Evropská unie vznikla jako jeden z důsledků rozpadu Sovětského svazu. Nejprve do ní vstoupilo šest zemí – SRN, Belgie, Itálie, Lucembursko, Nizozemí a Francie. Příslušný dokument byl podepsán 7. února 1992 v Maastrichtu a začal platit 1. listopadu 1993. Nová struktura neměla velký vliv, byl to spíše klub se stejnými zájmy. Washington měl starost s upevněním svého vítězství ve studené válce. Když se obrátila karta a tatam byla garance nedotknutelnosti hranic (Helsinky 1974), obrátily Spojené státy svoji pozornost na EU. Měla se stát další mezinárodní organizací poslušně následující americkou politiku a plnící určené úkoly. Avšak po čase se EU střetla s řadou problémů politických, hospodářských i vojenských.

Jednou z podmínek pro přijetí do EU je souhlas s omezením národní svrchovanosti výměnou za přítomnost v institucích zabývajících se společnými zájmy. Po čase došlo k vystřízlivění u mnohých členů EU, jejichž obyvatelstvo začalo být hodně pesimistické. Například v Bulharsku je po počátečním nadšení z přijetí mezi „civilizované národy“ nyní nucena třetina obyvatel pracovat v zahraničí. V Lotyšsku je odliv práceschopného obyvatelstva ještě vyšší a 55 % Lotyšů má zato, že žádné výhody z členství země v EU nemají.

Zřetelný je rozkol v EU mezi  zeměmi staré a nové Evropy. I když existuje tichá dohoda nepřipomínat staré křivdy, stejně zůstávají. Například Polsko se důrazně domáhá reparací a Spolkové republice Německo předkládá stále nové vyšší požadavky. V roce 2004 oficiálně polská vláda uvedla, že jen polské hlavní město v důsledku hitlerovské okupace utrpělo škodu ve výši 45 miliard USD a později v roce 2018 žádala od Německa reparace za druhou světovou válku 850 miliard USD.

Narůstající opozici Bruselu není možno ignorovat. Vznikly skupiny zemí otevřeně se vzpírající nařízením z Bruselu i jejich povinným usnesením. Některá odmítnutí už musel rozhodovat Evropský soud. Evropská komise iniciovala „disciplinární řízení“. Například vedení Polska bylo obviněno z porušení principu rozdělení moci a z nátlaku na soudní systém a na prostředky masových informací. V případě Maďarska přijal Evropský parlament sankce za „porušení demokratických institucí, porušení principů právního státu a základních evropských hodnot“. Důvodem tak ostré reakce byl maďarský zákon z června 2018 o trestní odpovědnosti za spolupráci týkající se nelegálních  migrantů. Zároveň Maďarsko přijalo balík zákonů proti podvratné činnosti Sorosových struktur v zemi.

Ostré neshody vytváří migrační politika EU. Došlo až ke snahám o donucování. Evropský soud nařídil Maďarsku a Slovensku přijímat běžence. Avšak země Visegrádské skupiny společně vystoupily proti migračním kvótám a podpořilo je Rakousko. Velmi tvrdý boj s migranty zahájila italská vláda, fakticky pro ně uzavřela italské přístavy. Němci přinutili Merkelovou uznat chybu v migrační politice.

Politické problémy jsou provázeny ekonomickými. Ani v tomto případě není rovnoprávnost a jednota. Ohlášené cíle EU – zvýšení životní úrovně, sociální zajištění a další blahobyt vyšly jinak a zvětšily propast mezi starou Evropou a novými státy. Země se silnou ekonomikou odstraněním bariér získaly větší ekonomickou sílu, ale pro jiné to znamenalo ztrátu.

Ve své době bylo naléhavě vyzýváno Řecko, Itálie a Španělsko, aby zrušily určité druhy byznysu výměnou za dotace. Prý například rybolov patří do severských zemí (Finsko, Dánsko, Švédsko) a jižní země by se měly orientovat na turismus. Dotace byly lákavé, ale idyla s nimi netrvala dlouho a měla těžké následky. V Řecku byl bankrot a několik dalších zemí EU bylo dva kroky od hospodářského kolapsu. Na záchranu Řecka šlo přes 320 miliard EUR, ale citelný efekt z toho nebyl. Zemi zachvátila korupce, nezaměstnanost překročila 20 % a hospodářská stagnace se stala trvalou. V Athénách uznali „evropské hodnoty“ a zlegalizovali sňatky osob stejného pohlaví. V lednu 2018 uznal šéf Evropské rady Tusk, že Polsku stojí zato potíže jen tehdy, když bude Varšava placena z Evropské unie. Dnes si polovina Poláků přeje, aby země odmítla euro a přijímání běženců, a to i přes hrozbu odchodu z EU. Euro odmítá devět z dvaceti osmi zemí unie.

Mezi pěti maastrichtskými kritérii je povinnost nepřekročit deficit státního rozpočtu ve výši 3 % HDP (potom byl tento ukazatel snížen na 2 % HDP) a státní dluh nesmí být větší než 60 % HDP. Dnes je v EU průměrný dluh 86,7 % HDP, nebezpečí defaultu nabývá systémový charakter. Záchrana Řecka může být ve srovnání s Itálií lehká. V Itálii je státní dluh 131,8 % HDP (přes 2 biliony EUR). Italská vláda odmítla požadavek Evropské komise na úpravy příliš velkého deficitu rozpočtu pro rok 2019 a postavila EU před obtížnou volbu – buď Itálii poskytnout mimořádnou pomoc, jejíž výše může překročit možnosti EU, anebo odmítnout, což by znamenalo krach země, jejíž podíl na ekonomice EU je více než desetiprocentní.

Ohledně vojenských záležitostí je známo důrazné prohlášení prezidenta Francie Macrona o úmyslu vytvořit jednotné ozbrojené síly EU. Není to nic nového, už fungují různé orgány vojenského řízení, například Vojenský štáb EU. V roce 2014 tehdejší  náčelník zpravodajského řízení štábu, finský kontradmirál Alafuzov, pobýval dva měsíce služebně v Kyjevě. Dne 13. listopadu 2017 podepsali ministři obrany a zahraničí dvaceti tří států EU dokument „Oznámení o trvalé strukturované spolupráci“ týkající se společného systému obrany EU. Dokument nepodepsaly Dánsko, Irsko, Portugalsko, Malta a pochopitelně Británie.

Z 28 států EU je 22 také členy NATO. Generální tajemník NATO Stoltenberg oznámil v září 2017, že aliance žádá od zemí EU přispívat na obranu více a „EU v žádném případě nemůže nahradit NATO v kolektivní obraně, nebo zdržování“. S ohledem na to, že jen čtyři země aliance odvádějí do vojenského rozpočtu více než 2 % HDP (jde o povinnost) je krajně nepravděpodobné, že EU najde zdroje pro svůj vojenský blok.

Prezident Trump považuje za urážlivé prohlášení prezidenta Macrona, že je společná armáda pro EU nutná kvůli ochraně před Ruskem, Čínou a USA. Reakce amerického prezidenta na Macronův návrh spolupracovat v obchodě, neboť je „společný problém Čína“ byla, že EU je „horší než Čína“. Generál Patton, velitel z období druhé světové války se vyjádřil takto: „Dal bych přednost setkat se tváří v tvář německé divizi, než mít francouzskou za zády.“Otázka, zda EU vydrží až do roku 2025 není v žádném případě zbytečná.

***

Atributy protestů žlutých vest jsou evidentní znaky barevné revoluce. Je tu barevný symbol, rovněž je masovost a evidentně nevýznamná příčina pro rozsáhlé nepokoje – zvýšení ceny benzinu o 2,9 eurocentu. Protesty jsou vedeny centrem hlavního města, provází je vandalismus a napadání policistů. Dělají to mladíci v černých maskách – různí extrémisté. Obvyklý je hlavní požadavek na výměnu vlády: „Macron musí odejít“.

Francouzský prezident se na setkání v Paříži odvážil před všemi svými kolegy kritizovat Trumpa kvůli nacionalismu a promluvil o potřebě vytvořit evropskou armádu k zabezpečení proti USA a obnovit evropskou svrchovanost.

Trump se na svém Twitteru vyjádřil ohledně situace ve Francii: „Masivní a tvrdé protesty ve Francii neberou v úvahu to, jak se EU špatně chová k USA v obchodě nebo v záležitosti plateb za naši OHROMNOU vojenskou pomoc. Řešení těchto otázek musí být nalezeno v nejbližší době.“ Znamená to, že jde ze strany USA o vydírání: zaplatíte, nebo bude hůře.

Noviny L´Express pohovořily s protestujícími. Z vyslovených názorů: „Macron musí opustit vládu“, „pokud sečteme počet nevoličů a těch, kteří se zdrželi, vyjde z toho, že Macron není legitimní“, „potřebujeme revoluci, ať dostaneme vysvětlení jak žít z 1500 EUR“, „pokud by policie a bezpečnostní složky stály při nás, vláda by podala demisi“, „budeme kontrolovat moc bez násilí, pokud jen nějací agenti Sorose neproniknou do našeho hnutí“. Mohou existovat námitky, že Soros je příznivcem globalistů a ne současné americké administrativy, ale mluvíme o technologiích a ne o osobnostech.

V EU je tendence k odstranění nevyhovujících person, mezi nimi maďarského prezidenta Orbana, italského ministra vnitra Salviniho a českého prezidenta Zemana. Označují je za přátele Putina, jidáše tolerantního evropského kursu. Organizuje se proti nim štvanice v tisku. Pro Rusko v tom nic není. Nechť se na Západě věnují pátráním po domácích nepřátelích a používají k tomu barevné revoluce. My můžeme pozorovat a volit podle situace na čí straně být.

Naděžda Uzunova z Ruského institutu strategických průzkumů řekla Pravdě: „Macrona zpočátku nazývali prezidentem bohatých. Byl zvolen nevelkou většinou hlasů a je třeba vzít v úvahu kolosální absenci voličů a ohromné množství hlasujících proti všem.“ Podle Uzunové má skutečnou podporu v prvním kole jen 24 % hlasů. „Zpočátku šel jako protiváha Marine Le Penové, a proto zvítězil.“

Uzunová poznamenala, že se až nyní objevila ve francouzských mediích informace, že za protesty stojí Američané, ale „dosud za těmito údaji nejsou fakta“. Dříve byl tento protest řazen k tak zvaným hlubokým protestům. Svoji úvahu shrnula: „Existují velmi vážné vnitřní rozpory. Není to jen zvýšení ceny za pohonné hmoty, do věci vstoupili lékaři a zdravotní sestry v souvislosti se snížením financování vzdělání a medicíny. Ozvaly se rovněž policejní odbory, také jsou s mnohým nespokojeny. Byla zavedena ekologická daň a nový zákoník práce, podle něhož je možno zaměstnance snadno propustit. Francouzi se berou za svá práva proti tendenci ve světě demontovat sociální stát.“

***

Ihned po události v Kerčském průlivu začali ruští analytici a ruská media předpovídat, že ukrajinská provokace měla vytvořit podmínky pro nové sankce EU a USA vůči Rusku. Jinou možností je, že provokace byla motivována vnitropolitickými a voličskými záležitostmi ukrajinského vedení, jmenovitě Porošenka.

Mnozí z těch, kteří zastávali vnitropolitické příčiny nájezdu na most, čekali hodně ostrou reakci USA i EU. Brusel i Washington by mohli využít incident k obvyklým sankcím proti Moskvě. Nedošlo k tomu a z reakcí evropských politiků a jejich návrhů na ztrestání Ruska lze učinit několik zajímavých závěrů.

Americká agentura Bloomberg se odvolává na anonymní zdroje z okruhu Merkelové a informuje, že se „sankce projednávají“, ale vysocí úředníci upozorňují, že je potřeba nejdříve „objasnit všechna fakta a teprve potom dělat závěry“. Dříve oficiálnímu Kyjevu věřili na slovo, a to i v případě „otrávení Skripalů“ okamžitě zafungovaly sankce a hromadné vypovídání diplomatů, a to vše dlouho před ukončením vyšetřování. Nyní se vše přibrzďuje.

Německý odborník Rady pro zahraniční vztahy Stefan Mainster  vysvětlil, že„nyní není mezi zeměmi NATO konsenzus“. Pro mnohá evropská hlavní města jsou tvrdá prohlášení na adresu Ruska jen „neupřímné výlevy“. Podle všeho dal nejlepší vyjádření novinářům zástupce vládní koalice SRN Dobrindt když řekl, že „další sankce budou nejspíš neproduktivní“ a navrhl efektivnější variantu vlivu na Moskvu: Merkelová musí na nadcházejícím summitu G20 sdělit svůj pevný postoj osobně Vladimiru Putinovi.

Nejde o žert, ale o reálný návrh realistického německého politika z okolí Merkelové, který logicky počítá, že taková „osobní výtka Putinovi na G20“,sdělená samostatně německou kancléřkou, a ne všemi účastníky konference, je dobrá, správná a efektivnější pro potrestání Ruska. Svým způsobem je to logické. Kancléřčiných výtek na G20 je dost. V těchto podmínkách je asi nejrozumnější odvetný krok – předstírat, že je celá ruská veřejnost mimořádně nešťastná z toho, že akce ruských vojáků a pohraničníků silně rozrušily kancléřku. Bude-li to tak pokračovat stanou se rusko-německé vztahy postupně zvláštní a zcela v pracovním schématu: ať dělá Moskva, co chce, evropští politici jí spílají, právě v kuloárech G20 a G7 ruskému prezidentovi. Kyjevu se to nemusí líbit, ale jeho názor nyní málokoho zajímá.

Jak je pro EU důležitá otázka ztrestání Ruska, je vidět z dokumentu o jejích prioritách vypracovaném pro její summit G20. Jsou to: Obrana globalizace, ochrana mezinárodního obchodu, obrana ekologie, ochrana migrantů, ochrana genderové rovnosti, ochrana zájmů pracujících v podmínkách rozvoje technologií, obrana Evropy před terorismem a ochrana mezinárodního měnového systému před krizí. Téma ochrana Ukrajiny před Ruskem v dokumentu není. Je evidentní, že si němečtí politici myslí něco jako „ať si Merkelová v kuloárech klidně řekne Vladimiru Putinovi, že je špatný“. Pokud se v postoji Bruselu nic zásadně nezmění, potom se aktivace sankční politiky EU ohledně azovské provokace propadne. Snaha vyzdvihnout ukrajinskou otázku za jedno z hlavních témat G20 nezabrala.

Dokonce tradičně agresívní zástupkyně USA v OSN řekla, že „USA zachovají sankce proti Rusku ohledně Krymu“ a dodala, že „další eskalace takového charakteru jen zhorší situaci“. A to je všechno? EU i USA se mohou kdykoliv k události vrátit, ale zatím představuje celé ztrestání Ruska záležitost kuloárů na summitu G20.

Rusko předvedlo, že sankční politika proti němu neúčinkuje a snaha Západu trvat na neúčinné strategii se ztrácí. Je také již vyčerpaná zásoba sankčních opatření, které by USA mohly přijmout bez poškození sebe sama. Nepřímým důkazem je to, že „pekelné sankce“, které američtí rusofobové chtěli prosadit v Kongresu a Senátu tento podzim, se nějak vypařily, nepozorovaně se přesunuly na příští rok.

Nejvážnější příčinou je únava z „ukrajinského tématu“ a slabá reakce na „azovský incident“ tkví pravděpodobně v tom, že světový řád praská ve švech. Světové finanční trhy se otřásají, obchodní válka je vedena „všemi proti všem“,evropským vůdcům je jasná potřeba upevnit svrchovanost svých zemí a nechtějí platit to, co jim nařizuje Trump. Vzhledem k totálnímu chaosu, v němž se všichni věnují životně důležitému řešení strategických otázek, jsou ukrajinské provokace nejapné. Snad to mnozí v Kyjevě chápou. S ohledem na vyhlášení stanného práva se jeví symbolicky to, že „Ukrajina snižuje na polovinu sazby za tranzit plynu, prý kvůli tomu, aby zvýšila konkurenceschopnost ukrajinského systému přepravy plynu“. Existuje jen jediné další vysvětlení, že jde o gesto zoufalství ve snaze nalézt potenciálního evropského zájemce o ukrajinský systém přepravy plynu. Je to mimořádně aktuální v souvislosti s výstavbou Severního proudu 2 a Tureckého proudu. Jedni na Ukrajině se zabývají provokacemi a druzí se postupně připravují k životu v nové, pro oficiální Kyjev dost nepříjemné geopolitické realitě.