Jiří Jírovec
27. 12. 2018
Rok Babiše
Babišův úspěch, matematicky vyjádřený jako 30% pokračujicích preferencí, vede zmatené politology k jednoduchému vysvětlení. Prý jde o marketing. Vysvětlení je daleko jednodušší: Babišovi spadla do klína spousta dlouho neřešených problémů. Kdo jiný než on a kdy jindy než teď zní mírně parafrázované heslo známé z ulice. Jeho vláda se opírá o dvě strany, z nichž KSČM dráždí “demokratickou” opozici do té míry, že paralyzuje její mozky. Proto Fiala (ODS) žvaní o komunistické vládě. Mohl vytvořit vládu s ANO, ale tuto možnost apriori odmítl a raději z opozičních lavic slibuje demontáž všeho, co za dobu, kdy je ODS v opozici, vzniklo.
Když se projednával rozpočet Sobotkovy vlády, dostala poslankyně Němcová otázku, zda by hlasovala pro, kdyby byl, tedy hypoteticky výborný. Odpověděla, že ne. Co lze od takových poslanců a takové strany čekat?
Pod Českem tiká bomba sociálních problémů: chudoba, skoro 10% populace je v exekuci a bydlení je nedostupné.
Premiér Babiš se jimi bude muset alespoň častečně zabývat. On, ryzí kapitalista, bude muset jít proti poučkám o neviditelné ruce trhu, která všechno vyřeší. Trh ovšem řeší jen zisk, ale ne sociální problémy.
Komunisté mohou v rámci mírného pokroku jít proti zákonu o protiprávnosti režimu let 48-89 a tvrdit, že oni sociální problémy vyřešili. Bylo to spojeno s přerozdělením bohatství ve společnosti i postihem těch, kteří se politicky postavili na zdánlivý nebo skutečný odpor. V Československu bylo tak či onak postiženo asi 5% obyvatel.
Mohou se “pravice” ptát, proč neudělala nic pro zabezpečení občanů ve stáří, dopustila růst nájemného, které ohrožuje dostupnost bydlení, proč nezakázala obchod s chudobou a lichvu.
Rok Pirátů
“Pusťe nás na ně, porveme se za vás,” tak znělo převolební heslo Pirátů. Teď je po volbách a zdá se, že z něj zbyla jen první polovina, kterou ale měla být jiná, tedy “Pusťte nás mezi ně”. Teď mezi nimi jsou a budou chvíli předstírat, že jim nezbývá než se kolem koryt pohybovat, protože v politice to jinak nechodí.
Nejsou zatíženi zkušenostmi. Mají představu o nesnesitelné jednoduchosti klikání, které všechno vyřeší.
Vyměnil jsem si s jejich místopředsedkyní Richterovou několik emailů ohledně naivních představ o řešení sociálního bydlení. Protože projevila jistý zájem o problém, který mě tíží, poskytl jsem jí potřebné detaily. Nastalo ticho po pěšině. Na můj dotaz, jak se “za mě rve” neodpověděla. Chápu to, protože nemá řešení, tak proč by se mnou ztrácela čas.
Místopředseda Pirátů Michálek ve Sněmovně potvrdil to, co již proběhlo v mediích: Na pražském Magistrátu došlo ke korupci toho nejnebezpečnějšího druhu. Jde o poskytování levných (čti: sociálních) bytů soudcům a státním zástupcům. S nájmem za 70 korun/m2/měsíc se daleko lehčeji odkládají žaloby a nezahajují soudní jednání.
Pan Michálek bohužel neřekl zda v této kauze podal trestní oznámení. Pokud ne, obrátím se na něj se žádostí, abychom to udělali společně. Nebo zkusím nového Primátora. Potřebuji totiž jeden sociální byt pro sociálně potřebného nemocného člověka.
Rok Karla Sýse
Karel Sýs je spisovatel. Byl jedním z mnoha komunistů, kteří tvořili Svaz československých spisovatelů. To byla slavná organizace, která v roce 1967 přečetla na svém sjezdu Solženicynův dopis. Tenkrát jeho český překlad přinesl komunista Pavel Kohout. To rozčílilo , tehdejšího tajemníka ÚV KSČ pro kulturu, Jiřího Hendrycha, do té míry, že při demonstrativním odchodu z jednacího sálu utrousil varování “všechno jste prohráli”.
Po Jaru v Praze přišlo období normalizace, kdy podporovatelé Dubčeka nebyli v nakladatelstvích zrovna vítáni. Stb prý tehdy měla prsty a zvědy všude, ale dalo se publikovat pod pseudonymem nebo jménem nějakého kamaráda. V Česku se prý všechno rozkecá, ale jen něco a jen někdy
Již v prosinci 89 založili “ti, kteří spolu tehdy mluvili” novou organizaci, Obec českých spisovatelů. Její stanovy deklarovaly otevřenost pro všechny, ale ve skutečnosti zůstali mnozí nežádoucí spisovatelé mimo hru.
Karel Sýs byl v letech 1987-89 šéfredaktorem literárního týdeníku Kmen. Po listopadu dostal padáka, tedy výpověď, či ještě jinak, vyhodili ho. Bohatost českého jazyka umožňuje akt vykopnutí popsat i takto:
Michael Třeštík, který Kmen převzal, v dokumentu ČT o Sýsovi říká:
‚Jeho politická a lidská pověst byla dost příšerná a tak jsem ho potřeboval v redakci nemít.‘
Lze najít i formulaci, naznačující, že se vyvrhel jaksi zastyděl a “Jako zastánce politiky komunistické strany z redakce Kmene v listopadu 1989 odešel.“
Ti, které Obec potřebovala “nemít”, posléze založili Unii českých spisovatelů.
V současné době ji vede Karel Sýs. To by Obci ani z ní odštípnuté Asociaci českých spisovatelů až tak nevadilo. O maličko víc vadí, když Sýs někde zmíní, že mnozí jdou vždy s dobou a jejím pokrokem. Jen teď říkají něco jiného než tehdy.
Jenže pak přišlo vyznamenání, které vrátilo jméno Sýs do medií.
Pirát Vojtěch Pikal Karlu Sýsovi pěkně zavařil, protože ho nechal proklouznout sněmovním Podvýborem pro udělování státních vyznamenání. Pikal (1987) jméno Sýs nemůže znát, protože se o něm nemluví. Sněmovna doporučení odsouhlasila. Nevědomých pirátů bylo víc než jeden Pikal, ale nakonec to nehrálo roli.
Pikal připustil, že si jména dostatečně neprověřil (zde převzal část komunistického hesla důvěřuj, ale prověřuj) a kál se. Mohl se o Sýsově tvorbě poučit alespoň dodatečně a nezesměšnit se tvrzením “že ho “dětský básničkář nenapadl”. Místo toho si nasypal na hlavu popel a na dřevo vysázel 50000 korun úlitby pro Paměť národa. To je organizace, která dělá vše proto, aby Sýse a další nepohodlné vymazávala z povědomí Pikalů.
V roce 1989 byl Karel Sýs jmenován spolu s Bohumilem Hrabalem a několika dalšími Zasloužilým umělcem (toto ocenění nedostal od Husáka, ale od vlády). K nežádoucí nálepce, které se někteří umělci zbavovali házením kdysi velmi ceněného diplomu do Vltavy, přibyla Sýsovi skvrna v podobě vyznamenání od presidenta Zemana.
To se v české gubernii neodpouští a tak zásadoví knihkupci jeho knihy odmítají prodávat. Naposledy knihu Nalezeno pod kapotou, která obsahuje malby Kamila Lhotáka doplněné Sýsovými dvojveršími.
I v těch horších časech, kdy vládla jiná ideologie a často jen pouhá lidská blbost, se posuzovala spisovatelova tvorba. Stalo se, že někomu připadla protisocialistiká a tím pádem nebyla hodna šíření.
Teď jsme kus dál. K zavržení stačí pouhé jméno. Způsob Sýsova ostouzení dokládá falešnost polistopadového hesla “nejsme jako oni”. Jsou a možná horší.
Rok zmizelých slov
Z českého slovníku se vytratila slova člověk a lidství. Nejsou zapotřebí, protože o těch, které nemáme rádi se vyjadřujeme opovržlivě. Buď s nádechem rasismu jako o černých opicích nebo kozomrdech nebo politicky, jako o teroristech nebo migrantech.
Napsal jsem článek o tom, že svitavský starosta vytlačuje chudáky ze zorného pole ctnostných občanů svého města. Jde o jasné porušení Listiny základních práv a svobod. Jenže policie ani státní zástupci nekonají. Je jim to šumafuk, přestože jde přístup známý z Protektorátu. Židům i jiným, tehdy odpudivým živlům byl zúžován prostor až zbyl jen koncentrák, byť s lékařskou péčí hned na perónu. Dál už bylo krematorium.
První reakce pod mým článkem byla tato:
“Stojím jednoznačně za starostou a hlavně za občany kteří ho do funkce zvolili aby hájil jejich zájmy. Před jírovci a ožralými, smradlavými bezďáky povalujícími se se svými čokly v centru měst, ochcávajícími rohy, somrujícími na čúčo…”
Jde o anonym napsaný člověkem, který nechápe, že se jednou na ulici může dostat i on sám a bude ochcávat rohy.
Ze slovníku mnoha lidí a prakticky všech politiků zmizelo slovo válka. Ty které se vedou byly odkrveny. Útlocitný konsument medií nenarazí na fotografie urvaných hnátů, mozků vytékající z roztříštěných lebek a střev z břichů. Neslyší nářek umírajících. Válečná propaganda vymyslela začleňování novinářů do vojenských jednotek. Nejsou v terénu a nemohou natočit žádnou odpornost.
Války si nesmíme ošklivit a kazit. Kolik škody napáchala fotografie dětí, které utíkaly z vietnamské vesnice. Holčička uprostřed skupiny byla frontálně nahá. To bylo popuzující, ale agentura fotografii přesto publikovala, protože strach v očích dětí vypovídal o válce víc než nahý rozkrok.
Ta fotografie ovlivnila veřejné mínění a byla jedním z faktorů, který připravil Američany o vítězství nad rákosníky.
Viděl někdo iráckou Faludžu, která prošla peklem dobývání? Samozřejmě ne. Je třeba chránit obyvatelstvo před ošklivostí.
Militantka Černochová není tak statečná, aby řekla, že zbraně NATO budou zabíjet, trhat a rvát teroristy na kusy. Nemluví o tom, že když se kácí teroristický les lítají vzduchem kousky cizích fakanů i jejich matek. Místo toho, zapřená o madla sněmovního řečniště, omílá kolem dokola slib 2% HDP na zbrojení. Až jednou bude tolik dávat na Německo, budou přetékat arsenály a bude je nutné vyprazdňovat. Kdyby byla víc žena než blondýna, mohla by mluvit jinak.
Ohlupování populace jde tak daleko, že znovu oslavujeme bitvy. Dvě, u Slavkova (1805) a Lipska (1013) trvaly dohromady 4 dny. Bylo v nich zabito nebo zraněno na 100000 vojáků. Místo toho, aby se takové výročí využilo k varování, aby války přestaly, se hlupáci navléknou do rádoby historických uniforem a jdou si na Slavkov hrát na bitvu.
Stejnou idiocii představují dny NATO v Ostravě. Zase propaganda zamlžující to, že jde o stroje na zabíjení, o nehorázné vyhazování peněz, které chybí jinde. Kolik rodičů tohle řekne svým dětem?
Jak si ti Hurvínci a Máničky ve Sněmovně představují, že asi ta příští válka dopadne? Že ji v klidu přečkají u drinku ve Sněmovní restauraci?
Rok očekávání a zklamání
Můj rok probíhal podle Cimrmanovy metody zvané frustrační kompozice, která střídá prvky očekávání a zklamání.
Platí to zejména pro mou snahu ochránit nemocného člověka před bezdomovectvím. Vedle nemalých částek peněz investuji spoustu energie do kontaktů s “vrchností”.
Hledám již třetím rokem odpověď na dvě jednoduché otázky:
(1) Co má dělat mnou chráněná, ale mně cizí nemocná osoba, aby neskončila na ulici; a
(2) Co mám dělat já, abych neměl osud toho člověka ve vlastních rukou.
Když člověk nahlédne, byť nepřímo, ke dnu chudoby, prvek očekávání čehosi lepšího tam nalézá jen těžko.
Oslovil jsem poslance, ministryně, úředníky i bývalého zaměstnavatele. Všem jsem poslal vysvětlení o jaký případ jde, proč to pro cizího člověka dělám, do jaké míry mu jeho nemoc dovoluje pracovat přes internet, jeho CV a číslo transparentního účtu, kam mohli adresáti přispět, kdyby vše předcházející selhalo.
Neočekával jsem, že výsledek bude úrovni zklamání: Můj email otevřela jen polovina ze 170 oslovených poslanců. Někteří se na mě osopili jako na podvodníka, protože se jim nelíbila moje emailová adresa, jiní zahráli chudobu, ale nikdo nenabídl práci. Jen kníže Schwarzenberg poslal 1000 korun.
Od ministryň přišly, prostřednictvím podřízených úředníků, knížecí rady. Ministr prý nemůže ÚP ovlivňovat, ale to nevadí, protože přece stačí vyplnit příslušné formuláře a úřad se kompetentně postará. Jen prý musí být žadatel aktivní. Korespondence vždy uvadla po vysvětlení, že problém není v malé aktivitě žadatele, ale v tom, že pro ÚP je zamítání pohodlnější než hledání řešení.
V jednom případě ÚP zamítl příspěvek na bydlení, protože žadatel prý neprokázal, že účet, ze kterého je nájem placen, je jeho. ÚP věděl, že nájem platím já. Uniká mu, že český občan nemá povinnost jakýkoli účet mít. Nájem může předávat třeba v igelitové tašce nebo platit složenkou na poště. Rozhodující stejně je doklad majitele bytu, že nájem v dané výši uhrazen.
Z poslanců reagovala pozitivně pouze Jana Černochová. Možná proto, že můj synovec s ní byl na Praze 2 v koalici. Chvíli mě krmila historkami, že je, jako starostka Prahy 2, tak nějak blíže k lidu než poslanci. Každý týden prý za ní chodila na kávu a kus řeči nějaká stařenka. Vyměnili jsme si několik emailů, ale nic konkrétního se nestalo. Nakonec se vymluvila, že měla nějaký návrh, ale komunikace s “mým” člověkem selhala. Věděla, že to byl důsledek zdravotního problému, který ten člověk má. Výmluva přišla vhod.
Napsal jsem jí, že řešení mohla sdělit mně a navrhl, aby si vytiskla a dala na stůl výrok, že Pomoc, která není dotažena do konce, není pomoc. To ji asi urazilo a od té doby neodpovídá. Dokonce ani zmíněné dvě otázky, které jsem ji poslal doporučeným dopisem.
Nikdo nemůže spasit celé lidstvo. Může se ale pokusit, když jde o člověka. Není moje vina, že to Jana Černochová nechápe. Má hlavu plnou zbraní a Izraele a nic dalšího se jí tam nevejde.
Nu což, alespoň mám novoroční předsevzetí: nebudu s ní dál marnit svůj čas a energii. Vzhledem k věku mi obé ubývá.
