Rostislav Iščenko
20. 12. 2018 cont.ws/@politika-analitika
Že byla v důsledku rozkolnických aktivit proticírkevní skupiny Porošenko-Denisenko-Drabinko a Bartoloměj, který se k nim připojil, zasazena světovému pravoslaví obrovská rána, bylo řečeno prakticky ihned. Patriarcha moskevský a celého Ruska Kirill, další hierarchové Ruské pravoslavné církve a také zástupci jiných pravoslavných církví, když komentovali Bartolomějův nárok na primát moci (všepravoslavné papežství) a také jeho podporu tohoto nároku hierarchií konstantinopolského patriarchátu (KP), zdůrazňovali, že problém je v daném případě širší, než jsou vzájemné vztahy mezi Ruskou pravoslavnou církví a KP, že jde o rozkol světového pravoslaví, který je svým rozsahem a důsledky srovnatelný s velkým schizmatem z roku 1054, kdy se jednotná křesťanská církev rozdělila na pravoslavnou a katolickou.
Z tohoto pohledu sjezd masek, uskutečněný Porošenkem pod názvem “sjednocující koncil”, nic nezměnil. Nevratná rozhodnutí, která vedla k rozkolu světového pravoslaví, byla přijata již letos na synaxi (1. – 3. září) a poté na synodu (9. – 11. října) konstantinopolského patriarchátu. Znovu zdůrazním, že se týkají nejen a ne až tak situace na Ukrajině, ale celého světového pravoslaví. Konstantinopol se staví proti všem místním církvím, popírá jejich nezávislost a prohlašuje je za své podřízené struktury.
Je pochopitelné, že podporu takového nároku může získat pouze od rozkolníků, kteří nejsou pouze na Ukrajině, ale téměř každá pravoslavná církev čelí tomuto problému ve větší či menší míře. To znamená, že patriarcha konstantinopolský se de facto prohlásil za hlavu globálního pravoslavného rozkolu.
Rozkolníci nikdy nemyslí ani na církev, ani na Boha, ale výlučně na svou kariéru, na svůj hmotný blahobyt, na svůj blízký vztah k světské moci (i když se této blízkosti dosáhne dokonce zřeknutím se Boha a víry). Proto není divu, že je neznepokojovaly osudy světového pravoslaví. Ale když už je znepokojoval jejich vlastní blahobyt, že by se někomu z nich podařilo realizovat osobní ambiciózní plány?
Ne. Nepodařilo. Velké údery byly zasazeny jak světovému pravoslaví, tak i UPC MP a RPC. Ale politika (a v tomto případě máme co do činění právě s politikou, protože Bartolomějovy a Porošenkovy aktivity církevními kánony nejsou ani cítit) je hra s nenulovou hodnotou. Proto se těžké údery, způsobené kanonickému pravoslaví, automaticky nestaly vítězstvím rozkolníků. Byli až příliš chamtiví a ambiciózní, jejich cíle byly příliš odlišné. Bartoloměj chtěl dostat na Ukrajině strukturu jím kontrolovanou, o kterou by se opíral při dalším “vytlačování” farností UPC MP ve svůj prospěch, čímž by se postupně dostal na druhou pozici v počtu farností v pravoslavném světě. Porošenko chtěl získat kapesní církevní strukturu, která by z ambonu agitovala za znovuzvolení prezidenta, který pro ni sehnal autokefálii. Ukrajinští rozkolníci potřebovali legalizaci. Přičemž, pokud byla UAPC (Ukrajinská autokefální pravoslavná církev, pozn. překl.) připravena začlenit se do jakékoli existující kanonické struktury, jen aby byla přijata, pak UPC KP se sama chtěla stát základem pro sjednocení ukrajinského rozkolu a vytvoření nového ukrajinského patriarchátu.
Hlavním kamenem úrazu však byla pozice UPC MP. Bez jejího souhlasu k účasti v procesu sjednocení zůstal rozkol rozkolem a pozice Konstantinopole se stala velmi zranitelnou pro kritiku ze strany nejen světového pravoslaví, ale i křesťanských konfesí celkově. Každý (dokonce i katolíci) má dostatek svých vlastních problémů, než aby podporoval cizí rozkoly a vytvářel tím nežádoucí precedensy. Ne náhodou se papeži a moskevskevskému patriarchovi podařilo na schůzce v Havaně společně odsoudit uniatství, které svou snahou o schizma a ambicemi svých vůdců, přímo orientujících se na politické struktury Spojených států, už začalo představovat nebezpečí i pro zájmy Vatikánu, který ho kdysi vytvořil jako nástroj boje s pravoslavím.
V historii se to tak často stává. Někdo vytvoří uniaty a pak neví, jak se jich zbavit. Někdo vytvoří Taliban proti Rusům, pak s ním bojuje patnáct let a ve výsledku podstupuje hanebnou porážkou.
Porošenko udělal všechno, aby zlomil UPC MP. Nejenže se osobně pokusil ovlivnit archijereje, ale zapojil do práce s nimi také místní správy a SBU. Když nepomohly rozhovory po dobrém, následovaly výzvy k výslechu a zahájení trestních případů. Když to nezafungovalo, pokoušeli se biskupy silou dopravit na “sjednocující sjezd”. Tato akce však selhala. Namísto 10-15 představitelů biskupství UPC MP, kteří byli na koncilu očekáváni, objevil se tam jen dávno de facto odtržený od církve (nebo spíše k ní nikdy opravdově nepatřil) Alexandr Drabinko a vinický metropolita Simeon, který je zcela závislý na Porošenkovi. Možná, že s nimi byl ještě jakýsi arcibiskup, ale během pěti hodin, které trval koncil, nebylo možné přesně zjistit, zda tam byl, nebo pokud ano, zjistit jeho jméno (což mluví lépe než jakékoliv řeči o “popularitě” porošenkovského sjezdu mezi duchovními a laiky UPC MP).
Pro Porošenka byla reprezentativní delegace UPC MP potřebná nejen proto, že to tak chtěl Bartoloměj, který nutně potřeboval účast kanonické církve, aby legalizoval svůj nájezd. UPC KP Bartoloměj potřeboval jako “zákonného akcionáře” zabavovaného majetku, jehož účast dodává zabrání podobu formální legitimity. Porošenko počítal s tím, že s podporou velké frakce kanonické církve protlačí do čela novotvaru svého chráněnce, vinického Simeona. Bez jím samotným prosazované hlavy se nová struktura ocitá mimo kontrolu Porošenka a může se proti němu postavit během volební kampaně. S největší pravděpodobností se postaví, protože proč by se měli spoléhat na nepopulární postavu, která ztrácí moc, když bude možné se domluvit s perspektivními kandidáty, kteří již zítra moc získají.
Když frakci neshromáždil, byl Porošenko nucen ustoupit. Dokonce ani společné úsilí prezidenta, Emanuela Gálského, který zastupoval Konstantinopol, zběhů z UPC MP a celé frakce UAPC (Ukrajinské autokefální pravoslavné církve, pozn. překl.) nestačilo k tomu, aby byla koordinovaně prosazena kandidatura Simeona, s nímž v předvečer koncilu se skřípěním zubů souhlasila už i Konstantinopol, jen aby nebyl zvolen hlavou nové církve rozkolnický “biskup”. Přesto se frakce UPC KP prosadila a novým “metropolitou kyjevským a celé Ukrajiny” byl zvolen Epifanij, zástupce a pravá ruka anathematizovaného Michaila Denisenka.
Takže ve výsledku akce s tomosem:
1) Bartoloměj byl nucen veřejně vyjádřit solidaritu rozkolníkům a také ukázal světovému pravoslaví, že v boji za uskutečnění svých ambicí je připraven se spoléhat na státní teror proti kanonickým pravoslavným církvím. Čas Konstantinopole na Ukrajině je omezen životností teroristického majdanového režimu, za jehož zločiny se o zodpovědnost nyní Bartoloměj řádně podělí s pučisty UPC KP, kteří žehnají občanské válce a vraždám protestujících;
2) Porošenko místo toho, aby se spoléhal na podporu mocné církevní struktury, jak doufal, postavil proti sobě archijereje, duchovenstvo a laiky UPC MP, nejvlivnější a nejpočetnější konfesi na Ukrajině, kterou se už nepodaří před volbami rozebrat na “součástky”. Kromě toho, jak svým vnitropolitickým odpůrcům, tak i zahraničním šéfům Ukrajiny ukázal, že s podporou veškeré moci svého silového bloku se nedokáže vypořádat se dokonce ani s církví. Nedokázat přilákat na koncil dokonce ani autokefální křídlo UPC MP (opravdu dost početné), postavit proti sobě dokonce pevného stoupence autokefálie, ale věřícího člověka, metropolitu Sofronia, to měl být s to zvládnout. Pro Porošenka bylo i dříve prakticky nemožné získat politickou podporu ze zahraničí. Nyní to je nereálné dokonce i teoreticky. Nemá smysl podporovat člověka, který sám problém vytvořil, aby zvýšil své šance, sám jej řešil více než šest měsíců jak chtěl a nebyl schopen jej vyřešit, i když měl téměř neomezené možnosti. Vnitropolitičtí odpůrci Porošenka se definitivně přestanou bát, že použije silovou variantu pro zachování moci. Rvát se o moc s ozbrojenými odpůrci, to není jako lovit a přesvědčovat k rozkolu s pomocí SBU pokojné duchovní. Když to s duchovními nevyšlo, politici Porošenka okamžitě odepíší (již odepsali). Už pro ně není kandidátem bez ohledu na to, co budou říkat sociologové;
3) Denisenko, který snil, že jednoho dne bude jeho svévolný “patriarchát” uznán světovým pravoslavím, prakticky přešel, se snížením svého vlastního statusu, z jedné světovým pravoslavím neuznané struktury do druhé. Nejen to, brzy se může k neuznaným přidat i konstantinopolský patriarchát. I pro něj je to hanba a bezmocnost jeho stoupenců na Ukrajině je vážným úderem pro prestiž, odmítnutí většiny pravoslavných církví si i tak už vysloužil;
4) Simeon a Drabinko, kteří odešli do rozkolu, nic nezískali. Nedostali funkce v nové struktuře, nebudou tam mít žádný vliv a z UPC MP jsou jako rozkolníci vyvrženi.
A nedá se přece říci, že by nebyli všichni varováni, že bude hůř, že by se jim nevysvětlovalo, proč bude hůř a proč nemůže být líp. Ve skutečnosti to dokonce i Kravčuk a Juščenko pochopili, proto při veškerém svém úsilí získat vlastní církev nešli do takových čachrů s tomosem, jako to učinil Porošenko. Pochopil to dříve i Bartoloměj. Ale zdá se, že kyjevský “krvavý cukrář” dokázal přesvědčit Fanar (sídlo Bartoloměje, pozn. překl.), že bude schopen silou zlomit UPC MP a přinutit ji, aby se podrobila. Ve výsledku, když sázka na sílu ztroskotala, se ukázalo, že všichni účastníci podvodu získali více nepřátel a méně autority.
Ostatně, co si na nich vezmeme, když si tyto exponáty ve svém úsilí o vnější efekty ani neuvědomili, že uskutečňují svůj sjezd na památkově chráněném území, jímž katedrála sv. Sofie je. S mnohem většími úspěchy se mohli shromáždit v Brodského synagoze (což bylo za sovětské moci loutkové divadlo). Za prvé, je to přece jen známá fungující stavba, v níž je mimochodem ctěn Starý zákon. Za druhé, pro všechny účastníky shromáždění by to také bylo v konfesionálním smyslu neutrální území.
Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová
