 |
| Jaroslav Kuchař |
ROZHOVOR
30. 1. 2019 ParlamentníListy
„Polarizace ve společnosti probíhá rychlým tempem v celém našem civilizačním okruhu,“ varuje podnikatel a ekonomický poradce Jaroslav Kuchař, který se rovněž aktivně angažuje v politice jako předseda hnutí Cesta. Prvotní příčinou strachu ve společnosti podle něj není premiér Andrej Babiš, nýbrž koncentrace politické a ekonomické moci jakožto hlavní projev globalizace. Tu Kuchař hodnotí příkře: „Nelidský, strojový mechanismus, který většině bere naději, skutečné hodnoty lidství, radost ze života.“
Prezident Zeman pokračuje ve vyhrocené rétorice, když vysvětlil, že nechtěl jít osobně uctít památku Jana Palacha, protože by se na místě piety setkal se svými odpůrci. „Šlo o výraz pohrdání těmito lidmi. Nebylo to kvůli mé kondici,“ prohlásil Zeman. Řekl rovněž, že se snaží vyhýbat setkáním s „blbci“ a „blázny“. „Kdo chce za svoji pravdu nebo za svůj názor bojovat, tak může bojovat pouze živý, když je mrtvý, tak jeho boj ztrácí smysl,“ dodal Zeman. Je to šťastné vyjádření? Nese za vyhrocenou atmosféru v české společnosti odpovědnost spíše prezident Zeman, nebo jeho odpůrci?
Především stojí za povšimnutí, že už téměř každá událost eskaluje do sporů, kde už se jen pokřikuje a nadává. Kdy emoce vypínají rozum. A posilují strach a nenávist. Kam až to povede? V čí prospěch se to děje? Kdo ponese důsledky? Myslím, že takové chování je vysoce neodpovědné od všech protagonistů.
Kdyby to bylo jen u nás, mohli bychom snad nad tím mávnout rukou. Ale polarizace ve společnosti probíhá rychlým tempem v celém našem civilizačním okruhu. Připadá mi, jako by část společnosti vůbec nechtěla vidět vážné negativní trendy, ta druhá zase naskakuje na snadná a radikální (nefunkční) řešení. Strkání hlavy do písku i agrese jsou vcelku spolehlivé cesty do pekla.
Druhá část otázky je hodně filozofická až duchovní. Co je vlastně hrdinství? Je obětování se formou sebevraždy hrdinstvím? Dříve jsem o tom nepochyboval, ale dnes ano. Kdo jsem já (a platí to o každém z nás), abych sám sebe postavil do role zápalné oběti? Nakolik je v tom rozhodnutí neúcta k vlastnímu životu, krutost vůči vlastní osobě, povýšenost a vpravení se do mesiášské role, která mi nebyla přidělena „shůry“ nebo okolnostmi (jak je komu libo), ale ustanovil jsem se do ní sám? Kolik je v takovém činu pýchy či pokory? Netroufám si to posuzovat.
Projevil český národ dostatek úcty k oběti Jana Palacha? Má český národ historickou paměť? Herečka Bára Štěpánová uvedla, že Češi si neváží svobody a její oslavy pro ně nejsou důležité, protože jsou ji schopni za tisíc korun a dobrý jogurt obětovat.
Víte, nástroje našeho odporu proti světské i duchovní vrchnosti v našich dějinách se pohybovaly od ochoty vést ozbrojené střety přes partyzánské metody, skvělou diplomacii až po tzv. často odsuzované „švejkování“. Věděl to nakonec i Reinhard Heydrich: „Češi jsou bezpáteřní a ohební jako proutky, které se pod tlakem skloní, ale švihnou zpět ve chvíli, kdy se to od nich nejmíň čeká.“
V současné velmi nečitelné době, při vědomí toho, jak se začíná manipulovat s dějinami a z dějepisu se stává dějeBIS (tímto pozdravuji Jaroslava Baštu), kdy si výročí uzurpovali naprosto nedůvěryhodné osoby a skupiny, by se měli lidé výrazně projevit? Je to stejné jako se sedmnáctým listopadem. Těžko očekávat od obyčejných lidí nějaké velké nadšení a angažovanost. Povinné jásání či pieta už tady byly. Děkuji, nechci.
Co se týče paní Štěpánové, určitě to myslí dobře. Jenom nerozumí tomu, co se děje. Možná by si sama pro sebe měla vysvětlit, co tou svobodou vlastně myslí. Kdyby odpověď hledala poctivě, možná by příště mluvila jinak.
Jak hodnotit názory psychologů, že exponování činu Jana Palacha ze strany médií mohlo přimět k pokusu o podobnou smrt člověka, který se v Praze upálil v pátek?
Nemám ponětí. „Také“ neznamená „proto“. Tedy že v tomto případě časová souvislost nemusí znamenat vztah příčiny a následku. Co ale stojí za zmínku: Vlk na KosaZostra spočítal, že od sametu proběhlo minimálně 16 sebeupálení. Já věřím tomu, že se člověk rodí optimistickým, mírným a láskyplným. Agrese a sobeckost, ale také zoufalství a beznaděj jsou především plodem tlaku společnosti na jedince, plodem parazitického systému, jehož základní charakteristikou je v současné době rostoucí vliv korporací na politiku a život jednotlivců.
Tyto činy leccos vypovídají o naší době. Nevěřím, že by se všechno dalo svést na těžké psychické poruchy oněch lidí. Predispozice pro psychickou poruchu je stejně aktivována vnějšími impulzy.
Režisér Jan Hřebejk vyzývá, abychom šli do ulic. Jeho slova se objevila i v kalendáři Revue Forum pro rok 2019. Také další umělci upozorňují na strach ve společnosti. Je načase, aby odpůrci vlády hlasitěji promluvili? Jak se díváte na tyto výzvy a k čemu byste vyzval vy?
Tady mne napadá ono biblické: „Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?“ Babiš je v mnoha ohledech problémem této země, ale o řád menším než problémy, které se na nás valí ze zahraničí. A právě tady alespoň v některých případech hraje pozitivní roli, což vysvětluje minimálně část jeho podpory.
Strach ve společnosti? Jeho prvotní příčinou není Babiš, ale současný systém, který právě kulminuje v podobě destruktivní verze globalizace, kde jejím hlavním projevem je obrovská koncentrace ekonomické a politické moci. Nelidský, strojový mechanismus, který většině bere naději, skutečné hodnoty lidství, radost ze života… a vede k sobectví, vypjatému individualismu a boji jako principu chování: „Člověk člověku vlkem.“ Ano, Babiš je „vlk – predátor“, ale … … ….
