Jiří Vyleťal
Oslavné řeči k výročí upálení Jana Palacha byly plné bojování. Za svobodu – rozuměj za kapitalismus, za demokracii – rozuměj za vládu silných a bezohledných a samozřejmě proti totalitě. Rozuměj výhradně té komunistické potažmo putinovské. Vše podle osvědčené šablony rozděl a panuj, přiživuj nenávist.
Nikdo to nečekal. Vlastně nikdo by to čekat ani neměl. Není přece proč. Alespoň takový se nabízí výklad tragické události upálení neznámého člověka u příležitosti oslav padesátého výročí mučednické smrti Jana Palacha. Tedy výklad vládnoucího establishmentu, médií a značné části občanů. Avšak v onom „nikdo to nečekal“ je kromě po třicet let zdejšími elitami vytrubovaného „jsme svobodni, nemáte si nač stěžovat“ skryto cosi, co zdejší elity a občané jim visící na rtech vidět nechtějí: Totiž, že ohromná část našich lidí velmi dobře ví, že vývoj po roce 1989 se od počátku ubírá špatným směrem. A že, což je to nejpodstatnější, není v jejich silách na tom cokoliv změnit. Stejně jako na neblahém vývoji před padesáti lety nemohli nejen občané, ale ani mučednická smrt Jana Palacha nic změnit.
K absolutní oběti
Obětovat dobrovolně život za něco, co se zdá být důležitější než život sám, obětovat jej jako akt odmítnutí životních podmínek diktovaných pozemskou mocí, je čin hodný nejhlubší úcty. Proto se skláním před Janem Palachem a jeho tehdejšími následovníky, před neznámým mužem ze včerejška, před důchodci, kteří si v Řecku před pár lety brali život, když jim instituce ovládané kapitálem naordinovaly bídu a bezvýchodnost. Skláním se před několika neznámými spoluobčany, kteří si také u nás vzali život na protest proti nespravedlivému počínání českých vlád posledních třiceti let. O těch však při výročí Palachova upálení nepadlo ani slovo.
Ano, skláním se před oběťmi svých bližních, v srdci jsem jim nablízku, modlím se za ně, ale s jejich rozhodnutím nesouhlasím. Nemohu přitakat neštěstí a nekonečné bolesti, jež Jan Palach přivodil vlastním rodičům. Nemohu schválit šestinásobnému otci, aby pro ideály, které jsou mu svaté, nechal na pospas osudu mámu s plným domem dětí. Sám bych nikdy nemohl svému synovi přitakat v úmyslu obětovat život za sebevyšší ideály, nechtěl bych pro cokoliv posvátného přijít o svého tátu. Tak a podobně bychom mohli uvažovat o každém případu absolutní oběti.
Jakkoliv uznávám hrdinství těchto svých bližních, nemohu nevidět zbytečnost jejich obětí. Copak by asi Jan Palach učinil či si jen pomyslel dnes, třicet let po naplnění svých ideálů? Vždyť žádná moc se nezastavuje před oběťmi. O to méně moc, ať už násilím či „po demokraticku“ prosazená, k níž absolutní oběti odkazují.
O zbytečnosti lidských pochodní a absolutní oběti vůbec mluví nejvýstižněji křesťanství. Konkrétně Nový zákon a apoštol Pavel. Jediná a oprávněná oběť za veškeré zlo, které v lidstvu po všechny věky působí, už byla přinesena. Za nás za všechny, za ty jakž takž dobré, horší, zlé i za největší zločince. Přinesl ji Ježíš Kristus. Jenom Ježíšovou obětí se svět pohne k lepšímu, žádnými lidskými pochodněmi.
Ptáme se jak? Inu tak, že se Ježíšovým vzorem budeme řídit, že podle něho budeme žít a jednat. Bez donucení, beze strachu z postihu, z vlastní vůle po dobru pro sebe i všechny ostatní. Jiné cesty není. Žádné zákony, žádný politický systém, žádná ideologie, žádné výsledky voleb a dotace, ba ani žádné upalování nezasadí do lidského srdce touhu po dobru, jež bude člověk následovat.
Neupalujme se už, prosím.
Ukradené ideály
Jan Hus se hodil stejně tak výrobcům státotvorných prvorepublikových hesel jako politrukům éry komunismu. Pro republikány byl Hus bojovníkem proti katolické církvi a všemu německému a pro komunisty revolucionářem a prvním z objevitelů škůdcovství téže církve. Nic z toho nikdy pravda nebyla. Podobně tvořivě se u nás dodnes pracuje se svatým Václavem a s nacisty popraveným studentem Janem Opletalem. (Doufejme, že kněze Josefa Toufara nebude po jeho svatořečení čekat totéž.)
Komu se hodí mučednictví Jana Palacha? Nepochybně politickým elitám, které dle pravidla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“ spatřují v mučedníkovi Palachovi bojovníka proti komunismu a za svobodu – rovná se – za kapitalismus. Třetí cesta přece neexistuje, resp. existovat nesmí, protože to by pak nebylo komu pochlebovat a k tomu ještě – nedej Bože – pouštět se do něčeho, co kapitalismus rozhodně není, jako je rovnost, mír srdcí a vzájemná láska mezi lidmi.
Není tedy divu, že oslavné řeči k výročí upálení Jana Palacha byly plné bojování. Za svobodu – rozuměj za kapitalismus, za demokracii – rozuměj za vládu silných a bezohledných a samozřejmě proti totalitě. Rozuměj výhradně té komunistické potažmo putinovské. Vše podle osvědčené šablony rozděl a panuj, přiživuj nenávist.
Závěr
Vraťme se ještě k otázce, co by tomu řekl Jan Palach. Kdyby svůj život neobětoval za ideály svých jednadvaceti let a nic by z nich do dnešního dne neslevil, nikdo by o něm nic nevěděl. Měl by za sebou dílo dobra mezi lidmi, kteří s ním kdy přišli do styku a zachovali si schopnost rozlišovat dobro od zla. Ti lidé by o něm nejspíše mluvili pochvalně a dávali jej za příklad projevů lásky k bližnímu. Možná by nám, pokud by se na něj usmálo mediální štěstí, řekl v pořadu „Jak to vidí“ na ČRo 2 něco kritického na adresu těch, kteří jej dnes vynášejí. Nevynášejí jej ovšem pro čistotu jeho srdce a ideály, jimiž žil, ale jenom proto, že se upálil.
Anebo se ptejme, co si dnes Jan Palach myslí, když na nás hledí z nebe, kam jej Hospodin – jinak to ani být nemůže – s otevřenou náručí přijal. Co si říká, když míjí v pražských ulicích žebráky klečící na zemi s kelímky od jogurtu, když v každém městě, kam vkročí, potkává zubožené lidi bez domova? Co se mu honí hlavou nahlížeje do dušiček dětí, jejichž rodiče nemají na školní obědy? Jak mu je, když prochází svědomím dospělých, kteří v obědech zdarma spatřují trestání pilných a odměňování líných?
Palachův týden 30 let od tzv. sametové revoluce a 50 let od mučednické smrti Jana Palacha přinesl kromě prázdných řečnických výkonů i další upálení. Živou pochodeň neznámého člověka, který je dosud v bezprostředním ohrožení života – a média o něm důsledně mlčí – i další pokus o upálení, jemuž naštěstí zabránili stateční a bdělí policisté. Takovou bilanci patrně nečekal ani ten nejnepřejícnější škarohlíd Palachova výročí.
Kdyby političtí aktéři, kteří stále cítí potřebu se z těch i oněch důvodů k Palachově tragické smrti hlásit, nechali Jana Palacha spát, mohl být jeden život ušetřen. A mohly by být ušetřeny i další životy, které budou zmařeny, pokud si političtí stratégové s oslavami mučedníků ve službách svých zájmů nedají pokoj.
Jan Palach za nic z toho nemůže. Svoji mysl upínal k dobru.
- Ukradená svoboda
- Listopadové mýty a sto let Velké revoluce
- Vítězný Únor
- Jak přemýšlet na Nový rok
- Listopad dnes a manifest “Několik vět” tehdy
- Duch doby nepotřebuje filosofy?
- Jednotná umělecká fronta aneb Všichni za Karlem
- Zpráva o činnosti spolku e-republika v roce 2016
- Vyautovaný Dušek
- Internetem putuje NÁVRH ŘEŠENÍ
