Vlastimil Podracký
30. 12. 2018 vlastimilpodracky
Nenávist, kterou vidíme v naší společnosti, není kulturní válka. Ta je snad s muslimy v západní Evropě. U nás zatím není. U nás je dokonce veliká kulturní tolerance. Nenávist má jiné příčiny. Pan Halík se podivuje proč „lidé, kteří snad nebyli nikdy v kostele“ v Brně násilně protestovali proti hře: Naše násilí, vaše násilí, ve které Ježíš znásilňuje muslimku. To je právě nepochopení našeho paradigmatu. Většina lidí jsou agnostici. Jsou kulturně zakotveni v křesťanství, hájí Ježíše jako součást naší kultury, jako zdroj pravidel, jako zdroj civilizace, nikoliv jako syna Božího narozeného z panny.
Mnozí, ač jejich racionalistické přesvědčení jim nedovoluje křesťanskou víru přijmout v celém komplexu, v zájmu jakéhosi kulturního smíru chodí na Vánoce do kostela a podporují záchranu křesťanských památek. Proto také u nás kulturní válka není, lidé jsou tolerantní ke všem domácím kulturním entitám, ale u nás je válka ideologicky definovaných zájmů.
Paradigma současnosti vykazuje jako hlavní symbol absenci nadřízené morálky, která by byla většinou akceptována. Morální hodnotou není národ a přestává být i stát. Jiné hodnoty nefungují jako sjednocující. Vše je podřízeno zájmům politickým a materiálním. Vše až do morku kosti. Nic není ponecháno k nějaké shodě na obecných principech. Morálka se stala pouze nástrojem politického boje. Platí morálka pro druhé, nikoliv pro mne a moji skupinu, pro moji bublinu. Ukázkovým příkladem je případ Kosova: odtržení Kosova od Jugoslávie je správné, odtržení Krymu od Ukrajiny nikoliv. Jak vidíme, morální soud je podřízen politickým zájmům, neboť v obou případech obyvatelstvo těchto území odtržení a následnou změnu statusu chtělo, navíc Krym byl ruský do r. 1954, ale Kosovo bylo vždy součástí Srbska. Lidé, kteří toto pokrytectví říkají, jasně ukazují, jak to chodí a že o jasný morální postoj nejde. Konečně i prezident Havel nakonec selhal, když obhajoval „humanitární bombardování“ – politické zájmy jsou přednější než morální soud.
Pan Halík kritizuje, možná zcela správně, francouzský deník Charlie Hebdo, který uveřejnil karikaturu Mohameda, že je příliš expresivní, příliš nemravný a že je nevhodné karikovat náboženské symboly, a tím omlouvá nějak teroristický útok na jeho redakci. Ale když by měl shodně odsoudit hru Naše násilí, vaše násilí, kde jsou křesťanské symboly stejně, nebo ještě nemravněji uráženy, tak tuto hru obhajuje. Každému napadne, že je to opět pokrytecké jednání ve prospěch muslimů. Stejně tak se nic neodpustí Babišovi, věci, které jsou jinak akceptovatelné, pro něj akceptovatelné být nesmí. Politici, kteří prohráli volby, nepřijali s pokorou tento stav. Stále štvou proti těm zvoleným. Toto neuznávání demokratických principů jim nevadí, přesto si říkají demokraté a přitom demokracii popírají nejen v tomto případě.
Kde jsou ty zájmy, které se takto obhajují? Těch je samozřejmě mnoho, mnohdy malicherné, mnohdy jde o nějaké oponenty, mnohdy jsou spory ideologické a mocenské. Zde už se rýsuje nějaká závislost na zahraničí a světových ideologiích. O zákulisních mocenských zájmech nic nevím, i když jsou z mnohých lidí cítit, ale ideologicky je viditelný, zároveň i mocensky prosazovaný, evropský univerzalismus, opírající se o ideologii lidských práv (někdy nazývaný kulturní marxismus). Protože tento aktivizmus je opravdu ofenzivní, podporován penězi a administrativou EU, zasahuje univerzity, proniká do sdělovacích prostředků a mnoha organizací, oslovuje kulturní scénu, a vyvolává odpor konzervativně smýšlejících lidí – vlastenecky a křesťansky, vyvolává reakci jakéhosi konglomerátu „obhájců domova“.
Evropskou unií je podporována ideologie antropologického univerzalismu nazývaná „evropské hodnoty“ jejichž středobodem jsou „lidská práva“. Myšlenkou evropského a potažmo světového univerzalismu není jen odstranění samostatných států, to by nestačilo, tím by se nic nedosáhlo, protože národní identita by vždy dělala potíže a vedla ke snahám o samostatnější statut. Proto je nutné vytvoření univerzálního člověka jednotlivce, který se už zcela odklonil od podstatných společenstev: od národa, obce, státu, ale také od rodiny, zůstal „sám sebou“. To má základ v kulturním marxismu. J. Habermas píše: „Osoba, aby mohla být sama sebou, musí v procesu utváření, když se formuje identita, mít vztažný bod mimo tradiční svazky… Musí rozbít moc minulosti nad budoucností…“ Habermas vytváří jakousi „čistou osobu“, která prý odpovídá „přirozenému světu“, naprosto osvobozenou od jakýchkoliv vnějších vlivů: „osoby jsou sami sebou a nepromlouvá žádný hlas než vlastní“. Už dnes vidíme tyto „osoby, ke kterým nepromlouvá žádný hlas než vlastní“. Jsou to „vizionáři univerzalismu“, osoby povýšené, neschopné komunikace, žijící v bublinách stejných individuí meloucí mantry univerzalistických ideologií, schopné jen odsuzovat druhé. Známe je dobře, zvláště z internetových diskusí, druhé pouze odsuzují, nedovedou vysvětlit, co vlastně chtějí, protože to co chtějí je jen iluze. Oni, odchovanci současných sociálních věd na univerzitách, oni umělci, oni „demokrati“ odsuzující výsledek demokratických voleb, oni jsou základem rozdělení národa, protože jsou to aktivisté bourající starý zpuchřelý svět rodin, národů a států, bourající zastaralý svět mající zodpovědnost za budoucnost svých dětí a svého domova.
Společnost podle Habermase je potom: „inkluzivní pospolitost neasimilující, nenásilně intersubjektivní, která hlasy druhých nenivelizuje a nepotlačuje, nemarginalizuje a nevylučuje.“ Takovou společnost potom současní univerzalisté prosazují třeba v inkluzivním školství, v multikulturalismu, v gender-feminismu atd. Nicméně člověk, aby nepotlačoval hlasy druhých, nemarginalizoval atd., potřebuje, aby byl k tomu vychován morálním řádem majícím pravidla chování. Pokud ovšem k němu zaznívá jen vlastní hlas a „v procesu utváření, když se formuje identita, měl vztažný bod mimo tradiční svazky“, je člověk zbavený řádu a nepotlačenými instinkty egoismu a agresivity nikdy nebude hlasy druhých nenivelizovat, nepotlačovat, nemarginalizovat a nevylučovat. To se už projevuje. Celá tato ideologie je naprosto mylná. Evropský establishment však jinou sjednocující myšlenku nemá. Nemá ji proto, že zavrhl křesťanství jako univerzální myšlenku, a relativistická lidská práva, která si předsevzal jako ideu, jsou pokroucena univerzalismem a směřují k univerzálnímu člověku jednotlivci podle Habermasovy definice.
Co je takový univerzální člověk? Je to jakýsi neskutečný tvor bez národa, bez rodiny, bez genderového statusu, bez jasného pohlaví, bez třídního statusu, absolvent inkluzivního školství s nízkými znalostmi bez rozlišení a s nivelizovaným diplomem v kapse. Vše to je prosazováno velmi pečlivě připravenými agendami gender-feminismu, unisexualismu, multikulturalismu, humanrightismu a multikulturalismu. Vše to směřuje k likvidaci kolektivů rodiny, obce a národa, ničí sociální kapitál, je proti kolektivní sounáležitosti a lidské emotivně orientované spolupráci a vytváří univerzálního člověka.
Multikulturalismus je jakýsi, nejspíše přechodný projekt, než se dosáhne splynutí kultur, spíše jejich zánik. Kultury mají žít v nějakém admixture, smíšeny tak, aby se „obohacovaly“ do úplného jejich zániku (nikoliv odděleny v ghettech). Potom už nebudou kulturní rozdíly a spory. Univerzální člověk už nebude mít vztah k národu nebo státu, který také nebude.
Muslimové se musí vnutit všem státům, aby tvořily onu masu nutící ke vzájemným sporům ústícím nakonec v usmíření v nějakém univerzalismu bez kultury a bez náboženství. Do té doby jako menšina vybavená veškerými právy podle evropských hodnot bude vlastně neustále iritovat domácí obyvatelstvo, proti kterému jako nacionalistům a xenofobům bude centrum vykonávat trestné akce (konečně pokus o trestání Maďarska se už také konal)
Tato ideologie univerzalismu zachvacuje mladé lidi a stává se pro mnohé náboženstvím. Prosazuje se všemi mocenskými způsoby (penězi, evropskými předpisy). Přitom je to neuskutečnitelná iluze. Člověk vychovaný bez tradic jen ideologií univerzálních lidských práv, bez vztahu ke společenstvu a tradičnímu řádu, bez pravidel pro vznik rodin, nikdy neexistoval a existovat může jen jednu generaci. Nejspíše zanikne bojem nekompatibilních kultur, vymřením nedostatkem dětí a jejich špatnou výchovou k relativismu, nerozeznávající hodnotné od nehodnotného (neuznávající autority, neuznávající nezištnou práci pro společnost, neuznávající tradice, neuznávající domov a rodinu jako hodnotu atd.). Už dnes vidíme ztrátu morálního řádu, morálku si vysvětluje každý podle svých zájmů. Je to počátek rozvratu začínající ztrátou společné jednotící národní myšlenky.
Oproti tomu je poměrně slabá fronta mnoha směrů obyčejných lidí zatížených bezprostředním výdělkem, ale je početná a jak vidět vítězí v konzervativnějších zemích, v USA, v Polsku a Maďarsku, když se objeví výrazné osobnosti, které dovedou věci dobře vysvětlit, logicky zdůvodnit a vzbudit zájem ani ne tak ideologicky, ale poukazem na ohrožení tradičních hodnot. U nás zatím nemá nějaké přímé vedení, ale lidé spíše volí kandidáty nějak obhajující zájmy domova, konzervativně a neideologicky zaměřené. Obvykle se antropologický univerzalismus jeví jako nebezpečí pro budoucí generace a tak se konzervativně nakonec chovají mnohé skupiny lidí levicové i pravicové bez nějakého jiného společného zájmu a shodují se na obraně proti této zhoubě, reprezentované aktuálně nelegální migrací. Bohužel opozice nepochopila celou šíři této zhouby.
Hlavní příkop je vykopán mezi obhájci domova a tradičních hodnot, které nemusí být zrovna nějak ideologicky definované, a mezi ideologickými univerzalistickými aktivisty, pro které domov a tradice nic neznamenají, dokonce už by rádi prodali i náš stát, aby se mohli rozplynout ve světě bez zodpovědnosti k čemukoliv. Tento boj má mezinárodní dosah, protože obhájci zájmů domova nutně narazí na zájmy, které si nepřejí vlastenecké myšlení, považují ho za nebezpečné svým plánům. Proto už hledají jak obranu domova zahrnout do xenofobie, nacionalismu a nenávisti k odlišným lidem, jak na to najít bič, aby se toto myšlení stalo nepřípustným a mohlo se zakázat. To vše už v některých zemích na západ od nás je a těžko bychom je měli mít za vzor. Nenávist chtějí vyprovokovat proti vnějšímu nepříteli, kterým ovšem není islám, ale kupodivu Rusko, především proto, aby se odvedla pozornost od skutečných problémů a skutečného nebezpečí.
Prezident Zeman promluvil ve svém novoročním poselství dosti obecně a základů krize se nedotkl. A já bych byl asi naivní, abych si přál do Nového roku ukončení nenávisti. Příliš mnoho lidí má na ní zájem, příliš mnoho peněz je do ní vloženo. Spíše bych vítal uvědomění lidí, odkud tato nenávist pochází, že není od našich obyčejných lidí a jimi zvolených stejně obyčejných politiků, nedokonalých a selhávajících, že je účelová, nám neslouží, přichází zvenčí a my jen bojujeme jako vazalové jiných za cizí zájmy. My zde potřebujeme žít svůj život bez příkopů a myslím si, že plány antropologického univerzalismu vzniklého z kulturního marxismu musíme odmítnout v zájmu našeho přežití, zároveň s nucenou migrací. Odmítněme se stát univerzálním člověkem bez pohlaví, bez genderového statusu, bez rodiny, bez vlasti, bez odlišení, poslušní jen cizímu kapitálu a snášející pomluvy kultury předků. Vztažný bod utváření identity potom nemůže být mimo tradiční svazky, naopak v jejich nitru, kde nalezneme i vlastenectví, které nás může jediné vést ke spolupráci a vytváření sociálního kapitálu. To se musíme naučit tak, abychom se nechovali jako xenofobové, rasisté a nacisté, aby ti cizinci, které tu potřebujeme, tu byli rádi, pracovali, případně utráceli peníze, a také naši mladí lidé, aby se cítili lépe doma než v cizině. Hřejivý integrující pocit domova by měl převládat. Rozmíšky by neměly být antagonistické a speciální vůle jednotlivců by měla být v souladu s obecnou vůli společnosti. Do Nového roku přeji kromě běžných osobních přání uvědomění toho, co nás rozděluje, abychom mohli pracovat na zahlazení příkopů.
