Ivan David
13. 1. 2019
„Pokud má být společnost svobodná, musí být spravedlivá…zákony mohou být dobré, špatné, ale musí platit stále a pro všechny. Změna pravidel během procesu je něco, co nesmí nikdy nastat. A když vláda dělá toto, tak jde proti vlastním lidem a rozkládá společnost“. (Milan Knížák citován Zdeňkem Jemelíkem ZDE) Kdo jsou to ti „vlastní lidé“ vlády? Kdo je to ta rozkládaná „společnost“? Proč mají i pro někoho „špatné“ a pro jiné „dobré“ zákony platit „stále“? Jak „spravedlivá“ má být společnost? Podle jakých pravidel? Proč „spravedlivě“ někoho zvýhodňující zákony mají platit stále?
Argumentace použitá v citovaném článku může být přesvědčivá v použitém zúženém kontextu. Tak ho zkusme rozšířit. Na všechny procesy a celou společnost a trochu delší dobu… Kdysi tady skoro pro všechny platila jiná „neměnná“ pravidla. K společensky nejnebezpečnějším pravidlům patřila ochrana „socialistického vlastnictví“ a k nejhorším trestným činům „rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví“. Jestliže někdo ukradl pár pytlů cementu, mohl být odsouzen. Někteří (dojiči socialismu), kteří nakládali se socialistickým vlastnictvím jako by bylo jejich, mohli být odsouzeni, pokud si na ně někdo na vlastní riziko troufl. Společnost to byla nesvobodná. Pak došlo k procesu, který změnil na věčné časy nezměnitelná pravidla. Rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví se změnilo na hlavní bod nové politiky. Rozkrádalo se svobodně, „utíkalo se před právníky“, pravidel bylo málo a měnila se jen velmi pomalu pod tlakem nepřehlédnutelné neúnosnosti. „Takže teď si může každý koupit třeba hotel?“, tázal se redaktor Československé televize. Ano může. Může si na to svobodně půjčit v bance v socialistickém vlastnictví. Vracet to nemusí, protože rozkrádání socialistického vlastnictví už není trestné. Banky po okraj naplněné dluhy byly pak svobodně sanovány z veřejných prostředků a svobodně prodány zahraničním soukromým subjektům jako téměř bezplatný pronájem obchodu s penězi v ČR. Nově banky už jen tak někomu nepůjčí. Ale když se dostanou do úzkých platí ono známé „too big to fall“, příliš velké, aby padly, aby je stát mohl nechat padnout. Vláda je opět bude sanovat z veřejných prostředků a pak opět nechá zprivatizovat. Je to jejich vláda a jejich spravedlnost. Ostatně na těch velkých je závislých mnoho malých, a na těch malých všichni ještě menší. A vláda nechce padnout, ať je čí je.
Ve „spravedlivé společnosti“ je třeba udržovat nízké mzdy a z nich odvozené nízké důchody. Jinak by spravedlivě nemohli svobodně prosperovat ti, pro které se za nízké mzdy pracuje. Ale za nízké mzdy a nízké důchody se toho nedá mnoho koupit zvláště při svobodně vyšponovaných cenách monopolně dodávaných základních komodit. Takže spravedlivě prosperují jenom někteří. Ostatní přežívají, hladem zatím neumírají, vývoj nešel jelcinovským tempem. Na těch ostatních ostatně nezáleží, protože vláda spravedlivě není jejich. Mohou snad něco změnit? Tak proč se jich bát. Stačí jim před volbami dodat nová hesla a stále je opakovat ve svobodných médiích. Tech pár exotů, kteří se to snaží změnit nemá peníze, moc a společný program. Za těchto okolností je společnost stabilní, není rozkládána. Je svoboda, každý si může koupit hotel. Některým se daří, protože se nezdržují plozením dětí a ti, jimž se daří méně, děti neplodí, aby se jim nedařilo ještě méně. Zda zůstanou pravidla neměnná až se zde rozmnoží příchozí, kteří mají svá pravidla, toť otázka. Pokud budou vlády nadále tvořeny sloužícími těch nejsvobodnějších, není nadále třeba pro rozklad společnosti nic dalšího činit. Znovu se prokazuje, jak se Klement Gottwald hluboce mýlil, když prosazoval tezi, že „republika není dojná kráva“, ačkoli věděl, že již byla, jen nevěřil, že zase bude.
A nyní specificky k fotovoltaickým baronům. Protože minulost byla již svobodně rozkradena a současnost je již pravidelně vykrádána vysokými cenami (relativně vzhledem k příjmům těch, kteří se zřejmě svobodně rozhodli, že budou chudí), je třeba vykrádat budoucnost. Vlády tak dlouhodobě činí vytvářením dluhů. Převzaly tuto metodu, protože přece patříme na Západ. Krom toho se vymýšlejí projekty, jak od lidí vybrat peníze, které ještě nevydělali. Nejlepší cestou je růst cen monopolně dodávaných komodit, neboť není úniku (malé děti věří na konkurenční distribuční společnosti). Zde je jedna z příležitostí jak neoliberálně využít náboženství tzv. „neomarxismu“. Jeho součástí je víra v ochranu přírody a využívání obnovitelných zdrojů. Je to geniální. Pěstování řepky a vládou podporovanému přidávání produktů z řepky do paliv je krásný příklad ničení přírody její ochranou. Ještě lepší je fotovoltaika. Přidávání drahé energie do „energetického mixu“ se zvýšením ceny pro spotřebitele (do daleké budoucnosti). Zvláště když ceny energie měly být garantovány, zatímco ceny výrobní technologie prudce klesají. Ten, kdo to vymyslel a ti, kteří to prosadili by měli být zastřeleni za úsvitu jako zemští škůdci. Samozřejmě, byla by to kriminalizace svobodného politického rozhodování. To je ve svobodné zemi nepřípustné. Máme přece svobodu. A tak byla svobodně nastavena pravidla a v Poslanecké sněmovně svobodně odmávána. Pak byla upravena, protože loupež to byla opravdu příliš velkorysá.
A tak snad v rámci svobodného konkurenčního boje bylo obžalováno 10 osob v případu chomutovských fotovoltaických elektráren. Klíčovou otázkou je, zda měla či neměla být vydána licence na jejich provoz o silvestrovské noci 2010. Po mnohaletých mnohakolových soudech byla osvobozena Ing. Alena Vitásková a její zástupkyně Ing. Michaela Schneiderová byla propuštěna z vězení, než se znovu rozhodne. Obě státní úřednice věděly, že stát (který reprezentují) smí činit jen to, co mu zákon ukládá. Jestli tak činily, na to měly soudy nižších instancí dlouho ten názor, že nečinily. Samozřejmě, že ve svobodném státě lze něčí pronásledování svobodně organizovat a soudy pak nezávisle rozhodnou. Soudy jsou stále znepokojeny skutečností, že se soudní znalci ve svých závěrech občas neshodují, ale nijak je nepřekvapuje, že se neshodují soudy mezi sebou. Zákony mají svůj výklad a metody znalců svůj postup, ale i fakta mohou mít svůj výklad a subjektivně různou váhu. Nehledě na úmysly.
Osm odsouzených zůstává ve vězení. Nevím, jak to přesně je, jen nemohu přijmout argumentaci, že jejich podnikání je „too big to fall“, protože živí tisíce lidí. Z opačného pohledu také tisíce zaměstnanců a milióny spotřebitelů energie živí jejich podnikání. A je otázka, nakolik takové podnikání společnosti prospívá a nakolik mu škodí.
Pohled Prof. Milana Knížáka na spravedlnost, svobodu a blaho společnosti se mi jeví jako poněkud zúžený.
