Den devátý: Ljubimovka – Eski-Kermen – Aj-Petri – Alupka (kemp)
Ráno balíme. Od auta přibíhají dcerky a překotně oznamují, že na ně nějaká “bába” křičí, že tomu sice nerozumí, ale že asi naše auto překáží v průjezdu. Že je strašně rozčílená. Na parkování si dávám vždy pozor, nenávidím, když jeden řidič zablokuje druhého. Jdu řešit situaci. Není to “bába”, ale dáma středního věku a nekřičí, pouze mi důrazně vysvětluje, že toto místo je vyhrazeno pro hasiče a že to oznamuje tato, ukazuje, cedulka. Měla pravdu, i když cedulka byla dost nečitelná, při parkování neviditelná. Omluvil jsem se, vysvětlil, že už odjíždíme a tudíž se nestane, že plameny zachvátí celý chatičkový tábor “Nostalgie”, což by byla opravdu škoda. Paní se smála a začali jsme klábostit. Došlo až na sušené ryby z Balaklavy, ona se smála ještě víc a já jí tedy daroval celou tu naši hromadu, kterou bychom jinak vyhodili. Byla ráda a chtěla za ně zaplatit, což mi přišlo legrační, a tak jsme se smáli oba a pak ještě druhá dáma, která přišla “pobaltat”, pak přišli i chlapi a nebýt toho, že za pět minut usednu za volant Ladičky, asi by mě smetla jejich přípitková smršť. Mrzelo mě, že odjíždím, s těmi lidmi by byl pěkný den u moře. Byli takoví – normální! (snad jim naše sušené ryby chutnaly, snad věděli, jak je konzumovat, my na to nepřišli dodnes)
Loučím se s mými novými kamarádkami. Asi se už nikdy nepotkáme, ale setkání s nimi bylo příjemné, spontánní, nezapomenutelné.
Hned po ránu šílené vedro, bylo by rozumnější zůstat na pláži, ale my musíme dál, vpřed, za dobrodružstvím!
Rychle zavřít, pustit klimošku a hurá do jeskynního sídliště Eski-Kermen. Nejprve směr Bachčisaraj…
Nejprve dobrou silnicí podél říčky Belbek směrem na Bachčisaraj, ale brzy odbočujeme vpravo a cesta se horší a horší, až nakonec je lepší jet raději po polňačce než kličkovat po zbytcích asfaltu. Opatrně jsme se dokodrcali až na parkoviště pod skalním útesem Eski-Kermen. Venku je nechutné vedro, nikomu se z auta nechce. Eski-Kermen, to jsou pozůstatky dávného skalního osídlení. Platí se rozumné vstupné, za příplatek vás dovezou legendárním “gazíkem” na konec skalního masívu a vy pak jdete jen jednu cestu. My se ale chceme hýbat a také šetříme, tak půjdeme tam vrchem a zpět spodem. Návštěvu Eski-Kermen lze určitě doporučit, pohleďte:
Sice screen z nekvalitního videa, zato pohled na Eski-Kermen v celku. Vlevo dole je parkoviště, kasa a začátek prohlídky, v pravém údolí je možnost ubytování v komfortních chatkách a také jeskyních, viz dále
Vystoupali jsme na hřbet skalního masívu
Z fotky vůbec není cítit to vedro, kvůli kterému se sotva vlečeme
Pohled do “pravého” údolí, kde jsou vidět přístřešky, patřící k chatovému táboru a pěšinky v protější stráni vedou do jeskyní, které jsou dokonale a originálně zařízeny pro bydlení. Kdo chce vědět více, najde na: эски-кермен.рф
Nedalo mi to, abych vám neukázal ty jeskyně. Jsou dvě, jedna menší pro 2 osoby, druhá pro 4. Cena za ubytování s veškerým komfortem je 1 500 rublů za osobu a den
Pokračujeme v prohlídce jeskynního města. Hodně mi to tu připomíná mé milované Drábské světničky v Českém ráji, jen materiál skály je jiný. Není to pískovec, ale kámen tvrdý jak “kermen”
V jeskynním bytě, ze kterého vykukuje Verča, jsme provedli akustickou zkoušku a sice vícehlasým zpěvem písně “Červená se line záře, óhéééň!” Znělo to krásně, zachytil jsem na kameru, ale zatím nevím, jak video dostat na stránku NR. Až na to přijdu, udělám to.
Nikde žádné zábradlí, ale nikdo nepadá. Možná je to bezpečnější, pud sebezáchovy funguje.
Tady jsem si uvědomil, že krymské hory jsou stejným lákadlem, jako moře. To jsem dřív netušil a nikdo mi to neřekl. Tak já vám to tedy říkám: zkombinujte na Krymu moře + hory + městečka!
Eski-Kermen
Stropní otvory snad sloužily jako větráky sýpky (překryté stříškou).
Sýpka. Tyto otvory si zahrály v jednom akčním filmu (“Devátá rota”), ukázka z něho je ve videu o Eski-Kermen od blogerů Olega a Olega na youtube kanálu “Krym udivljajet”, doporučuji a přidávám odkaz. Tam se také kluci spouštějí do místní studny, my jsme si to bez lana netroufli. Jsem s nimi v kontaktu, poslal jsem jim naše video “Červená se line záře”, moc se jim líbilo.
Video:
Verča v sýpce
Duchovní centrum Eski-Kermenu, oltáříček, křtitelnice…
Tady prohlídka končí, sejde se na dolní cestu a po ní pohodlně zpátky. K objevování by tu ale bylo daleko víc!
Teď nás čeká návrat po zoufalé silničce a pak, snad po velké silnici do sedla pod kultovní krymskou horu, korunu Jalty a Alupky, Aj-Petri (1234 m). To jsem ještě nevěděl, že tato silnice sloužila jako test odolnosti sovětských automobilů a od té doby ji asi nikdo nespravoval…
Až k úpatí hor jsme docela frčeli, pak začalo stoupání, první serpentiny a první pasti na mamuta. Když jsme si pomysleli, že tudy nikdo nemůže jezdit, přiblížili jsme se k parkovišti – východisku do “Velkého kaňonu Krymu”, které bylo plné a auta stála i v dlouhých řadách při silnici. Krymčané si na rozbité silnice zvykli, zvykáme si i my. Věřím, že za pět let to bude jiné a věří tomu i oni. Začalo se mostem přes moře, hlavní silniční tepnou přes celý Krym Tavridou, elektrárnami, aeroportem, mešitou, Artekem… bude se pokračovat a dojde i na “alpskou” silničku Bachčisaraj – Aj-Petri – Jalta. “Bolšoj kaňon Kryma” jsme vynechali, teď mě to mrzí, ale tlačil nás čas. Je to další perla poloostrova!
Naše Lada Largus a její sqělý řidič se statečně poprali s dalšími serpentinami a pastmi na mamuty. V jedné zatáčce jsme pili ledovou vodu z vydatného pramene, výbornou, doporučuji, pramen se nedá přehlédnout. Pak se les rozestoupil a my jeli slunečnou planinou, vpravo se nazývá “Petrinské plato”, vlevo “Jaltinské plato”.
Ladička odpočívá v serpentině u pramene
Později jsem viděl video RT právě o tom, jak se tady testovala sovětská auta a radoval jsem se, když jsem zahlédl náš pramen
Vyjeli jsme z lesních serpentin na “Petrinsko-Jalinské plato”
doplněno 2.1.2019 v 16:55
V diskusi jsem našel dotaz na ty bílé polokouličky na kopci, tedy dodatečně přidávám informaci:
Je to “Perepelinaja gora” (Křepelčí hora), 1301 m, které se také přezdívá “Kupola Aj-Petri” nebo “Vejce dinosaurů”. Na mapách bývá napsáno “Observatoř”, ve skutečnosti se jedná o vojenský objekt, oči protivzdušné obrany – radar, samostatnou radiolokační stanici. Počátek stavby v dobách Studené války, kolem 1951. Měly by tam být především komplexy ze sovětské epochy “Oborona”, “Altaj”, “Granica M” a novější ukrajinská “Dášeňka (36DS-6)”, pokud je tam něco ještě novějšího, asi to nebude běžně ke zjištění na internetu. Zdroj info.
konec doplnění
Blížíme se k nejznámější (nikoliv nejvyšší) hoře Aj-Petri (1 234 m)
Vyhlídka v sedle pod Aj-Petri. Najednou je vedro pryč a hodně funí. Holky se dívají, kam uletěla kšiltovka Lence. Zachytila se na skalním výstupku a Verča ji neohroženě zachránila.
Na více místech jsem viděl nějaký nový (zlo)zvyk a sice omotávat větvičky či zábradlí různými pásky, fangličkami. Lidé se dělí na dvě skupiny, jedni to dělají a jiným to vadí. Za námi je skalní koruna Krymu, vrchol Aj-Petri. To modré vlevo je moře, jen to tak nevypadá.
Pohled na druhou stranu – na Jaltu.
V sedle pod Aj-Petri je asi 13 malých restaurací, prý každou provozuje jiná národnost. Všichni nás lákali na pozdní oběd, my jsme to ale neměli v plánu. Pak mě ale nesměle oslovil sympatický borec a já podlehl. Teď jsme všichni rádi, že jsme k nim šli. “Kafe-bar Jyldyz – Na návštěvě u Arsena” nás nadchl. Patří rodině Krymských Tatarů, neobyčejně milých lidí. Sestra sympaťáka nás obsluhovala, u stolu se sedělo v tureckém sedu bez bot, najedli jsme se výborně a do sytosti.
Krymský horský bylinkový čaj, “kompót”, šašliky a další speciality, kopr v sladkokyselých omáčkách… Přišla řeč, s naší milou servírkou Tatarkou, i na okupaci Krymu, ona se usmála, řekla, že je v pohodě a o politiku se nezajímá. Poprosil jsem ji, aby nám k jídlu nám pustila tradiční krymskotatarskou muziku, a tak jsme to měli opravdu stylové. Nakoupili jsme u nich ještě hodně sklenic pověstného ruského (tatarského) “vareňje”. Tady jsem poprvé v životě jedl borovicovou šišku! Vareňje se dělá snad ze všeho (uvařeno v cukru), my pořídili Řecký ořech, Jalovec se šípkem, Levanduli, Jahody, Borovicovou šišku… Na výběr bylo snad 30 druhů, všechny jsme dostali k ochutnání. Když píšu tato písmena, jím předposlední šišku (existují ještě chutě, které možná neznáte).
Kafe-Bar “Jyldyz”, Na návštěvě u Arsena
Naši milí hostitelé
Tatarin
Ze stránky mého sympaťáka Taljata: “Přísahám Aláhovi, neviděl jsem nic překrásnějšího než je úsměv mojí Matky”
Teď ještě vsuvka, rozšiřující učivo: Jak se dělá “vareňje” nejlépe ukáže Máša a medvěd (víte, že díl “Máša vaří kaši” už má přes 3 miliardy shlédnutí?):
Aj-Petri s dobře zapamatovatelnou nadmořskou výškou 1 234 m. Tady je ta výška víc než jinde “nadmořská”, každý si to pohledem na moře může zkontrolovat. Budova se šikmou střechou je horní stanice lanovky, která sem jezdí z Alupky. Má prý i světové “nej” v nejdelším lanovém úseku bez opory. Dole u moře Jalta.
Pro polechtání nervů jsou tu lanové lávky mezi skalními trojzubci hory.
Video o Aj-Petri (i lanovce) od profíků je zde od 1:00 do 6:45
Z Aj-Petri do Jalty už sjíždíme za tmy. Silnička je trochu lepší. Klesáme nekonečnými serpentinami a předjíždějí nás velké dodávky šílenou rychlostí. Vždy jen někdo pronese “To snad nemyslí vážně, to je sebevrah!” Ale nikoho v příkopu jsme nepotkali, asi padají až do moře. U cedule “Jalta” nás zastavuje policejní hlídka. Je to vůbec první setkání s policií na Krymu, později jsem ještě viděl jednoho policistu a víc nic (!!!). Vystoupil jsem z auta, zeptali se mě odkud kam jedeme, mávli rukou a jeli jsme dál.
Alenka s Vasilijem nám doporučili další levný kemp – v Alupce. Najít ho v noci bylo velmi dobrodružné. Když jsem si myslel, že jsme ztraceni na nějakém staveništi zjevně nedostavěného hotelu a zdálo se, že kemp nemůže být ani v okruhu mnoha kilometrů, projel jsem tmavou uličkou a tam bylo náměstíčko a zaparkovaná auta. Za chvíli se potvrdilo, že jsme v kempu. Ubytování je v jakýchsi “unimobuňkách”, prosté, ale s ledničkou, teplými sprchami, slušnou kuchyňkou a – jak jinak: tureckými záchody. Až se rozední, tak se tu porozhlédneme.
