Můj Krym – dvanácté pokračování

6. 1. 2019 – Ďouba

Zpráva o cestě na Krym v červenci 2018

Den třináctý: Rybačje – Alušta (rozhovor s Alenkou) – Sudak, kemp Capsul

Krásné nové ráno. Vykoupeme se a balíme. Jedeme do města Alušta, kde máme v plánu sejít se s blogerkou Alenkou a případně s ní natočit nějaké video. Začínám tedy být lehce nervózní.

Rybačje, naše stany v kempu-nekempu, 20 m od moře. Kdyby fouklo, asi by uletěly, protože jsou postaveny na pláži z jemných kamínků (něco mezi kamínky a pískem) a nebylo možné je spolehlivě ukotvit. Vždy jsme vyhloubili hlubokou jámu, tam teprve zapíchli kolík, jámu zasypali, udupali a navrch dali trochu větších kamenů.

Opravy, protesty a doplnění svědků
Ostatní členové výpravy se podívali na NR (hurá!) a přečetli si mé příspěvky o Krymu. Pro mě jsou to vrchní kontroloři, styděl bych se před nimi za každou napsanou nepřesnost nebo snad dokonce lež. Včera jsem byl požádán, abych upravil na pravou míru tyto dvě věci:

-psal jsem, že mě Verča při prvním pokusu o skok do Číše lásky “strčila”. Má pravdu, nestrčila. V poslední chvíli se mi vytrhla a já už musel skočit sám. Nejhorší by bylo, kdyby mě přidržela. To bych se cestou do vody rozbil o skálu.

-psal jsem o kempu v Rybačje, že jsou tam “špinavé turecké záchody”. Zbytek výpravy protestuje, prý je to velmi nedostačující popis situace. Mají pravdu, to je slabé. Měl jsem napsat, že záchody byly skutečně odporné, nechutné, nepoužitelné. Já je sice použil, ale jsem životem zocelený a otrlý stařec. Zbytek výpravy se uchýlil k využívání služeb placené “tojtojky”, která tam v kempu také někde stála.
Zpět k dnešku:

Při silnicích jsou spousty prodejců ovoce a zeleniny. Koupili jsme na zkoušku čerstvý “inžir”, tedy fíky. Pro velký úspěch ještě přikupujeme. Jsem docela starý, ale čerstvé fíky jsem kupodivu do dnešního dne nejedl. Chutnaly nám a byly překvapivě syté.

Inžir (fík)

Alušta. Máme sraz s Alenkou až po obědě, tedy se jdeme rozvalit na městskou pláž. Do cesty se nám staví taková pěkná pekárnička, kupujeme různé druhy ještě teplých pirožků a hned je likvidujeme a vracíme se zpět a přikupujeme. Kdyby byla taková pekárna v naší ulici, byl bych každodenním klientem a byl bych o pár kil těžší.

Zátiší s budovatelskou mozaikou v Aluště. Kde se flákají sprejeři?

Domlouvám schůzku s Alenkou, nad hlavou mi září hvězda a pokroková mládež mi ukazuje, kudy jít (ke světlým zítřkům).

Městská pláž v Aluště. Bylo narváno, ale já s Verčou jsme se ještě vešli. Mládež vyrazila na vodní hrad (ten byl placený, pláž zadarmo). Z těch prolézaček a popolézaček se vrátili za hodinu s rukama vytahanýma jak opičáci. Holky tvrdily, že vše je tam uděláno pro dvoumetrové jedince, a tak nejvíc dostal zabrat Radek, který je všude musel vytahovat. Ale všichni vypadali spokojeně.

Na pláži měla fungovat sprcha, ale jako na potvoru zrovna dnes stávkovala. Nevadí, zůstaneme slaní, prospívá to kůži (tvrdím já).
Zlobím se na kuřáky, kteří přetloukají vůni moře a ozonu nikotinem. Člověk si vyjde do přírody na čerstvý vzduch… Vzpomínám si, jak začaly prázdniny 2006, já s rodinou jezdil každý den k vodě a pokaždé se vracel domů naštvaný – všude jsem čichal smrad z cigaret. Naštval jsem se a zmizeli jsme do Norska, kde jsme byli v přírodě opravdu, ale opravdu sami. Přešli jsme tenkrát horskou plošinu Hardangervidda, na “těžko”, s batohama hřebetolamama, holky byly ještě mrňavé (10, 4, 2), bylo to drsné a krásné a opravdu nám tam nikdo pod nos nekouřil. Kdyby to někoho zajímalo, najde zde.

Sraz s Alenkou jsme měli u Parku miniatur, ale cestou tam se nám opět do cesty stavěly stovky habadějí restaurací a stánků, že jsme u jednoho kapitulovali a koupili si obří vynikající kebaby. K tomu nějaké zmrzliny a mléčné koktejly. S plnými břichy se potkáváme s Alenkou a Vasilijem. Mají s sebou i maličkou Miu, naše děvčata se zmocňují kočárku, povídáme a kráčíme na nábřeží.

Natočili jsme rozhovor. Moc od toho nečekejte, není to nic světoborného ani objevného, ale pokud máte čas, tak se mrkněte. Udělal jsem titulky. Doporučuji sledovat zrychleně, to víte, než jsem našel vhodné slovíčko, trochu to trvalo. Alenka to sestříhala dohromady s tím, co v Aluště natočila o jednom hotelu (“Golden Resort”), a tak se střídají záběry z hotelu a našeho klábosení. Alenka se dostala do výhody – jako oblíbenou blogerku ji teď zvou do nejrůznějších hotelů a sanatorií, aby o nich udělala reportáž.

Konečně jsem se dostal na jednu stránku společně s Vladimirem Vladimirovičem. O našem rozhovoru se psalo ve více ruských médiích. “Po dovolené v Krymu byl Čech vyděšen z protiruské propagandy v EU”. Zdroj: rusnext

NewsFront: Turista z ČR po rekreaci v Krymu: Žádné tanky tady nejsou. Turista z ČR, na dovolené s rodinou v Krymu, řekl, že stihl navštívit velké množství měst na poloostrově a nikde neviděl žádné tanky a “zelené lidičky”, o kterých nepřestávají hlásat masmédia v jeho zemi. Zdroj

Další info v médiích o videu např. zde nebo zde nebo zde

Několik poznámek k rozhovoru:
-pusťte si to zrychleně, leze to ze mě jak z chlupaté deky, jsou české titulky

-když mluvím o tom, že jsou všude policisté, tanky a armáda se samopaly, je to ironie, ať to někdo nepochopí špatně. My jsme za 2 týdny v Krymu neviděli jediného vojáka, jediné vojenské vozidlo, natož tank nebo třeba obrněný transportér. Tím vůbec netvrdím, že v Krymu nejsou, jsou, samozřejmě. Pouze opakuji, my jsme je za 2 týdny nepotkali, tečka.

Policisty jsme potkali dva, to jsem už psal. Jednou nás zastavila večer dopravní hlídka na kraji Jalty a pak někde stál ještě jeden policista, už nevím, kde to bylo. Zbytek výpravy tvrdí, že viděli policisty tři.

-mluvíme o “tureckých” záchodech, Alenka chvíli nechápe o čem mluvím, až po chvíli jí to dojde. Je jasné, že čtenář NR “turecké” záchody zná, ale doporučuji k přečtení tyto bezvadné info, kde zjistí dokonce správnou techniku defekace a všechny výhody tohoto geniálního vynálezu. Jeden diskutující pod videem napsal:
Этот вид унитаза называется “чаша Генуя”. Этот вид для общественных мест считается более гигиеничным.
Tento typ záchodu se jmenuje “pohár Janova”. Tento druh je pro společné záchody považován za nejvíce hygienický.
Původně jsem myslel, že “Genuja” má něco společného s “genialitou”, ale zjistil jsem, že věc je složitější. Jde o severoitalské město Janov, od toho je krok ke Svatému grálu (číši grálu) a s ním je spojen Janovský pohár. A z toho vzniklo i další pojmenování pro “turecké”, “azijské”, “musulmanské” a v Rusku též záchody nazývané “očko”.

-když říkám, že na Krymu běží obchody v noci a u nás ne, měl jsem na mysli to, že v Krymu jsme neměli žádný problém nakupovat kdykoli a kdekoli v noci, otevřené byly sámošky a všechny restaurace, kavárny, stánky s občerstvením, prostě večer to tam žije, lidé se přesunují z pláží do “hospod”. Pravdou je, že jsem to zjednodušil, u nás, v hojně navštěvovaných rekreačních centrech to také večer žije, možná i samoobsluhy mají prodlouženou otevíračku.

-omylem jsem neodpověděl na Alenčinu otázku, zda na nás nebyli v obchodech hrubí, jestli nás neošidili. Tedy odpovídám teď: nebyli. Prodavači v obchodech jsou někdy unavení a vyžadují hlavně rychlé jednání. Roztají, když zjistí, že nejste místní. Nikde nás neošidili, alespoň o tom nevím. U nás je přes peníze manželka, já už ani nevím jak vypadají. Ani ona nikde neprotestovala.
Když jsem prvně bral benzín, neznal jsem odlišný způsob nákupu. Nejprve se jde dovnitř, tam řeknete, kolik litrů chcete, zaplatíte a obsluha vám poté natankuje. V Jevpatoriji se slečna v benzínce nejprve rozčilovala, že to nevím, pak zjistila, že nejsem místní, smála se a vrátila mi víc než měla, zaokrouhlila silně v můj prospěch. Vysvětlovala to jako omluvu za vstupní nevraživost.
V Jaltě se pohádali mladí s číšníkem v restauraci s velkoplošnou obrazovkou (fotbal). Já ten problém předvídal. Přesto si myslím, že číšník byl blbec a hrubián, ale byl pověstnou výjimkou a znám ho jen z vyprávění.

-mluvili jsme o platech v ČR a na Krymu. Nevysvětloval jsem Alence, že já jako učitel pracuji jen na poloviční úvazek, nebylo to pro informaci o učitelských platech v ČR obecně to podstatné, nepouštěli jsme se do složitého porovnávání “nákupních košů” v ČR a v RF, o tom jsme si povídali až cestou zpět k autu. Také jsme až později probrali snobáckou honičku za posledními modely “ajfounů”, která je podobná tam i u nás.

Tady je “naše” video, 127 438 shlédnutí, 1 305 komentářů, 4,4 tisíc lajků/410 dislajků (k 5. 1. 2019):

Je legrační, že ruští trollové napsali komentáře, že chtějí po Alence předložit důkazy o tom, že jsem Čech. Symbolicky si tak podávají ruku s těmi našimi, jak vidět, hloupost kvete po celém světě a podobá se jako vejce vejci. Nechceš věřit – neuvěříš. A žádný důkaz ti nepomůže.

Rozloučili jsme se s živlem Alenkou, sympaťákem Vasilijem a spící roztomilou Miou (dnes už chodí!), prošli jsme si Aluštu a práskli do koní. Cesta do Sudaku je interesantní, výhledy, zatáčky, nahoru dolů, člověk se nenudí. Radostná zábava i pro řidiče.
Sudak, Nový Svět, horu Sokol a mnoho krásných míst v této oblasti jsme nestihli, začínal nás tlačit čas.
Prioritou je zbrusunový magický Krymský most, starobylé město Kerč, Azovské moře a jeho Generálské pláže. Že na Generálské pláže nedojedeme a málem nám kvůli nim uletí letadlo, to teď ještě netušíme.
Jedeme nocí, za Sudakem odbočujeme a hledáme kemp zvaný Kapsel. V dávných dobách prý jeden z nejoblíbenějších sovětskými dovolenkáři. Občas kolem nás proletí místní řidič – šílenec. Nepatřím k pomalým řidičům, ale řídím se zásadou “jeď tak rychle, jak daleko vidíš” a “přizpůsobuji rychlost stavu a povaze vozovky”. Je tma, bouřka, úzkou silnici tvoří ostrůvky asfaltu, pasti na mamuty a zákeřné boule, které nejsou vidět. Když jsme přebírali Ladičku Largus, sepsali jsme všechny oděrky a škrábanečky na autě. Nechce se mi doplácet za nové. Před námi bliká modrý policejní majáček, ošklivá bouračka dvou aut (jo, to bude to třetí setkání s policií). Lidi, jezděte opatrně, na světě je tak krásně!

Kemp v noci vypadá nadějně. Prší, nechce se nám stavět stany a potřebujeme dobíjet mobily, noťas, foťák… Rozhodujeme se tedy pro “domiky” a jdeme rychle spát.

Rozšiřující učivo:
Přikládám několik obrázků z míst, která jsme nestihli navštívit v oblasti Sudaku, Nového Světa a Koktebelu