Jiří Vyleťal
Psát o Vánocích a při tom si myslet, že napíši něco, co tisíckrát přede mnou napsáno nebylo, je pošetilost. A přejít Vánoce beze slov, když se celý rok píše o kde čem, to zavání nevšímavostí a přezíravostí. Pišme tedy o Vánocích a nestyďme se, že se budeme opakovat.
Jeden moudrý člověk, který za svůj život napsal řadu knih s křesťanskou tématikou, když měl hotovu tu poslední, připsal na její obálku: „Jen tehdy, vstal-li Ježíš z mrtvých, událo se opravdu cosi nového, co mění svět i lidskou situaci.“ My bychom tu větu mohli mírně parafrázovat: „Jen tehdy, narodil-li se Ježíš, událo se opravdu cosi nového, co mění svět i lidskou situaci.“
A skutečně, je ještě něco podstatnějšího pro postavení člověka na této zemi, než Ježíšovo zrození a zmrtvýchvstání? Jsou to snad převratné společenské změny? Ale kdepak, kolik jich jen bylo, válek, revolucí, příměří a křehkých mírů, obětí, slz a nekonečných bolestí. Přinesly snad nějakou podstatnou změnu? Vždyť jsme se z nich snad vůbec nepoučili. A co věda, technika, objevy, lety do vesmíru, ty ohromné úspěchy našich posledních staletí? Co ty přinesly zásadního? Vždyť ani hlad nedokázaly odstranit a své přednostní využití našly pokaždé ve zbrojařství, jehož smysl je ničit a zabíjet. Jistěže bychom mohli podobným tvrzením oponovat např. výčtem úspěchů ve zdravotnictví. Ano, žijeme déle, ale žije se nám lépe, bezstarostněji a šťastněji? A potom, přemohli jsme naším zdravotnictvím smrt? Tedy to nejzávažnější, co nás trápí a před čím se strachujeme, co svět je světem? Kdepak, ani vyspělým zdravotnictvím, z něhož má nadto užitek pouze úzká skupina obyvatel naší planety, se lidská situace nezměnila.
A pak náhle přijdou Vánoce. Až na pár starozákonních mudrců je nikdo nečekal. V jeslích, kdesi v Betlémě, v místě, kde je ustájen dobytek, se narodí dítě. A tu se rázem stane něco nového. Dětí se toho dne v Palestině narodí mnoho a do daleko lepších podmínek, ale dítě z chléva v Betlémě je jedinečné. Lidé oné doby žijící ve věčném koloběhu vzniku a zániku, jak to zakoušíme i my, poznali v betlémské události něco, co začarovaný kruh stvoření a zmaru přeťalo. Objevila se před nimi cesta ven. Z bolesti ke štěstí, z utrpení k blaženosti a ze smrti, s níž smířit nelze se, k věčnému životu. Lidem se narodil Spasitel, dítě Ježíš Kristus.
Od chvíle zrození Ježíše se my lidé ze zemí obeznámených s vánočním příběhem dělíme na dvě skupiny. Na ty, kteří Ježíšovo zrození i vše, co v Ježíšově životě následovalo, považují za pravdivé, a na ty, kteří poselství Vánoc a tím i vše ostatní pokládají za sice velmi poutavý, avšak vybájený příběh. Na tomto rozdělení je zvláštní, že jedni i druzí Vánoce slaví. Jen považme, že i na frontových bojištích o Vánocích utichaly zbraně. Což není důkazem lidských kvalit – vždyť po Vánocích se znepřátelené strany do sebe zase pustily – ale důkazem, že Ježíš přináší mezi lid pokoj, mír a nakonec i spásu. (Pokud to lidé vůbec chtějí, že?) Těch důkazů, že příchodem Ježíše Krista do světa lidí se lidské postavení vůči stvořenému světu radikálně mění, je ovšem víc.
Zůstaneme-li u Vánoc, pak jenom ta zvláštnost, že příběh o zrození Ježíše Krista i úcta, s níž k Ježíšovi přistupujeme, jsou s námi už dvě tisíciletí. Nezdá se, že by cokoliv z toho ochabovalo. Často si říkám, jaká to zvláštní síla, že křesťanství, které se rodí vlastně také o Vánocích, nás stále oslovuje, že na něm není nic zastaralého. Kde jsou všechny ty filosofické koncepty, ideologie a světové názory, které jsme se učili ve školách, v nichž o vánočním příběhu nepadlo ani slovo, anebo padlo, ale jen jako o poutavé historce? Zrozením v Betlémě začíná pozemské putování člověka, který je takový, jaký chtěl Bůh, abychom byli všichni. Není v tom skryté uznání Ježíše za věčný vzor lidství?
Nebo křesťanství jako takové. Kolika zdary i nezdary prošlo. Kolik vládců kdejakých říší mu naházelo klacky pod nohy a kolika závažných omylů se církevní hodnostáři dopustili, když věci Boží prosazovali světskou mocí? Kolik věřících lidí – i nás obyčejných křesťanů – mu dělalo jenom ostudu. A ono to křesťanství tu stále je a stále oslovuje staré, mladé i ty, co se teprve narodí. Všimněme si, že papež František i papežové, kteří tu byli před ním (nepočítám papeže z dávného středověku, kteří zklamali; to už je ale opravdu hodně dávno), jsou nejuznávanějšími a nejdůvěryhodnějšími lidmi této planety. Není i to důkazem, že učení, s nímž Ježíš Kristus přišel mezi nás, otevřelo člověku horizont přesahující jeho dosavadní představu o lidském životě a jeho konečnosti?
O Vánocích se opravdu mění i v našem všednodenním chování cosi podstatného. Škoda, že často jenom na chvíli. O Štědrém dnu a ještě na Boží hod i na svátek svatého Štěpána k sobě máme nějak blíž. Vycházíme spolu o poznání lépe, což by Vánoce, pokud by byly pouhou pohádkou, sotva mohly způsobit. Auta jezdí pomaleji, dávají si navzájem přednost a skoro se nepředjíždí. Chodíme po výstavách betlémů a netlačíme se tam. Děláme místo jeden druhému. Na Štědrý večer se vydáváme na půlnoční a často je to jediná mše svatá, jíž se v tom roce účastníme. My katolíci, kteří na mši chodíme týden co týden, takovým návštěvníkům říkáme jednoročáci. Leč nemyslíme to vůbec hanlivě. Spíš se radujeme, že se alespoň jednou za rok naše sestry a bratři do kostela vypravili, přičemž v skrytu doufáme, že se jim to v příštím roce podaří častěji. Což se tu a tam také stane. No, neříkejme, že se v takovém jednoročákovi, který po Silvestru začne do kostela chodit častěji, neodehrála změna podstaty. Anebo chodíme na „rybovku“. Náš kostel je na Rybovu mši nacpán tak, že kdybyste z kůru dolů hodili hrášek, na zem nepropadne. Mladší s úsměvem ve tváři uvolňují místa starším a venku před kostelem, pokud není velká zima, stojí další houf. Vánoce mají zkrátka tajuplnou moc.
Když Ježíš, Spasitel zrozený o Vánocích, z tohoto světa odcházel nazpět ke svému otci, k Pánu Bohu, slíbil nám, že se vrátí znovu. Že přijde podruhé, aby své dílo spásy, které začíná o Vánocích a má svůj vrchol o Velikonocích, dokončil. Neřekl, kdy přijde – asi věděl dobře proč – a tím nám naznačil, že dobří, jako byl on, se máme snažit být pořád. A to je jedno z tajemství Vánoc, o kterém se tolik nemluví. Totiž, že Vánoce i s adventem, který jim předchází, znamenají nejen Ježíšův první příchod, ale i jeho druhý příchod, jímž je konečná spása a přemožení smrti.
Až se budeme letos radovat z Vánoc, tak jako se z narození nemluvňátka radovali Maria a Josef, pamatujme, že se tím stalo něco naprosto výjimečného. A také, že se něco výjimečného stalo i o Velikonocích. A kalendář na příští rok si předznamenejme velkým otazníkem, aby nám připomínal, že slíbený druhý Ježíšův příchod může nastat i v roce 2019.
Požehnané Vánoce 2018.
