Jiří Vyvadil
9. 12. 2018
Pozn. red.I.D. Tentokrát za přečtení stojí i diskuse
Sliboval jsem si, že dnes o hnutí žlutých vestách nenapíšu ani slovo a počkám si někdy na konec tohoto procesu, zda nakonec Macron padne či nepadne, což si dnes přeje 70% Francie a zřejmě značná část Evropy. A po nekonečných urážkách, kterými častoval povýšeně střední Evropu i mé Česko, si nic jiného nepřeji ani já sám. Doslova mě ovšem dnes nadzvihl Jaroslav Bašta se svým článkem Kdo seje vánek sklízí bouři, na který cítím povinnost zareagovat. Zdá se mu, že jde o další z řady barevných revolucí, do které počítá oranžovou revoluci na Ukrajině, různé revoluce v arabském světě, ale také demonstrace s červenými kartami v Praze…..V roce 2003 odstartovala „růžová revoluce“ v Gruzii, po které následovala „oranžová revoluce“ na Ukrajině, „tulipánová revoluce“ v Kyrgystánu v roce 2005 a pokusy o revoluci v jednotlivých arabských zemích.
Nesmysl.
Všechny barevné revoluce byly masivně podporovány tak či onak západním světem, protože po pravdě řečeno byly opět tak či onak často velmi naivním se a okázalým přihlášením se k Západu, EU, NATO a navíc zároveň odporem k Rusku. Zpravidla všechny tak či onak byly rovněž placeny nejmocnějším a nejúspěšnějších organizátorem a mecenášem barevných revolucí posledních 30. let Georgem Sorosem, který mimo jiné financoval i naše Chartisty a zejména Václava Havla a lze jej objektivně pokládat za spolutvůrce tzv. sametové revoluce. Stejně tak mohutně financoval nejen arabské jaro, ale zvlášť masivně a otevřeně především kyjevský euromajdan.
Charakter hnutí Žlutých vest je zásadně jiný. Ne co do násilí. To k revolucím patří a k těm francouzským zvláště, ale obsahem.
To nejsou fajnové elity jako naše chvilky pro demokracii, které chtějí svrhnout Zemana a Babiše, protože si tu a tam dovolují pochybovat, že Rusko je arcinepřítel a že i Brusel se může mýlit. Naopak. Již včera se při některých komentářích v anglicky píšícím tisku objevilo, že je to tak trochu trumpovské povstání obyčejného a pracujícího bílého muže, který dře, dře, ale nikdo se o něj nezajímá.
Zatímco při euromajdanu se tlačili západní politici, jen aby rebelující podpořili, Victoria Nulandová rozdávala koláče a USA dali na povstání Ukrajiny proti Rusku 5 mld. dolarů, dnes západní politici zarytě mlčí a dělají, že nic nevidí. Stalo se něco, co jim bortí jejich představy o tom, že EU a NATO tvoří ráj na zemi. Viděl snad někde Jaroslav Bašta pochodovat mezi žlutými vestami Merkelovou, všechny možné ministry zahraničních věcí EU, či našeho Schwarzenberga, Štětinu a Kocába?
Nemohl. Všichni sedí doma a jsou bílí jako stěna.
Samozřejmě, žluté vesty chtějí odstranit Macrona, ale kdo by nechtěl. Mají na to právo, protože jeho trvalé experimentování počínaje důchody, přes pracovní trh, po násilné prosazování ekologických řešení jen vede k zbídačování obyčejných lidí. A nejen to, Jak Macron tvrdošíjně odmítá brát realitu, část demonstrantů se obrací i k jeho mantře EU, čistě jemu natruc.
Věci je třeba zasadit do správných relací. Je to odpor vůči Macronovi, je to odpor proti všemu, co ztělesňuje, ale je to zároveň snaha po lidsky důstojném a trochu perspektivnějším životě. Chtějí pracovat a mít se alespoň trochu lépe. Nechtějí Francii pro bohaté a vybrané elity, tak jak ji Macron buduje.
Bašta varuje, že ve Francii je to opět podobný pokus jako u nás hnutí červených trenýrek či chvilek pro milióny. To je až směšný omyl. Kdyby se naši chvilkaři a trenýrkáři objevili mezi žlutými vestami, ti obyčejní Francouzi by se s nimi vůbec nemazlili. Těchto elitářů a liberálů už mají sami dost. A všimněte si, jak jsou tito liberálové i ve Francii i u nás jsou najednou zalezlí a mlčí. Stejně jako ti naši…
Buďme Francouzům vděčni, za jejich touhu po normální a poctivé změně.
JE TO KONEC BAREVNÝCH REVOLUCÍ A NE JEJICH POKRAČOVÁNÍ.
