 |
| Docent Radim Valenčík |
Radim Valenčík
18. 12. 2018 blog autora
Odborník na ústavní právo prof. JUDr. Jan Kysela, Ph.D., DrSc. poskytl 16. prosince Lidovkám rozhovor, který svědčí o tom, že se u nás šíří určitá psychická porucha, kterou nazývám demencí ze slouhovství. Pokusme se zamyslet nad tím, co vlastně ve svém rozhovoru říká.
“Svrchovanost je dost neurčitý pojem politické teorie. Pokud bychom k němu měli přiřadit právně uchopitelný význam, nabízí se svrchovanost ve smyslu mezinárodního práva. Ta obnáší nezávislost daného státu jako rovného partnera jiných států. Jednání proti svrchovanosti znamená, že jednáte tak, aby váš stát přestal být nezávislý a podřízený jiné moci, na kterou nemáte vliv. Proto se vedl spor, jestli Václav Klaus, který odmítl ratifikaci Lisabonské smlouvy, chrání suverenitu České republiky, když ji nechce učinit součástí integrované EU.”
K tomu otázky, které si patrně položí každý normální člověk:
1. Jsme rovnoprávný partner těch států, které považujeme za spojence?
2. Je povinností prezidenta, ale třeba i takových institucí, jako je BIS, chránit v rámci svých kompetencí rovnoprávnost postavení našeho státu i vůči jeho partnerům či spojencům (které náš stát deklaruje jako své spojence či partnery a se kterými mám významné smlouvy)?
3. Jsme či nejsme v současné době pdřízeni (a v jaké míře) jiné moci, na kterou nemáme jako stát dostatečný vliv (který by zaručoval naši suverenitu)?
Určitě to není tak transparentní, jak si Kysela představuje. Nad touto jeho větou ovšem zůstává rozum stát: “Jednání proti svrchovanosti znamená, že jednáte tak, aby váš stát přestal být nezávislý a podřízený jiné moci, na kterou nemáte vliv.”
Ono to při jakémkoli výkladu nedává smysl. Kysela podle mě chtěl říci asi toto: “Pokud jsme podřízeni jiné moci (například EU, NATO) a je to náš spojenec či partner, což se pozná podle toho, že na tuto moc máme určitý vliv (existují nějaké formální instituce, prostřednictvím kterých si tento vliv můžeme uplaťňovat), pak jednání proti této formě podřízenosti, které zdánlivě vypadá jako snaha o svrchovanost (viz příklad Klausova odporu proti Lisabonské smlouvě), v podmínkách, kdy hrozí, že toto vymanění se z této formy podřízenosti bude znamenat to, že se dostaneme do podřízenosti jiné moci (třeba Ruska), na kterou vliv nemáme, může znamenat jednání proti nezávislosti.”
Toto věta už určitý smysl dává, na rozdíl od té, kterou uveřejnily lidovky. Svědčí ovšem o fenoménu, který nazývám demence ze slouhovství. Tou začíná být postižena část populace (někdy bývá označována jako tzv. sluníčkáři), která se rozhodla dělat kariéru v roli figurek současné globální moci a jejích slouhů. Normální člověk se při jednání s partnery řídí doporučením, které rád připomínal Zdeněk Mahler: “Já pán, ty pán.” – A pokud se tak někdo ke mně nechová, ale místo toho mě někdo straší nějakou jinou mocí, pak se prvně zeptám, zda to nedělá proto, aby mě zbavil svrchovanosti, aby mě dostal do podřízeného postavení a aby mě okrádal či jinak zneužíval.
Podívejme se na další výrok, který nese syndromy demence ze slouhovství:
“Jde o to, jestli takové vyjadřování prezidenta je zcela mimoběžné s velezradou, anebo ne. Mám pocit, že to mimoběžné není, pokud to zařadíme do širšího souboru výroků. To může být i kauza novičok. Musíme se v takovém případě zabývat jen tím, že nás obsadí cizí stát a my podepíšeme protokol, v němž se vzdáme suverenity a podřídíme se vůdci a říšskému kancléři. Anebo, jestli to nemusí být jednání takového typu, ale vyplyne ze slov.”
To je závažné obvinění. Prý se nás chystá obsadit jiný stát a chovat se k nám jako Hitler. Čím je toto obvinění doloženo? Prý širším souborem výroků, z nichž typickým je výrok prezidenta v kauze Novičok (že se tato látka v malém množství vyskytovala i na našem území). – Tak takto uvažuje člověk, který je označován odborníkem na ústavaní právo. (viz ZDE)
Takto by bylo možno rozebrat větu po větě celý rozhovor. Demence ze slouhovství vzniká nekritickým přijetím dvojího metru při posuzování událostí v případě silné psychické touhy zavděčit se tomu, kdo je vyhodnocen jako silnější. Místo přirozeného způsobu vyvážené reakce (snahy uchovat v těchto podmínkách určitý nadhled a snažit se o určitou rovnoprávnost vztahů se silnějším) si člověk nechá vnutit představu nějakého nepřítele (chce si ji nechat vnutit, protože to dělá pro své “čisté svědomí”), přitom tak, že je ochoten podporovat stále větší omezení práv své země, stále větší podřazenost, stále větší ztrátu vlivu na rozhodování v “partnerských” vztazích. V určité fázi psychická porucha dosáhne takového stupně, že její oběti požadavek na rovnoprávnější vztahy s partnery (kteří se dopouštějí prokazatelně zneužívání svého postavení silnějšího v rozsahu, který překračuje meze partnerstvím původně vymezné) paradoxně a absurdně označují za “omezování suverenity” a přicházejí s konstrukcemi, které nejsou schopni ani logicky zformulovat a které překrývají pocitovým fanatismem doprovázejícím demenci ze slouhovostí. Tak jak jsme toho byli například svědky ve větě “Jednání proti svrchovanosti znamená, že jednáte tak, aby váš stát přestal být nezávislý a podřízený jiné moci, na kterou nemáte vliv.
O tom, jak je tato psychická porucha devastující, svědčí, že ti, kteří ji trpí, dokonce podepisují petici (“Zastavte Zemana”), jejíž obsah příslušnou psychickou poruchu signalizuje, (viz ZDE)
Místo závěru:Výše popsaná psychická porucha demence ze slouhovství bývá často doprovázena ignorováním faktů a kádrováním založeném na vyfabulovaných konstrukcích místo věcné argumentace.
– – – – –
Ještě ke sluníčkářské demenci
K článku “Sluníčkařská demence ze slouhovství”, jsem dostal podnětný komentář od Ludvíka Smýkala:
Nesouhlasím, že se v případě JUDr. Jana Kysely jedná o psychickou poruchu “demence ze slouhovství”. Dokladem jsou odpovědi na dva dotazy v článku (viz ZDE)
LN: Co by musel Ústavní soud posuzovat v případě žaloby prezidenta pro velezradu?
Kysela: Jde o to, jestli by se Ústavní soud považoval za čistě trestní. Podle mne by se takto chápat neměl. Při hrubém porušení ústavního pořádku nebo velezradě by měl nabývat jiných kontur.
LN: Proč je to důležité?
Kysela: Důležité je to v tom, jestli platí nebo neplatí zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného. V trestním řízení platí, že pokud danému člověku nedokážete všechno, tak ho zprostíte. U ústavního řízení bychom takto striktní být nemuseli. Výsledkem procesu totiž není, že někoho zavřete nebo mu zkonfiskujete majetek. Výsledkem procesu je, že přestanete být prezidentem republiky. Ústavní soud by si proto musel ujasnit, v jaké roli vystupuje a podle toho by pak pracoval s předkládanými důkazy.
Demence je závažná mozková choroba zapříčiněná degenerativními změnami v mozkové tkáni, “případ” JUDr. Kysely nebude, ten jí rozhodně netrpí…
Jeho “zdůvodnění” odpovědí, z úst právníka, v současnosti zcela “neuvěřitelné”…
Stydět by se za ně nemusel v 50. letech ani smutně proslulý prokurátor Josef Urválek, schopný odsoudit člověka i za neprokázaná obvinění. Netuším, zda při tom také “radil” Ústavnímu nebo jinému soudu…
K tomu ode mě:
Téměř se vším souhlasím s výhradou té demence. Většinou se chápe jen jako stařecká demence (kdy je příčinou stáří v kombinaci s některými dalšími faktory). Může být i demence způsobena požíváním alkoholu. Já jsem k tomu dodal, že demence může být způsobena nejen fyziologickými faktory, ale i sociálními. Konkrétně touto posloupností:
Touha po kariéře → rozhodnutí dosáhnout kariéry nikoli zdokonalováním schopností, ale přisluhováním tomu, koho si vytipuji jako nejsilnějšího → rozpoznání současné globální moci (zpravidla na základě kontaktů s institucemi, které jsou pod jejím vlivem) → nekritické přejímání a obhajování demonstrativního použití dvojího metru touto globální mocí k interpretaci společenských událostí → ztráta nadhledu, kritického myšlení, zapouzdření se do názorů slouhovské komunity → nejen ztráta imunity vůči manipulaci, ale dokonce vstřícnost vůči ní → demence ze slouhovství (jako důsledek působení výše uvedených faktorů) → místo argumentování kádrování na základě vyfabulovaných dehonestací (jako jeden z projevů demence tohoto typu).
Choroba nepochybně závažná, byť i její příčiny nejsou fyziologické, ale sociální. Tak to u některých duševních poruch bývá. Ostatně i výše citované články z rozhovoru svědčí nejen o ztrátě morality, ale i racionality. Její masový výskyt umožní, aby byla jako jedna z prvních duševních poruch tohoto typu byla popsána z hlediska svého průběhu a konců. Předpokládám, že v případě této choroby bude snadnější prevence a osvěta (aby se předcházelo rizikovému chování, které ji může způsobit) než vlastní léčení (o jehož úspěšnosti v mnoha případech pochybuji).
