Evropská unie: ideál a reál

(Článek byl napsán ještě před podpis francouzsko-německé smlouvy o prohloubení integrace – pozn. red. NR)
Brexit ovládl evropskou politiku. S pomocí parafráze živého klasika by se dalo říci „stalo se módou sezóny do Evropské unie řádně tepat“. I když se někomu v této chvíli může zdát, že Evropská unie prožívá klinickou smrt, nemusí to znamenat, že umírají ideály evropské integrace. Ty – ať už měly podobu vize unie, konfederace či federace – padly v souboji s realitou již několikrát, ale pokaždé povstaly znovu. Otázkou však je, co z onoho umírání představuje vývojovou tendenci a co pouhou zpětnou vlnu. Zda umírá i sen o zajištění míru v Evropě, který federalisté bránili.

Evropský ostrov

To, že se Velká Británie zapojila do stavby Evropské unie až dvě dekády po začátku jejího formování, vytváří optický klam, že ostrovní království není s ideou evropské integrace spojeno. Jenže v Anglii brexitový zápas mezi federalisty a „izolacionisty“ začal už v 17. století. První diskuse vyvolala práce Williama Penna s příznačným názvem Úvaha o současném i budoucím míru v Evropě prostřednictvím zřízení Evropského sněmu, parlamentu nebo vlády (1693). Následovala další velice zajímavá díla a začalo se formovat britské federalistické hnutí. Zájem o tento projekt narůstal v souvislosti se světovými válkami. K pozoruhodnostem oné doby patří, že nejslavnější meziválečný projekt evropské integrace – idea Panevropy Richarda hraběte Coudenhove-Kalergiho – s Velkou Británií nepočítal. Je příznačné, že k přívržencům panevropské koncepce patřil i Charles de Gaulle, který později jako francouzský prezident svým slavným „Ne“ zablokoval pokus Velké Británie vstoupit do Evropského hospodářského společenství, předchůdce Evropské unie.

Druhá ze světových válek zvedla ve Velké Británii nebývalou vlnu zájmu o federalistické plány. V roce 1938 v Británii vznikla organizace Federální unie spojující intelektuální a politický svět způsobem dnes nevídaným. Ta nejen že měla – s různými výkyvy – až čtyři tisíce členů, ale dokázala při Oxfordské univerzitě založit vlastní Výzkumný institut. V něm mimo jiné působil také ekonom a filosof Friedrich von Hayek, guru českých a slovenských radikálních liberálů. S ideami evropské federace byl spojen i Winston Churchill, jehož návrh Rady Evropy, poprvé zveřejněný v jeho rozhlasovém projevu roku 1943, původně směřoval k federalizaci evropského subkontinentu. Ovšem k Churchillovým konkrétním představám patří rovněž teze, „když si Velká Británie bude muset vybrat mezi Francií a USA, vybere si USA“. Není divu, že dodnes někteří lidé pokládají Velkou Británii za trojského koně USA v Evropě.

Tak trochu stranou od tohoto dění sepsal ve Velké Británii David Mitrany nedoceněnou knihu Fungující mírový systém: argument na podporu funkcionalistického vývoje mezinárodní organizace (1943). V ní doporučoval, zjednodušeně řečeno, nezačínat integraci dohodou státníků, ale mezinárodním propojením ekonomických sektorů a služeb. Úspěchy této sektorové integrace by měly vést k nabalování dalších odvětví, prorůstání integrace do dalších oblastí života. Toto větvení by mělo státníkům postupně a nepozorovaně ukrást státní suverenitu.

Francouzské kořeny

Intelektuální impulzy ke zformování Pennovy koncepce evropské integrace pocházely z Francie. Ještě před filozofujícími vizemi vznikl na bourbonském panovnickém dvoře Velký plán. Jednalo se o projekt vévody ze Sully, ministra krále Jindřicha IV., vzniklý někdy na přelomu 16. a 17. století. Tento slavný plán předpokládal, že prezidentem evropské „křesťanské republiky“ by měl být papež, premiérem zástupce Francie. Ze záplavy francouzských osvícenských traktátů se jako nejpozoruhodnější jeví Projekt věčného míru v Evropě (1713), který sepsal Abbé Saint-Pierre. Podle něho pokusy jednotlivých panovníku o nadvládu nad Evropou jsou neúspěšné, proto je lepší dohodnout se o společné správě Evropy. Tato představa pragmatického ujednání vladařů jako cesta k evropské integraci se stala základem pro většinu dalších návrhů. Ovšem už Jean Jacques Rousseau v rozsáhlém komentáři k této eseji varoval, že vladaři dávají přednost vlastnímu zisku před ziskem obecným a o žádné skutečné dohody neusilují. Uspěchané prosazování ideje sjednocení Evropy označil za riziko, které může vést k obrovskému krveprolití. Sny o Evropě sjednocené rozumem pak pohřbily napoleonské války.

V první polovině 19. století někteří významní intelektuálové a pacifisté nově oživili ideu evropské federace jako uspořádání, které může zaručit mír. Dodnes je v této souvislosti připomínán procítěný projev Victora Huga přednesený na Mírovém kongresu v Paříži roku 1849. Velkou inspirací byla zkušenost z USA, které vznikly tím, že se státy dohodly na vytvoření federace. Jenže přišel šok v podobě občanské války ve Spojených státech, která ukázala, že federace nemusí znamenat mír. Prapor evropské integrace pak po 1. světové válce znovu pozvedl Aristide Briand, francouzský premiér a ministr zahraničí. Ten v září 1929 na toto téma přednesl projev ve Společnosti národů a následující rok sepsal Memorandum o organizaci režimu Evropské federální unie.

Podivná syntéza

Po 2. světové válce přišli přesvědčení francouzští federalisté Jean Monnet či Robert Schuman s praktickou vizí integrace. Z jejich podnětu vyrostlo Evropské společenství uhlí a oceli, Euratom, následně EHS, Evropská společenství a nakonec Evropská unie. Formování EU tedy nezačalo jednorázovým federalistickým rozhodnutím státníků, ale funkcionalistickou sektorovou integrací. Ta po sjednocování politiky kolem uhlí, oceli a jaderné energie postupně nabalovala další a další ekonomické, sociální a politické oblasti. Na stále trvající stavbu Unie lepila další patra, přidávala balkony i altány do zahrady – bez celostní vize budoucí podoby. Zároveň neofunkcionální logika stavby Unie „kradla“ státům suverenitu, aniž mnozí z nadšených státníků tušili, co se děje.

Během téměř sedmi desetiletí vznikla složitá stavba Evropské unie, při jejíž charakteristice se často mluví o byrokratismu a deficitu demokracie. Vyrostla Unie, kde je v jazykovém babylonu poměrně snadné dohodnout se o názvu pomazánkového másla (rozhoduje většina), ale nelze zaujmout společné stanovisko ke kosovskému separatismu (je možné veto). Unie, jejíž Evropský parlament střídavě zasedá v Bruselu a Štrasburku, protože dlouhá desetiletí chybí síla k překonání této absurdní situace. A když je nezbytné rozhodnout o řešení finanční krize na Kypru, je nutná napřed dohoda na geopolitické ose Berlín–Paříž (nikoliv Londýn!), ke které se ostatní mohou či musí přidat. Budova Evropské unii je postavena na poněkud zastřených, ale tradičních geopolitických základech. O tom svědčí i fakt, že brexit s ní sice otřese, ale nezničí ji, zatímco po odchodu Německa či Francie by se zhroutila.

Omyly eurofederalistů

Je nesporné, že idea evropské integrace má silný humanistický náboj. Tento ideál ale obsahuje dva zásadní, v sobě propojené problémy: představu evropských hodnot a teritoriální ohraničení. K tomu, aby se podařilo utvořit nějaké organizované společenství na dobrovolném základě, je nutné mít jednotící ideu. Uvnitř moderního státu to bývala národní idea, která zastřešila a povětšině na vedlejší kolej odsunula sociální, náboženské a další rozpory. Tuto výsadní roli národního cítění nedokážou nahradit obecněji etnicky zaměřené ideje – panslovanství, pangermánství, panarabismus a podobně. Poněkud matoucí je v této souvislosti nová zkušenost s pozoruhodnou anglosaskou solidaritou USA, Velké Británie, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu, která se nedávno osvědčila při sledování německé kancléřky a dnes je využívána při pronásledování firmy Huawei.

K evropskému válečnému šílenství ve 20. století patřilo výběrové vlastenectví („Musíme národ očistit od komunistů, socialistů, Židů a …!“), které bylo organicky spojené s nenávistí k jiným národům. Zdálo se proto, že evropská integrace potřebuje něco jiného, než je riskantní národní idea. První projekty evropské integrace volaly po sjednocení na bázi křesťanství. Dnešní koncept Evropské unie mluví o evropském občanství opřeném o „evropské hodnoty“. Vymezit ale hodnoty pouze teritoriálně znamená nepodřídit je obsahu času. Patří k evropským hodnotám filosof Aristoteles i jeho žák Alexandr Makedonský s dobyvačnými válkami? Patří k nim kardinál Mikuláš Kusánský s myšlenkou, že bůh je jeden, ale projevuje se v různých kulturách různě, i Kladivo na čarodějnice, jedna z prvních v Evropě vytištěných knih? Patří k evropským hodnotám Goethe i Hitler? Patří. Evropské hodnoty jsou hluboce rozpornou umělou kategorií, kterou jen oktrojovaná politická korektnost zužuje na krátkou etapu z historie liberalismu.

Pevnost Evropa

Jestliže idea evropské integrace hovoří o míru na subkontinentu, staví otázku, co s okolím Evropy. Už první „premoderní“ projekt evropské integrace, návrh Smlouvy o nastolení míru v celém křesťanstvu (1464), předložený českým králem Jiřím z Poděbrad, svolával do zbraně křesťany proti rozpínající se Osmanské říši. Sullův Velký plán byl zaměřen proti Tatarům, Turkům, ale i Habsburkům panujícím tehdy ve střední Evropě a na Pyrenejském poloostrově. Většina osvícenských traktátů mlčky akceptovala koloniální politiku. Coudenhove-Kalergi do své Panevropy sice nezahrnul Velkou Británii a Sovětský svaz, ale přidělil k ní notný kus kolonizované Afriky.

Evropská unie žije v iluzi, že se jí toto téma netýká. Nobelovu cenu dostala v roce 2012 za to, že uspořádala poměry uvnitř západní Evropy, a to především demilitarizací francouzsko-německých vztahů. Problém se svým okolím pak Unie zdánlivě řeší začleňováním příhraničních států. To funguje jen tak dlouho, než rozšiřování narazí na velikány, jako je Turecko nebo Rusko, při jejichž zahrnutí by Unie musela změnit či alespoň prodloužit svoji geopolitickou osu.

Evropská unie se tváří jako zespoda vzniklý stát bez armády a policie. Právě to vedlo některé autory k tvrzení, že se jedná o postmoderní instituci. Tím se ale nikterak nezměnily zákonitosti mezinárodní politiky, což otcové Evropské unie velmi dobře věděli. Robert Schuman spoluzakládal NATO a vedl krvavou koloniální válku v Indočíně. Konrad Adenauer, jeho německý partner při projektování evropské integrace, přivedl do Severoatlantické aliance Německo. Jádro Evropské unie patří k jádru NATO, které se nedokáže vymanit z protiruské politiky, ať už v Kremlu vládne kdokoliv. Evropská unie sice vypadá jako organizace, která řeší problémy s okolím tím, že vstřebá pohraniční státy, ovšem napřed musí někdo vyřešit klasické bezpečnostní otázky – třeba bombardováním Jugoslávie letadly NATO, po němž se otevřela otázka vstupu nových balkánských států do Evropské unie. Když klasické bezpečnostní otázky za Evropskou unii nikdo nevyřeší, jako v případě migrace, najednou se zjistí, že není organizací pro reálný život: neumí bránit hranice, protože „evropské hodnoty“ jsou matoucí a byrokratizovaná politika nedokáže předvídat.

Evropská unie není postmoderní organizací zajištující mír. Je jedním ze siamských dvojčat uskupení NATO/EU. Protože Severoatlantická aliance prožívá díky tlaku z Washingtonu krizi, oživuje se idea evropské armády. Její vytvoření by z „postmoderní“ Unie mohlo učinit staromódní říši. Představa evropské armády se dnes povětšině spojuje s potřebou zastavit migrační tlak. Třeba rozestavěním dělostřeleckých baterií na plážích od Řecka až po Španělsko? Skutečným řešením však může být jenom „předsunutá obrana“, která do Afriky a na Blízký východ nevyšle evropskou armádu, ale umnou ekonomickou diplomacii. To by ale znamenalo předělat celou architekturu Evropské unie.

Uskupení NATO/EU nahlíží na své okolí přes brýle klasických velmocenských zájmů, a proto příliš často používá nástroje, které jsou v rozporu s ideály míru. Je zřejmé, že skutečným řešením otázky míru není evropská federace, ale světový stát respektující kulturní suverenitu národů a zajišťující sociální spravedlnost. Jenže k ničemu takovému se lidstvo, které má právě starosti s propojováním umělé inteligence se zbraňovými systémy, ani náhodou nepřibližuje. To však nepopírá význam humanistických ideálů. Ty i nadále pomáhají při orientaci, přiřazují skutečnou hodnotu konkrétním myšlenkám a činům. Ztráta, byť v dané chvíli nereálných humanistických ideálů, by byla ztrátou lidského rozměru politiky.