Petr Žantovský
24.1.2019 iPrima
Je další z „výročních“ roků. Loni se všechna média mohla přetrhnout, aby se přiživila spíše na trudné než hrdé připomínce srpna 1968, v těchto dnech to zase vypadá, jako by jediným velikánem českých dějin byl Jan Palach. Při vší úctě k svátosti smrti, ta Palachova byla víc než zbytečná. To však ve dnech výročního šílenství říci nahlas znamená vyloučit se navždy z tzv. slušné společnosti.
Také letos máme rok plný výročních dat. Nepochybně bude připomenut pendrekový zákon z roku 1969 a ihned poté si znovu prožijeme listopad osmadevadesátého. Jenomže to už nebude na ulici (alespoň doufám) a nepotrvá to týden, nýbrž v médiích a času to zabere na měsíce.
Ten devítkový rok však skrývá dvě tichá výročí jednoho muže, který by se letos dožil pětasedmdesáti, kdyby nezemřel před rovným čtvrtstoletím. V inspiraci slavným filmem s Dustinem Hoffmanem jsem ho kdysi nazval „malým velkým mužem“. A když dovolíte, hned v úvodu „jeho výročního roku“ jej připomenu, neboť se bojím, že nikdo jiný to v té optice neudělá.
Karel Kryl patří k těm, jichž si vážím, neboť vykonali víc, než museli, a to často navzdory tomu, že to od nich mnozí nežádali a odměňovali je za to zatracováním a vylučováním ze svých domněle důležitých bratrstev. Těch, kteří zapomínali na to, že být velký, znamená dosáhnout k nebi, a ne jen na špičku vlastního nosu, a i to jen občas.
Karel K. se narodil na Hané, ale jeho předkové pocházeli ze severní Moravy, což je země tvrdých hlav, neústupných a neohebných. Jeho dědeček založil a vedl tiskárnu, kde se tiskly na svou dobu unikátní bibliofilie. Bylo to takové dosti vybíravé a kultivované podnikání. Tady někde, z těchto kořenů, v tom krátkém období před šestým rokem života, než rodině tiskárnu sebrali vítězní komunisté, asi přišel ke své vybíravosti a kultivovanosti, vtělované po létech do textů, tak vynalézavě pracujících s rodnou řečí, jejím rytmem, barvami a vůněmi. Karlovy verše vyrůstaly z nejhlubších tradic české poesie, byl v tomto smyslu dědicem Erbena, Máchy, Dyka, jistě i Nezvala z dob, kdy ještě nepsal agitky.
KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Proč jim nevěříme
Právě těmi verši vstoupil do nezapomnění, zvlášť když je zhudebnil, či spíše podtrhnul jejich přirozenou melodičnost, aby si je mohl zazpívat každý, kdo porozuměl. A takových bylo velmi mnoho, zejména v době, kdy byl daleko, v německé emigraci, která mu byla tak těsná. Emigrace byla těsná každému, kdo emigroval z nutnosti, a ne pro kariéru. Každému, kdo srdcem zůstal tady, jen jeho tělo žilo jinde. Možná i proto se Karel nikdy nesžil s německým prostředím, ačkoli velkoměsto, v němž bydlel a pracoval, nazýval s něžnou ironií „Mníškem“.
Je svým způsobem zákonité, že ani doma nebyl vlastně skoro nikdy prorokem. Na sklonku 60. let ještě stačilo vyjít jedno jeho elpíčko a zlidovět pár písní, a pak počátkem 90. let, po jeho návratu, zase – po krátkém a možná i trochu naivním nadechnutí svobodného vzduchu – putoval do ofsajdu. Byl totiž nepohodlný, tamtěm tehdy i těmhle nyní. Jeho vybíravost a neohebnost se nehodila k těm všedním dobám obyčejných křiváků a každodenních lumpárniček, na nichž stojí stabilita světa.
Karel se pohyboval v zámezí, kde kvetla poesie a věřilo se na veliká slova. Na to, že pravda není fráze a poctivost není k smíchu. A přitom právě kvůli těmto hodnotám jeho písničky drnkaly ty statisíce lidí u táboráků a po bytových mejdanech. Možná si v nich hledaly vlastní odvahu, které nebylo dost na klinč s nepřející dobou, ale už to vědomí, že odvaha existuje a že ji někdo má, je posilující. A konec konců i ty Karlovy neumělé vybrnkávky zvyšovaly jeho kredit u obyčejných lidí. Není každý virtuóz, ale čtyři akordy, které mu většinou stačily, aby o ně opřel katedrálu slov, zvládl skoro každý. Proto byl skutečným národním umělcem, takovým, který nepotřebuje diplom od presidenta a velké N na začátku. Umělcem milovaným národem, jenž mu rozuměl, navzdory tomu, že mluvil květnatě a psal, jako by mu sami andělé ty rýmy napovídali.
KOMENTÁŘ PETRA ŽANTOVSKÉHO: Indoktrinace
A stalo se, co se stát muselo: mocní naší epochy jej opět vystrčili do předsíně, protože nesnesli, že se jim směje a říká jim nepříjemné pravdy. Nejvíc Václav Havel, však si ho za to taky mnohokrát podal v proslovech i písních. Ten mocnář, co se v onom slovutném listopadu obklopil kamarilou kývačů a byl tak hloupý, že nepochopil, jak moc každý moudrý panovník potřebuje šaška. Toho, který jediný mu smí beztrestně říci cokoli. Toho, jenž stejně, jako v té Karlově písničce, každého krále přežije.
Kdysi se říkalo, že Gustáv Husák vejde do dějin jako nepodstatný politik z éry Karla Gotta. Vím, je to nemístná nadsázka, která konec konců dosti a neprávem ubližuje spíše Husákovi, než by lichotila Gottovi. Ale kdybych se držel té metafory, pak bych řekl, i s vědomím strašlivého zjednodušení, jež vyslovuji, že Havel byl jen hercem v roli krále, ale Karel K. byl tím šaškem, jenž na celé jeviště vykřikoval to, co jsme si my okolostojící mysleli. Tím, kdo zůstal živý v nás, kteří jsme naslouchali. Nemohl najít srozumění se světem prázdných tváří, neboť vzešel ze zvyků a ideálů, jež prázdné tváře nechápou, a proto neuznávají, a proto potírají, likvidují, a s tím i jejich nositele.
Viděl jsem Karla K. naposledy v malém podzemním divadélku, kde bylo tak patnáct věrných posluchačů. V té době ho rádia nehrála, pro oficiální kruhy neexistoval, jako by jej – zase už – předurčili k zapomnění. Když pak, krátce poté, odcházel vyprovázen tisícovým davem, ke svému „šéfovi“, jak půlkacířsky nazýval toho, k němuž dojde jednou každý, a záleží jen na něm, zda rovný jako topol, i když nevelkého vzrůstu, nebo v předklonu či na kolenou, ptal jsem se sám sebe: kde byly ty zástupy, když je Karel nejvíc potřeboval? Krčily se ve strachu, aby se spojenectvím s ním neušpinily. Zapomněly.
Nedávno na světlo světa přišla o Krylovi kniha Karel mezi námi. Sepsal ji Karlův parťák, písničkář Pavel Foltán, jako velmi osobní svědectví o více i méně těžkých chvílích společného putování těch dvou nomádů s kytarou po vlastech českých v posledním období Karlova života. Je obrazem vlastně normálního živobytí normálních kumštýřů na pokraji (zase už) nenormální doby. Možná je to ze všeho nejvíc i trvalá připomínka oné doby.
A tak v tom krylovském roce lze všem, co ještě nezavřeli oči, uši a duši, co nejvíc paměti. Protože paměť je nejlepší učitelkou rozumu a rádkyní srdce.
Petr Žantovský
