Ukrajinské události od nejstarší doby (2. část)

Patrick Ungermann
19. 12. 2018
1. část ZDE
Co byla Oranžová revoluce: 22. listopadu 2004 došlo po druhém kole ukrajinských prezidentských voleb ke sčítání hlasů. O přízeň voličů se utkali dva Viktorové. Viktor, znamená vítěz. Ústřední volební komise ohlásila výsledky voleb 24. listopadu. Nejdřív zvítězil vládní kandidát Viktor Janukovič se 49, 46% hlasů. Opozice, která chtěla na post prezidenta dosadit prozápadního Viktora Juščenka, podala na průběh voleb řadu stížností, ale nezůstala u stížností. Kritici voleb uspořádali na západě Ukrajiny řadu demonstrací. Zvlášť silně protestovali ve Lvově i v samotném Kyjevu. V dalším sledu událostí prohlásila opozice v parlamentu za prezidenta Viktora Juščenka.


Dosavadní prezident Leonid Danylovyč Kučma přečetl prohlášení, že proti svému znepokojenému lidu nepoužije sílu. Ve městě Lvov převzala moc opoziční rada. Následovala generální stávka. To už v Kyjevě demonstrovali stoupenci Viktora Janukoviče, ochotného více spolupracovat s Moskvou. Město Doněck už tehdy nesouhlasilo s prováděním opozičního převratu. Sedmdesát tisíc tamních demonstrantů vyhlásilo, že v případě převratu se vypíše referendum o vyhlášení autonomie Donbasu. Jeden z čelních představitelů „Oranžové revoluce“, který vystupoval na padesátitisícových demonstracích v Kyjevu, byl velkopodnikatel v čokoládě Petro Porošenko.

Petro Olexijovyč Porošenko byl mezi lety 2007 a 2014 členem Ukrajinské národní bankovní rady. Nakonec, proč by měl sedmý nejbohatší Ukrajinec, vlastník televizního programu Kanál 5, sedět stranou peněžního toku? A tak vedl v parlamentu výbor pro finance a bankovnictví. 7. června 2014 se stal pátým prezidentem Ukrajiny. Slib, že prodá své podniky, nesplnil, podnikatelskou činnost spíš zněkolikanásobil.

Představitelé Evropské unie a vojenského spolku NATO si přejí, aby jejich instituce na Ukrajině působily, jenže si zatím nepřejí rozpad země. Už při rozhovorech s „oranžovým“ prezidentským kandidátem Viktorem Andrijovyčem Juščenkem se západní představitelé začali do ukrajinských událostí vměšovat. Před tím je varoval ruský prezident Vladimír Putin. Prostředníkem mezi znesvářenými stranami v zemi byl nakonec polský prezident Aleksander Kwaśniewski.

Opozice si chtěla do budoucna pojistit vítězství změnami volebního řádu. Nejvyšší soud pod nátlakem nakonec rozhodl, že se bude konat další kolo prezidentských voleb. Stoupenci Viktora Juščenka potom přestali blokovat vládní budovy. Juščenko v následujícím kole prezidentských voleb zvítězil nad Janukovyčem o 7% hlasů. Teď zase posílali na průběh voleb stížnosti stoupenci provládního Viktora Janukovyče. A znovu stížnosti nikdo nebral v potaz.

Uběhlo šest let a rodák z Doněcké oblasti Viktor Fedorovič Janukovyč se stal ukrajinským prezidentem. Zakarpatí, východ země, jih a Krym volily především Janukovyče. Jeho neúspěšnou protikandidátkou tehdy byla Julija Volodymyrivna Tymošenková, bývalá krátkodobá předsedkyně ukrajinské vlády, významná podporovatelka „Oranžové revoluce“. V listopadu 2013, po předchozím jednání v Bruselu, odmítl Janukovyč podepsat smlouvu o spolupráci s Evropskou unií. Proti očekávání přitom nepovažoval vyjednávání s Moskvou za to nejdůležitější v ukrajinské zahraniční politice. Dlužno dodat, že je takový nepsaný zvyk, že spolupráce s EU vede každou evropskou zemi dříve či později ke členství v Unii. Myslím, že Viktor Janukovyč nebyl nutně proruský prezident. Spíš hodlal pro Ukrajinu získat jistou míru svéprávnosti.

Euromajdan: Prozápadní opozice začala vyjadřovat nevoli s nepodepsáním smlouvy o spolupráci s Evropskou unií už 21. listopadu 2013. Od ledna 2014 se protestující začali brutalizovat. V březnu 2014 se na Kyjevském náměstí nezávislosti Majdan protestující aktivisté a někteří studenti ozbrojili. Kyjev zažil krvavé jaro. Holemi, řetězy i střelnými zbraněmi vybavení demonstranti se střetali s policisty, kteří rovněž nešetřili donucovacími prostředky. Do toho odkudsi kosili lidi blíže neurčení odstřelovači. Opozice svolávala na Majdan demonstranty z celé Ukrajiny. Jenže přijížděli i ti, kdo se zastali svého prezidenta Janukovyče. Ti byli při odjezdu autobusů biti a pobíjeni.

2. května 2014 demonstrovali v Oděse příznivci dvou fotbalových mužstev a vyzývali Oděsany k povstání proti prorusky smýšlejícím lidem. Kolem páté odpolední ukořistili demonstranti za ukrajinskou jednotu hasičský vůz a vjeli jím do těch, kteří s nimi nesouhlasili. Předtím prozápadní síly prolomily policejní zátaras a postupovaly k oděské budově odborů. Před ní lidé proti postupujícímu davu postavili barikádu. Promajdanští demonstranti zapálili před budovou stanový tábor, ozvala se střelba, vzduchem létaly molotovovy koktejly. Druhé a čtvrté patro budovy odborů začalo hořet. Promajdanští radostně vykřikovali „Hoř!“ a někteří zpívali ukrajinskou hymnu. Toho dne prý zahynulo 48 lidí. Jiné zdroje udávají daleko vyšší počet obětí na životech i jiné způsoby umírání než uhoření. V budově měli být už před prolomením barikády příznivci ukrajinského hnutí Pravý sektor. V budově pak probíhalo vraždění střelbou a škrcením, dodatečné spálení těl mělo zamaskovat skutečný mord. Vyšetřování ukrajinské strany vedlo k výsledku – oběti se zapálily samy. Těžko uvěřitelné, viďte.

Samy demonstrace na kyjevském náměstí nezávislosti Majdan trvaly měsíce a měsíce. Napadne nás otázka: Kdo to tam chodil? Dospělí lidé přeci musí docházet do zaměstnání. Ze svědeckých výpovědí Kyjevanů je zřejmé, že majdanský demonstrant mohl dostávat 25 dolarů za účast. Peníze se našly na vaření masa a na podávání občerstvení přímo na místě. Svého času náměstkyně ministra zahraničí Spojených států amerických Victoria Nulandová doznala, že rozpočet USA mohl přispět na ukrajinský převrat částkou pěti miliard dolarů.

Děje nabraly pochopitelný směr i spád: Ruská federace oznámila, že vystoupí na obranu Rusů a ruských zájmů na Ukrajině. Rusko anektovalo poloostrov Krym. Jistým symbolem nových poměrů na poloostrově je dokončený most přes Kerčskou úžinu (Krymský most). Otevřel jej 15. května 2018 prezident Ruské federace Vladimir Vladimirovič Putin. Nakonec, už roku 1903 uvažoval car Mikuláš II. o výstavbě podobného mostu. Projekt byl dokončen o sedm let později, ale první světová válka stavbu mostu zhatila. Ruská federace začala po majdanském převratu pomáhat humanitárním materiálem, zbraněmi i vojenskými silami Donbasu, kde se obyvatelé Doněcku a Luhansku rozhodli odtrhnout od protirusky zaměřené ukrajinské vlády. Situace na východě Ukrajiny je dlouhodobě nejasná a napjatá. Ruská federace brání své donbaské předpolí. Na zbytku Ukrajiny působí proti Rusku polští, litevští, britští i američtí ozbrojenci.

V září 2014 a v únoru 2015 jednaly ukrajinské znesvářené strany v běloruském hlavním městě Minsku o dohodách, které by vojenské operace na Ukrajině zastavily, nebo by alespoň poskytly příměří. Představitelé Ruska, Francie a Německa byli svědky celého jednání, nad nímž převzal záštitu běloruský prezident Aljaksandr Rygoravič Lukašenko. Příměří žádná z bojujících stran nedodržuje stoprocentně, ačkoli se síla bojů ztlumila.

Středoevropské závěry: No, a co teď? Věřím, že cesta k sebezáchově Evropy začíná poznáním, z čeho se Evropa vlastně skládá. Obrazně řečeno, ze tří tektonických desek (možná jich je i víc). Jde o evropský Západ, Východ a o Střední Evropu. Evropský západ si nese odkaz proměny pod římským dohledem. Je to odkaz římského práva, odkaz pyramidální struktury řízení ve Všeobecné církvi i jinde a odkaz starověké konzumní civilizace. Ta se spojuje s hmotným pokrokem, se systematičností, s určitou mlčenlivostí a důvěrou v mocenské elity. Jinými slovy, západní svět může být velmi precizní, systémový a zároveň může vykazovat jednoznačné totalitní sklony.

Mezi Evropu západní a východní je položena středoevropská civilizace. Většinou je slovanského původu. Rozhodně nad sebou nezažila římské panování. Římské právo nepatří k jejímu dědictví. Mezi zdrojnice středoevropské civilizace v nejširší míře patří: státnost pobaltských a polabských Slovanů, Velká Morava, český a polský stát, Kyjevská Rus a po určitou dobu slovanská Panonská nížina, slovanský srbský a bulharský stát s dalšími balkánskými útvary a vliv Byzantské říše. Přibyla zdrojnice ugrofinských národů, kterou (mimo Rusko) zastupují tři ugrofinské obce: finská, estonská a maďarská – uherská. Nerozpakoval bych se ke středoevropské civilizaci počítat na jihozápadě takzvanou Východní marku, čili rakouské země; a na severovýchodě Litvu, později Polsko-litevskou unii, a rovněž Lotyšsko. Oba národy baltské jazykové skupiny setrvávaly po určitou část starověku a středověku v těsném sousedství východních Slovanů. Bělorusko, podle mého mínění také středoevropské, bývalo samostatné krátce. Jeho knížata se brzy provázala s vládami nad Kyjevskou Rusí, a tak se Novgorodská i Polocká Rus staly součástí největšího evropského státu. Od 14. století ovládala Bělorusko Litva, později Polsko-litevská unie a až po trojím dělení Polska zde panovali ruští carové. Pokud si poslechnete běloruštinu, má blíž k ukrajinštině než k ruštině.

Východoevropská civilizace je překvapivě pestrá. Odkaz ohromného mongolského rozmachu z časů, kterým říkáme gotické, zůstává patrný v přítomnosti balkarského – tatarského živlu. Kavkaz a podkavkazí je útočištěm svého času obávaných Avarů a Chazarů. Nesmlouvavé rokle pod strmými hřbety Kavkazu svádí k tomu, aby každá horalská vesnice byla víceméně národem, jazykem a tradicí. Zdejší islám je o dost jiný než ten arabský. A pak, mezi Černým a Kaspickým mořem, se zjevují dvě starobylé křesťanské perly, Gruzie a Arménie. Rusko, země, nad kterou slunce nezapadá, je vlastně výsledek rozmachu Moskevského velkoknížectví. To je ta země, která na Kulikově poli porážkou mongolských sil zahájila v podobě odboje a výboje cestu k impériu. Rusko vytváří svým národům podobný rámec, jaký dal Západu Řím.

Pokud chceme funkční, sebezáchovnou a seberozvíjející Evropu, nesmí ji sníst žádný evropský okraj. Pojistkou by v tomto smyslu mohla být přísná vojenská neutralita celé Střední Evropy. Jak spolek západních zemí, tak Rusko by měly středoevropskou neutralitu brát vážně a bránit ji. Evropě nepomohou vojenské pakty, které vždycky nakonec vymyslí válku. Evropě nepomůže na oko jednolitý celek, vnitřně nesourodý už proto, že nemá základní ochotu bránit své vnější hranice. Evropě prospěje jedno moudré indiánské ponaučení: Na jedné straně lávky stojí medvěd, na druhé vlci. Žádnému z nich se nic zlého nestane, když se nikdo z nich nepokusí lávku přejít. Tou lávkou je Střední Evropa.