John Bolton, poradce Bílého domu pro národní bezpečnost uvedl k nové strategii USA v Africe: „Velké mocnosti – soupeři Čína a Rusko prudce rozšiřují finanční i politický vliv po celé Africe. Cílevědomě a agresívně směřují svoje investice do regionu, aby získaly konkurenční převahu nad USA.“ K tomu dodal: „Tyto dravčí metody Číny a Ruska brzdí ekonomický růst Afriky, ohrožují nezávislost afrických států, staví překážky investičním možnostem Spojených států, míchají se do amerických vojenských operací a vytvářejí značné nebezpečí národním zájmům USA v oblasti bezpečnosti.“

Je možno říci, že přechod Ruska z postavení „regionální benzinky“ do postavení velké mocnosti-soupeřky je v americké diplomacii velký pokrok a svého druhu zrada odkazu McCaina.

Zajímavé je, že boj za černý kontinent mezi USA a SSSR probíhal po desetiletí. Obě země se snažily získat pro sebe co možno nejvíce „ideologických spojenců“. Po rozpadu Sovětského svazu ruská pozornost k Africe oslabila. Politický kapitál vložený Sovětským svazem byl téměř celý ztracen. Bylo dost jiných věcí vyžadujících pozornost.

V poslední době se situace změnila. Dnes jsou africké země se zásobami užitečných nerostů (mangan, chrom, bauxit, zinek, cín a strategicky důležité kovy vzácných zemin) opět předmětem zájmu Ruské federace. Jenže dovoz nezpracovaných surovin zajímá i USA, Čínu a Indii. Rusko přichází do zemí s podmínkami výhodnými pro obě strany, kdežto Američané jednají z pozice síly a vůbec se nerozpakují míchat se do domácích záležitostí partnerských zemí.

V roce 2006 bylo v Africe jen 1 % amerických zpravodajců z celku nacházejícího se v zahraničí. V roce 2016 už šlo o 17 % rozmístěných v zemích Afriky. Po Blízkém východu je jich tam nejvíc. Velení USA tvrdí, že „pomáhají africkým partnerům v boji s terorismem a extrémismem“. Neboť „problémy Afriky mohou být mnohem větším rizikem, než nestabilita v Afghánistánu, Iráku a Sýrii“.

Ruští vojáci jsou v Africe přítomni také, ale není jich tam tak mnoho a nemají stejné cíle jako Američané. Například ministerstvo obrany RF podepsalo s Mosambikem dohodu o volném přístupu ruských válečných lodí do mosambických přístavů. Navíc byla podepsána úmluva o vojenské spolupráci, podle níž se má dodávat ruská vojenská technika a zajistit výcvik personálu. Patří sem i dodávky zbraní a specifických zařízení, ruští poradci mají být přítomni v Kongu, jedná se s Jižním Súdánem a k zesílení bezpečnosti prezidenta Středoafrické republiky je v zemi přítomen speciální ruský útvar. V tom všem vězí znepokojení Ameriky.

Za několik let se Rusku podařilo v bitvě o Afriku USA dohnat a někde i předstihnout.

V roce 2014 se prezident Guineje obrátil na Vladimira Putina s žádostí o pomoc v boji s ebolou, která v Africe zavinila smrt tisíců lidí. Na Putinův pokyn byla v roce 2015 vyrobena vakcína a v roce 2016 pod záštitou WHO představena.

V roce 2015 bylo za peníze Olega Děripasky v Guinejské republice vybudováno speciální centrum na vakcinaci a studium viru, klinické a diagnostické centrum epidemiologie a mikrobiologie. Od roku 2016 do roku 2018 proočkovalo ministerstvo zdravotnictví RF spolu s RUSALEM obyvatele před ebolou. Akce je ukončena. Tak bylo zachráněno velké procento lidí.

Američané Afriku kolonizují. Svoji vojenskou přítomnost mají jako jediný příslib bezpečnosti. Moskva přistupuje k otázce z pozice pomocníka a ne nadřízeného. Rusové africkým zemím pomáhají a nesahají za to na jejich politickou a hospodářskou svrchovanost. Proto je Bolton hysterický a uznává, že dosavadní politika USA v Africe měla řadu vad. Poznamenal, že v posledních letech Washington vyčlenil tamním státům miliardy dolarů, ale „ani tak nedosáhl žádný výsledek“.

Američtí novináři si myslí, že od Středozemního moře až po Jižní Afriku podkopávají akce Ruska status quo USA v tomto regionu, který zde existoval od studené války. Investujíce do Afriky miliardy nepochopily Spojené státy jedno. S lidmi je potřeba jednat lidsky. Vztah pán/otrok je dnes vyloženě zastaralá strategie.

Jsou svědectví, že na uzavřeném setkání se senátory prý nazval Trump regionální země „špinavými dírami“. Takový vztah se nepromíjí. O to víc, když existuje alternativa, jakou je uctivá a rovnoprávná spolupráce. Pochopitelně, že jednou dobrou věcí se partie nevyhraje. Ale využívání výhradně metod studené války již není aktuální. Někdy je na místě zdvořilost, politická i vojenská. To tomu kdo si o sobě myslí, že je výjimečný hegemon, chybí.