 |
| Jan Palička |
Jan Palička
10. 12. 2018 ZdrojCz
Tak jako každý rok vydala Bezpečnostní informační služba pravidelnou výroční zprávu, v níž shrnuje situaci za uplynulý rok a vyhodnocuje různá bezpečnostní rizika, která naší zemi hrozí. Na sociálních sítích se o výroční zprávě BIS živě diskutuje. Velký ohlas přitom vyvolala poměrně nenápadná poznámka pod čarou, v níž se konstatuje, že moderní dějiny a literatura jsou na českých školách vyučovány podle sovětského modelu. Je tomu skutečně tak?
Bezpečnostní informační služba v uplynulých dnech zveřejnila výroční zprávu o své činnosti za rok 2017. Zájemci se tak mohou doprodrobna dočíst nejen o vlastní činnosti zpravodajské služby, ale hlavně o jejím hodnocení bezpečnostní situace v Česku a možných hrozbách, které naši národní bezpečnost mohou narušit. Mezi největší rizika pak podle BIS (stejně jako v letech předchozích) patří vliv cizích států, zejména pak Ruska a Číny. Vedle očekávaných metod, jak ona pověstná „hybridní válka” ze strany východních mocností probíhá, tedy například vydáváním zpravodajců za diplomaty nebo šířením různých dezinformací na internetu, se čtenář mohl ze zprávy BIS dozvědět i něco, co nejspíše nečekal.
 |
| Děti v muzeu pozorují sovětskou propagandu. Je snad tato propaganda šířena i ve výuce? |
Nenápadná pasáž, která rozvířila na sociálních sítích vášnivé debaty, se nenachází ani ve vlastním textu zprávy, jedná se o jednu z poznámek pod čarou, tudíž by mohla pozornosti běžného čtenáře uniknout. Můžeme se zde dočíst doslova následující:
„Sovětský svaz prohrál studenou válku, ale sovětskou propagandu nikdo neporazil a její kontinuální vliv nenarušil. Moderní dějiny prezentované ve školách jsou de facto sovětskou verzí moderních dějin a proruským panslovanstvím je do jisté míry zasažena i výuka českého jazyka, resp. literatury (národní obrození). Trvající vliv sovětské propagandy a fakt, že Rusové ovládají moderní dějiny (Orwell: Kdo ovládá minulost, ovládá budoucnost. Kdo ovládá současnost, ovládá minulost.), tvoří základ pro současné ruské vlivové operace všeho druhu a tedy i hybridní strategie.”
Skutečně je tomu tak, že ruská propaganda je v Česku tak hluboce zakořeněna, že se ji učí i děti ve školách? Podobné obavy by asi byly na místě někdy počátkem devadesátých let, kdy výuka probíhala ještě podle starých učebnic a celkově se jednalo o jistý didaktický freestyle, kde řada učitelů ještě moc netušila, co vlastně žákům říkat mohou a co musí. Ostatně nástěnné mapy v mnoha školních kabinetech dodnes zobrazují Sovětský svaz a Československo a tak by s trochou nadsázky šlo říct, že sovětský vliv ovládl kromě dějepisu a literatury i výuku zeměpisu. Ale zpět k tématu, skutečně během bezmála třiceti let demokracie nikdo z autorů učebnic a těch pracovníků ministerstva školství, kteří mají schvalování oněch učebnic v popisu práce, neodhalil, že se tu celou dobu pod rouškou vzdělávání šíří sovětská propaganda? Asi těžko…
Problém výuky moderních dějin v Česku je hlavně ten, že se k ní na mnoha školách žáci a studenti ani nedostanou. Ti, co mají větší štěstí končí někde u druhé světové války s tím, že ta je většinou zadána jako materiál na samostudium těsně před koncem školního roku. Z toho jde asi těžko vinit ruský vliv, ale spíše nesmyslně poskládané osnovy s důrazem na pravěk a středověk, díky čemuž výuku pozdějších kapitol historie pak leckdy ani objektivně v rámci hodinové dotace nelze stihnout. Smutně tak nezbývá konstatovat, že na podstatné části českých škol se neučí žádná sovětská verze moderních dějin, protože se zde prostě o moderních dějinách neučí vůbec.
I kdyby dnešní učebnice v pasážích o druhé polovině 20. století (tak jako učebnice před rokem 1989) přetékaly ruskou propagandou, Sovětský svaz by byl vykreslen jako ztělesnění dobra a ochránce míru a zlí imperialisté z USA by byli horší než Hitler, k žákům a studentům by se to nejspíše vinou špatně nastaveného systému výuku dějepisu vůbec nedostalo. Vliv učitelů vychovaných za socialismu rovněž nebude nijak významný. Doba starých učitelek, které vykládají to samé posledních padesát let už rovněž pominula, jelikož tyto nepříliš populární dámy většinou buď odešly do důchodu nebo již zcela zanechaly profesní kariéry a zesnuly. Mnoho dnešních kantorů dokonce komunismus zažilo jen jako malé děti a tak jim asi těžko lze vytýkat ovlivnění dobovou propagandou, které by se významnějším způsobem promítlo do toho, jak učí.
Ještě podivnější je výtka BIS namířená směrem k výuce literatury, konkrétně národního obrození. Kritizované „zasažení panslovanstvím” v realitě probíhá zhruba tak, že se panslavismus vedle o něco novějšího austroslavismu představí jako jeden z už tehdy nepříliš úspěšných obrozeneckých proudů. Národní obrození obecně není pro pubertální studenty nikterak populární kapitolou a domnívat se, že někdo ze studentů podlehne podprahové propagandě a začne adorovat Rusko, protože se ve škole dozví, že František Ladislav Čelakovský napsal Ohlas písní ruských, je více než naivní. Ostatně i samotná znalost toho, že Čelakovský něco takového napsal, se většinou ze studentské hlavy vytratí bezprostředně po maturitě.
