Kateřina Surmanová
Skupina liberálních odborníků předestřela pět scénářů, co by se stalo, když by se Česko odklonilo od Západu. Tři z nich končí špatně, viděno optikou zachování unijního projektu.
Referendum o vystoupení České republiky z NATO se spojí s příštími sněmovními volbami, tedy v roce 2021. Prosadili si to komunisti výměnou za to, že podrželi vládu při její další politické krizi. Díky souběhu s volbami a pocitu starší generace, že nás Západ kolonizoval, zájemci o odchod těsně převáží. Už o dva roky dříve se republika hlasem svých otrávených obyvatel rozhodla opustit i Evropskou unii. Předestřená katastrofická vize představuje podle aktuální publikace Budoucnosti střední Evropy jeden ze scénářů, který se při souběhu nevlídných faktorů naplní. Za studií jsou liberálně-demokratičtí a proevropští analytici ze čtyř zemí Visegrádu a Německa.
Variantní budoucnosti stojí za pozornost, zvláště v situaci, kdy se Česká republika potácí uprostřed rozpolcené společenské nálady a v jejím čele stojí prezident, který hybridní válku zpochybňuje nevybíravým způsobem.
Společný evropský projekt už nějakou dobu přešlapuje na rozcestí. Příchylnost členů k Unii naleptává umná politicko-ekonomická strategie Ruska a Číny, doplněná sofistikovanou dezinformační kampaní, jak na to ostatně opakovaně upozornily i letošní zprávy tajných služeb. Vnucuje se logická otázka, kterou cestou se Evropská unie vydá a jestli na jejím konci bude rozklad, nebo přežití. Skupina liberálně orientovaných novinářů, aktivistů a analytiků ze zemí visegrádské čtyřky ve své nové publikaci popsala pětici scénářů, jak geopolitický vývoj skončí, a to s obzvláštním zřetelem na své domovské země: Českou republiku, Slovensko, Polsko a Maďarsko.
Autoři publikace nijak nezastírají, že jsou jednoznačně hodnotově orientovaní. Z toho plyne, které z nastíněných možností považují za žádoucí a že jejich dílo vyvolá rozporuplné reakce u těch, komu vyhovuje jiný vývoj. „Představa o ideální střední Evropě se vznáší nad celým tímto intelektuálním cvičením: region, který je demokratický a respektuje občanská práva, který ekonomicky vzkvétá a poskytuje svým lidem rostoucí prosperitu, který je plně integrovaný v širší komunitě evropských národů a který je v míru sám se sebou i svými sousedy,“ praví se v úvodu. Jako hlavní riziko a spouštěč ohrožení útlá kniha pojmenovává nárůst tendencí, které vedou ke korozi liberální demokracie: „Projevuje se agresivním zpochybňováním evropských institucí, otevřeným odmítáním evropských politik, od eurozóny po migraci, a křiklavým porušováním evropských standardů demokracie a právního státu.“
Scénáře mají chytlavé názvy: Triumf antiliberalismu, Roztříštěný střed Evropy, Sňatek z donucení, Středoevropské jaro 2.0 a Bezpečnostní vakuum. Všechny současně nastat nemohou, některé se vzájemně přímo vylučují. Jak píší autoři, nastíněné vývojové linie jsou „některé žádoucí, jiné katastrofické. Všechny jsou věrohodné, ale nikoli nevyhnutelné.“ Se svými závěrečnými doporučeními je studie vlastně cvičebnicí politické strategie určenou západním zemím Evropské unie, aby se jí visegrádská čtyřka fatálně a nezvratně neodcizila. Ale stejně tak dobře – reverzně – je materiál využitelný pro ty, před nimiž varuje – zvláště pro zmíněné Rusko, Čínu a domácí nositele autokratických sklonů. Jen si to, co se podle cvičebnice dělat nemá, obrátí v radu.
Doporučení pro západní členy Evropské unie spočívají v tom, že je třeba poskytnout střední Evropě větší pochopení. Odpůrci integračního projektu by se neměli cítit oslyšeni nebo odstrkováni, nicméně integrace by měla pokračovat. Na místo hrozeb sankcemi má Brusel napumpovat do srdce regionu pořádnou dávku dotací, ale už ne s ohledem na kohezi – úhelným kamenem má být nově bezpečnost, respektive obrana před migračním návalem, ruskou agresí, falešnými zprávami, hackerskými útoky, i investice do strategických odvětví typu vodárenství, energetika nebo IT z neunijních zdrojů.
Tři scénáře končí špatně, viděno optikou zachování unijního projektu – izolací střední Evropy, opuštěním tradičních partnerů a přimknutím se k východním autokraciím. V první vizi rostoucí síla antiliberálů, které jmenovitě ztělesňuje třeba maďarský Fidesz premiéra Viktora Orbána, ovládne celou Evropu, Unie se rozklíží a její pole působnosti nahradí oteplené vazby na Rusko a Čínu. Ve druhé vývojové větvi se střední Evropa zapouzdří sama do sebe. Izoluje se od benefitů EU, každá ze zemí Visegrádu si zvolí vlastní cestu a celý blok se propadne na úroveň politické marginálie – jediné Polsko na tom jakžtakž vydělá, protože se rozhodne hrát samo na sebe a sbratří se s německo-francouzským tandemem, který znovu nakopne životaschopnost Unie. Ve třetím černém scénáři selže NATO, Amerika ztratí chuť angažovat se v problémech starého kontinentu, notabene když většina států nedává na obranu tolik, kolik slíbila. Každý si hledá nového kamaráda, kde umí, Češi a Slováci zareagují opuštěním Aliance a celá střední Evropa se stane nárazníkovým pásmem protichůdných hrozeb a zájmů.
Zbylá dvě libreta končí hlubší evropskou integrací, ovšem není to zadarmo. Aby se zvrátil negativní sentiment Čechů, Slováků, Maďarů a Poláků, bude to podle autorů studie chtít pořádnou ránu. Ekonomickou krizi, přírodní katastrofu, masivní korupční skandály, nezvladatelný příliv běženců z východu, kteří prchají před ruskou expanzí; to všechno buď separátně, nebo dohromady. Jedna verze praví, že pod tíhou strastí si Středoevropané uvědomí, že jim Unie vždycky přijde na pomoc, a sami racionálně zhodnotí, že takhle se mají nejlépe a nejbezpečněji. Bude to však stát slíbené a odkládané přijetí eura. Ve druhé verzi se o proměnu poměrů v sympatizování s EU postará mládežnické hnutí, zrodí se v Polsku a rozšíří se i k sousedům.
Za Českou republiku se na cvičebnici pro evropské politiky podíleli novinář Martin Ehl z Hospodářských novin, ředitel Asociace pro mezinárodní otázky Vít Dostál, hlavní analytička nadace Forum 2000 Irena Kalhousová a Hana Lešenarová, viceprezidentka Business Intelligence Unit v Deutsche Bank. Při vypůjčení terminologie hradního mluvčího Jiřího Ovčáčka a při očištění od pejorativního nádechu se jedná o představitele „pražské kavárny“. V řeči volebních průzkumů pak o zástupce skupiny Čechů, kteří pocházejí z větších měst, mají vyšší dosažené vzdělání a nižší věk, a když mají hodit do urny volební lístek, v drtivé většině na něm není vytištěno hnutí ANO.
