 |
| Plk. vz Ing. Jaroslav Štefec |
Jaroslav Štefec
23. 1. 2019
Zeptal se mě přítel, o co vlastně jde ve vojensko-politickém ping-pongu mezi RF a USA ve věci střel s plochou dráhou letu a vypovězení smlouvy INF. Pokusím se to trochu rozvést. Smlouva INF z roku 1987 mezi tehdejším SSSR a USA si kladla za cíl snížit riziko náhodného vzniku jaderného konfliktu v Evropě cestou likvidace celé jedné třídy prostředků jaderného napadení – zbraní středního a krátkého doletu (Intermediate-Range Nuclear Forces Treaty – proto INF). Zavazovala obě strany k likvidaci ze země odpalovaných balistických střel (raket) GLBM (Ground-Launched Ballistic Missile) a ze země odpalovaných střel s plochou dráhou letu GLCM (Ground-Launched Cruise Missile, odtud také výraz “křižující střely”) s doletem 500 až 5500 km. Střely na lodích a letounové střely se do této kategorie nezapočítávaly.
Smlouva byla jednostranně výhodná pro USA, které v té době měly díky stovkám supermoderních BGM-109 Tomahawk s velmi přesným naváděcím systémem masivní převahu v kategorii z letadel a lodí vypouštěných střel s plochou dráhou letu. SSSR, resp. jeho nástupce, Ruská federace, orientující se především na mobilní raketové systémy, tímto způsobem přišla o celou jednu třídu zbraní, schopných účinně odstrašit a ohrozit případného útočníka. Převaha USA v této oblasti se naplno projevila během obou válek v Zálivu a rovněž při útoku na Srbsko během jugoslávské kampaně NATO, které se ČR zúčastnila již jako plnoprávný člen této organizace.
Od té doby se situace radikálně změnila. Pryč jsou “divoká devadesátá”, a ruská armáda už dávno není tehdejší jelcinovskou smečkou opilců a zoufalců, kteří netušili čí jsou, a co s nimi vlastně bude. Vývoj zcela nových tříd zbraní a rychlá konsolidace ozbrojených sil RF od přelomu století do současnosti zaskočily nejen USA. Nasazení nové generace ruských vysoce přesných střel s plochou dráhou letu Kalibr-M, odpalovaných z lodí a letadel, tak bylo pro naprostou většinu západních expertů doslova šokem. Stejně jako schopnosti raketových systémů 9K72 Iskander verzí M a K, na jejichž odpalovacím zařízení 9P78 se kromě balistických raket s dosahem cca 480 km začala objevovat i vypouštěcí zařízení nových střel s plochou dráhou letu 9M728 s podobným doletem. Ani jedna z těchto zbraní přitom neporušuje zmiňovanou smlouvu z roku 1987.
Američané však (údajně na základě snímků ze zkoušek na polygonu v Kazachstánu) tvrdí, že ruská armáda tajně vybavuje raketové komplety Iskander raketami 9M729 (de facto shodnými s námořními střelami 3M14 Kalibr-M) s doletem 480 až 5470 km, schopnými nést jaderné nálože. Což podle nich smlouvu INF zásadně porušuje. Americká administrativa na základě tohoto kategorického tvrzení, které Rusko ovšem stejně kategoricky popírá, požaduje okamžité ukončení výroby obou typů letounových střel a následnou likvidaci již vyrobených pod přímým dohledem USA. Což je ze strany vedení RF naprosto nepřijatelné.
Důvody nevybíravého amerického tlaku na likvidaci smlouvy INF jsou ovšem daleko hlubší. Ta je v současné době objektivně omezující a stále méně akceptovatelná nejen pro USA, ale i pro Ruskou federaci. Zatímco se totiž RF a USA ostražitě pozorovaly a hlídaly, země nevázané smlouvou INF (což byla např i ČSSR (později jen SR), vlastnící ještě počátkem 90. let raketové systémy 9K714 Oka, ačkoliv v bývalém SSSR již byly zlikvidovány) budovaly díky stále snadnější dostupnosti technologií výroby lehkých proudových motorů, výkonných raketových motorů na TPH, vysoce přesných naváděcích systémů atd. vlastní systémy středního a krátkého dosahu, ať už na bázi raket, nebo letounových střel. Tyto systémy jsou tak v současnosti ve vlastnictví mnoha zemí světa (Británie, Francie, Turecko, …) včetně neevropských jaderných mocností (Čína, Indie, Pákistán, Severní Korea …). Zřejmě právě proto USA zcela promyšleně zvolily takový druhu rétoriky a formy nátlaku na RF, aby je kremelské vedení muselo zákonitě a logicky odmítnout.
Problém je v tom, že smlouva sice znevýhodňuje obě jaderné velmoci, ale zatímco pro RF byla určitou garancí bezpečnosti před nenadálým útokem z území “bobtnající” organizace NATO (Moskva může dnes být zasažena touto třídou zbraní z území některých členských zemí Aliance do 10′), USA se mohou před okamžitým odvetným úderem cítit v relativním bezpečí. Prozatím. V RF totiž mezitím vznikly zcela nové kategorie zbraní, které výrazně eliminují očekávaný efekt vypovězení smlouvy INF. Ať už to jsou často zmiňovaná stomegatunová “torpéda posledního soudu”, hypersonické manévrující jaderné hlavice pro strategické rakety nové generace Siněva, nebo strategické jaderné ponorky třídy Jurij Dolgorukij s raketami Bulava a střelami Kalibr-M.
V dění kolem smlouvy INF navíc začal hrát roli i další faktor, a to náklady. Rusko se vydalo při hledání odpovědi na rostoucí ohrožení ze strany USA a NATO odlišnou cestou, než bývalý SSSR. Budování flotily malých lodí schopných nést velké množství střel s plochou dráhou letu Kalibr-M, modernizace letounů TU-95 a TU-160 a jejich přestavba na nosiče relativně malých a levných střel dalekého dosahu, malé střely s jaderným pohonem, hypersonické systémy Kinžal na modernizovaných letounech MiG-31K a především efektivní využívání principiálně zcela nových systémů radioelektronického boje je neskonale levnější variantou snah USA a dalších západních zemí dosáhnout převahy díky vysoce sofistikovaným, přeelektronizovaným a tudíž vysoce zranitelným “superzbraním”. Což vyčerpává slábnoucí ekonomiky Západu naprosto stejně, jako se to svého času dělo SSSR.
Vypovězení smlouvy INF ze strany USA, k němuž po očekávaném odmítnutí zmíněného ultimáta ruskou stranou naprosto jistě dojde, bohužel stejně jistě povede k odstartování nových závodů ve zbrojení. A co horšího, povede také k výraznému nárůstu hrozby ať už náhodného, nebo úmyslného “selhání pojistek”, neočekávané explozi jaderné munice (budu-li dostatečně paranoidní, možná i neevropského původu) na území některé z evropských jaderných mocností. V takovém případě, i kdyby k jaderné explozi došlo skutečně jen náhodou, by pod tlakem času zřejmě nikdo nepátral po skutečných příčinách. S vysokou pravděpodobností by došlo prakticky okamžitě k výměně jaderných úderů mezi NATO a RF, velmi rychle přerůstající v krátkou, ale ničivou jadernou válku, vedenou na území celého evropského kontinentu (samozřejmě včetně ČR) prakticky bez možnosti rozvinutí pozemních armád. Jejich zásoby, schopnosti a organizovanost by nejspíše posloužily už jen ke zmírnění katastrofální humanitární situace po odeznění konfliktu.
Ve světle těchto skutečností chápu snahy USA donutit evropské země navýšit vojenské rozpočty a více se starat o vlastní obranu. Rozumím také stále častějším vyjádřením vrcholových amerických politiků o postupném stažení nejen z Afghánistánu, ale i z Evropy, a perspektivně rovněž o výrazném omezení angažovanosti USA v evropské části NATO. Ostatně podpis smlouvy o francouzsko-německé spolupráci, akcentující jejich jednotné vystupování v zahraniční a obranné politice, koordinující společné postoje v otázkách EU a NATO a zmiňující společnou obranu v případě napadení tyto dosud většinou pouze “podprahové” zprávy de facto potvrzuje.
Bohužel, na tyto „nové“ trendy doplácí z pozice člena NATO i ČR. Jako ostatní evropské země Aliance jsme i my vehementně tlačeni k navyšování vojenského rozpočtu, nejlépe na 4 (nikoliv 2, to je jen politická rétorika na oblbnutí občanů) % HDP. Ne ovšem kvůli zvyšování vlastní bezpečnosti, ale proto, aby si česká armáda pořizovala za ceny obvykle daleko vyšší než jiné země Aliance „supermoderní“ zbraňové systémy z USA a dalších “starých” členských zemí NATO. Současná česká generalita totiž sice zpravidla nedokáže zavelet ani nastoupené jednotce hradní stráže (čest výjimkám), zato „umí“ bez mrknutí oka nakoupit zbytečné protiletadlové raketové komplety za dvě a půl miliardy, což je cena, dvaapůlkrát převyšující jejich “tržní cenu obvyklou”. Komu připadají “přebytky”, to už je ovšem spíše otázka pro orgány činné v trestním řízení.
Vše nasvědčuje tomu, že je nejvyšší čas začít se připravovat na konec NATO v jeho současné podobě, a přizpůsobit tomu zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku ČR včetně přehodnocení naší účasti v tzv. „spojeneckých misích“. A hlavně je nejvyšší čas vysvětlit to našim „politikům“. Samozřejmě civilizovaně a demokratickými nástroji. Pro mnoho vůdců malých českých politických stran v tomto směru může být velmi poučným studium formování a vzniku strany Likud, ovládající od roku 1977 po celých 15 let zcela suverénně do té doby roztříštěnou a rozhádanou politickou scénu Izraele. Volby se neúprosně blíží.
