez věcné evidence. Sugescí obchází se rozumová kontrola a dosahuje se toho, že se přijímají již hotové závěry.

Účinnost sugesce závisí na podmínkách vnitřních i vnějších a dobrý propagátor je má neustále v patrnosti. Vnitřní podmínky jsou jednak fyziologické, jednak psychologické. Nejdůležitějším fyziologickým činitelem při sugesci je únava, psychologickým předpokladem je celek duševního uzpůsobení, všechny předsudky, postoje, názory, emocionální tendence a hlavně psychická podmíněnost z raného věku.

Člověk, který již od dětství byl veden k tomu, aby se bez odporu a bezmyšlenkovitě podroboval autoritě, je pro sugesce zvlášť disponován.

Vnějšími podmínkami sugesce jsou pak všechny prostředky, jimiž se v člověku automaticky vyvolávají dispozice pro autosugesci, od osvětlení, oděvu, hlasového přízvuku a emocionálně zabarvených slov až po prestiž osobnosti a prestiž mlčení.

Sugesce není nějakým zvláštním a samostatným psychickým mechanismem, nýbrž je v podstatě druhem identifikace. Je to nejlépe vidět u sugesce ideomotorické, například když v napínavé situaci při kopané diváci kopou nohami před sebe nebo když zdvihají nohu při pohledu na skok vysoký. Této sugesce používá propagátor tam, kde je pohromadě větší množství lidí. Jestliže část shromáždění začne tleskat, volat, zpívat, pochodovat, strhne ostatní k téže činnosti již pouhou ideomotorickou sugescí. Proto propagátoři s velkou oblibou organizují masové schůze, tábory, sjezdy a jiná shromáždění, v nichž skupina aktivních stoupenců ideomotorickou sugescí strhává indiferentní účastníky.

Nemenší význam má však v propagandě sugesce prestižní. Hlavními nositeli prestiže jsou slavní mužové, umělci nebo odborníci, tedy vynikající odborníci (Pavlov, Mičurin), nebo na druhé straně zase velký počet, většina (mírové hlasování). Otázka prestiže tím ovšem zdaleka není vyčerpána, neboť zdrojem prestiže může být v dané situaci cokoliv. Každý venkovský kulturní pracovník například ví, jakou prestiž má velkoměsto a jak přednáška proslovená hostem z Prahy působí nepoměrně více než stejně hodnotná nebo i hodnotnější přednáška venkovského pracovníka.

Názor většiny má velkou prestiž, jež působí, že jedinec mění své stanovisko pod jejím psychologickým tlakem.

Bylo učiněno zajímavé zjištění při srovnávání prestiže osobností a prestiže většiny, že ve státech demokratických má větší prestiž většina, kdežto ve státech autoritativních osobnost. Je to pochopitelné, neboť účinnost sugesce je závislá, jak jsme řekli, také na dispozici vnitřní, na předsudcích, postojích a hodnoceních, jež bývají do značné míry odrazem kulturního a společenského prostředí.

I praktikové totalitní propagandy si uvědomovali, že propaganda nemůže být pouze nepravdivá, že musí být současně pravdivá i nepravdivá, nemá-li se demaskovat již před účinkem. Lidé nemají ani času ani schopnosti očišťovat pravdu od lži, a proto propagandu přijímají, přestože v srdci o její pravdivosti pochybují. Výsledkem jest, že vzniká nejprve pocit nejistoty o pravdě a posléze lhostejnost k pravdě. U morálně slabších lidí dochází pak k tomu, že přímo schvalují a uznávají za správnou metodu propagační lži a politického podvodu a také sami se přizpůsobují do té míry, že projevují vnější souhlas s věcmi, o nichž nejsou přesvědčeni.

Zdá se, že ovzduší propagandy, jež občané totalitních států denně vsakují všemi póry, vytváří postupem času dva typy lidí. Jde o dvojí mentalitu, již si lidé osvojují, aby se v zájmu života nějak přizpůsobili a mohli existovat ve světě zkreslených a neustále proměnlivých tvarů nepravd a polopravd. Tyto rozdílné účinky propagandy na duševnost jsou dány jednak tím, jaký poměr má jedinec k režimu, zda s ním v zásadě souhlasí či je k němu v odporu, a jednak tím, jaký je jeho dosavadní morální a filosofický postoj.

Člověk, který vcelku souhlasí s režimem, má též sklon přijímat jeho propagandu. Samozřejmě si záhy uvědomí proměnlivost tvrzení propagandy, i to, že dnes se vydává za pravdu to, co se popíralo včera, a naopak se potírá to, co nedávno bylo velebeno.Nicméně povědomí relativnosti propagandy a jejích obsahových i logických protikladů nevyvolá u stoupence režimu takový odpor, aby ji sám u sebe označil pravým jménem, tj. jako lživou, a vyvodil z toho důsledky. Brání mu v tom jednak zájem, který má na režimu, jednak nechuť snášet morální tíseň opozice. Poněvadž však prostý člověk nebývá schopen cynického souhlasu se lží jako prostředkem politického úsilí, uhýbá konfliktu tím, že se sám vnitřně ztotožňuje s relativismem propagandy.

Stává se čistým praktickým typem pragmatisty: to, co se mu dříve jevilo jako lež, přijímá jako funkční pravdu praktickou, jejíž pravdivost je dána prospěšností a může tedy být den ze dne stejně proměnlivá, jako je proměnlivá prospěšnost. Ospravedlněním se stává „dnešek“, anonymní „dnešní doba“, která „vyžaduje“ nebo „přikazuje“. Tuto pragmatickou mentalitu, která přestala být filosofií a stala se v duších lidí životem a praxí, snad nejlépe pochopíme, když si uvědomíme, že podobný sklon mentality se projevuje v poměru k módě. I zde často dochází ke konfliktu mezi estetickým cítěním a módním příkazem doby, ale jedinec přesto proti svému estetickému cítění přehlédne nevkus a neslušivost určité okamžité módy a přizpůsobí se; ba nepřizpůsobí se jen vnějšně, nýbrž i vnitřně v tom smyslu, že se mu každá nová nebo nynější móda jeví jako opravdu vkusná a každá včerejší móda jako nevkusná a směšná.

Není tedy jistě náhodou, že oba hlavní totalitní režimy tohoto století přijaly pragmatismus jako integrální součást své nauky, ať již učinili pravdu a mravnost funkcí zájmů národních nebo třídních. Pragmatická filosofie, která se teoreticky přednáší funkcionářům, dostává se do duší prostých lidí jako psychologický následek propagandy. Byla-li ovšem půda již připravena nějakou formou filosofického pragmatismu, pak oslabení duševní kontinuity pokračuje tím rychleji a propagátor snadněji dosáhne svého cíle, aby občané bez nesnází pokládali za správné a pravdivé, co přinášejí poslední noviny. Pokud jim zdravý lidský rozum ještě říká něco jiného, není jim to už na závadu, neboť si odvykli pokládat za pravdu jen to, co se shoduje se skutečností, a spokojují se s tím, co vypadá, jako by to bylo skutečné, jen když to má znak okamžité prospěšnosti. Pragmatický pluralismus pravd, který před časem zamlžil filosofii a vědu o náboženství (W. James), usazuje se postupně v myslích lidí jako nebezpečná sedlina všech propagačních nepravd a polopravd. Praktický pragmatista již nehledá jasné obrysy skutečnosti, tj. pravdy, nýbrž zvyká si pokládat za skutečnost dočasné předpoklady a jednat tak, jako by byly pravdivé.

Mentalita člověka, který je v odporu k totalitnímu režimu, mění se poněkud jinak. Především je zde zvýšený sklon odmítat propagandu přijímat s podezřením všechny tvrzení, zprávy a nařízení, jež přicházejí od orgánů režimu. V mnohých případech se bystré oko kritického pozorovatele přesvědčí, že předem pojaté podezření bylo oprávněné. Tím se jen ještě zesiluje jeho nedůvěra a podezřívavost, která pak samozřejmě zahrnuje i zprávy pravdivé a především všechny takové zprávy, jejichž pravdivost vůbec ověřit nelze. Trvá-li tento stav dosti dlouho, zesilují se přirozené skeptické sklony mentality a vytvářejí nakonec typ skeptika, který se nejprve bránil propagandě tím, že jejím tvrzením a zprávám zásadně nevěřil, až ponenáhlu cestou podvědomé generalizace přestal věřit jakýmkoli zdrojům informací, i těm, které přicházejí od jeho vlastní strany. Částečná skepse má vždy sklon rozšířit se na skepsi obecnou. Kdo nevěří v dobrotu lidí, začal obyčejně tím, že ztratil víru v jednoho člověka. Avšak skepse je nepřítelem víry. Jakmile dosáhne určité šíře a hloubky, ničí i víru ve vlastní věc a ve vlastní stranu, ba i víru v sebe, podlamuje výbojnost a odolnost, a nezřídka i charakter. Od skepse není daleko k mravnímu cynismu. A tím totalitní propaganda opět dosahuje svého cíle: zlomila odpůrce vnitřně tím, že v něm vyvolala obecnou skepsi. Skeptik není nebezpečný žádnému režimu, nebezpečný je jenom ten, kdo věří v něco jiného.

Praktický pragmatista a skeptik – to jsou v přiměřeném zjednodušení dva základní typy mentality, k níž disponuje totalitní propaganda. Jsou to typy mravně vadné a společensky nežádoucí, typy odosobněné, násilně zbavené vnitřní kontinuity a charakteru. Takoví lidé by nemohli být nositeli demokratické myšlenky a museli by být pro demokracii nejprve převychováni. Demokracie totiž vyžaduje právě opačný typ člověka, člověka odpovědného sobě i těm zákonům a zásadám, ve které věří. Demokracie nemůže být založena na praktickém pragmatismu, rozpadla by se proto, že jí chybí ta hrubá donucovací moc, která si pěstuje a ovládá podle svých záměrů amorální pragmatismus občanů ve státě totalitním. Demokracie však nemůže být budována ani ve skepsi, i když je svou podstatou tolerantní: právě demokratická svoboda totiž vyžaduje silné víry v trvalé hodnoty mravní a v nekonečnou hodnotu člověka, jehož duší nelze směnit ani za celý svět.

Metoda zastírání pravých záměrů bývá uváděna jako hlavní důvod, proč je nutno propagandu eticky odsoudit. Není to však důvod jediný. Stejně jako zastírání cílů a následků jsou v propagandě mravně nepřijatelné i všechny ostatní metody. Propaganda zneužívá iracionálních sil, citů a vášní, psychických automatismů a podmíněných reflexů k cílům, jichž by se jinak nedosáhlo. Vylučuje ve svých obětech to, čím je člověk člověkem, tj. intelekt a svobodnou vůli, užívá záměrně klamu, přetvářky, lichocení, různými psychickými mechanismy vnucuje své představy, znásilňuje mysl člověka sugestivními představami, uměle vyvolávanými city a zdeformovaným jazykem. Zbavuje tak člověka vlastního myšlení a kritické soudnosti, odnímá individualitu, působí zdavovění, nadvládu iracionálna nad intelektem, mýtu nad logem. Konečným a obecným následkem propagandy je postupující snižování inteligenční úrovně národa a nemožnost mezinárodního dorozumění.

Možnosti, které dnes má propaganda v prostředcích technických, vědeckých a organizačních, jsou skličující. Není divu, že někteří myslitelé, kteří pozorují proces odosobnění a zdavovění, vyvolávaný v Evropě na prvém místě propagandou, viděli velmi temné stíny nad zítřkem lidstva. A byl by věru již nejvyšší čas, aby se lidstvo rozhodlo k obraně proti tomuto novému druhu organizovaného zla. Chránit občany před propagandou bude práce stejně obtížná jako záslužná, neboť jakékoliv omezení propagandy zákonem by bylo jen formální a neúčinné. Propagandě bude možno úspěšně a trvale čelit pouze ucelenou výchovou, která neponechává žádných mezer.

Půjde především o výchovu mravní, která bude pěstovat citový odpor k jakékoliv formě lži, neupřímnosti a duševního nátlaku. Půjde o výchovu ke kritičnosti, která nestrpí nepřesné zpravodajství a zpravodajství nesvobodné. A konečně půjde také o cvik v odhalování propagandy, neboť vzdělání samo o sobě není dostatečnou ochranou, jak ukázaly výsledky propagandy u příslušníků inteligence. Snad prospěje tomuto cíli – odhalování a maření propagandy – i náš pokus o rozbor psychologických a technických prostředků propagandy.

(František Marek – Psychologie propagandy. Praha: E-logos – Electronic Journal for Philosophy 2008. ISSN 1211-0442)