Zákon nenutí zpravodajské služby zveřejňovat výroční zprávy. Je tedy nutno ocenit jejich otevřenost vůči veřejnosti, že i přes mnohá úskalí chtějí daňovému poplatníkovi něco povědět. Děje se tak ale velmi kostrbatě. Problém je v tom, že počátkem každého roku začnou zpravodajští analytici finalizovat texty výročních zpráv. Jejich „ostrou“, plnohodnotnou verzi pak dostane vláda a prezident, a její neutajenou, „zobecněnou“ verzi dostane veřejnost. Z hlediska zpravodajců je pochopitelné, že se zveřejněním čekají, než si svou zprávu pročtou členové vlády a prezident. Z hlediska veřejnosti to je však notně nekomfortní, protože než se „pupíci“ k těm svým tajným zprávám dostanou, proteče mnoho vody, a výroční zprávy pro veřejnost jsou tou dobou už notně okoralé.
Nadto jde u každé zpravodajské služby v podstatě o dvě různé zprávy, a majestát „pupíků“ by tedy neutrpěl, kdyby veřejnost dostala svou neutajenou zprávu současně s tou jejich tajnou. Novináři by o čerstvé novince začali hned psát, a tak by si třeba „pupíci“ přečetli i tu svou o něco dříve, což by vůbec nebylo špatně. To by však bylo možné jen v případě, že by politici pochopili, že kromě hybridních řečí o hybridní válce proti hybridním hrozbám by také mohli udělat něco kloudného. Veřejnost by se tak v záplavě nejrůznějších informací seznámila i s informacemi, získávanými a zpracovávanými sice specifickým, nicméně tradičním, snad by se dalo říci až konzervativním způsobem, a to institucemi, které nejsou (doufejme) aktéry ani ekonomického, ani politického boje.
Komentování a čtení téměř rok starých výročních zpravodajských zpráv o událostech starých až dva roky totiž vyžaduje erudici hodnou kvalifikovaných historiků, neboť komentátor i čtenář by se měl kvůli správnému pochopení textu zprávy vcítit o rok zpátky a dělat, že neví, co se od té doby stalo.
Příjemné překvapení
Již v Základních informacích Výroční zprávy je vhodné nepřehlédnout krátkou, leč důležitou zmínku. VZ začalo v rámci NATO vytvářet Satelitní centrum, které je součástí takzvaného IMINT (Imagery Intelligence), neboli obrazového zpravodajství. To bude kromě podpory vojenských struktur spolupracovat i se státními institucemi. A zde je pointa: patří sem i Integrovaný záchranný systém.
V době po ukončení studené války začaly zpravodajské služby trpět „ztrátou identity“ (kromě průmyslové špionáže, která byla, je a bude nezpochybnitelným evergreenem). A tak se zpravodajci začali vracet k tradičním protivníkům (rusky už uměli, arabsky se učit jim bylo zatěžko a o čínštině nechtějí ani slyšet). V současnosti lze těžko přehlédnout leckdy až utrápené hledání nepřítele i tam, kde není. Začínají se objevovat různé „hybridní“ hrozby, proti nimž je nutno bojovat, a to za značných nákladů, ale soupeř je údajně tak sofistikovaný, že průběh boje vlastně nelze kontrolovat. Důsledkem je vyčerpání imunitních kapacit státu, což se pak fatálně projeví při reálném ohrožení.
Proč ten předchozí odstavec? Protože takovéto nezodpovědné hrátky jsou financovány z rozpočtů zemí, které jsou kvůli zdivočelému počasí stále častěji vystavovány různým živelným pohromám až katastrofám. Při záchraně lidských životů jsou pak vojáci se svou technikou naprosto nedocenitelnou pomocí, tím více, čím je situace těžší. Nezřídka se však dočteme, jak se záchranáři nemohou ani s použitím dobré techniky dostat na místa katastrof, anebo že k přesunu k nim chybějí kapacity. A státy namísto posilování záchranných kapacit pro případ reálných hrozeb zesilují ničivou sílu proti nepravděpodobným, někdy zcela vybájeným hrozbám. Drobná zmínka o podpoře integrovaného záchranného systému obrazovým zpravodajstvím tak ve mně vybudila jiskru naděje, že se ještě nezbláznil celý svět.
Geopolitická situace
VZ opět nezklamalo a lze si jen přát, aby mu tato kondice dlouho vydržela. Čtěme: „Spojené státy americké už pravděpodobně nejsou jedinou velmocí, která disponuje takovými vojenskými technologiemi a prostředky, jimž by jiná velmoc nemohla konkurovat. Na druhé straně žádná mocnost nemá na to, aby zastávala roli jediného globálního hegemona.“
Je tu však ještě jedna rovina, kterou jako outsider, co se týče vojenské techniky, jen dovozuji. Jde totiž o to, že přečte-li si první citovanou větu vojenský expert, bude mu zřejmě jasné, co všechno se za tím skrývá, a jaké to má vojenské až geopolitické důsledky. Pokládám tuto větu z celé této výroční zprávy za nejdůležitější, protože naznačuje – zcela v souladu s prvním článkem Washingtonské smlouvy, základním dokumentem NATO – že nám zbývá jedině řešit spory jednáním.
Operativní situace
Blízký východ je popsán neideologicky a jde opět trochu pod kůži. V této souvislosti je třeba číst a srovnávat, aby bylo zřejmé i to, co není napsáno. To však mediální mainstream nedělá, možná to ani neumí, prostě vyhýbá se jakémukoliv porovnání (jeden z definičních znaků protagonistů hybridní války: pokřikují zpoza plenty, konfrontace se bojí jak čert kříže).
O co jde v této souvislosti? VZ konstatuje v Sýrii vojenskou přítomnost ruskou i americkou, ale po pravdě je jen u ruské napsáno, že má legální základ. Krom toho VZ konstatuje negativní vliv na bezpečnostní situaci, daný soupeřením regionálních a globálních mocností, které se maskuje bojem proti terorismu. A navíc si u Spojenými státy hýčkané Saúdské Arábie dovolí konstatovat její vměšování do vnitřní politiky Libanonu (o jejím brutálním vměšování do Jemenu a o důsledcích kauzy Chášukdží budeme asi číst až za rok).
V Afghánistánu VZ konstatuje pozitivní i negativní trendy. Negativní byl rozsah území, kontrolovaného Tálibánem, pozitivní bylo, že nové přírůstky nebyl schopen udržet. Americká vláda se snažila diplomatickým tlakem snížit pákistánskou podporu afghánským protivládním silám, ale nebyla úspěšná.
Situace v Africe je pojednána z hlediska terorismu. Je tu naznačena i problematika organizovaného zločinu, ale zejména v této souvislosti zcela postrádám analýzu vzniku migračních vln. (Migrační cesty jsou zhruba popsány dále, v samostatné kapitolce.)
Balkán býval zpravodajsky velmi dobře probádán, a zdá se, že dobrý přehled VZ udržuje i nadále. Vychází mu, že situace je nestabilní, přetrvávají různě intenzivní, avšak převážně poziční boje, nikoliv s bezprostředním náznakem konfliktu horkého (což vývoj od expedice Výroční zprávy potvrzuje).
Co se Ukrajiny týče, VZ na rozdíl od servilního mainstreamu konstatuje, že minské dohody neplní ani jedna strana konfliktu. Přetrvávají tam hluboké vnitropolitické, ekonomické a sociální problémy.
(V této souvislosti je pikantní zmínka v knize Yvonnicka Denoëla „Černá kniha CIA“, že již v roce 1954, po převratu v Guatemale, dostali Američané lekci, že jejich intervence v cizích zemích přivádějí k moci neústupné, nenasytné a zkorumpované spojence. A že stejnou chybu zopakovali ve Vietnamu, v Íránu a jinde. Vzpomeneme-li si na Nulandovou zmíněných 5 miliard dolarů, napumpovaných do Ukrajiny, můžeme tu řadu zemí směle doplnit.)
Že Rusko usiluje o dosažení většího respektu na globální šachovnici, je „stará vesta“. Zajímavé však je, jak uvádí VZ, že nenavyšuje tabulkové počty v armádě, a téměř šokující je snížení ruských obranných výdajů oproti roku 2016 o čtvrtinu.
To je obzvláště zajímavé ve srovnání s bobtnajícím americkým zbrojním rozpočtem (které u nás udělá málokdo), a zejména s toutéž položkou čínskou. Z vývoje ekonomiky soudě, chová se jak Rusko, tak Čína podle svých možností. Američané si na zbrojení zřejmě zase půjčí (v Číně). Konsekvence nechme dopočítat ekonomům a geopolitikům.
Kromě teritoriálního zaměření je Výroční zpráva členěna též podle sledovaných problematik. Jejich spektrum je stálé – proliferace zbraní hromadného ničení a technologií dvojího užití, obchod zbrojním materiálem, kybernetické hrozby, terorismus, extremismus (to je záležitost kontrarozvědné složky VZ), migrace, působení cizích zpravodajských služeb (setrvalá úroveň, žádné strašidelné eskalace), sledování akvizičního procesu AČR. Žádná senzace se podle VZ v těchto oblastech nekonala.
Další činnost
VZ se též podílelo na charitativní pomoci a publikovalo studii o Vojenském zpravodajství ve třicátých letech (v souvislosti s aktuálním stoletým výročím založení vojenského zpravodajství).
V oblasti vzdělávání se Vojenskému zpravodajství naskýtá výtečná možnost, jak odkázat mezi bonmoty slavnou větu Johna Hughese-Wilsona, že „vojenská zpravodajská služba (military intelligence) obsahuje vnitřní rozpor“. Nad VZ totiž stále visí stín, způsobený bývalým vedením, které ve vztahu k premiérově manželce sice prokázalo „military“ (zejména kázeň), avšak po „intelligence“ ani stopy.
Slavný novinář Karl Kraus nám pomůže se trochu zorientovat:
„Těžko bývá v umění rozeznat pravost od podvodu. Podvod se pozná nejvýš tak, že pravost přehání. Pravost zas nejvýš tak, že na ni obecenstvo nenalítne.“
Některé dezinformace je však lehko vyvrátit, ale nikdo o tom nechce slyšet, ba mnozí se jimi dobře živí. Příkladem může být tuplovaný fake, šířený i mnoha politiky, ba dokonce členy vlády. Základní listina NATO, Washingtonská smlouva, prý obsahuje v pátém článku závazek vzájemné vojenské pomoci.
Ten tuplovaný fake je v tom, že pátý článek neobsahuje žádný závazek, pouze konstatování, že se státy dohodly, že v případě napadení jednoho z nich zváží charakter vzájemné pomoci, včetně vojenské.
Naproti tomu je zcela zamlčován skutečný závazek, vyplývající z prvního článku, že všechny spory budou státy NATO řešit mírovými prostředky a zdrží se hrozby silou.
VZ by mohlo přispět analytickými a pedagogickými schopnostmi svých příslušníků ke všeobecné kultivaci jak veřejnosti, tak především politiků, zejména uspořádáním konference a/nebo vydáním studie, jejímž předmětem by byla analýza textu Washingtonské smlouvy a audit jejího plnění členskými státy NATO. K tomu by se hodila i veřejná rozprava o hybridních způsobech studeného válčení, která by se však sama nebyla hybridně zaměřena jenom jedním směrem.
Vneslo by to konečně trochu důstojnosti do problematiky, která je strašidelně ideologizována. Protože máme-li spoustu řečí o křesťanských základech evropské civilizace, měli bychom především vyjmout fake z úst svých dříve, než začneme mluvit o fake news v ústech jiných.
VZ by tak velmi příhodně napomohla tomu, aby česká zahraniční politika zaujala své místo ve světě a v historii tím, že by se významně podílela na řešení nejpalčivějších problémů světa, k nimž bezpochyby patří manipulace se strachem a zvyšování napětí. Není totiž důstojnější role pro člověka, než přispívat ke snižování napětí, ukončování konfliktů tak, aby v sobě již neobsahovaly zárodky konfliktů příštích, a navazování atmosféry důvěry. Ostatně jinou cestu před sebou lidstvo ani nemá.
